Jimramov - Trhonice

Výlet okolo Hory aneb Trhonický okruh z Jimramova do Jimramova

Charakteristika a popis trasy

Okružní trasa vedoucí kolem Jimramova. V prvé části prochází lesem, později vystupuje na otevřenou planinu u Trhonic, odkud jsou pěkné výhledy do údolí Svratky, k Luckému vrchu a na Bystersko. V závěru prochází malebným údolím Trhonického potoka k Benátkám a odtud zpět do Jimramova.

Od tur. Směrovníku před tzv. Horní školou v Jimramově půjdeme Mostní ulicí a přejdeme Krausův most. Za ním pokračujeme po silnici směrem do Poličky, asi po 50 m odbočíme vpravo a pěšinou vystoupáme až k místu zvanému U Studánky. Odtud projdeme v přímém směru smrkovým lesem a vzápětí se dáme cestou vpravo vzhůru. Asi po 200 m vyjdeme na široké účelové lesní cestě. Dále pokračujeme cestou podél pole k mysliveckému posedu, asi 20 m za ním pokračujeme až na vrchol Hory. Odtud lesem sestoupíme na Louku a přes ni až na cestu, která nás dovede k železnému kříži, odkud pokračujeme stejnou cestou dále. V místech, kde cesta zahýbá vlevo, pokračujeme přímo dolů k objektům bývalého vepřína a mezi budovami sejdeme na silnici k tur. směrovkám v Trhonicích. Dále pokračujeme po silnici vpravo na dolní konec obce, kde odbočíme vpravo k bývalému mlýnu. Odtud již půjdeme podél Trhonického potoka malebným údolím až do místní části Jimramova – Benátek. Na silnici se dáme vpravo směrem k továrně GAMA a. s. a dále po silnici až na jimramovské náměstí, přes které se vrátíme k před Horní školu, odkud jsme vyšli. Celková délka trasy je 5,5 km.

Zajímavosti na trase:

Studánka U obrázku

Nachází se ve svahu Hory nad Jimramovem při žluté TZ. Voda v ní je považována za léčivou, léčebné účinky však nemá. Je to místo vhodné k odpočinku, relaxaci či meditování. Pramenitou vodou se lze výborně osvěžit. U studánky je umístěn obrázek Panny Marie s Jezulátkem, přečíst si zde můžeme i několik veršíků.

Vrch Hora

Zalesněný vrchol (643 m.n.m.), z jehož vrcholové tzv. Smutné Skály jsou pěkné výhledy do údolí Svratky a Věcovského potoka; vidět jsou i Roženecké Paseky, kopce Metodka a Kamenice či Pohledecká skála.

Obec Trhonice

Bývalá osada byla založena vnitřní, tzv. českou kolonizací. Už ve 14. stol. byla součástí feudálního panství královského věnného města Poličky, jehož vrchnostenské správě přináležela ještě před r. 1420. Písemně jsou Trhonice poprvé zmíněny v listině krále Vladislava II. Jagellonského z 25. února 1474, kterou městu Poličce potvrdil držbu a užívání důchodů z obcí městu patřících; mimo jiné jsou v ní zmíněny i Trhonice. Z r. 1547 pak pochází listina Ferdinanda I., v níž se hovoří o navrácení zádušních a špitálních statků, kromě jiného i v Trhonicích. Po r. 1547 a v letech 1620-1628 byly Trhonice jako konfiskát pod správou rychmburského panství. Roku 1555 užívali páni ze Svojanova honů, poškvrnů (= platů obilných) aj. z gruntů patřících městu Poličce, krom jiných také z Trhonic. Farně obec přináležela k lokálii v Korouhvi.

Název obce je odvozen buď od „trhání“ nebo od „trhem honění“, což zřejmě znamenalo uhánění obyvatel, aby chodili na trh. Obyvatelé robotovali při práci v lesích.

