Expedition: The Great unknown/ Dubrovsko - Bosensky Petrovac

Rano jsme tedy bez snidane. Respektive na vlockach. Jidlo dostal vcer pes, ale vubec nam to nevadi. Hreje nas dobry pocit. Zaciname do kopecka. Ale je kratky. Na jeho vrchu je krvava skvrna jako by tam vcera vykrvacel snad statny vul. Nasleduje kratky sjezd, pri kterem se nam naskytne nadherny vyhled na okolni krajinu. Vidime lidi, jak sbiraji na polich pravdepodobne brambory. Mavame my, mavaji oni. Polu tu nejsou vsude. Spise Pastviny a strasne moc pudy lezi ladem. Ani jsme nevideli zadne zemedelske druzstvo ci neco podobneho. Maximalne vetsi hospodarstvi, ale mame pocit, ze lide jsou tu hodne samostatny co se pestovani plodin tyce. Kazdy ma nejake to policko s nevim za barakem. Ale lany poli, to ne. Co je videt dal, jsou nevelke diry v zemi. Proste dira v prumeru 3-5 metru ve ktere nejsou zadne vetsi stromy, maximalne kere. Napada me voda, nebo pozustatek valky. (Pozdeji se dozvime, ze je to opravdu krasoveho puvodu)

Po par kilometrech relativni rovinky uvidime znacku ktera rika ze pojedeme z kopce. Vidime, ze to nebude par metru, ale nejaky ten kilometrik. Odhadujeme kolik asi. Ivet rika 8 ja si preji 10 km. Nakonec to bylo 7 km do vesnicky s marketem a tedy znamenim k nakupu. Obchudek je ale velice "socialisticky". Par prasku na prani, toaletni papir, neco malo piti, 3 druhy susenek. Pecivo nevedou stejne jako treba ovoce a zeleninu. Co ale maji jsou mezi regalama kamna. Ne na prodej, ale proste na topeni. Od stropu vysi drat se zarovkou.

Venku sedi na prepravkach chlapik, kouri a pije pivko. My si take zapalime, vytahneme mapu a udelame si poradu. Ptame se kolik je to kilometru do Bosenski Petrovac. Mapa stejne jako chlapik rika 18 km. Vzacna shoda. Loucime se a pojedem. Bude to pry po rovine. A hlavne pustinou. Nepotkame zadnou vesnicku, ani staveni. Tak to jsme zvedavi.

Opravdu to tak bylo. 18 kilometru zarostlych planí. Tady strom, tamhle kamen, nikde nic. Jen tech der vidime snad stovky. Premyslime, jestli nekde okolo nas jsou minova pole. Treba proto neni puda obdelavana. Opravdu nikde nic. Jen dva troubove z Česka, co jedou na kole. Obcas nas predjede auto. Ze 3 aut maji dve auta vlajky a troubi. Chvili si myslim, ze jsou opravdu hrdý na svou zem, posleze se ale zacneme klanet k nazoru, ze spise byly vyhlaseni vysledky voleb a oni proste slavi. Po deviti kilometrech udelame kratkou prestavku.

Kousek od silnice je na podstavci zemedelsky stroj. Takovy ten na obraceni sena. Sedam si do sedla a delame par fotek. Je to zvlastni. Nikde nic, a tady podstavec jako pro "frontu na maso" a na nem ten obraceč. Po dalsich 9 km se pred nami konecne zacne rysovat mesto. Je to opravdu (i kdyz mate mapu, nikdy nevite), Bosenski Petrovac. Jupi, země nikoho prejeta.

Je 12:09 kdyz projedem kolem cedule a jsme temer rozhodnuti dnes zustat tady. Vydame se tedy do centra. Ukol zni: najit wifi, postu, vymyslet kde spat. Kolem nezbytne mesity si to frcime primo na namesti. Tam si nejdrive koupime chleb a sunku a jdem obedvat. Jsme docela atrakce, kdyz pulku chleba sporadavame na lavicce. Vsimame si, jak na nas lide koukaji, mensi skolaci si obcas na nas ukazi a nekdy i slysime: "Čéška". Je nam to docela prijemne, do doby nez me napadne ze by je treba mohlo urazet kdyz je tamhle mesita a my tu na lavicce jime maso z prasatka. :-) Ukaze se ze kavarna primo za nama ma i internetove pripojeni, a tak si zde sedneme a dame kafe. Kazde za jednu marku. Coz je super cena. Navic jsou to ty nejvetsi kavy, jakych se nam zatim pri ceste dostalo. Jenze internet sice maji, dobry signal take, ale nas tablet si proste postavil asi chip. K internetu se ne a ne pripojit. Jsem nastvan. Sedime kdesy v Bosne, podminky idealni, a stejne se nemuzeme ozvat domu. Ach jo.

