Malé toulání údolím Val Vigezzo.

Údolí Val Vigezzo  •  Fotografie (33)  • Foto: Bohumir

Vstoupit do fotogalerie (33 fotografií)

S.Maria Maggiore, radnice

S.Maria Maggiore, vysloužilý vlak

Vstoupit do fotogalerie (33 fotografií)

Je neuvěřitelné kolik různých map a turistických prospektů člověk během roku nashromáždí. Teď když zima nepřináší sníh a mráz klesá pod nulu, je příjemnější jen tak občas kouknout na poletující vločky za oknem a zabývat se vzpomínáním na sluncem prozářené léto. I když to sluníčko se také občas ukázalo jen aby se neřeklo a častokrát byl průvodcem déšť, který zarputile bránil výletům do hor. Začátek léta jsme věnovali severu Itálie a naše kroky vedli do Tessinských Alp. Překrásné a turisty opomíjené pohoří protíná od východu na západ údolí Val Vigezzo. V tomto údolí u vesničky Prestinone jsme si našli hezký a dobře vybavený kemp a chystali se zdolávat zdejší velikány. Ale když ráno déšť vytrvale bubnoval do stanu, bylo jisté, že si budeme muset nějakou dobu na Hory počkat. I když není k zahození pohled na vrcholky hor, o které se trhají chomáče mraků a sledovat jak se slunce střídá s deštěm o vládu nad údolím.A přece jen, pokud jsme nechtěli celé dny popíjet červené v hospůdce v kempu, bylo nutné někam vyrazit. V údolí je několik městeček, které jsme si vybrali a na jednu z našich toulek je moje pozvání. Obloha má sem tam modré okno a tak za zády necháváme závoru kempu. Jdeme přes most nad řekou T. Melezzo a podle železniční trati do městečka S. Maria Maggiore. Procházíme několika starými uličkami na malé náměstí s kostelem. Vše kolem tone v květinové záplavě a je na co koukat. Jdeme i mimo starou část, tady jsou postaveny vilky nebo spíše menší zámečky a každý má kolem sebe větší či menší park. Po dvou hodinách ale není kam jít. Občasné přeháňky přečkáváme v některém z obchůdků s nabídkou všeho možného. až končíme na místním nádraží. Chceme to zkusit do městečka Re, kde mají velikou katedrálu. Jízdenku kupujeme ritorno ( zpáteční ) a jsme poučeni, že můžeme jízdu v daném úseku kdekoliv přerušit. Ochota, zřejmě výpravčího, je úžasná, ale to je pro Itálii a Italy samozřejmostí. Vláček nás převezl o několik kilometrů na východ do Re, které nás vítá zalité sluncem. Po čtvrthodince jsme na náměstí a katedrálu máme před sebou. Moc dlouho tady nestojí a mám–li se přiznat, větší dojem na mě udělala stará část městečka.Objevujeme krámek s kamínky a jeden se s námi vrátí domů. Katedrálu i město máme prohlédnuté a jdeme zpět na nádraží. Do večera je daleko a co nevidět bude čas oběda, tak se rozhodujeme pro další zastavení v Malescu. Zlatý hřeb programu, tak nějak se dá shrnout to čím procházíme. Kouzelné uličky, dvorky plné květin, sem tam přítulná či opatrná kočka, dva kostely, hřbitov a občas hospůdka. Jednu si vybíráme a jde se na oběd. Prst jede po jídelníčku, na kterém pizza střídá jedna druhou a při sklence vína netrpělivě čekáme, co nám to donesou. Nikde v Itálii není čas pánem, ale fantazie na talíři vždy vše vynahradí. Ještě sklenka vína a znovu do ulic. Zajímavé jsou střechy, které jsou kamenné, Pokrývačům tady není co závidět. Nad městem se shromažďují mraky a původně zamýšlený návrat pěšky do kempu kolem řeky, bere za své. Alespoň se dozvíme, zda jsme pochopili služby zdejších železnic. Bylo to v pořádku a tak už jen zbývalo dojít do kempu. Jsme na mostě a máme ho na dohled, když se spouští déšť, vlastně liják. Zajímavý výlet končí, je tu teplá sprcha a jde se na skleničku. Je to prima, natáhnout si nohy a jen tak popíjet Snad se dočkáme i výstupu za krásou Tessinských Alp.

Autor: Bohumir

Další články autora: 1436

Kvalita příspěvku:

hodnotit kvalitu příspěvku | nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli