Albánie (11) - pramen Modré oko a Gjirokastër.

Cestopisy

Ranní krajina u Modrého oka. • Fotografie (14) • Foto: pajas76

Vstoupit do fotogalerie (14 fotografií)

Restaurace u Modrého oka.

Krásně čistá voda z pramene Modré oko.

Vstoupit do fotogalerie (14 fotografií)

Středa 6.9.

V 6h se na mém mobilu rozeznívá zvuk budíčku. Vstáváme zpoza lavičky, rychle balíme a přesunujeme se na autobusovou zastávku. Dnes se nám konečně musí podařit odjet pryč ze Sarrandy.

U parkujícího minibusu již stojí pár lidí a také řidič. Lidé rychle plní všechna sedadla, pak řidič zavírá dveře a odjíždí. Nás však odmítá vzít. Dozvídáme se, že v 7h by měl jet bus do Vlöre, který by nás měl vzít. Řidič dalšího minibusu na to však má jiný názor a odmítá se s námi vůbec bavit, přestože i ostatní místní říkají, že by nás vzít měl. Bohužel pro něj asi nejsme dosti lukrativní kšeft a preferuje cestující, kteří s ním pojedou dál. Ujímá se nás místní paní ve středních letech a vede nás pro změnu na úplně jinou zastávku, kde stojí modré dodávky. Přijíždí opět minibus a řidič dává za okno ceduli Përmeti odjezd v 7:30. Na náš požadavek jízdy k Modrému oku se také netváří příliš nadšeně, ale je to úspěch, že nás rovnou neodmítá, jako ten předchozí. Asi půl hodiny v nejistotě čekáme a s námi i ochotná paní, která se nám snaží pomoci. Konečně nám řidič v oranžovém tričku sděluje, že nás tedy vezme. Naštěstí se mu asi sešlo méně lidí, než počítal a tak je místo i pro nás. Po naložení našich batohů se však bus plní dál a řidič zřejmě později trochu lituje, že si námi zaplnil cenná místa. Vyhodit už nás však již naštěstí nehodlá.

Konečně vyjíždíme na cestu a radostně opouštíme zakletou Sarrandu. Cestou ještě přistupuje několik dalších cestující. Další zastávky však již projíždíme bez zastavení, přestože vedle nás na palubě je ještě jedno volné místo. Řidič gesem ukazuje, že je plný a se zatroubením bez zastavení kolem projíždí. V uličce sedí dokonce dva cestující na plastových židličkách a u dveří jeden pán stojí. To jsou nejspíš ty zvláštnosti Balkánu, které my nemáme šanci pochopit.

Cesta do nitrozemí se nejprve klikatí uličkami Sarrandy a pak stoupáme albánským venkovem vzhůru do hor. Asi po půlhodině zastavujeme a řidič nám sděluje "Blue Eye" a ukazuje na cestu přes silnici. Dochází nám, že je to na nás a že máme vystoupit. Opouštíme tedy autobus, který se ihned opět rozjíždí a mizí nám za zatáčkou. Jsme zase sami jen s našimi batohy a celý den před námi. Modrá obloha předvídá další slunečný den.

Přecházíme asfaltovou silnici a pokračujeme prašnou cestou do kopce s toulavým psem v patách. Naštěstí si od nás udržuje bezpečnou vzdálenost, kterou občas projistotu pohledem kontrolujeme. Přeci jen Albánie není vztekliny prostá země jako Česko.

U nedaleké přehrady stojí budka se závorou, trochu mi to připomíná celnici z pohádky Tři veteráni. Platíme 50 Leků za vstup a jsme rádi, že můžeme pokračovat i bez cigaret s velbloudem pod kloboukem. Je nám nabídnuto uschování batohů, což raději odmítáme a táhneme je dál na zádech. Beztak nevíme co z nich budeme potřebovat a rádi bychom vysušili naši výstroj.

Asi po dvou kilometrech prašné cesty se před námi objevuje několik budov - místních restaurací. Parkoviště je po ránu zatím prázdné a stánkaři teprve rozkládají své suvenýry a připravují se na dnešní nával turistů. Jsme docela rádi, že tu jsme takhle brzy po ránu ještě téměř sami.

