Podzimní východní Kanada 6.díl Peggy´s Cove a Halifax

Dnes nás čeká denní výlet ale zhruba 300 km přesun do provincie Nové Skotsko. Tankujeme plnou nádrž a brzy ráno vyrážíme. Prvním cílem je malá osada s majákem na jihu této provincie s názvem Peggy´s Cove. Obrázek s tímto místem zdobí řadu pohlednic. Vyrážíme z města stejnou cestou, jakou jsme předevčírem přijížděli, ale na prvním velkém sjezdu sjíždíme na dálnici číslo 2 a vydáváme se směrem na jih. Dálnice jsou v obou těchto atlantických provinciích na velmi dobré úrovni, je tu dokonce povolena na severní Ameriku „závratná“ rychlost 110 km/h což v praxi znamená, že do 125 km/h vás nikdo pokutovat nebude.

 

Cesta vede nejprve lesnatou krajinou, mezi městy Sackville a Amherst jsou louky, také je tu sjezd na dálnici č. 18 směr Ostrov prince Edwarda, na který se dnes dostanete pohodlně přes most, ovšem taky velice draze, přejezd stojí 2 osé vozidlo celých 47 CAD. No a jako vždy na hranicích provincií, tady se č. 2 mění na č.104, a na sjezdu 1A sjíždíme k infocentru na krátký odpočinek a pro pár infomateriálů. Odtud už je potřeba dávat dobrý pozor, jak jsem už psal v Kanadě jsou dálnice zdarma krom několika málo úseků a právě jeden úsek se nachází na dálnici číslo 104 mezi sjezdy číslo 7 a 11. Na internetu je sice poplatek 4 CAD za průjezd, ale nevyčetl jsem jestli se dá platit přímo někde u mýtných bran nebo je potřeba nějakých e-nálepek.

 

Naštěstí tento úsek se dá velice dobře objet po silnici č. 4, rozdíl je jen pár kilometrů, jen časově to vyjde déle, protože většinu cesty ukazují dopravní značky povolenou rychlost mezi 60 a 70 km v hodině. Tady pochopím, že upozornění na losy nebylo zbytečné, z lesa vybíhá losice, naštěstí zastavuje v protisměrném pruhu a rychle se obrací a mizí v lese. Radši zpomalím, co kdyby tu byl ještě někdo z losí rodiny. Jedeme horami, po levé straně míjíme Wentworth provincial park a po pravé pak lanové dráhy v lyžařském středisku. Ale jak si později zjišťuji, jedeme ani ne v nadmořské výšce 100 metrů a horská chata nad horní stanicí lanovky je postavena ještě 10 metrů pod vrstevnicí s číslem 300. Posléze zčínáme stoupat, vyjíždíme o více než 100 výškových metrů výše a jedeme po břehu jezera Folly Lake. Cestou ještě několikrát překřížíme železnici abychom sjeli opět dolů a napojili se na dálnici, která už zde není placená.

 

Po ní pokračujeme až k městu Truro, kde odbočujeme na č. 102. A po ní se dostáváme až na předměstí Halifaxu hlavního města Nového Skotska. Teď ho ovšem ještě míjíme a hledáme správný sjezd na silnici s magickým číslem 333, která vede až na Pegyś Cove. Cesta mi tu trochu připomíná severskou jezerní krajinu jako někde ve Švédsku, taky projížíme oblastmi jako Long Lake Provincial park, Western Commons, Blind Bay Provincial park, West Dover Provincial park. V jednom místě proti nám jede policejní auto se zapnutým majákem a auta před námi zastavují a sjíždí ke kraji. Chvíli přemítám proč, ale najednou se ze zatáčky vyřítí peleton cyklistů, které doprovází právě policie. No konečně silnice plná zatáček, nádherné přírody, jak dělané na cyklistické vyjížďky.

 

Trochu mám strach, jaké bude na mysu počasí, protože je zataženo a směrem k moři vidím mlhu. Konečně odbočka s hledaným názvem. Asi po 300 metrech přijíždíme na parkoviště s infocentrem. Pro sběratele razítek jen musím říct, že jsem získal nádherný kousek který v podstatě vybarvil celou plochu bločku o velikosti A5. Odsud je to k majáku coby kamenem dohodil. Jdeme dále pěšky, i když dojet se dá až k restauraci u majáku, což většina turistů využívá a dokonce tam zajíždí i třínápravové americké autobusy s turisty. Peggy´s Cove je vlastně taková malá vesnička s roztroušenými domky, přístavem, kostelem a na vrcholku s restaurací, vedle níž se na skalisku nachází maják a pak už jen otevřené moře. Jdeme po hlavní silnici (dá-li se to tak nazvat), auta zde jedou velmi opatrně a pomalu.

