Montenegro: Durmitor 2017 - 2300km

Cestopisy

Vítá nás Černá Hora. • Fotografie (81) • Foto: jjilek

Vstoupit do fotogalerie (81 fotografií)

Obdivuhodná horská silnice s desítkami tunelů a mostů přes kaňon.

Cesta vede kaňonem řeky Piva, zčásti zatopeném přehradním jezerem

Vstoupit do fotogalerie (81 fotografií)

Když jsme se v roce 2014 vraceli z dovolené v severní části Albánie přes Černou horu, zaujaly nás oblasti národních parků Piva a Durmitor natolik, že jsme se rozhodli sem jet následující rok. Ze zdravotních důvodů se nám plán podařilo realizovat až v červnu tohoto roku (2017). O národním parku Durmitor již bylo napsáno mnoho, fotografií je publikováno nepočítaně. Takže se omezíme jen na popis naší cesty, který snad bude užitečný těm, kteří se také rozhodnou navštívit tento čarokrásný kraj divokých skalnatých vápencových hor a náhorních plošin s roztroušeným osídlením, pokrytých bohatou květenou. Přidáváme několik fotografií na dokreslení půvabu vegetací pokryté části Durmitoru, ležící severně od skalnatých vrcholů.
   Na cestu jsme se již v Česku vybavili turistickou mapou Durmitoru, která je pro orientaci dobrým pomocníkem, i když některé značené cesty v ní nenajdeme, některé naopak nejsou vyznačeny v terénu. Přímo v Žabljaku ji lze zakoupit asi za 1/3 ceny. Jako praktický doplněk jsme používali v mobilu s Androidem a GPS na SD kartě nahranou aplikaci Mapy cz od Seznamu. Turistické trasy v ní zvýrazněny nejsou, horské chodníky a silničky jsou ale vyznačeny velmi přesně. Při ztrátě značené cesty aplikaci oceníme. Je samozřejmě nutné v mobilu již mít nahránu mapu Černé Hory. Mobilní signál v horách většinou není, navíc datové připojení mimo EU nenabízejí mobilní operátoři zrovna levně.
   Naše trasa vedla přes Rakousko, Maďarsko, Chorvatsko a Bosnu. Jak je naším zvykem, vybíráme trasu přímým směrem bez snahy jezdit po dálnicích. Ty ostatně naším směrem s výjimkou krátkého úseku Zenica – Sarajevo nejsou. Jeli jsme přes Břeclav, Eisenstadt, Barcs, Sarajevo, Foča a Žabljak. Na cestě do Sarajeva jsme jeli přes Banja Luku a nazpět přes Zenicu. Trasu jsme záměrně podle zkušenosti z roku 2014 zvolili přes Rakousko kolem Neziderského jezera. Zdá se nám pohodlnější než přes Bratislavu. Přenocování jsme našli v Barcsi a Foči, na cestě zpět v Zenici a Hevízu. Z Foči od benzinky (v Bosně je výrazně nejlevnější benzín) k hraničnímu přechodu Ščepan Polje vede kaňonem řeky Drina 20 km úzká, v současné době rozšiřovaná silnička. Od hraničního přechodu pokračuje perfektní horská silnice. Po asi 25 km jízdy 57 tunely nad jezerem přehrady na řece Piva je bez výrazného označení odbočka do národních parků Piva a Durmitor.
   V tomto místě již začíná naše putování po Durmitoru, i když zpočátku jen autem. Na úvod 11 tunelů ve strmém stoupání v zatáčkách. Na doporučení majitele motelu Bavaria ve Foči (perfektní ubytování, strava i domluva s majiteli v němčině) jedeme do Žabljaku přes Trsu, Nedajno a Crnu Goru. Celá trasa vede po horských loukách, jen kolem Štuoce (2104m) je zahloubená do strmého skalnatého úbočí. Silnička je úzká, s asfaltovým povrchem místy značně poškozeným. Vyhýbání je obtížné, často musí jedno auto včas na rozšířeném místě zastavit. Jinak následuje couvání na vhodné širší místo. Obtížný úsek s méně kvalitním povrchem je klesání a následující stoupání desítkami serpentin do kaňonu Sušica před osadou Crna Gora. Asi 50 km jízdy je přerušováno neustálými zastávkami na fotografování a podobnou činnost. Je vhodné sledovat cestu podle mapy nebo GPS, malé odbočky nejsou nijak označeny. Rychlost jízdy se pohybuje kolem 25km/hod a nedoporučuje se jezdit rychleji. Občas se najde někdo místní, jedoucí poněkud rychleji a v nepřehledných zatáčkách na zastavení moc času nezbývá. Naštěstí jsme nezaznamenali větší provoz, na celých 50 km snad dvě desítky protijedoucích aut a několik motocyklů.
