Krušné hory: Perninské rašeliniště; procházka 4 km: skalní město Jindřišské skály – Na strašidlech

Po dopoledním programu a po obědě jedeme do penzionu Tomášovi pro pořádné boty.
Jen děláme krátkou zastávku u Perninského rašeliniště, kde je 250 m dlouhá naučná stezka Rašeliniště Pernink. Zde se těžila v minulosti rašelina, nyní se oblast revitalizuje. Postupně se obnovuje původní typická fauna a flóra. Oblast se nechá projít po povalovém chodníku. Cestou jsou informace o rašeliniště, její těžbě a využití. Jsou zde dokonce 2 vyhlídky a pro děti skládačka a kvízové otázky.

Doma jsme se chvíli zdrželi. Děti dostaly teplý čaj, my si dali odpolední kávu. Zjistili jsme, že zdejší sušárna je perfektně zařízená, mají tam elektricky vyhřívané sušáky na boty. To je přesně to, co potřebujeme, aby Tomovi ty boty uschly, i když už je asi ani potřebovat nebude. Snad jen na cestu domů.

Koukáme na počasí, k večeru má zase začít pršet, to je dle předpovědi za 2 hodiny. Budeme tomu věřit. Zatím je docela slušně. Přesto s sebou bereme vše proti dešti.

Jdeme ještě na krátkou procházku do skalního města Jindřišské skály - na Strašidlech. Skály jsou vysoké 6 - 25 m. Podle pověsti je tu prý ukryt poklad zlatých a stříbrných mincí. Skály se však otevírají na Velikonoce, tehdy je možné najít i klíč pokladům. Tak to jsme přišli pozdě.

Jak děti slyší o skalách, procházce se nebrání, dokonce ani Karolína, která neustále tvrdí, že nikam jít nechce. Je to celkem asi 4 km. Raději půjdeme stejnou cestou tam i zpátky - to je po zpevněné, teď suché cestě. Kdyby nebylo vše tak podmáčené, vrátili bychom se po lesní a polní cestě. Ale riskovat další promáčení bot už nechceme.

Odcházíme po červené jako včera na Blatenský vrch. Značená cesta ke skalám nevede, jen je v obci u odbočky z červené šipka. Máme však mapu, tak bychom to zvládli i bez ní.
Procházíme městečkem okolo vilek i penzionů. Najednou jsme u kaple, kterou jsme včera při zpáteční cestě viděli. Její historie je zajímavá. R. 1909 nechal Johann Wurst u svého domu pod Jelení horou na dnes již zaniklé cestě v pohraničí postavit kapli, která byla po něm pojmenována. V překladu je to kaple Klobása. Tak ji také tehdy Češi nazývali. Byla to jednoduchá domovní a cestní cihlová kaple čtvercového půdorysu se dvěma zamřížovanými okny a dřevěnou verandou s dřevěnými lavicemi. Uvnitř kaple byl malý oltář s obrazy a postavami světců. Po odsunu německého obyvatelstva byly domy zbořeny, kaple zničena, cesta nebyla téměř využívána. R. 2017 se stát rozhodl, že postaví novou kapli Klobása, ale trošku jinde - na využívané stezce. Byla navržena ve složitější podobě s osmibokým půdorysem. Ve třech rizalitech jsou okna, ve čtvrtém dveře s malým oválným okénkem nad nimi. Je zasvěcena archandělu Michaelovi .

Zde je také umístěna informační tabule, kde se seznamujeme s důlním revírem Jelení hora, jejíž nejhlubší šachtou byla šachta Karel. U cesty nic nevidíme, ani ji nehledáme. Už těch propadlin bylo dnes dost. Pokračujeme dál, ale sledujeme cestu v tabletu, abychom včas a správně odbočili ke skalám. Nejdřív se zastavujeme u Blatenského dvojvěží a skalního útvaru Ohnisková. Jsou blízko sebe. Jana obchází skálu z druhé strany a domnívá se, že ji děti budou postrádat a hledat. Jenže Tomáš zjistil, že z té vzdálenější strany se nechá nahoru hezky vylézt. V tom momentu ho maminka nezajímá. Standa neví, zda má sledovat, kam Tomáš leze nebo hlídat Karolínu, aby někde nespadla. Spoléhá na to, že Tom má nějaký pud sebezáchovy a leze nahoru za ním s Kájou. Té musí trochu pomoct, aby se tam dostala. Já to nejdřív fotím, ale samozřejmě za chvíli lezu za nimi. Standa si nejdřív myslí, že bude mít další osobu na hlídání, ale pak zjišťuje, že to zvládám sama. Hned ten neřád konstatuje: Podívejte se na tu babičku, jak tady v sedmdesáti leze jako kamzík. To totiž netuší, že skály miluju a zatím na ně neumím koukat zezdola.

