Oslo a jeho okolí

Oslo

Oslo (dříve nazýváno Christiania 1624-1878 a Kristiania 1878-1924) je hlavním městem Norska a správním městem kraje Akershus. Oslo leží v jihovýchodní části Norska u Oslofjordu. Počet obyvatel je kolem 530000, z čehož 22% tvoří imigranti. Rozloha města je 454km², čímž se řadí mezi nejrozlehlejší hlavní města Evropy. Oslo je jedním znejvýznamnějších námořních přístavů Norska, adůležitým železničním a silničním uzlem země. K mezinárodnímu letišti na sever od Oslo vede moderní železniční rychlodráha Flytoget. Je také nejvýznamnějším hospodářským, kulturním apolitickým centrem Norska. Sídlí zde Norská akademie věd anejrůznější vysoké školy. Název města se v norštině čte uslu, v češtině je však přípustná a běžná výslovnost oslo. O významu jména Oslo se vedou diskuse a nejspíš je odvozeno ze staronorštiny a znamená nejspíš název pro velkou farmu, která stála vmístě prvního osídlení v Bjørviku.

Město bylo založeno vroce 1048 králem Haraldem III. Hardradou. Za panování HåkonaV. (1299-1319) se stalo hlavním městem abyl vybudován hrad Akershus. Za dánské nadvlády status hlavního města ztratilo. Vroce 1627 lehlo popelem abylo znovu vystavěno na druhé straně zálivu králem ChristianemIV., podle něhož dostalo na čas jméno Christiania. Vroce 1811 byla založena Univerzita vOslo (Universitetet iOslo). Roku 1814 se Oslo stalo opět hlavním městem. Název města byl změněn ještě dvakrát - vroce 1877 na Kristianii apak roku 1924 opět na Oslo. Spousta nejdůležitějších budov vznikla v19. století, včetně královského paláce (1825-1848), Stortinget (parlament 1861-1866), univerzita, Národní divadlo a spousta dalších. Vroce 1952 se zde uskutečnily Zimní olympijské hry.

Naší první zastávkou při cestě za poznáním města se stane poloostrov Bygdøy, kde se nacházejí muzea Fram a Kon-Tiky. Prvně jmenované muzeum je věnované trojici polárních badatelů - Fridtjof Nansen, Otto Sverdrup a Roald Amundsen. Největším tahákem je určitě vystavená loď Fram zroku 1892, kterou si lze prohlédnou nejen zvenku, ale i hezky zevnitř, čehož samozřejmě jako správní cestovatelé musíme plně využít. Všude okolo na stěnách se nachází spousta fotografií a předmětů, majících vztah ktěmto expedicím. Člověk si až říká jací to byli blázni, když se stehdejším vybavením pouštěli do takových podniků. Trojstěžník Fram patří k nejslavnějším vědeckovýzkumným lodím, které významnou měrou přispěly k probádání neznámých polárních končin. Do dějin polárních objevů se zapsal zlatým písmem v letech 1893-96 během výpravy Severním ledovým oceánem a poté v letech 1910-11 při přepravě expedice Roalda Amundsena do Antarktidy, která byla završena dobytím jižního pólu. Jako jedna z mála lodí své doby se Fram dočkala dnešních dnů.

Stavbu Framu inicioval mladý norský polárník Fridtjof Nansen (1861-1930), který v roce 1888 jako první prozkoumal vnitrozemí jižního Grónska.