   V Žabljaku jsme dali přednost ubytování ve skromném apartmánu v centru. Na večeře jsme objevili malou rázovitou restauraci Krcma Nostalgija na hlavní třídě Žabljaku – Vuka Karadžiča, s vynikajícími regionálními jídly a příjemnou obsluhou v angličtině. Ceny hlavních jídel 5 – 12 Euro. Nakupujeme pohodlně ve velkém výběru potravin, zeleniny, nápojů i základního průmyslového zboží v supermarketu VOLI s dlouhou otevírací dobou 7.00 – 22.00 hod. v centru. Směrem k Černému jezeru 3 km je správa národního parku, kde lze zakoupit tickety pro vstup do národního parku. Jednodenní je za 3 Euro na osobu, my jsme zde zakoupili tickety po 12 Euro na 7 dní na osobu. Při delším pobytu to může být výhodnější. Strážci parku, pokud je potkáte, vám prodají jen ticket jednodenní.
   Druhý den jsme se rozhodli pro krátkou (zahřívací) túru po úbočí Štuoce na Gologlav 2196m. Jako výchozí bod jsme zvolili ostrou zatáčku pod vrchem Velki Štuoc cca 9km od Žabljaku, kde jsme předchozí den viděli zaparkované auto a začátek značené turistické cesty s udanou vzdáleností 1 1/2 hodiny. Zahřívací túra to skutečně byla. Teplota během dne vystoupila určitě nad 30 st. Ve vápencovém pohoří samozřejmě nikde kapka vody a té jsme si vzali ssebou skutečně málo. Plahočili jsme se v tropickém dni po dobře značené cestě mezi skalkami, čerstvě prořezanou klečí a postupně kolem děsivě vyhlížejících roklí. Střídavě sutí, skalkami a nádherně kvetoucími loukami jsme se na dohled cíle pro pokročilý čas pokorně otočili zpátky k autu. Podcenili jsme zdejší prostředí i naše schopnosti, ale naplněni obdivem pro nás nevšedně bohatě kvetoucí divokou horskou přírodou.
   Třetí den nás ráno probudilo hřmění a bouřka. Mraky zahalovaly celý masiv hor a sahaly téměř k Žabljaku. V noci dokonce pršelo. Kolem desáté hodiny už byly hory v celé své kráse a rychle jsme vyrazili k Zminjemu jezeru kousek od Črnego jezera proti proudu mlýnského potoka. Jako výchozí bod jsme si zvolili křižovatku silniček před osadou Bosača. Od supermarketu VOLI jedeme cca 200m ulicí Narodnog Heroja, odbočíme vlevo na neznačenou ulici a dále již pokračujeme 4 km zčásti po silničce, kterou jsme před dvěma dny do Žabljaku přijeli. Orientujeme se podle turistické mapy nebo mapky, která je připojena k fotkám.
   Vystoupíme z auta a pokračujeme 2 km lesní silničkou až k velké orientační mapě na odbočce cesty k jezeru. Odtud ještě několik minut a jsme u Zminjeho jezera, ukrytého uprostřed hlubokého lesa. Hladina jezera je místy pokryta rozkvetlými stulíky. Nad námi mezi stromy je vidět skalnatý vrchol nejvyššího vrcholu Durmitoru - Bobotov Kuk 2523 m.
   Na zpáteční cestě jsme přes Stari mlin došli k Črnemu jezeru, které je zdejším největším magnetem. Tady je už více návštěvníků. V horách potkáváme v horách jen několik turistů. Črne jezero je geologická pozoruhodnost. Jsou to dvě převážně navzájem spojená jezera. Obvod asi 3,5 km, voda je teplá, udávaná hloubka je 48m. V některých místech jsou pláže, někde bahno a strmě klesající dno. Pohled na jezero je zejména z okolních hor je vždy úchvatný. Jezero je blankytně modré, obklopené hustým temně zeleným jehličnatým lesem. Pro nás je nepochopitelné, že obě dvě zdejší restaurace jsou uzavřené, jedna z nich se přestavuje.
   Obešli jsme si jezero a vrátili jsme se na rozcestí Stari mlin. Dále pokračujeme na Barno jezero. Značka nevede přímo kolem jezera, po asi 3 km je třeba najít odbočku k jezeru. Barno jezero je lahůdka jak pro oči, tak pro milovníky bohaté flóry. V bažinatém okolí rostou vstavače, upolíny a desítky nám často neznámých květin. Od jezera se vracíme na značenou cestu, po které dojdeme k autu, zaparkovanému pod osadou Bosača.
