Cesta do Beskyd 2006 - 2., Kozinec, Javorový a Ostrý

Po návštěvě Štramberka a Příboru jsme šťastně dojeli do beskydské Tyry. První den jen spokojeně sedíme na terase, díváme se na televizní vysílač na 946 m vysokém vrchu Javorový přímo proti nám. Že je napůl v mracích nám vůbec nevadí a "dřystáme" s příbuznými, které jsme rok neviděli.

Lenost nám vydrží jen do druhého dne, kdy se rozhodneme k vycházce na kopec Kozinec, který nám ční za zády. Přeběhneme potůček za chatou (chladící se pivo v kýblu hlídá ostražitá ropucha), ujdeme asi 200 m po silnici až k jejímu konci (dál už se nejede) a vydáme se pěšinou nahoru. Proti tomu, co nás čeká ve dnech následujících, je to opravdu mírná vycházka, po vrstevnici lesem. Navzdory tomu, že se couráme, trvá nám cesta jen asi hodinku - obdivujeme trsy hořců (vidíme je poprvé, následně zjistíme, že rostou i na Radhošti a  u pramenů Labe), zíráme na kovově modré slimáky, jaké tady u nás na Praze - západ nemáme.

Nejdeme jen tak bez cíle, sestřenice nám vylíčily, jaké že lahůdky připravují v restauraci ve zdejší horské chatě. Ani jsme neposnídali, jak jsme se na to těšili... Děsivý hlad samozřejmě dostávají i děti, které ho dostanou koneckonců pokaždé, když začuchají, že je nablízku nějaká hospoda. Dáváme si minutku (však guláš si můžeme udělat doma, no ni?) a rozhodujeme se, že posedíme venku, uprostřed nedotčené beskydské přírody. Ukazuje se, že v rámci klidného stolování je to fatální chyba. Na talířích nám sice přinesou obrovské porce lákavě voňavé krmě, ale vzápětí zjišťujeme, že se o ni budeme dělit s možná ještě hladovějšími vosami... Ty se nakonec nespokojují jen s naším obědem, ale sebevražedně se nám vrhají i po pivu a limonádách. Hystericky ječím a vyskakuji a vzápětí se po mně opičí i děti. Nakonec mě zachraňují pan choť a strejda, kteří obětavé odhánějí drzý hmyz, zatímco jejich jídlo stydne a pití teplá...:-)

Každopádně, až půjdete na Kozinec, své chuťové pohárky můžete opravdu připravit jen na to nejlepší, ale buďto si vyberte období, kdy ty žlutočerné mrchy nelétají, nebo se usaďte ve velmi příjemném prostředí vnitřní restaurace.

Cesta dolů je o něco méně namáhavější než nahoru, ovšem zase máme nacpaná břicha, takže je to nakonec prašť jako dej facku... Téměř dole potkáváme souseda, který si nese z Ostrého plný kbelík borůvek a hlásí, že jich je tam "hrubo". Čímž je plán na den následující (aspoň pro některé z nás) jasně ložený.

A také přesně podle plánu vyrážíme druhý den se sestřenicí Romankou a jejím obětavým synkem Igorkem (tehdy třináctiletým) na 1044 m vysoký Ostrý, zatímco zbytek rodiny, pohrdaje sběrem modrých bobulí, vyráží autem k Javorovému, na který si vyjedou pěkně lanovkou.

Štrádujeme si to podobně pěknou cestou po vrstevnici stejně jako včera a asi hodinku se nám jde pěkně piánko. Pak najednou Igorek prudce uhýbá doleva a šplháme se do takového kopce, až se mi protáčejí panenky. Nicméně přeci nezůstanu pozadu za malým chlapcem, takže statečně, sotva dechu popadaje, supím do kopce. Kousek za mnou funí zhruba stejně Romanka. když si říkám, že tohle je má poslední hodinka a že už nemůžu ani kousek, jsme najednou nahoře. Igorek si poskočí jako kůzle a je asi nejblíže smrti ve svém životě. Jestli si poskočí ještě jednou, tak za sebe neručím...! Romanka se může smíchy potrhat při pohledu na mé rudé tváře a mokrou, zpocenou čupřinu. (Jako by sama vypadala o něco lépe.)

Dorazíme k horské chatě na Ostrém a než se zajdeme posilnit něčím dobrým, dám si retko. Po takovémhle výstupu si ho i zasloužím... Copak retko by bylo, ale kde je zapalovač? Upamatovávám se, jak čekám na společníky, dávám si jednu u kávy s tetou a jak teta zasouvá zapalovač do svých cigaret...

No nic, zajdeme nejdřív do restaurace. nad skvělou vepřovou s knedlíkem a se zelím požaduji zapalovač nebo zápalky. Nemáme, na to slečna. Říkám, tak mi půjčte z kuchyně. Slečna se vrací, že v kuchyni taky nemají. Čím zapalujete sporák? Elektrikou, vece ta dobrá duše. Již druhý člověk je dnes blízko vraždy... Mezitím venku vyžebrá Romanka zápalky od jakýchsi trampů, ale ti poté, co slyší za jakým účelem, odmítají kýžená dřívka vydat. Zelenám a fialovím, načež Romanka vysvětluje, že asi zdechnu a zápalky mám konečně v kapse. To teda byla situace - přátelé s návykem, na Ostrý bez zápalek nechoďte!

Labužnicky vdechnu a konečně si mohu prohlédnout panorámata. Jednoduše - nádhera. Je vidět široko daleko, vrchy i kopce, městečka a vesničky polské i české, lesy, pole a louky. A konečně se mohu věnovat i okolní přírodě. Nahoře, mezi řídkým stromovým porostem, rostou plantáže borůvek. A teď Středočeši záviďte: rostlinky jsou přes půl metru vysoké a dají se trhat vestoje, žádná bolavá záda! A na těch keřích borůvky jako melouny. Co říkáte? Že mi nevěříte? No dobře, tak jako melouny ne, ale jako rumba koule určitě. Ještě mi nevěříte? Prostě byly o něco větší, než jaké znám od Rakovníka či od Pecky.

Na odlesněném vrcholu pískovcového kopce trávíme pohodově, v tichu a klídku, celý den. Uprostřed té idylky mi Romanka prozrazuje, že jsme mohli jít dál po vrstevnici, jen ta cesta by byla o něco delší, než krpál, do nějž jsme šplhali. V tom okamžiku mám dojem, že pokud dnes skutečně někoho zabiji, každý soudný soudce mě musí zákonitě osvobodit...

 Cesta dolů již zdaleka není tak dramatická, odskakujeme si do lesa, většinou jehličnatého, a nacházíme první letošní hřiby. Právě začínají a než pojedeme domů, ještě si fajně zahoubaříme. Už je mi hej a furiantsky si dokonce lezu a šplhám do příkré Stráně kamenotokem, který tu zanechaly povodně před pár lety.

Zbytek rodiny už je dávno zpátky a líčí nám zážitky z televizního vysílače, z lanovky a z prima občerstvení na Javorovém. A já se zaříkám, že zítra budu jen z terasy sledovat mloky ve Skalce a ani náhodou nepůjčím tetě zapalovač.