Nedaloko objevujeme slavné Modré oko (Syri i Kaltër). Jde o vyjímečně silný krasový pramen. Křišťálově čirá, ledová voda tu tvoří kruhové jezírko ze kterého vytéká řeka Bistrica. Ve středu pramene je sytě modrá barva a u okraje bledší, čímž vytváří podobu lidského oka. Nyní je však pramen ještě ve stínu a nevyniká tak jeho krása. Rozhodujeme se tedy počkat na slunce. Procházíme se kolem ještě zavřených restaurací a usazujeme se na modře natřené, železné, zastřešené plošině nad průzračnou tekoucí vodou. Rozbaluji stan, kteřý jsme ještě nestihli vysušit a rozkládám ho po zábradlí. Při tom pozoruji staršího německého pána, jak v neoprenu šnorchluje ve studené vodě říčky Bistrice. Potápěč pak chvíli komunikuje s Peťou o tom, že mezi řasami ve vodě pozoruje velké ryby, které my nemáme šanci spatřit.

Po svačince a vysušení stanu se vracíme k Modrému oku, které je nyní již částečně na Slunci a plně se tak projevuje jeho krása. Užíváme si nádheru tohoto místa, která byla do pádu komunismu v zemi běžným albáncům nepřístupná a na rekreaci sem jezdili pouze vysoce postavení papaláši.

Zrelaxovaní se vracíme stejnou cestou zpět k silnici. Ještě na prašné silnici nás předjíždí několik aut. Snažíme se stopovat, ale bez úspěchu. Po příchodu na hlavní silnici, kde nás před několika hodinami vyložil minibus se stavíme na okraj silnice a stopujeme. Netrvá to ani pět minut a zastavuje automobil. Dozvídáme se, že se jedná o oficiálního přepravce, přestože to jinak není vůbec poznat. Nabízí nám odvoz do Gjirokasteru za 300 Leků. S cenou souhlasíme a tak jsou naše batohy usazeny na střechu auta a uvázány provazem. Nedůvěřivě pro jistotu kontroluji pevnost dotažení, abychom nepřišli o svá zavazadla. Petra si sedá do druhé (střední) řady mezi dva mladíky a mne řidič usazuje až do zadní (třetí) řady ke staršímu páru. Tlustá černá ženská a chlap s dosti velkým nosem se neochotně uskromňují, abych se vedle nich vešel a řidič je musí několikrát důrazně přesvědčovat, než se mi uvolní aspoň nějaký prostor.

Stísnění ale šťastní, že jedeme dál sledujeme z okének okolí. Řidič frčí jako drak a za zhruba čtyřicet minut přijíždíme do Gjirokastëru, kde jsme vysazeni u benzínové pumpy hned za kruhovým objezdem silnice Rruga 18 Shatori. Řidič nám nabízí odvoz za 500 Leků do centra. "To se zbláznil ne?", myslíme si a odmítáme s tím, že dojdeme těch pár set metrů pěšky. Navíc chceme nejprve najít hostel, abychom nemuseli po městě tahat těžké batohy. Odvazujeme batohy z auta a vyrážíme hledat vytipované hostely z Bookingu.

Podle navigace v mobilu vyrážíme kamsi, kde tušíme polohu hostelu Baba curri. Uličky jsou tu však dost spletité a místy je to spíš bludiště, kde mapa v navigaci úplně nesedí s realitou, takže se několikrát musíme vracet ze slepé uličky a pokračovat jinudy. Konečně nacházíme požadovanou silnici a rozhlížíme se kudy dál. Ujímá se nás asi třináctiletá holčina, která nám prý pomůže. Tohle je na těch turisty méně navštěvovaných zemích krásné. Mladá slečna nás vede do nějaké místní restaurace, kde by prý mělo být levné ubytování. Nabízejí nám však ubytování za 25E za osobu a noc. Když vidí naše rozpaky, slevují na 20 Euro. Ani to však není cena, kterou bychom chtěli akceptovat. Navíc přichází starší žena, zřejmě majitelka, a upravuje cenu zpět na 25E. Loučíme se a vracíme se do Baba curri, které je jen o pár desítek metru vedle. Vítá nás tu starší milá paní, která bohužel neumí ani slovo anglicky. Chápe však co hledáme a hned nás vede dovnitř do třílůžkového pokoje. Chvíli trvá než se nám podaří paní vysvětlit, že bychom rádi znali cenu a pak nám na papír píše 8E (neboli 100 Leků) za noc, což se shoduje s cenou na Booking.com a my to s radostí bereme.

Prozatím odmítáme pozvání na kafe a jdeme se ubytovat, protože už se po několika dnech velmi těšíme do sprchy. Pokoje jsou čisté a je tu centrální veliká kuchyně. Dole v přízemi bydlí manželé v důchodu a tady si zřejmě v bývalém bytě nějakého jejich potomka, který se odstěhoval, zřídili penzion, aby si k důchodu něco přivydělali.

