Mandø - neznámý kousek Dánska

Když bylo jasné, že letos opět pojedeme „jen“ do Dánska, hledala jsem, čím si pobyt ozvláštnit. Ostrůvek Mandø jsem měla vyhlédnutý od okamžiku, kdy jsem zjistila, že přístup na něj je jen po přílivem pravidelně zaplavované cestě. Podobná místa přitahují, takže nebylo vyhnutí a imaginární seznam snů dostal nový přírůstek :-). Ostrůvek má jen asi 6km2 a nachází se asi 6 km od pobřeží. Přístup je už od Ribe dobře značen směrovkami, které návštěvníky spolehlivě navedou na podmořskou cestu Låningsvej.

Už samotný příjezd byl lehce dramatický, neboť nám docházel benzín. V Ribe, kde bylo několik benzínek za sebou jsme to nevyřešili, a pak už nebylo kde. Původně jsem vůbec neměla v úmyslu kempovat na ostrově a pro jistotu jsem manželovi zatajila některé dramatické situace, které jsem na internetu našla (třeba zaplavená auta s osádkou na střeše čekající na vrtulník). V blízkosti ostrova ale není kemp - ten v Ribe nebyl u moře, takže nepřicházel v úvahu. Myslela jsem, že pojedeme do kempu na nedaleký ostrov Rømø, který je přístupný po sedmikilometrové hrázi a už jsme na něm byli v r. 2010. Nakonec to dopadlo tak, že nás ukazatele navedly k Mandø, tak jsme to riskli.

Vystihli jsme zrovna dobu vrcholného odlivu okolo poledne, takže šestikilometrová cesta na ostrov po podmořské cestě Låningsvej nebyla nijak dramatická. Jen místy byly menší kaluže. Cesta je štěrková a od kol dost odlétávají kameny, přikázaná rychlost 25 km/h je tedy víc než na místě. Cestou jsme minuli pár odjíždějících aut, takže se ukázalo, že nejsme zas až takoví dobrodruzi. Výraz podmořská cesta není úplně výstižný, za odlivu jsou okolo ní i místa zarostlá mořskou trávou připomínající rašeliniště. Další možnost, jak se dostat na ostrov je mořem po cestě Ebbevejen – tam je však přísný zákaz vjezdu pro auta, je určena jen pro Mandøbusy (zdejší zvláštní dopravní prostředek - traktor s vlečkou pro turisty), případně pěší turisty – a to jen při odlivu a s velkou opatrností. Před několika lety tady jeden z Mandøbusů najel do díry, převrátil se a zahynuli pod ním tři turisté. Následoval zákaz těchto výletů. Nakonec si však místní vymohli tuto atrakci zpět – koneckonců je to pro ně jedna z mála možností obživy. Ebbevej byla tedy vyspravena, vysypána štěrkem a vyznačena větvemi zapíchnutými do mořského dna.

Hlavní město ostrova – Mandø By je pouhý shluk asi 30 domků, 1 kostela s hřbitovem, 1 muzea a dvou hospod. Žije tu cca 40 stálých obyvatel. V jednom z domků je zdejší jediný obchod, který zároveň slouží jako recepce nedalekého kempu, do kterého jsme měli zamířeno. Paní prodavačka + kempařka je zároveň i meteoroložkou, která na počítači sleduje vítr a stav přílivu a poskytuje informace o průjezdnosti jediné přístupové cesty. Mimochodem – obchod je docela dobře zásobený, prodává i místní suvenýry (ručně dělaná mýdla, bylinkové soli) a je v něm i pekárna na čerstvé pečivo. Ono je to asi nutné, protože od listopadu do dubna a také v případě bouří není nikdy jisté, kdy bude cesta zaplavená a neprůjezdná. Pak zůstává jedinou možnou dopravou vrtulník. Pitná voda a elektřina jsou přiváděny podmořským potrubím. Ostrov je mj. známý i tím, že se zde okolo r. 1200 vylodila česká královna Dagmar, která se do Dánska přijela provdat za prince Valdemara (a stala se oblíbenou dánskou královnou).

Kemp není moc velký a byl z části zaplněn obytnými auty a přívěsy, v jeho další části však byla louka, kde zatím byla jen 2 auta. Zabrali jsme si místo pod stromy – s ohledem na vedra, kterými jsme letos u Severního moře trpěli.

Ostrov je v oblasti mělkého wattového moře, takže při každém odlivu se odhaluje velká část mořského dna, které je pak přístupné pro chůzi i projížďky na koních. Asi 30 km2 rozlehlá písčina Koresand ležící jihozápadním směrem je při běžném přílivu samostatným ostrovem a při odlivu se stává součástí Mandø. Dá se tady najít i jantar. Zdejším specifikem je již zmiňovaný Mandøbus – traktor s vlečkou, který při odlivu turisty vozí na ostrov i po okolních mělčinách. Zrovna v době našeho příjezdu dorazily na „centrální otočiště“ dva tyto podivné dopravní prostředky plné zejména německých turistů, kteří se na 4 hodiny rozprchli po několika trasách od 2 do 11 km a vzali rovněž útokem 2 místní hospody.

