Loading...

Černou stopou do hornické minulosti

Cestopisy

Až k severozápadnímu okraji Prahy zasahuje kladenská černouhelná pánev. Nálezy uhlí i na povrchu zde bývaly tak nápadné, že nemohly uniknout pozornosti ani těžbě jak ve starověku, tak téměř v současnosti.

Švartnové náramky

Překvapivě tu úplně nejstarší kapitolu místních hornických letopisů začíná šperkařská výroba. Keltové, kteří přišli na naše území v domě stěhování národů cca v 6. st. n. l., si v okolí nedalekého Kounova povšimli neobyčejně krásného a přitom dobře opracovatelného materiálu, uhrančivě černé švartny, odborně tzv. sapropelitického uhlí. Začali z něj vyrábět šperky, především unikátní náramky, které s úspěchem prodávali téměř po celé Evropě.

První doly a poslední vozík

I když se první písemná zmínka o těžbě uhlí datuje již do roku 1463 a hovoří se v ní o ložisku u Malých Přílep, ještě dlouho poté představovalo dobývání uhlí po hospodářské stránce jen okrajovou záležitost. Především proto, že se tehdy ještě nepoužívalo jako topivo ani v domácnostech, ani především v průmyslové výrobě. Uhlí, které se dolovalo kolem roku 1570 u Vrapic, sloužilo například k výrobě skalice.

Počátky těžby uhlí ve větším měřítku, byť stále ještě velmi primitivním způsobem, byly zaznamenány až v roce 1720 v Otvovickém údolí. Těžilo se tam tehdy tím způsobem, že se začalo kopat na tom místě, kde uhelná sloj vycházela ve svahu na povrch. Jak se uhlí postupně odtěžovalo, razila se do boku kopce stále hlubší a hlubší chodba. Vytěžené uhlí se ven vyváželo na kolečkách. Venku se vytěžený materiál prosíval na sítech, menší kousky se užívaly na pálení cihel v okolních cihelnách, většími kusy se topilo v domácnostech. Hospodyňky však na nový druh topiva hleděly se značnou nedůvěrou. Když v roce 1759 nabídl stát jako pomoc chudým vrstvám obyvatelstva zdarma k odběru celkem 4000 vídeňských centů (tj. 224 tun) uhlí, udalo se jen 4 816 kg.

Otvovické doly v té době patřily mezi největší ve středních Čechách, těžba se však začala postupně přesouvat na západ, k hlubším slojím kladenského revíru a začala slavná éra zdejších černouhelných dolů. Svého konce se dočkala spolu s utlumováním hornictví po roce 1991 a v souvislosti s tragickou nehodou, výbuchem metanu 29. 11. 2001 na dole Schöller v Libušíně. Poslední vozík s uhlím z kladenské pánve vyjel na povrchu 30. 4. 2002 z dolu Schöller.

Nelehký život hornický

Horníci měli těžké povolání i těžký život. Až do první světové války se jednalo především o těžkou fyzickou práci, nejprve v malých štolách, jako v Otvovickém údolí, později ve velkodolech spravovaných těžařskými společnostmi. Směny tam bývaly dvanáctihodinové, střídaly se ve dvě a ve čtrnáct hodin. Přesto se stávalo, např, koncem 19. století, že o práci v dolech byl takový zájem, že horníci museli tzv. kozí daní uplácet správce, aby vůbec mohli sfárat dolů.

Hornické rodiny bydlívaly v malých domcích sestávajících nejčastěji z předsíně, kuchyně a dvou místností. Leckde však obývaly i menší stavení. Stavělo se z levné opuky, která zadržovala vlhkost. A tak v nich zvláště v zimě bývalo v takových domcích velmi chladno. Pravidlem v hornických rodinách bývala kupa dětí a vysoká dětská úmrtnost, zejména na tuberkulózu, záškrt nebo spálu.

Ani strava horníků v té době nebyla nijak zvlášť vynikající. Její základ tvořily mouka, brambory, mléko, zelenina, maso jen občas, obvykle na neděli či ve svátek. V hospodářství se často chovala koza, sem tam prasátko. Ženy horníků si nacházely práci na místních velkostatcích, na jaře a na podzim tam vypomáhaly i děti.

Nejhorší chvíle nastávaly, když došlo k nějakému neštěstí. Nevyhnulo se ani okolí Otvovic. V dole Felix v Zákolanech došlo 25. 9. 1907 k provalení podzemní vody a k závalu. Zahynulo tehdy šest horníků (Müller, Salaba, Vojtěch, Machalický, Mencl, Kovařík), jejichž těla se podařilo vyprostit až po sedmi dnech. Tragédie se dokonce stala námětem kramářské písně složené mikovickým kovářem Františkem Majrichem.

O co měli havíři těžší všední život, o to víc se dokázali poveselit o svátcích, zejména o posvícení, které považovali za stejně významné jako Vánoce a Velikonoce. Na stole se potom objevili buchty, pečení králíci a kachny, chodilo se na návštěvy. Celkem se slavilo tři dny.

Zavzpomínat na hornickou minulost našeho kraje můžete nejen v nedalekých muzeích, ale také při procházce otvovickým údolím. Z někdejších 47 tamních dolů toho pravda mnoho nezbylo, alespoň některé vstupy do podzemí však řádně označují příslušné tabule.