Při poličském panství Trhonice zůstaly až do zrušení patrimoniální správy v roce 1848. V letech 1850-1940 patřila obec k okresu Polička, do r. 1887 tvořila společnou obec s nedalekými Sedlištěmi. Od 1.11.1940 připadla k okresu Litomyšl, v letech 1945-1960 byla opět pod správou okresu Polička a od r. 1960 byla začleněna k okresu Žďár nad Sázavou. Dříve samostatná obec je od r. 1965 místní částí Jimramova.

Na návsi je kaple Panny Marie z r. 1756; je čtyřboká, hladce sklenutá křížem. Na omítce je štuková malba Kalvárie.

Vedle kaple je kamenný kříž s letopočtem 1862 a opodál ještě pomník padlým v 1. světové válce. Dochovalo se i několik lidových staveb. Památkově chráněná jsou roubená stavení čp. 4, 13, 20, 34 a 37, zděná stavení čp. 22 (ve štítě s letopočtem 1885) a čp. 31( ve štítě s letopočtem 1862), a bývalý mlýn na horní vodu (čp. 15). Nad vsí, vpravo od silnice k Nedvězímu, stojí Boží muka, postavená r. 1992 místní obyvatelem p. Poulem. U nich se natáčely některé záběry do seriálu Četnické humoresky. Z místa jsou pěkné výhledy do okolí; vidět je např. Lucký vrch, Telecí, Spálený kopec. vrchol Na Jedli, Pavlův kopec, Šípův vrch, Hora aj. Podle pověsti stával u Trhonic zámek. Není to sice doloženo, ale místní název trati K zámku by leccos nasvědčoval. Kolem vsi prý procházelo také švédské vojsko. Na Loukách zvaných Hovadka a Krchovy jsou prý pochováni švédští vojáci i se svými koňmi.

V okolí obce se nachází pásmo tzv. dolomitického vápence, které se v pásu s jistými přerušeními táhne od Sedlišť až k Bystrému. Po dlouhý čas se vápno pálilo v malých, primitivních zemních pecích, které byly vytápěny dřevem nebo dřevěným uhlím. Celkem byly čtyři a patřily různým majitelům z Trhonic. V r. 1901 byla u dnešního silnice č. 360 vedoucí z Jimramova do Poličky postavena velká kruhová šachtová pec s komínem, jejímž majitelem byl pan Chládek z Trhonic. Malé polní pece postupně zanikly. Ve vápence se v sezóně pracovalo až do roku 1941. V r. 1948 byla provedena částečná rekonstrukce pece. Roku 1954 provozoval vápenku Průmyslový kombinát v Poličce. V r. 1956 byl proveden geologický průzkum, při němž byla ve tříúrovňovém lomu vedle pece vyražena 93,6 m dlouhá štola se dvěma bočními rozrážkami. Lom je v geologické jednotce moldanubikum, ve výšce 545 m.n.m. Vápenec se musel třídit, vápno bylo vhodné jen pro zemědělské účely (hnojení) nebo k výrobě stavebních hmot. Využíván byl i v dalších průmyslových činnostech. Podle analýzy měl trhonický vápenec 80,8% kysličníku vápenatého. Jeho produkce byla známá široko daleko. Nová technologická charakteristika vápence uvádí, že pro výrobu vápna je nevhodný, těžko palitelný, s vysokou spotřebou paliva a jinými zápornými vlivy. V r. 1958 byl provoz vápenky zastaven. Roku 1960 bylo rozhodnuto o rekonstrukci pece a obnovení provozu vápenky, došlo ke generální opravě pece a byla vybudována byla přípojka vysokého napětí. Vápenka však postupem času již nemohla konkurovat velkým vápenkám (Mokrá, Čebín, Prachovice aj.). Dnes z vápenky zůstalo dochováno jen torzo pece s komínem. Navážecí rampa musela být z bezpečnostních důvodů snesena. V lomové štole pravidelně zimují různé druhy netopýrů, vzácný je zde výskyt netopýra severního. V lomu se nachází i řada minerálů, např. modrý spinel nebo žlutá zrna chondroditu (= hořečnatoželeznatý křemičitan blízký olivínu, ale s fluorem), zastoupena je i vápnomilná květena. Torzo vápenky je technickou památkou.