   Čtvrtý den jsme se v pokračujících tropech rozhodli zajet na proslavený most přes kaňon řeky Tara. Po perfektní silnici jsme 23 km zvládli během půlhodinky. Zaparkovali jsme a šli si obhlédnout obdivuhodné inženýrské dílo z 30 let minulého století. Osud jednoho z jeho tvůrců byl za německé okupace bývalé Jugoslavie pohnutý. Dostal za úkol most vyhodit do povětří. Přitom byl ale německými vojáky chycen a na místě zastřelen. Na jeho památku je na začátku mostu jeho busta. Pro podrobnosti odkazujeme na Wikipedii https://en.wikipedia.org/wiki/%C4%90ur%C4%91evi%C4%87a_Tara_Bridge
Z mostu je úchvatný pohled na řeku Taru i s raftujícími čluny, plnými turistů. Sami jsme po nevalně vyhlížející cestě sjeli na dno kaňonu k malé osadě s kempem. Prohlédli jsme si most v celé vznešenosti, sáhli jsme si do Tary a před návratem jsme ještě museli s díky odmítnout nabízenou slivovici od majitele kempu. Ale pokud někdo bude hledat místo na stanování, je to místo vskutku pěkné a klidné, jen cestu je třeba sjet sice bez problémů, ale s určitou dávkou opatrnosti.
   Po návratu do Žabljaku jsme se již odpočatí po předvčerejším nezdaru rozhodli pro tůru na Jablan jezero. Autem zajížíme na nám již známé „parkoviště“ pod osadou Bosača, kde již nejsme sami. Odtud pokračujeme po značené turistické cestě vedoucí na Jablan jezero. Před Bosačou kolem napajedla, kde si nabereme zásobu vody, nás značka vede strmě do lesa. Po asi 1 hodině se vynoříme z lesa a pokračujeme nádhernými loukami do kotle pod Gologlavem, kde v úbočí podstatně výš jsme se předevčírem snažili dojít na Gologlav. Značka vede až pod Crvenu Gradu (2164m) a k jezeru je třeba odbočit ze značené cesty a sestoupit volným terénem snad 200 m. Na mapě Durmitoru je ale vyznačena i značená odbočka, vedoucí přímo k jezeru. V terénu není značka k nalezení, je ale možno pokračovat podle aplikace Mapy cz v mobilním telefonu. GPS nás vede obdivuhodně přesně po vyšlapaném sotva znatelném chodníku nejprve loukami, nakonec lesem až k jezeru. Prostředí kolem jezera si určitě každý vychutná po svém. Vracíme se stejnou cestou a autem zpět do Žabljaku. Pokud půjdete pěšky, je nejjednodušší vyjít od turistického značení u správy národního parku kolem Barno jezera.
   Pátý den povzbuzeni včerejší kondičkou jsme si vybrali trasu do sedla Struga 1910m jižně pod Velkim Medvedem (2287m). Tůru začínáme z lyžařského střediska SAVIN KUK. Jízdu lanovkou jsme zavrhli. Z její horní stanice je asi pěkný výhled, ale náš cíl není na žádný z vrcholů. Pokračujeme proto z parkoviště po značené turistické cestě směrem k Černému jezeru. Po asi 1,5 km lesní cestou na rozcestí odbočíme vlevo na V. Meded. Střídavě stoupáme lesní cestou na opět rozkvetlé louky až dosáhneme sedlo s rozbočením turistických chodníků. Označení je na velkých kamenných blocích a není příliš čitelné. Zde se můžeme rozhodnout podle času a sil k dalšímu pokračovaní. Nejčastěji turisté volí Meded a pokračují po travnatém úbočí V. Mededa vzhůru. My jsme se nabažili krásných výhledů na masiv Savin Kuk, po odpočinku a likvidaci občerstvení se vracíme stejnou cestou na parkoviště u lyžařského areálu.
   Šestý den jsme si vybrali k prohlídce mohutného kaňonu Sušica. Cestou známou z příjezdu do Durmitoru se vracíme cca 25 km až na dno kaňonu. U objektu strážce národního parku zaparkujeme na malém parkovišti, doplníme si zásobu vody a po v trávě vyšlapaném chodníku na dně vyschlého Sušičko jezera pokračujeme podél suchého řečiště potoka Skakala lesem směrem k vodopádu obklopeni mohutnými buky, stovky let starými. Cesta postupně stoupá, prochází hustým zeleným porostem, strmě jehličnatým lesem a kousek před vodopádem úzkým chodníkem ve skalnatém závěru kaňonu. Vodopád (spíše mechopád) v mohutné skalní štěrbině je viditelně bez vody, jen mokrý mech naznačuje, kudy na jaře padá voda. Vystoupáme až do sedla, kde nás vítá bouřlivý vítr, který hrozí smetením do hluboké prolákliny kaňonu pod námi. Údolí dále pokračuje až k Velkému a Malému Škrčko jezerům, my se však vzhledem k pokročilému času obracíme na zpáteční cestu.
