Bobrůvkou od Šafránkova mlýna přes Trenckovu rokli na Mitrov

Na den přesně jsem zjistil, že přesně před dvěma roky mně unikl jeden výlet. Romantický tok říčky Bobrůvky mezi Tišnovem a Strážkem, časté místo výjezdu trempů. I já jsem se tam najezdil. Od soutoku s Libochovkou se dolní tok Bobrůvky nazývá Loučkou. Někdy se název Loučka používá i výše nad soutokem. Snad proto, že k ústí do Svratky je dost krátký úsek, ale podobně zajímavý jako tok horní. Tak, aby Loučka nebyla tak ošizena. Zejména byla známa historie a přírodní krása divoké Trenckovy rokle.

Trempové si tam, ve špatně přístupné, zarostlé roklině, někdy v padesátých letech minulého století postavili masívní srub. Jednak špatně viditelný v pralesovitém porostu, navíc skrytý za ohbím skály a také obtížně přístupný pro příslušníky tehdejší policie. Dlužno připomenout tu dobu pronásledování trempů komunistickým zřízením, netušícím co se v této nepodchycené části obyvatelstva děje.

Protitrempské oddělení sídlící v Brně na tehdejší Leninově ulici sice mělo plné kartotéky fiktivních trempských osad pod názvy Vypitý sud, Rudý greenhorn, Špinavá ruka apod., s podobně vymyšlenými jmény šerifů těchto osad, jako Šilhavý Pete, Chromý kavalec atp., které jim při výsleších trempové „přiznávali“ do protokolů. Tohle speciální oddělení ale dlouho nic netušilo o tomto srubu. Samozřejmě se jim od nějakého zrádce časem povedlo tuto informaci získat. Zpočátku ho nemohli ani najít. Poté učinili pokus festovní srub vyhodit do vzduchu. Dost ho pošramotili, a ale zcela zničit se nezdařilo. Jak doba běžela, nakonec došlo k jakési dohodě s místním hajným a srub byl upraven. Ovšem trempy to asi přestalo bavit a místo na nějakou dobu osiřelo. A já jsem začal šilhat po vzdálenějších krajích. I když zprvu jen v rámci RVHP.

Dnes se jedná o Přírodní památku - Evropsky významnou lokalitu. A historie rokle, kde se ukrýval i baron Trenck, vůdce pandurů, začala žít svůj romantický život. Po více než půlstoletí od této trempské doby, projevili dva mí přátelé zájem toto místo navštívit. Tím se stalo hlavním cílem dnešního výletu.

Malebné říčky a řeky, Jihlava, Oslava, Libochovka, Bílý potok, Bobrůvka, Svratka a Svitava, od Vysočiny stékající směrem k Brnu, vytvořily romantická údolí vhodná pro trempský život. Tam se trempové jezdili skrývat před civilním světem.

Výchozím bodem jsem zvolil Šafránkův mlýn, postavený zde už r. 1666. Máme trochu smůlu. Hospoda je zavřená. Je už po sezoně. Nám to samozřejmě nevadí a chutě startujeme po červené TZ. Prohlížíme si zde aspoň udržovanou část vodního náhonu a za ním rezervní nádrž.

Odtud se držíme proti proudu říčky. Jejího levého břehu, i když jdeme po pravé straně vodního toku. To jsou takové slovní obraty, jako že levá ruka má na pravé straně palec, že. Moc vody nemá, začíná podzim. Výše na říčce trčí u břehu pozůstatky zrušené odbočky k náhonu. Nedaleko za mlýnem, v zákrutě potoka, je zasunuta do břehu Zelená studánka.

Před koncem malé loučky stojí dvě typické údolní chatky. Dál už dává říčka najevo svou romantičnost prvními skalami. Dalších pár chatek stojí i na protějším břehu o kus dál.

Už před chvílí se z cesty podél řeky stala úzká pěšina. Zajímavé skály se střídají s lesním porostem a starají se, aby naše cesta nebyla fádní.

Při pohledu na Bobrůvku, vypadá říčka smutně. Má málo vody a řečištěm plným oblázků teče jen málo vody. Je to ale zvláštní. Třeba o pár stovek metrů dál proti proudu, je vody a něco více. Bude to zřejmě tím, že tam voda tekla skrytě pod vrstvou kamení.

Docházíme k místu, kde na vedlejším břehu je pěkný stálejší trempský kemp. Pod otevřeným vyšším přístřeškem je něco na způsob dřevěného pódia. Možná pro spaní za nepříznivého počasí, nebo pro trempskou muziku a soutěže.

Na našem břehu se k nám přiblížila vysoká vyčnívající skála a je třeba ji přejít zaříznutým traverzem v příkrém úbočí za pomoci ferratového zajištění. Není to však v žádném případě neprůchodné. Jen jsou potřeba volné ruce a dávat pozor, kam dát nohu.

Cesta se dál zvedá a nabíráme na skále výšku. Povrch cesty je trochu krkolomnější, ale při držení se lana, není problém. Pro baletní střevíčky by to nebylo.

Přicházíme k jakémusi brodu, kde bývala lávka na druhou stranu. Je to znát podle betonového bloku se schody, čnícími do prostoru nad hladinu. O kus dál, u velkého oblouku Bobrůvky na trochu širším travnatém plácku, hrdě shlíží na okolí vysoký trempský totem s větším ohništěm, dokola obklopeným špalky na sezení.