Trhonicím dominují Chládkův vrch (669 m) a Hora (643 m). Z obou vrcholů jsou pěkné výhledy do okolí. Východně od obce se rozkládá lesní komplex Královec, původně hraniční prales široký až 30 km, který byl ve vlastnictví českého krále. Dnes nám to připomíná jen místní název lesa, stejné jméno nese i les nad Borovou u Poličky.

Trhonický mlýn

Mlýn (čp. 15) se nachází se v dolní části obce Trhonice, při Trhonickém potoce, západně od Ubušína.

Již v urbáři z r. 1552 se uvádí jistý Petr Mlynář. Pozemkovou výměrou patřil mlýnský grunt k nejmenším ve vsi. Před r. 1590 ho v ceně 161 kop míšeňských grošů zdědil jeho syn Jíra Mlynář. Za třicetileté války získal mlýn dědictvím Jan Mlynář, zmiňovaný roku 1637. V r. 1654 se uvádí, že mlýn má jedno vodní kolo. Ekonomická situace mlýna byla zřejmě dobrá; dokladuje to držba tří potahů (koně, voli), pěti krav, dvou jalovic a dvou vepřů. K mlýnu náležely také polnosti, z nichž 2/3 byly obdělávány. Je nasnadě, že odlehlá poloha vsi ji ve válečných dobách uchránila od nejhoršího. Jan Mlynář paradoxně na válkách vydělal, neboť kromě mlýna obhospodařoval i dva největší trhonické grunty. Po zemřelém otci převzal mlýn 5.2.1660 syn Matěj Mlynář. Mlýn však zasáhly poválečné ekonomické zátěže; Matějův otec dlužil do města Poličky za sůl, za vypůjčený dobytek a dokonce i za obilí, což je u mlynáře celkem překvapující. Teprve v r. 1666 Matěj Mlynář dluhy vyrovnal. Roku 1676 se mlýn o jednom kole připomíná jako zpustlý. Po zesnulém Matěji na něm hospodařila vdova Dorota. Jak mlýn zpustl se přesně neví, nicméně je možné, že část viny na tomto stavu mohl mít požár. Pokud by tomu tak bylo, vdova zřejmě stačila jen provést nejnutnější opravy a udržování usedlosti se omezilo pouze na obytnou část a zemědělské příslušenství. 21. února 1681 Dorota postoupila mlýn synovi Petrovi Mlynářovi. Ten ho uvedl znovu do provozu, a počátkem října 1690 jej vyměnil s jistým Vavřincem Dvořákem. Jeho rodina držela v pol.17. stol. největší trhonický statek. Výnos mlýna však zřejmě neodpovídal očekávanému, a tak 13.10.1695 mlýn koupil Matěj Chochola. V hotovosti zaplatil vysoký závdavek, svědčící o dobrém stavu celé usedlosti. Během 5 let zde provedl blíže neurčená zlepšení, ale ta byla zřejmě významná, neboť původní cena výrazně vzrostla. O tom se přesvědčil Josef Teska, který mlýn koupil 24.11.1700. O tři roky později ale zemřel a purkrechtní splátky platila pozůstalá vdova. Řemesla se po otci ujal Jiřík Teska; jeho přičiněním se ve mlýně od 15.1.1718 znovu mlelo. Byl dobrým hospodářem, ovšem r. 1736 se svým synem z poličského panství pro Víru zběhl. V důsledku tohoto jeho činu mu byl veškerý majetek zabaven.