Sedmý den. Auto tentokráte zaparkujeme na okraji silnice kousek před parkovištěm u správy národního parku. Má to hned dvě výhody. Ušetříme 3 Eura za parkovné a auto na nás čeká celý den ve stínu okolních mohutných smrků. Odtud pokračujeme nejprve k Černému jezeru a poté po pláži doprava asi 0,5 km, pak odbočíme na lesní cestu mírně stoupající na rozcestí Stari mlin. Podle značení odbočíme na Medved s cílem dojít k odbočce okružní cesty na Medved a pokračovat ještě kousek k patě výrazného vrcholu Obla glava ((2303m). Tam někde je ukryta Ledena pečina (ledová jeskyně). Zpočátku skrytě doufáme, že tam dojdeme, přestože časový údaj na ošumělé tabuli nás přesvědčuje o opaku. Máme opět nádherné počasí a sluníčko se do nás po vyjití z dubového lesa začíná nemilosrdně opírat. Na nádherných rozkvetlých loukách docházíme ke směrovkám, kde odbočuje vlevo velmi doporučovaná okružní cesta přes Meded zpět na Črne jezero. My odtud chodníčkem stoupáme stále vzhůru vpravo. Postupně docházíme do oblasti, kde se chodník kroutí mezi skalami a hlubokými krasovými krátery, stále nahoru a dolů. Chodník je místy veden po skalách, nutí k opatrnosti a času i sil k dosažení pomyslného cíle rychle ubývá. Nakonec otáčíme cca 200m pod výrazným vrcholem Obla glava na dohled od travnatého sedla, kde tušíme Ledovou jeskyni a obdivujeme divokou krásu obrovské vyhlazené vysoké skalnaté skoro koule. Za námi obdivujeme ze severní strany hřeben nejvyšších skalnatých vrcholů Durmitoru. Zvolna otáčíme zpět plni dojmů s fotografickými záběry divoké přírody, plné skal, květinových koberců a nádherných rozhledů s vědomím toho, že druhý den nás čeká zpáteční cesta domů. Ale těch tisíc kilometrů sem stálo určitě za to. Večer opět večeře v naší hospůdce Krcma Nostalgija. Potkáváme se s partou českých motocyklistů, kteří se také chystají domů a vyměňujeme si poznatky o trase (také nejedou po dálnicích). Když majiteli krčmy oznamujeme, že je to poslední večeře v jeho Krčmě, tak jako pozornost přináší obrovský talíř chutného kozího sýra. Tím nám sice ztížil konzumaci následující vynikající večeře, ale zvládli jsme ji také.
   Osmý den zabalíme, naložíme a plni dojmů se vydáváme na cestu domů. Od paní domácí ještě na cestu dostáváme plný talíř malých mufínů (báboviček), poslední si dáváme za 3 dny k ranní kávě doma. Tentokrát jsme zvolili zpáteční cestu jižně od masívu Durmitoru, která je obvykle pro příjezd do Žabljaku ve směru z Bosny využívána. Je podstatně rychlejší. Cestou se krátce zastavujeme na Sedle (1907m), kde je malé parkoviště a nezbytný strážce parku. Odtud se turisté, zdatnější než my, vydávají na Bobotov Kuk (nejvyšší horu Černé hory). Proto že sestup z Bobotova Kuku pokračuje dále přímo do Žabljaku, využívá se pro cestu do sedla taxi. My se krátce zastavíme pro poslední foto z Durmitoru a pokračujeme přes Trsu, kde přijedeme na cestu, odkud jsme při příjezdu odbočili na Črnu Goru. Dál už známou cestou do Ščepan Polje, natankujeme levnější bosenský benzin a odbočujeme ještě jednou do Motelu Bavaria kousek před Fočou na oběd. Potom už jen přes Sarajevo na nocleh v Zenici a dále přes Doboj na bosenskou hranici na Bosanski Brod. Cestou vidíme kruté následky občanské války, robité a téměř opuštěné vesnice. Přes Chorovatsko po krátkém čekání na hranici EU opět do Barcse a dále na nocleh do Hevízu. Ochutnáme dobrou maďarskou večeří a ráno po poměrně rušné silnici č. 84 na Šoproň, dále přes Eisenstadt, kolem Neziderského jezera přes Hainburg an der Donau najedeme na B49, která nás dovede do Břeclavi. V zpočátku hustém provozu již bez problémů zastavujeme k večeru v Olomouci.
   Durmitor konečně letos vyšel!

Ještě přidávám nákres naší trasy tam i zpět ke stažení zde:
https://goo.gl/maps/quoe8ZCGhXq
https://goo.gl/maps/xP4asqEV5cK2