Po rychlém postavení stanu a po odjezdu "traktorových turistů" jsme se vydali na průzkum wattového pobřeží na severní straně ostrova, která je tvořena přirozenými dunami. Zbývající části ostrova jsou chráněny umělými hrázemi o výšce odhadem tak 4 m? Odkryté mořské dno nevypadá tak esteticky, jako nekonečné pláže Severního moře nad Esbjergem o cca 50 km severněji, má však svůj půvab a pro nás suchozemce je to exotika. Celá wattová oblast od Nizozemska, přes Německo až do Dánska je koneckonců zařazena na seznam UNESCO. Dno tvoří bahnitý písek, na kterém je místy spousta mušlí (hlavně shellky a lasturky) a občas něco jako hlemýždí budky. Je zde množství zajímavých útvarů, které vypadají jako kupky špaget - vytváří je zdejší nejrozšířenější červi – písečníci. Ti byli naštěstí bezpečně zavrtáni v písku, případně sežráni všudypřítomnými racky i jinými ptáky – jinak vypadají jako až 30cm dlouhé žížaly – přímý kontakt bych asi nerozdýchala. Pro jistotu jsem se proto dobře dívala pod nohy. Mezitím přicházel večerní příliv, který vrcholil okolo 20 h. Bylo zajímavé pozorovat, jak si voda pomalu, ale jistě hledá cestičku mezi drobnými nerovnostmi a zaplavuje celé území. Je to lepší, než televize a určitě to má uklidňující a terapeutické účinky – ale to má každé moře.

Když jsme se dostatečně nakoukali, odebrali jsme se za zvětšující se oblačnosti do kempu. Po dlouhé době to vypadalo, že by mohlo i sprchnout.

Z nočního deště nakonec nic nebylo a ráno už zase svítilo slunko naplno. Dnes jsme měli na programu projížďku na kolech – nejprve jsme ale museli jedno kolo manželovi půjčit. Půjčovna kol byla nedaleko (vlastně všechno je tu nedaleko:-) ). Půjčovné bylo docela levné – asi 30 DK na půl dne. Kola byla zajímavě „ustájena“ v bývalém kravíně. Skoro všechna kola v Dánsku vypadají retro - něco jako „s kolem Ukrajina poznáš co je dřina“ – a to i úplně nová, což je pro nás Čechy, většinou uživatele horáků a trekáčů zářivých barev poněkud neobvyklé. Nicméně, manžel si jedno vybral a vydali jsme se po mořské cestě Låningsvej na pevninu. Štěrková cesta se zdála být pro kolo ne úplně vhodná (a v prospektu není pro kola vůbec doporučována), ale mému horáku to naprosto nevadilo a zapůjčená „Ukrajina“ to také zvládla v pohodě. Cestou jsme potkali asi 20 aut a další várku mávajících natěšených turistů v Mandøbusu. Už druhý den jsme také čas od času zaznamenalii podivné hlasité duté zvuk - jakoby tupý náraz z hlubin moře. Pokud to tedy nebyl Nautilus kapitána Nema, tipovala bych to na zvuk při překonávání rychlosti zvuku stihaček, které přitom byly vždy na obloze. Ostatně, nedaleko odtud na ostrově Rømø je military area. Anebo to patří mezi ty zvláštní zvuky, které se teď ozývají z hlubin země na různých místech světa?? .... Měli jsme v plánu navštívit nedaleké Vadehavcentret v městečku Vester Vedstet, výchozí bod Mandøbusů. Bylo to pro mě trochu zklamání. Mohla jsem ale počítat s tím, že centrum je určeno hlavně zájemcům o organizované vycházky a tulení aj. safari. Jinak – 140 DK/2 os vstupné za půlhodinový dokument mi přišlo dost nemístné, zvlášť, když jsem měla všechno podrobně nastudováno. Jenže turisté větišnou přijížději nepoučeni, takže proč ne? Bylo vidět, že zájemců je docela dost, minimálně 2 zájezdové autobusy dorazily během naší krátké zastávky. Moc jsme se moc nezdržovali a projeli jsme si utěšené městečko Vester Vedstet, které je před Severním mořem chráněno vysokou hrází. V jedné zahradě měli zvlášť vydařený , asi třímetrový exemplář gunnery – zavlečené tropické rostliny, která vypadá jako obří přerostlá ostnatá rebarbora. To si zasloužilo bližšího prozkoumání. V parčiku u místního krásného bílého kostela jsme si udělali piknik na břehu Leknínového jezírka. Společnost nám dělala vážka. Po návratu na ostrov jsme u kempu narazili na auto s českou značkou – dopřáli jsme dvojici z Příbrami lehký šok, když jsme na ně promluvili. A to jsem byla přesvědčena, že tady na Čecha nenarazíme. Chvíli jsme se bavili a nasměrovali jsme je na podle mě nejkrásnější dánské přírodní atrakce v západním Jutsku. Večer jsme se rozhodli dopřát si fish and chips v jedné z místních hospod – byla to jako obvykle obří porce. Zapili jsme ji místním pivem ochuceným medem a místními bylinkami. Pivo (jak nám sdělil číšník, když jsem se ho ptala, kdeže je tady pivovar) se vaří na ostrově Fyn – ale s použitím místních surovin. Dnes jsme se také rozhodli prozkoumat, jak vypadá podmořská cesta Låningsvej za přílivu, tak jsme se tam po 20 hodině vydali autem a snížili tak stav benzínu o další decilitry až začala svítit kontrolka. Příliv právě vrcholil. Dojeli jsme k jedné rozsáhlejší kaluži, kde tedy bylo vidět, že moře je schopno cestu zalít, ale nic dramatického. Po návratu to opět vypadalo, že by mohlo pršet, ale opět nic…