Nansen věnoval přípravám expedice maximální péči a pro svůj plán získal širokou podporu u norské vlády i u soukromých podnikatelů. Společně s lodním architektem Colinem Archerem navrhl loď, která měla být schopná i při malých rozměrech bezpečně absolvovat obtížnou expedici. loď byla kromě stěžňů vybavena pomocným parním strojem o výkonu 162 kW, který byl později nahrazen dieselovým motorem o výkonu 132 kW. Loď musela samozřejmě pojmout i značné množství zásob a výstroje. Neblahé zkušenosti mnoha předcházejících polárních výprav nabádaly Nansena k opatrnosti, a proto se rozhodl nalodit proviant na dobu pěti let. Hlavní pozornost věnoval co nejpestřejší skladbě potravin bohatých na vitamin C, aby se vyvaroval metly většiny tehdejších polárních výprav, jíž byly kurděje. jako jedna z prvních lodí byl Fram vybaven generátorem na výrobu elektrického proudu, poháněným velkým větrákem.

Loď vyplula 2. června 1893 z tehdejší Kristianie (dnešní Oslo) s třináctičlennou posádkou a podél sibiřského pobřeží dorazila koncem září do oblasti Novosibirských ostrovů. Zde ji nechal Nansen připoutat lany k rozsáhlému ledovému kotli a po zmrznutí byl Fram pomalu unášen severozápadním směrem. V březnu 1895 se Nansen rozhodl na 84. stupni severní šířky Fram opustit a pokusit se dosáhnout pólu pěšky spolu s poručíkem Johansenem. A tak zatímco loď pokračovala pod velením kapitána Otty Sverdrupa v driftování, Nansen pronikl až na 86. stupeň severní šířky. V další cestě mu zabránilo nepříznivé počasí, a proto se obrátil k jihu. Podařilo se mu dosáhnout Země Františka Josefa a odtud ho spolu s Johansonem v červenci 1896 odvezla loď Windward zpět do Norska. Fram byl ještě nějakou dobu nezvěstný, ale nakonec dorazil v pořádku domů několik týdnů po Nansenovi. Vědecký materiál, který Fram po 1041 dní trvající cestě přivezl, představoval mimořádně cenné poznatky z oblasti meteorologie, biologie, oceánografie a příbuzných odvětví a stal se důležitým studijním podkladem pro všechny další výpravy.

Opustíme-li muzeum Fram, stačí přejít silnice a jste vdruhém, již zmíněném muzeu Kon-Tiky, které je věnováno Thoru Heyerdahlovi. Ten se na kopiích předhistorických vorů plavil Polynésií a potvrdil tak svoji migrační teorii o původu Polynésanů, kterou vědecká veřejnost do té doby neuznávala: praobyvatelé Polynésie pocházejí pravděpodobně z Jižní Ameriky a přes Tichý oceán se přeplavili na velmi jednoduchých balzových vorech. Historická replika tohoto voru byla 13.7 metru dlouhá. Hlavní stožár byl se tyčil do výšky 8.8 metru. Za hlavním stožárem byla kabina z pleteného bambusu 4.2 metru dlouhá, 2.4 metru široká a 1.5 metru vysoká, zastřešená listem z banánovníku. Na zádi bylo 5.8 metrů dlouhé kormidelní veslo z mangrového dřeva. Hlavní plachta měla rozměr 4.6 metru krát 5.5 metru..

Heyerdahlova výprava vyplula 28. dubna 1947 z peruánského přístavu Callao. Přestože nakonec ztroskotala 7. srpna na útesu Raroia, což je právě jeden z polynéských ostrovů, úspěšně překonala víc než 6980 km plavby Pacifikem. Tuto dobrodružnou cestu popsal Thor Heyerdahl ve své knize Ve znamení Kon-Tiky. Účastnil se i dalších archeologických experimentů, jako byly např. výpravy Ra a Ra II (1969 a 1970) a plavba na rákosovém člunu Tigris (1978).

Pojďme ale dál. Spoloostrova Bygdøy směřujeme vzhůru nad město, do známého lyžařského střediska Holmenkollen se skokanským můstkem a svýhledem na hlavní město.V mém případě se ten výhled na metropoli nekoná, protože se hluboko pod námi převalují těžké neprostupné mraky, nad které jsme vystoupali, takže alespoň tady nahoře je hezky.