Podobné příspěvky
Černou stopou do hornické minulosti

Až k severozápadnímu okraji Prahy zasahuje kladenská černouhelná pánev. Nálezy uhlí i na povrchu zde bývaly tak nápadné, že nemohly uniknout pozornosti ani těžbě jak ve starověku, tak téměř v současnosti.

Švartnové náramky

Překvapivě tu úplně nejstarší kapitolu místních hornických letopisů začíná šperkařská výroba. Keltové, kteří přišli na naše území v domě stěhování národů cca v 6. st. n. l., si v okolí nedalekého Kounova povšimli neobyčejně krásného a přitom dobře opracovatelného materiálu, uhrančivě černé švartny, odborně tzv. sapropelitického uhlí. Začali z něj vyrábět šperky, především unikátní náramky, které s úspěchem prodávali téměř po celé Evropě.

První doly a poslední vozík

I když se první písemná zmínka o těžbě uhlí datuje již do roku 1463 a hovoří se v ní o ložisku u Malých Přílep, ještě dlouho poté představovalo dobývání uhlí po hospodářské stránce jen okrajovou záležitost. Především proto, že se tehdy ještě nepoužívalo jako topivo ani v domácnostech, ani především v průmyslové výrobě. Uhlí, které se dolovalo kolem roku 1570 u Vrapic, sloužilo například k výrobě skalice.

Počátky těžby uhlí ve větším měřítku, byť stále ještě velmi primitivním způsobem, byly zaznamenány až v roce 1720 v Otvovickém údolí. Těžilo se tam tehdy tím způsobem, že se začalo kopat na tom místě, kde uhelná sloj vycházela ve svahu na povrch. Jak se uhlí postupně odtěžovalo, razila se do boku kopce stále hlubší a hlubší chodba. Vytěžené uhlí se ven vyváželo na kolečkách. Venku se vytěžený materiál prosíval na sítech, menší kousky se užívaly na pálení cihel v okolních cihelnách, většími kusy se topilo v domácnostech. Hospodyňky však na nový druh topiva hleděly se značnou nedůvěrou. Když v roce 1759 nabídl stát jako pomoc chudým vrstvám obyvatelstva zdarma k odběru celkem 4000 vídeňských centů (tj. 224 tun) uhlí, udalo se jen 4 816 kg.

Otvovické doly v té době patřily mezi největší ve středních Čechách, těžba se však začala postupně přesouvat na západ, k hlubším slojím kladenského revíru a začala slavná éra zdejších černouhelných dolů. Svého konce se dočkala spolu s utlumováním hornictví po roce 1991 a v souvislosti s tragickou nehodou, výbuchem metanu 29. 11. 2001 na dole Schöller v Libušíně. Poslední vozík s uhlím z kladenské pánve vyjel na povrchu 30. 4. 2002 z dolu Schöller.

Nelehký život hornický

Horníci měli těžké povolání i těžký život. Až do první světové války se jednalo především o těžkou fyzickou práci, nejprve v malých štolách, jako v Otvovickém údolí, později ve velkodolech spravovaných těžařskými společnostmi. Směny tam bývaly dvanáctihodinové, střídaly se ve dvě a ve čtrnáct hodin. Přesto se stávalo, např, koncem 19. století, že o práci v dolech byl takový zájem, že horníci museli tzv. kozí daní uplácet správce, aby vůbec mohli sfárat dolů.

Hornické rodiny bydlívaly v malých domcích sestávajících nejčastěji z předsíně, kuchyně a dvou místností. Leckde však obývaly i menší stavení. Stavělo se z levné opuky, která zadržovala vlhkost. A tak v nich zvláště v zimě bývalo v takových domcích velmi chladno. Pravidlem v hornických rodinách bývala kupa dětí a vysoká dětská úmrtnost, zejména na tuberkulózu, záškrt nebo spálu.

Ani strava horníků v té době nebyla nijak zvlášť vynikající. Její základ tvořily mouka, brambory, mléko, zelenina, maso jen občas, obvykle na neděli či ve svátek. V hospodářství se často chovala koza, sem tam prasátko. Ženy horníků si nacházely práci na místních velkostatcích, na jaře a na podzim tam vypomáhaly i děti.

Nejhorší chvíle nastávaly, když došlo k nějakému neštěstí. Nevyhnulo se ani okolí Otvovic. V dole Felix v Zákolanech došlo 25. 9. 1907 k provalení podzemní vody a k závalu. Zahynulo tehdy šest horníků (Müller, Salaba, Vojtěch, Machalický, Mencl, Kovařík), jejichž těla se podařilo vyprostit až po sedmi dnech. Tragédie se dokonce stala námětem kramářské písně složené mikovickým kovářem Františkem Majrichem.

O co měli havíři těžší všední život, o to víc se dokázali poveselit o svátcích, zejména o posvícení, které považovali za stejně významné jako Vánoce a Velikonoce. Na stole se potom objevili buchty, pečení králíci a kachny, chodilo se na návštěvy. Celkem se slavilo tři dny.

Zavzpomínat na hornickou minulost našeho kraje můžete nejen v nedalekých muzeích, ale také při procházce otvovickým údolím. Z někdejších 47 tamních dolů toho pravda mnoho nezbylo, alespoň některé vstupy do podzemí však řádně označují příslušné tabule.

Poslední aktualizace: 19.9.2010
Černou stopou do hornické minulosti na mapě
Autor: lenkova
hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci
Sdílet s přáteli
Byl jsem zde!
Zapamatovat
zavřít reklamu