Dalsi event byla posta. Najit postu nebylo az tak slozite. Ale poslat odsud balik, to byla teprve zkouska nervu, improvizace a jazykove vybavenosti. Zacneme klasicky: "Dobar dan. Please do you speak English or Germany?" Starsi deda s dalsi urednici v letech mych prarodicu, zavrti hlavou. Dobra, budeme improvizovat. Jenze deda, s oblicejem "Co me otravujete kdyz neumite mluvit", nechame co po nem chceme. A to jsme u toho ze potrebujeme obalku, ci box na zabaleni veci. Skoro mu tam ctu svuj denik, "send to Čéška, absendr nach Čéška"... Sermujem tam denikem a pohledy. I kdyz ukazuji na papirove boxy, a obalky, stale se nechyta. Pak odejde, a prinese bublinkovou obalku. "Da,da. Slávo" pada ze me. Jeste mu ukazu, ze potrebujeme 2. Po zaplaceni 3,5 marek jdeme ven ke kolum psat adresy a zabalit je. Premyslim, zda muzu poslat vsechny veci co chci. Nakonec obsahem me zasilky je denik, kamen z Krku, leciva voda a bahno ze Soline, nekolik drobnych minci, par pohledu a prospektu. Ivet posila take denik, par minci a prospekty. Po navratu k prepazce dostavame kazdy papirek, kam mame vypsat to obsah zasilky. Tedy pochopime to jen diky tomu, ze samolepka je predepsana i anglicky. Vyplnime, ivet jde ven ke kolum, a ja to chci zaplatit. Jenze i kdyz maji na dverich karty, tak je neberou. A 72 marek u sebe rozhodne nemam. Takze bezim jeste s kartou prez pul mesta zase na namesti a vybiram dalsich 50 marek z bankomatu. Kdyz mam penize, pan chce zase videt pasy. Nevim jestli je to normalni, ale tak je to prvni zeme ktera neni v EU, takze mozna... Konecne dostavame razitka na obalky a ja platim. Uplne sem si oddechl.

Venku je mezitim Ivet obklopena detmi. Vytahujeme bonbony. Vsichni si berou. I ten co mu je tak 15 let. Dokonce uz nich vypadne i par anglickych slovicek. Takze jim rekneme odkud jsme a kam jedeme. A kdyz vyslovime Albania, ten jeden nejmensi prohlasi, ze je z Albanie. Vyfotim se s nimi, placneme si rukama a nasedame na kola. Cedule pri vyjezdu z mesta rika, ze Sarajevo je 271 km.

Jak jsem rikal, moc se nam uz nechtelo jet dal. Takze za poslednimi baraky hledame nejakou odbocku nebo vhodne misto pro stan. Cestou opet zdravime policii. Rekl jsem si totiz, ze kazdeho cloveka co ma zbran budu radeji zdravit a chovat se pratelsky:-) Vidime odbocku do lesa. Jedu prvni. Kdyz se k ni doplahocime, je tam jeste jedna na druhou stranu, mozna by se mi zamlouvala vice. Jedu ji proskoumat nez Ivet dorazi. Jenze sotva ujedu asi 5 metru a malinko zahnu za prvni kere, do nosu me uderi hrozny smrad. Zastavim, a chci to otocit. Dorazi Ivet. A pak to uvidime.

U kere v bordelu lezi pytel, ukolo litaji mouchy, a z pytle na nas kouka malinkate štěně. Davam Ivet kolo, jdu pesky bliz. Stenatko se boji a poodbehne do krovi. Kdyz se ale sehnu a natahnu k nemu ruku, okamzite pribehne. Hladim si asi 2 mesicni stenatko, a divam se na Ivet s tazavym pohledem. Co budeme delat?

Je jasne, ze jsme dojeli. Ivet naliva stenatku vodu do talire, ja se jdu kouknout na tu prvni odbocku, jestli tam budeme moci stanovat. Cestou premyslim co ted. Muzeme si ho nechat? Nebo pujdeme zpet do mesta k veterinari? Co asi tak udela? Jak by s nama stenatko cestovalo? Muzeme si to dovolit? Strasnych otazek a odpovedi malo. Ale ten kdo me zna vedel, ze tu hlavni jsem si zodpovedel ihned. Stenatko si nechame. Ivet je stejneho nazoru. Kdyz se k ni vratim, spise ze strachu se jeste podivam do pytle. Ano mysleli jsme si dobre co je obsahem a proc to tu tak smrdi. Chce se nam trosku brecet. Ale bereme psa, a vydame se na misto ktere jsem vybral pro dnesni kemp.

Pejsek (fenka) je roztomila. Stavime stan, a jako na male dite k ni mluvime, a rikame ji ze to je nas domov a o nasem cestovani. Jak ted bude cestovat s nama, a bude hlidat stan. Pozoruje nas z travnateho mistecka zaliteho sluncem, a cele to je vlastne idylka. Od ted jsme 3. Bukaj, Ivčík a Bosna. I kdyz se to ivet nejdrive nezamlouvalo, tak jmeno Bosna je vlastne Idealni. Pote co postavime stan, a probehne prvni krmeni, kdy sporada malou plechovičku masa na veceri, volame informace domu. Nevime jak moc by byly nase rodiny pro abychom si ji nechali, ale takle na dalku, kdyz stejnak vedeli ze to nezmeni a tezko nam budou neco vymlouvat, kdyz jsme v Bosne stovky km od nich, se nam dostalo velike podpory.

Nemame pro nasi Bosnicku jidlo. Vlocky asi jist nebude. Takze jeste sednu na kolo, a jedu zpet do Petrovace koupit nejakou dalsi konzervu. Psi sem nesehnal, ale to je jedno. Zbytek dne se venujeme nasi nove, neuveritelne zablesene, kamaradce a probirame co vse musime udelat a zaridit abychom ji dostali az do ČR a mohla s nami cestovat. Ale je mala, takze minimalne na par dni, nez budu mit moznost udelat karku za kolo, ji mohu prevazet v brasne co mam na riditkach. V noci toho sice moc nenaspime, ale zato ohlidame aby nam necurala po stanu a zviratka z kozichu nam nebehala ve spacaku.