Opuštěný grunt se stal majetkem poličského magistrátu, který ho podle zápisu z 26.11.1740 i s polnostmi prodal Václavu Ehrenbergerovi, který pocházel z významné radiměřské mlynářské rodiny. Zlepšení ekonomické situace na panství i osobní předpoklady V. Ehrenbergera byly příčinou zvýšení výnosů z mlýna. Bylo možné usedlost nejen zcela zaplatit, ale do r. 1782 byla i zhodnocena. Byla zřízena nová pila a olejna, zmiňované ve smlouvě z 28.12.1782. V té době na mlýně hospodařil Josef Ehrenberger. Vznik pily si však vyžádal změny v technologickém zařízení mlýna, které se dotkly hlavně pohonu. Muselo být zřízeno druhé vodní kolo na horní pohon, provedena byla také úprava vyústění mlýnské strouhy. Vodní poměry pouze výjimečně dovolovaly řezání dřeva a mletí obilí zároveň. Za normálního stavu vody bylo možné mlít a řezat jen střídavě. Olejna byla vybavena ručním lisem. Josef Ehrenberger usedlost držel do r. 1802. Dobře o ni pečoval, zřídil ještě pazdernu. Ta stávala odděleně; buď za silnicí nebo za sklepem. Po otci převzal grunt r. 1830 jeho syn Václav. Ten provedl v JV části gruntu stavební úpravy, což dokladuje letopočet 1843 ve štítě na čelní stěně. Ve výklenku je umístěna soška Panny Marie. Zmodernizována byla i pila a olejna.

Doklady o osudech mlýna v 19. a 20. stol. chybějí. Vodní energii zajišťoval jednoduchý stav na Trhonickém potoku. Voda byla směřována do mělkého náhonu, který měl pro zde uplatněný systém horního pohonu vodních kol s menšími nároky na množství vody dostatečnou dimenzi. Rýha náhonu je dodnes patrná. V příslušenství mlýna byl i rybník, ale s mlýnským pohonem neměl místně ani funkčně žádnou spojitost. Vodní kola dosahovala průměru až 5 m a šíře kolem 60 cm. Spád vody pro to, aby kola byla uvedena do pohybu, musel být až 5 m vysoký.

S rozmachem mlecí techniky během 2. pol. 19. stol. bylo dosavadní kamenné mlýnské složení nahrazeno válcovými stolicemi, které se na mlýně zachovaly celkem tři. Kamenné složení se ještě po nějakou dobu používalo ke šrotování. Zařízení mlýnice bylo doplněno o vysávače a mechanické dopravníky meliva. Posledním krokem směřujícím k modernizaci mlýna bylo nainstalování naftového motoru s výkonem 10 HP. Hřídelemi byl propojen s transmisí v mlýnici i s pilou naproti náhonu. V r. 1908 bylo modernizováno také strojní zařízení pily. Instalací motoru se mlýnská i pilová vodní kola stala nadbytečnými. První zůstalo na místě kvůli možnému nouzovému pohonu, druhé bylo odstraněno i s příslušenstvím. I přes všechny modernizační činnosti se mlýn řadí k tzv. řemeslným mlýnům. Nově vznikajícím průmyslovým mlýnům však nemohl konkurovat. V roce 1941 se v něm podle místních údajů mlelo naposled.

Mlýn byl navržen na zařazení do kategorie technických památek; k tomu však nedošlo a tak je veden pouze jako chráněný vodní obilní mlýn s olejnou a pilou. Mlýnské kolo dnes bohužel spatřit nelze, ve velmi špatném stavu je také pila.

Bližší historii mlýna podává informační text umístěný na zdi mlýna.

Trhonický potok

Nazýván též Hraniční potok. Pramení nad obcí Nedvězí ve výšce asi 710 m.n.m. V Nedvězíčku přibírá potok přitékající od Panského lesa, další potok do něj vtéká pod lesem Královcem. Přes svým ústím do Svratky je napájen také dvěma vydatnými prameny vytékajícími na úpatí Pavlova kopce; jejich vodnatost je měřena Hydrologickým ústavem ČR. Pod trhonickým mlýnem vytváří hluboké údolí, po pravé straně lemované skalami, které se táhne až k Benátkám u Jimramova. V okolí potoka roste např. prvosenka Jarní, devětsil lékařský, blatouch bahenní, oměj různobarevný aj. Na lov se zalétává také vzácný čáp černý. Pod Benátkami Trhonický potok zleva ústí do řeky Svratky.