Když Jana viděla, že ji nikdo nehledá, přišla za námi sama. Cestiček je tady spousta, směr kontrolujeme na mapě, abychom těch skal tady prošli co nejvíc. Kam to jde, tam lezeme. Samozřejmě, jak příšla Jana, už má Tomáš po volném pohybu. Má o něj víc strachu než já. A to je co říct. Přelézáme skalní útvar Východní. Tom je nadšený nejen skalami, ale také tím, že jsou tu docela pěkné výhledy.

Pod skalou Polední vidíme tábořiště. Nakonec se k němu dostáváme. Tato skála je lezecký terén a na ní je mapka skalisek. Standa s Janou to zkoumá, Karolínka je u nich, my s Tomášem mizíme. Chci se dostat na vyhlídku. Podle mapy je mimo cestu, ale cest je tady spousta. Objevuji jednu, která vypadá, že by mohla na vyhlídku směřovat. Jdu napřed, Tomáš za mnou, občas si vybere i svou cestičku. Jeho radost nezná mezí. Konečně jsme nahoře a pravděpodobně na té vyhlídce. Odtud je vidět hlavně česká část Krušných hor a menší skály - podle mapy skály Borůvčí, Sluneční, Strašidlo - horní vrchol, možná i Strašidlo - dolní vrchol. Ještě však musíme najít skálu s oknem, odkud je prý vidět do Německa. Tomáš to taky slyšel a protože těch skal tolik nezná a nemá ani tolik zkušeností, tak si představuje klasické okno, co mají doma v obýváku. Jen říká, že tam asi nebude to okno prosklené. Vysvětluji mu, že je to skalní okno, tj. díra ve skále. Hned je spokojenější. To určitě bude zajímavé.

Koukám na mapu a před námi je skála Okno. To musí být tam. Vyhlédli jsme si pěšinku a mizíme našim z dohledu. Karolínka je přece jen pomalejší a Jana nechala Tomáše na starost mně. To netuší, že mu nechávám volnost, jen koukám, kam jde, abych ho včas zabrzdila, když by se mi ztrácel z dohledu. Občas je to malej neposlucha, ale tady to respektuje.

Přicházíme ke skále Okno, začíná drobně mrholit. Také to mohlo chvilku počkat. Ale ten kousek už tam dojdeme. To okno musíme vidět. A vidíme. Tomáš je nadšený, už do okna leze, ale to ho raději držím a zakazuji mu lézt daleko, aby se to s ním nevydrolilo a nesletěl na druhou stranu. Samozřejmě mám taky o něj strach. Zbytek rodiny taky dorazil. Domlouváme se, že končíme. Po vlhkých skalách s dětmi nepolezeme. Nechceme riskovat, že někdo na skále uklouzne.

Stejnou cestou přes skály jít nechceme, snad najdeme cestičku v lese. Jdeme směrem na skálu Ztracená, ale už vidíme cestičku vpravo - tam, kam potřebujeme. Jsou tu také kameny a menší skalky, přes které se musíme dostat. Tentokrát jdu já vzadu, ale Standa v těžších úsecích na mne čeká, zda nepotřebuji pomoc. Zvládla jsem to vždy sama, ale potěšilo mne, že má o maminku starost. Dostáváme se z druhé strany pod skály Blatenské dvojvěží a za chvíli jsme na zpevněné cestě, ze které jsme ke skalám odbočili. Zatím moc neprší, ale než jsme došli ke kapličce lije pěkně. Děti mají nepromokavé bundy, nasazují kapuci, já vytahuji deštník, rodiče pláštěnky - ponča.

Během čtvrt hodiny jsme doma, ani Karolína nezdržovala, že ji bolí nožičky. Tentoktrát máme mokré boty všichni, i když naštěstí ne zcela promočené. Přidáváme je k Tomášovo mokrým botaskám, do rána to bude vše suché. Je tam teplo, necháváme tam i bundy a kalhoty.

Jsme spokojeni, den se fakt vydařil. Spokojené jsou i děti, a to je to hlavní. Ty mají za dnešek skutečně spoustu zážitků.

Doma večeříme, odpočíváme. hrajeme si.

Venku přestalo pršet, dokonce svítí sluníčko, je otázka, jak dlouho. V noci má opět pršet, ale to nám nevadí. Má pršet i zítra, ale doufáme, že to tak strašné nebude a že si ještě něco tady projdeme. Jisté je jen to, že ráno půjdeme naproti do muzea. Tam pršet nebude.

Krušné hory: Perninské rašeliniště; procházka 4 km: skalní město Jindřišské skály – Na strašidlech na mapě