Následující den jsme se rozhodli obejít pěšky celý ostrov. Není to žádný zvláštní výkon, protože má po obvodu asi 11 km:-). Při odlivu je samozřejmě možné si to prodloužit túrou po odhalených mělčinách. Tři strany ostrova jsou obehnány umělými hrázemi, v jejichž závětří vede úžasná cyklostezka - nádhera. Cyklostezka je součástí Cyklotrasy okolo Severního moře www.northsea-cycle.com/, která vede z Bergenu přes severozápadní Evropu a Británii až na Shetlandy. Ach - mám další přírůstek na seznamu snů.

Hráze jsou tady opravdu nutností - zimní bouře způsobují záplavy. Jedna z největších byla poměrně nedávno - v r. 1999 voda i přes hráze zaplavila většinu ostrova, utopily se stovky ovcí a mořská voda znehodnotila část zemědělské půdy. Úplně největší zaznamenaná povodeň byla v roce 1634. Výška vody největších záplav je názorně zaznamenána na kůlu poblíž pláže. Po obou stranách hráze se pasou ovce – spásají trávu i vegetaci na slaniscích, takže jejich maso má specifickou chuť a je vyhledáváno labužníky. Po odlivu zůstalo na plážích obrovské množství modrých medúz – některé byly až půlmetrové. Prolezli jsme, co se dalo – vnikli jsme i na místní krásně upravený hřbitov. Kostel z r. 1643 byl bohužel zamčený. Jednou z dominant ostrova je zrekonstruovaný větrný mlýn, který je zároveň nejvyšší stavbou na ostrově. Nafotila jsem si sbírku nápaditých větrných korouhviček na zdejších domech. Je zde rovněž několik prázdninových domků k pronájmu. Po návratu jsem si to dala ještě jednou dokola na kole. Místy jsem dokonce měla vítr v zádech - nevídaný jev, v Dánsku totiž vždy fouká protivítr .

Další den již byl dnem odjezdu. Vzhledem k tomu, že obchod otvíral v 9 hodin, nebylo nutno spěchat. A kdybychom věděli, co nás čeká, mohli jsme si přispat ještě déle. V pohodě jsem zaplatila – kartou a bez poplatku, což v Dánsku není úplně pravidlem (ale tady na ostrově si to nemůžou dovolit, nejbližší bankomat je na pevnině). Paní nám popřála šťastnou cestu a upozornila mě, že Låningsvej bude průjezdná až v 11.30. Asi jsem se tvářila pochybovačně, neboť zašla do kamrlíku k počítači a potvrdila mi to ještě jednou. Brali jsme to s rezervou. Když jsme však asi v 9.30 přijeli začátek Låningsvej – bylo jasné, že se odsud jen tak nedostaneme – celý obzor byl zaplavený. No konečně jsem se tohoto zážitku dočkala – i když zrovna dnes se zdržení nehodilo, protože před námi bylo 1300 km domů. Ale nezbylo nic jiného, než čekat. Noční příliv, který vrcholí okolo 2 hodin ráno, má více než metr. V současné době bylo na cestě ještě přes 20 cm vody a hlavně, nebylo místy vidět, kudy vede. Pozorovali jsme, jak pomaličku vystupují vyvýšeniny z vody. V 10.30 už jsme to riskli, vody bylo v průměru ještě asi 10 cm, ale dalo se to. Dobrý zážitek. Alespoň se potvrdila všechna ta varování na místním webu zakončena větou „Pečujte o sebe, svou rodinu i své auto. Rádi bychom vás tu přivítali znovu“

Ostrov údajně navštíví 75 tisíc turistů ročně. Většina jich přijíždí na jeden den - je fakt, že to na prohlídku stačí. Ale i délší dobu se tu dá vydržet - pro introverty netoužící po turistických atrakcích a zábavě je to moc dobré místo. A opravdu bych tady chtěla zažít pořádnou bouři.