Kdysi dávno zde býval pomezní hvozd, který tvořil jakousi dělící čáru mezi Čechami a Moravou. Na moravské straně bylo území pánů z Pernštejna, na straně české se nacházelo území patřící litomyšlskému klášteru. První zmínka o tomto hvozdu pochází z listiny Vladislava II. z r. 1167, jíž král litomyšlskému klášteru daroval „velké území Újezda lubenského se všemi lukami Na políčkách a části pohraničního lesa od pramene Desné až k řece Svratce s výjimkou, že mniši nesmějí káceti les ani v něm vsi zakládat.“ Když kolem r. 1260 Jimram z Kamene, Heřman a jiní podnikali časté výpravy za řeku Svratku do Čech a neprávem zabrali část klášterního území, klášter si stěžoval u krále Přemysla Otakara II., který stížnost vyřešil uzavřením dohody s klášterem. Za to, že se litomyšlský klášter dobrovolně vzdá území zabraných Jimramem, získá od krále darem 6-9 měřic pozemků z královského majetku mezi Širokým Dolem a Borovnickým potokem (dnes Černý potok). Jak bylo dohodnuto, tak se i stalo. V lednu roku 1269 Přemysl Otakar II. královskou listinou určil zemskou hranici mezi Čechami a Moravou, která vedla od řeky Svratky Trhonickým potokem, dále Nyklovickým potokem a odtud na východ k řece Svitavě. Takto vytýčená hranice se na dlouho dobu stala trvalou.

Počátkem 20. stol. se v souvislosti s úpravou horního toku řeky Svratky uvažovalo také o úpravě toku Trhonického potoka. Roku 1910 vyšel v Horáckých listech článek, v němž se píše: „Trhonický potok tvoří hranici mezi Moravou a Čechami, horní jeho tok probíhá mělkým lučinatým úžlabím nemajíc škodlivých účinků. Teprve když vnikne do lesa pod silnicí ubušínsko – trhonickou se rozkládajícího, začíná vyhlodávati a vytvořený štěrk snáší do Švarcavy, přičemž vážně jsou ohrožena tři stavení pod cestou jimramovsko – ubušínskou. Oblázky jsou hrubé. Hrazení omezilo by se na úpravu polní trati v km 0,00 – 1,00 talondováním a kamennými prahy nákladem 35.000 K a na zřízení desíti lapačů štěrku v lesní trati od km 1,00 do 2,20 nákladem 3.500 K – úhrnem 38.500 K.“

Když byla v r. 1830 stavěna silnice od Jimramova k Ubušínu, měla původně vést údolím Trhonického potoka. Majitelé údolních luk však protestovali a tak byla silnice postavena přes les Ochozu. Plán na přeložení silnice do údolí byl na pořadu ještě ve 30. letech 20. stol., ale ani tehdy nebylo návrhu vyhověno.

Benátky

Vznik osady je datován na přelom 17. a 18. stol. Název osady je odvozen patrně od osobního jména Benetka, příp. od italských Benátek, což vysvětluje, že území osady bylo často zaplavováno vodou z řeky. Území bývalo předmětem častých pozemkových sporů mezi městem Poličkou a jimramovskou vrchností. Po r. 1699 se zde objevuje několik chalup vystavěných z vepřovic, které patřily Poličským. V roce 1707 se zde uvádí 10 chalup s 80 obyvateli, roku 1710 jen čtyři chalupy. Až do urovnání sporů nebyly v osadě pevná obydlí. Po urovnání pozemkových sporů rozhodnutím císařského dvora z r. 1711 bylo Jimramovu potvrzeno právo na pozemky. Dosavadní benátské chalupy byly zbourány a Jimramovští si zde vystavěli nové. Tím se osada dostala na Moravu. Na obraze Jimramova, který městečko znázorňuje jak vypadalo kolem r. 1750, jsou v místě Benátek namalovány ostrůvky bez chalup. V r. 1839 se osada připomíná jako „Benatka“, osada Sedlišť. Od roku 1854, který je někdy uváděn jako datum PPZ, byly Benátky osadou Trhonic, které byly v Čechách. Od r. 1965 jsou Benátky místní částí Jimramova.