 

Vesnička se skládá ze směsice barevných domků, některé slouží rybářům, v přístavu kotví jejich lodˇky a specializují se na humry (ostatně jako v těchto končinách na mnohých místech). Na přístavním molu je naučná tabule s popisem jejich práce a zároveň jsou u ní položené pasti, do kterých se tito korýši chytají. Některé domky slouží jako prodejny suvenýrů a nebo jako malířské ateliéry. Od infocentra k majáku je to nějakých 400 metrů. Tady se nám naskýtá úžasný pohled. Skalisko s majákem, pod ním tříštící se vody oceánu zvaného atlantský. Tímto směrem několik tisíc kilometrů je Evropa.

 

Bohužel pořídit fotografii bez věčně pobíhajících turistů je téměř nemožné. Skáčou po skaliscích fotografují selfie, nebo mořské vlny, někteří se tu věnují umění a malují obrázky. Na moři pozorujeme historickou plachetnici, která dopřává jiným cestovatelům pohledy z širého oceánu. Ves tu byla založena roku 1811, maják pak postaven roku 1868. Název místa je dle pověsti podle jména malé holčičky, která se zachránila jako jediná ze ztroskotané lodi, ovšem výkladů vzniku názvu je více. Nedaleko odtud došlo taky k jedné letecké katastrofě, když tu v roce 1998 spadlo letadlo společnosti Swissair.

 

Cestou zpět k autu míjíme několik bufetů s místní specialitou – humrem. A ještě se jdeme podívat ke kostelíku, který je postaven v gotickém stylu, a pomalu vyjíždíme zpět. Počasí se trochu umoudřilo, i když sluníčko by jistě bylo lepší. Čeká nás teď ještě přístavní město Halifax.

 

Vracíme se po stejné silnici, jen neobjedeme město, ale zamíříme do jeho útrob. Nejprve ovšem bychom něco pojedli a tak zajíždíme k Halifax Schopping Centre. Po několika dnech na hamburgrech bych zkusil něco jiného a tak se stavím do fronty k pultu Schanghai 360°. Můžu si zaplatit menu s jedním, dvěmi nebo třemi druhy masa s rýží. Dávám si tu třetí možnost a pak si vybírám, kuřecí ve sladké omáčce nebo rybu v těstíčku, co druh to jiná chuť. Po uspokojení chuťových pohárků jedeme dále do centra. Už je poměrně pozdě, tak ať aspoň ještě něco vidíme. Parkoviště nacházíme na Albemarte Street a vyrážíme do ulic.

 

Halifax je druhý největší přírodní přístav na světě a v aglomeraci žije skoro 400 000 obyvatel. Hrál velkou úlohu jako vstupní brána pro přistěhovalce, kterých sem údajně přišlo během 40 let jeden milion. Také se vzpomíná halifaxský výbuch v roce 1917. kdy do sebe narazili 2 lodě, na jedné z nich byly tisíce tun výbušnin. Jdeme se projít po přístavu, některá mola slouží stále pro běžný provoz lodí. Míjíme také pomník Samuela Cunarda, zakladatele lodní přepravy pošty přes Atlantik narozeného v Halifaxu. V jeho společnosti posléze také sloužila loď Carpathia, která se později zapsala do dějin jakožto zachránce přeživších z Titanicu. Dnes se společnost soustředí na výletní plavby a má ve svém portfoliu takové lodě jako Queen Mary, nebo Queen Elisabeth. Jedním z dalších slavných rodáků je také Sidney Crosby, fanoušci hokeje jistě vědí. Z přístavu je vidět nejenom na protější břeh s městem Darmouth, ale i na ostrůvek Georges Island s pevností Fort Charlote. Přímo v Halifaxu se pak nachází ještě jedna pevnost Fort Georges s armádním museem.

 

Přímo v přístavu lze pak prohlédnout námořní muzeum a muzeum imigrace na molu č. 21. Kdo chce poznat Halifax s okružní jízdy, může si zaplatit jízdu růžovým patrovým autobusem po nejzajímavějších památkách nebo obojživelným vozidlem, ze kterého lze město objevovat jak z ulic, tak z možské hladiny. Halifax je typické americké město, takže mezi moderními výškovými budovami se nacházají stavby z počátků koloniální éry, zejména pak různé kostely, např. St. Mathews, bazilika St. Mary´s nebo kostel St. George. Před ním je parčík, dnes se tu shromažďují mladí lidé v maskách, pravděpodobně je tu nějaký festival. Tradicí taky v místních hospodách je podávat pivo v tzv. Pintách, lidé si zaplatí (asi kolem 20 CAD) pintu piva, ta je jim donesena ve džbánu a teprve z té si mladí rozlévají pivo do jednotlivých sklenic.

 

Slunce se pomalu blíží k západu a my se ještě v jeho posledních parscích procházíme po přístavu. Nesmí tu samozřejmě chybět jako v roce 2017 nikde v Kanadě trojrozměrný nápis Canada 150, u kterého se fotí spousty lidí. Vracíme se k patrovému parkovišti, přeci jen, čeká nás ještě 300 km zpět do Monctonu, ale dnešní zážitky stály za to.