Skokanský můstek Holmenkollen tyčící se pyšně nad Osloským fjordem má významnou úlohu jak v norské, tak mezinárodní historii lyžování. Tento skokanský můstek se stal za posledních 100 let centrem norského a mezinárodního lyžování. Je tomu více než století, co se na Holmenkollenu uskutečnila první soutěž Holmenkollrennet. 31. ledna 1892 se zde sešlo více než deset tisíc diváků. Skokanský můstek byl postaven z dřevěných příček a latí, jenž byly zakryty sněhem. Nejdelší skok tehdy měřil 21,5 metrů. V roce 1893 byly provedeny změny - přistávací plocha byla prohloubena o několik metrů, aby tak sportovci mohli dosáhnout nových délek. V rámci zimní Olympiády pořádané roku 1952 v Oslo byla postavena trvalá stanoviště a místa pro rozhodčí. Na Holmenkollenu se tehdy sešlo rekordních stopadesát tisíc přihlížejících. O několik let později, v roce 1966 a 1982 při příležitosti Světového poháru, byl můstek opět přebudován. Poslední změny byly provedeny v rámci stoletých oslav historie Holmenkollenu v roce 1992. V rámci těchto změn bylo zavedeno i osvětlení umožňující večerní skoky.

Celému středisku vévodí socha krále Gustava Olava V. na lyžích jak při něm věrně běží jeho pes. Nemůžeme se ubránit dojmu, že ten pudl musel být minimálně kousnutý tarantulý. Alespoň podle jeho výrazu.

Při zpáteční cestě do centra se zastavujeme ve Frogner parku svýznamnými díly norského sochaře Vigelanda. Gustav Vigeland se narodil v roce 1869 v jižním Norsku v městečku Mandal. Byl vychován v silně náboženském prostředí, což mělo vliv na jeho pozdější tvorbu. Vigelandovo nadání se projevovalo už od dětského věku při kreslení a výrobě dřevěných sošek. V patnácti letech ho otec poslal do učení, cílem bylo Oslo. O dva roky později ho smrt otce donutila k návratu do rodného města. Na čas se musel vzdát svých snů o sochařské práci.Ne však na dlouho. V roce 1888 se vrátil zpět, tentokrát už s návrhy soch, reliéfů a nejrůznějších motivů, později dostal od městské rady kdispozici Frognerův park, aby jej vyzdobil svými sochami. Vigeland tu vytvořil celkem 600 figur vživotní velikosti. Jeho materiálem byl bronz ažula. Zachytil zde lidi vrůzných fázích života (od nenarozeného dítěte po umírající stařenu) ataké v různých činnostech. Jeho sochy jsou většinou nepropracované do příliš velkých detailů, ale vždy je na nich nějaký detail, něco, co je činí velmi lidskými. Dominantou celé expozice pod širým nebem je Obelisk - 17,4 m vysoký žulový monolit, do kterého je vytesáno zhruba 150 figur, které jsou propleteny do sebe. Ve spodní části sloupu jsou těla lidí částečně skryta, nad nimi stoupají ve spirále další propletené postavy. Asi v polovině se pohyb jakoby zastavuje, za chvíli však opět začíná stoupat vzhůru až k vrcholu, který je pokryt postavami malých dětí. Existuje řada interpretací toho, co mají postavy na monolitu znázorňovat. Vzkříšení člověka, boj o světlo, lidskou touhu po duchovních sférách, zázrak života.... První skulpturou umístěnou v parku byla fontána, která původně (v roce 1907) stála před norským parlamentem Stortingent. V roce 1924 ji Vigeland přemístil do Frognerova parku a stala se základem pro další tvorbu. Gustav Vigeland pracoval na sochařské výzdobě parku až do své smrti v roce 1943.