V r. 1906 zde továrník Löw-Beer ze Svitávky počal budovat textilní továrnu – tkalcovnu. Postavil ji na pozemcích, které koupil od hostinského J. Čermáka. Stavbu provedl jimramovský stavitel Veselský. Provoz v továrně byl zahájen počátkem roku 1907. Byla to vlastně Přádelna a tkalcovna vlněného zboží, filiálka továrny ve Svitávce. V r. 1908 byl provoz rozšířen. Po r. 1945 byl podnik začleněn do tehdejšího n.p. Moravskoslezské vlnařské závody, později přejmenované na Mosilanu. Po roce 1948 přádelna přešla pod podnik Vlnap, roku 1959 pod Vlněnu a od r. 1963 pod n.p. Vigona Svitavy. Vyráběly se převážně přikrývky z vigoňové příze (vigoň = 1. směs vláken z odpadové vlny a bavlny, 2. vlna lamy vikuně). V 90. letech 20. stol. byl provoz podniku ukončen. V r. 1991 objekt získala společnost GAMA a.s. České Budějovice, která o rok později ukončila textilní výrobu a od r. 1993 se zabývá výrobou zdravotnických potřeb.

Vlevo při cestě od GAMY k benátským bytovkám stojí smírčí kámen o rozměrech 65 x 42 x 12 cm, na jehož čelní straně je vytesán nečitelný nápis s křížem a letopočtem 1751. Podle pověsti na tomto místě utrkal beran ovčáka. Za zmínku jistě stojí i dva nápadné kameny (patníky) označující bývalou hranici mezi Čechami a Moravou s tehdejšími politickými okresy: Čechy - okres Polička a Morava - okres Nové Město na Moravě. Tyto hraniční kameny se nacházejí (ve směru popisu cesty) vlevo u mostu přes Trhonický potok a vpravo před mostem přes Svratku.

Železobetonový silniční most přes Svratku byl vybudován v r. 1925 Moravskoslezskou betonářskou společností z Brna. Stal se novou dominantou a propojil Jimramov s Benátkami. Je jednoobloukový, vzepětí činí 3,5 m, rozpětí 18 m. Plochy oblouků jsou zdobeny 7 vpadlinami (= nízké dekorační prohlubně na fasádě). Oblouky jsou zakončeny 1,5 m vysokými sokly. Z oblouků prostupuje 6 svislic, dolní okraje mostu se nalézají 3 m nad hladinou řeky. Nosnost 6 m širokého mostu činí 18 tun. Lze též zmínit, že o půlnoci 25.4.1945 byl most partyzány poškozen – jejich čin měl znemožnit ústup Němců. Výbuch tehdy poškodil levostranný pilíř a konstrukce poklesla o 0,5 m. Most je dodnes zachován, ovšem již několikrát se objevily snahy o jeho zrušení a nahrazení novým (zejména v r. 1998). Zatím se tak ale nestalo, takže v současnosti je tato technická památka stále na svém místě a slouží svému účelu.

Časté tu byly také povodně, zejména v 18. až 20. stol. V letech 1925-1927 proto byla provedena regulace toku Svratky (náspy). Poslední povodeň tu byla v červenci roku 1997; za mostem přes Svratku po levé straně u prodejny potravin je deska označující hladinu Svratky při této povodni.