Přicházíme k ústí potůčku přitékajícímu z blízké strže. Rovinaté místo bez trávy pod vysokými stromy je označené tabulkou „Pod Trenckovou roklí“. Tak jsme tady. TZ pokračuje dál břehem. Zdánlivě odtud nahoru do strmé zalesněné stráně žádná cesta nevede.

Tedy skoro. Odsud se musí zdolat opět traverz zajištěnou ferratou po hrbaté skále šikmo prudce vzhůru. Dnes už to zde není tak zarostlé, jako kdysi dávno. Přes zdánlivě neprůstupný pralesovitý porost keřů a stromků různého stáří policajti tehdy netušili, že tím lze projít dál. Tenkrát tu nebylo žádné lanové zajištění. Prostě se lezlo kousek po šikmé skále, a za roh. Je to tady ten nejhezčí a nejdivočejší úsek i dnes. Na jaře, když tají sněhy, tu skotačí docela zajímavé kaskády a vodopády.

Zakloníme-li hlavy a zvedneme oči nad koruny stromů, úplně nahoře nad vrcholem skalního útesu trůní dnes orlí hnízdo, které si tam pravděpodobně nějaký tremp na hrot skály pracně a odvážně přilepil. Žádný přepych, jen stěny a stříška nad boudičkou, ale impozantní výhled nad údolím. Tam je doma, tam za ním nikdo nevleze. Mně by tam nahoře ale přesto přítomnost a hovor průchozích vadil. Raději jsem někde na hřebenu sám a mlčky se loučím se zapadajícím sluncem.

Úzká, strmá a křivolaká Trenckova rokle je sice malá, ale divoká i dnes. Samozřejmě já ji nemohu srovnávat s obrovskými velkolepými kaňony ve Francii a Španělsku, které jsem prošel. Tahle je trempská. Krásná a má cenu romantických vzpomínek. Pro mě má hodnotu právě těch vzpomínek na trempský život.

Závidím tomu tam nahoře jeho nádherný orlí výhled. Má to částečně oploceno, s množstvím varování a psiskem za pletivem. Nedivím se. Kdekdo by si tam chtěl vyšplhnout, a nechat tam po sobě civilizační bordel.

Sestupujeme opět ferratovými skalami k říčce. U ní se ale dáváme doprava. Ještě si chci nostalgicky zavzpomínat na Mitrově. I tam jezdili trempové. Celé dlouhé údolí, kterým se vine malebná říčka, je hezké.

Asi po dvou kilometrech je okolí Bobrůvky zaplaveno chatami. Za nimi býval tenkrát i dětský tábor. Už jsem tam dlouho nebyl. V místě, kde překračujeme vodní tok na druhou stranu. Odtud se Bobrůvka začíná trochu kroutit, aby byla zajímavější. Inu, ženské to tak dělají, chtějí-li se líbit.

Přelézáme opět na levou stranu a po 4 km a 2 studánkách dorážíme k lávce do Podmitrova. Za lávkou zahýbáme vlevo a nejprve zastavujeme u jakýchsi chlupatých prasat. Na kožich by to tedy nebylo, ale je to zvláštní. To jsem tedy ještě neviděl. Jedno je úplně zrzavé jak liška. Ovšem splést se tato zvířata nedají. Jsou to jasní chrochtající čuníci. Procházíme samozřejmě dál až k pěkné srubové přístavbě – hospodě.

Asi 3 km severně se ve stejnojmenné obci jako hrad, nachází docela pěkný zámek z r. 1779, s anglickým parkem, upravený novogoticky o 100 let později. Veřejnosti není přístupný, funguje jako domov pro důchodce.

Dlouho se v Podmitrově nezdržujeme, protože nás čeká ještě šplhání do prudkého kopce o 40 m výš. Tam si feudálové postavili ve 13. stol. na temeni kopce hrad Mitrov, mezi dvěma rameny říčky, která vrch s hradem obtáčí. Samozřejmě je už dávno zříceninou. Patří do houfu roztroušených zřícenin na severozápadě od Tišnova a navštěvovaných trempy. Dnes jsou tady jen zbytky hradeb, hranolové věže a příkopů s valy. Moc toho z hradu nezbylo. V 16. stol. byl už opuštěný. I když byl v tomto stavu roku 1618 ještě dokonce prodán. Nakonec však po stavovském povstání byl poslednímu majiteli zkonfiskován. To byl asi jeho definitivní konec.

 Ale mám na toto místo vzpomínku. V 60ých  letech jsme si tady dali čundrácký sraz se dvěma kamarády. Hned po práci, v sobotu, které byly pracovní. Oni mohli až později k večeru. Já jsem vyrazil hned po práci odpoledne.

Bylo pozdní léto, sluníčko svítilo, tak jsem zvolna zdolával kopec. Byl jsem tady poprvé. Jen mi popsali cestu od autobusu ze Strážku podle potoka. Dodnes se nevysvětlilo, proč jsem spal na úbočí kopce sám. Prostě kamarádi nedojeli, či byli někde na druhé straně onoho vrchu se zříceninou hradu Mitrova. Chvíli jsem jim spílal, chvíli byl smutný, že si nemám s kým před spaním povídat. Jsem totiž docela společenský typ.

Já na západní straně v posledních zlatých paprscích zapadajícího slunce, oni někde na opačné straně. To bylo poprvé, co jsem v lese spal sám. První sólový bivak. Samozřejmě proto nezapomenutelná vzpomínka na ten silný zážitek. Zajímavé, že jsme to neshledání ani nijak neřešili. Aspoň si na to nepamatuji. Možná skutečně byli na opačné straně kopoce. Asi jsme se špatně domluvili. A kvůli vzpomínkám jsem vlastně tady dnes také.