Po osvěžující sprše jdeme do kuchyně uvařit něco k obědu. Překvapeně však zjišťujeme, že se v kuchyni nenachází žádné nádobí. Náš očouzený ešus se nám na zdejší sklokeramickou desku opravdu dávat nechce. Pomocí google translátoru tedy vypisujeme slova jako hrnec či nádobí a vypisujeme si fráze, že bychom si rádi něco uvařili, ale v kuchyni není hrnec. Jdeme do přízemí a ukazujeme tyto věty paní správcové. Rozumí a s úsměvem nám přináší velký nerezový hrnec. K obídku si tedy vaříme těstoviny. Potom chvíli sedíme na balkoně a jíme místní vinnou révu, kterou nám paní donesla. Setkáváme se také s američanem a číňankou - cestovateli, kteří bydlí v hostelu s námi a vyměňujeme si s nimi cenné informace ohledně cestování po Albánii.

Jsme odpočatí, najedení a vyrážíme na průzkum Gjirokastëru. Stoupáme strmými a úzkými uličkami vzhůru směrem k hradu na kopci nad námi. Dlažba, která už lecos pamatuje je místy dosti ohlazená a klouže nám pod nohama. Těsně pod opevněněním vidíme vstup do nějakého tunelu vedoucího přímo pod hradby. Samozřejmě, že musíme prozkoumat, kam vede. Čelovku máme s sebou, takže se noříme do jeho tmy a postupujeme jím tak daleko, až se asi po dvou stech metrech vynořujeme na opačné straně opevnění. Chvíli přemýšlíme kudy odsud dál na hrad, ale nakonec se raději vracíme na jistotu tunelem zpět.

Vystoupáme ještě kousek a už stojíme před hlavní branou do hradu a také před pokladnou. Platíme vstupné (200 Leků za osobu) a vstupujeme do bezpečí vysokých, kamenných hradeb. Procházíme nejprve chodbou s děly a tankem, která nás však brzy vyvede na venkovní nádvoří hradu. Obdivujeme skvěle zachovaný hrad z 12. století a také výhled z hradeb na celý Gjirokastër a jeho okolí. Prohlížíme si i americkou stíhačku, která byla údajně sestřelena nad albánským územím. Na štítkách si čteme, že hrad sloužil v určité době i jako vězení a detailně se tu popisuje i jaké útrapy tu vězni museli zažívat.

Po prohlídce opouštíme hrad a jdeme se podívat po dalších památkách Gjirokastëru. Jednou z nich je například rodný dům Envera Hodži, který byl po dobu čtiřiceti let vůdcem komunistické Albánie. Před jeho domem je nadšený mladík se spoustou historických fotografií, odznaků a dalších artefaktů z doby komunismu. Nadšeně nám anglicky vypráví o Hodžovi i o Albánské minulosti. Nic si nekupujeme, ale za zajímavé vyprávění mu aspoň dáváme albánskou stolekovku.

Sestupujeme rušným centrem Gjirokastëru, nahlížíme do baptistického kostela a nakonec se kousek od našeho hostelu zastavujeme u skupiny mladých kluků, kteří tu hrají dámu. Chvíli se s námi trochu nervózně baví, a zajímají se co bychom rádi, ale když vidí, že chceme jen koukat, tak hrají dál. Jejich dáma má úplně jiná pravidla, než jaká se hrají u nás.

Těsně před penzionem Baba curri nás z otevřených dveří v suterénu odchytává majitel hostelu a hned nás zve k sobě dovnitř, kde má puštěnou malou televizi a zřejmě čeká na nějaký sportovní přenos. Já dostávám na ochutnávku panáka Rakije a Peťa krabici broskvového pitíčka s brčkem, což nás docela pobavilo. Chvíli s pánem komunikujeme, ale protože vůbec neumí anglicky, tak se nám moc informací vzájemně sdělit nedaří. Za chvíli přichází další starší pán, se kterým asi budou koukat na sportovní zápas. Loučíme se tedy a odcházíme na pokoj.

K večeři vaříme červenou čočku se zeleninou. Trochu se nám nedaří odhadnout množství a čočky máme plný hrnec. Nevadí, bude i na snídani. Ještě před usnutím v bezpečí a pohodlí hostelu zjišťujeme přes místní wifi nějaké levné hotely v Tiraně a v Durresu - našich dalších plánovaných destinacích.