V samém centru hlavního města si můžeme prohlédnout Královský palác (norsky Slottet), který je historickou i současnou oficiální rezidencí norské královské rodiny. Byl postaven v1.polovině 19.století jako norská rezidence švédsko-norského krále KarlaXIV. Palác navrhl vDánsku narozený architekt Hans Ditlev Franciscus Linstow (1787-1851) na základě rozhodnutí norského parlamentu z roku 1821. Základní kámen položil norský král vroce 1825 astavba byla dokončena roku 1849. Všichni vládci spojených království Švédska a Norska sídlili po většinu času ve Stockholmu a palác v Oslu využívali jen občasně. Prvním trvalým obyvatelem paláce se tak stal až v roce 1905 první vládce samostatného Norska Haakon VII. Za vlády Olava V. (1957-1991) nebyl palác udržován a chátral. Masivní a drahá renovace iniciovaná jeho následníkem a současným norským králem Haraldem V. vyvolala v Norsku kritiku veřejnosti, avšak výrazným způsobem zlepšila stav paláce. Od roku 2002 je palác přístupný veřejnosti v rámci turistických prohlídek.

Hned kousíček pod královským palácem stojí Norské národní divadlo (Nationaltheatret) postavené roku 1829 dle návrhu architekta Henrika Bulla a opodál budova parlamentu (Stortinget, doslova "ohromná věc /shromáždění") která byla dokončená v roce 1866 a byla navržená švédským architektem Emilem Victorem Langletem. Pěší zónou pokračujeme dál a směřujeme kradnici, která se rozprostírá na břehu přístaviště. Její stavba započala roku 1931, ale dokončena byla kvůli 2. světové válce až vroce 1950 kdevítistému výročí založení města. Jejími architekty byli Arnstein Arneberg a Magnus Poulsson. Budově vévodí dvě nepřehlédnutelné cihlové věže pnoucí se do výšky 63 respektive 66 metrů. Na jedné ztěchto věží jsou umístěny hodiny, které mají vprůměru skoro devět metrů a návštěvníci mají také možnost zaposlouchat se do tónů místní zvonkohry, která čítá 49 zvonků. Každý rok, 10. prosince, je zde udělována Nobelova cena za mír (udělována od roku 1901).

Naší poslední zastávkou ve městě je pevnost a hrad Akershus, jehož stavba byla zahájena okolo roku 1300 králem Haakonem V. Chrání Oslo před útoky z moře už bezmála 700 let. Byla postavena na konci Oslofjordu a prošla mnoha rekonstrukcemi. Vsoučasné době se ze středověké budovy zachovala pouze hladomorna. Děla se zde vyskytují od konce 16. století a jsou stále v provozu. Výstřely z nich si můžete užít má-li někdo z královské rodiny narozeniny. Nejvýznamnější bitvou při které obstála bylo obléhání Karlem XII. v roce 1716. V sedmnáctém století byla přestavěna na renesanční zámek a její obranná role pozbyla na významu. Pevnost je dodnes využívána armádou, pořádají se zde vládní akce, ale je však částečně přístupná i veřejnosti, neboť některé místnosti slouží jako muzea s vojenskou tematikou. Nachází se v ní mimo jiné také hrobky několika členů královské rodiny. Z hradeb je výhled na přístav a centrum Osla včetně tamní radnice.

V prvním muzeu Norges Hjemmefrontmuseum je zdokumentován norský odboj proti okupantům. Nalezneme zde k dispozici magnetofonové pásky s proslovy, filmové záběry přibližující válku, dokumenty a plakáty. Muzeum sídlí v 200 metrů dlouhé budově Bindingsverkshuset (Hrázděný dům) na vrcholku Akershut Slott. Otevřeno bylo 8. května 1970 při 25. výročí osvobození. Vedle muzea je postaven pomník za padlé Nory ve válce.

Druhé muzeum je věnované Oslu (Christianie) v letech 1624 až 1840. Více jak 200 let obnovování Osla po velkém požáru, ilustrují makety a další exponáty. Můžete také shlédnout krátký 25 minutový film.

Poslední aktualizace: 29.5.2009

Oslo a jeho okolí na mapě