Šumavská jezera a Špičák

Při naší dovolené na Šumavě jsme si naplánovali několik cílů, které chceme navštívit a k těmto cílům patřila i nová rozhledna na Špičáku a jezera Čertovo a Černé.

Náš výšlap začíná v centru Železné Rudy a procházíme městem po modré značce, která nás zavede k pomníku A. Kašpara. Je všední den na konci září a tak většina milovníků Šumavy pracuje a ti školou povinní sedí ve škole. Zpočátku jdeme po chodníku podél silnice , která vede k našim německým sousedům a na konci města se proplétáme mezi auty. Silniční provoz je kvůli opravám sveden do jednoho pruhu, vyčkáme vhodnéhookamžiku ,přemísťujeme se na protější stranu silnice a už jsme v lese.

Stoupáme do mírného kopce, jsme konečně ve stínu stromů, už slyšíme pomalu jen svoje kroky a zpěv ptactva. Ačkoliv je konec září počasí nám přeje, sluníčko svítí jak v létě a teplo je tak akorát na výšlapy. Cesta je kamenitá , chvilkami jdeme krajem lesa po mechu a žasneme nad letošní úrodou hub. My jsme ale na začátku našeho výšlapu a tak houby necháme houbařům, které občas potkáme. Asi po půl hodině chůze stojíme u pomníku Adolfa Kašpara, (aspoň to píšou na rozcestníku). Ať koukám, jak koukám žádný pomníček nevidím. Zato vidíme obrovskou hromadu větví, které tu zbyly po těžbě dřeva. Moje drahá polovička už v těchto místech byla a tak mi ukazuje místo, kde pomníček stojí a je schován před zvědavými turisty hromadou větví. Opravdu velice originální nápad jak ochránit pomníček před vandaly, nenechavci a nepřízní počasí.

Adolf Kašpar – český spisovatel a ilustrátor knih, narozen v Bludově v roce 1877, zemřel v roce 1934 na mrtvici během výletu na Čertovo jezero.

No nic pomníček uvidím jindy, pokračujeme po kvalitní cestě směrem k Čertovu jezeru. Společnost nám dělá červená turistická značka, která nás má dovést k jednomu ze Šumavských jezer. Kam se podíváme vidíme samé houby a houby, ale turistická vášeň převažuje nad houbařskou, na houby si najdeme čas jindy. Občas potkáme houbaře a i turisty, ale vyzdvihuji slovo „občas“. Po pár kilometrech pohodové chůze dojdeme na malou rovinku a už klesáme k Čertovu jezeru. Kolem nás doslova prosviští cyklista a za ním už jedou pomalejším tempem jeho kamarádi, ti nám dokonce poděkují, že jim dáváme přednost a hezky pozdraví, „ a tak to má byť ". Za chvilku stojíme na břehu Čertova jezera a kocháme se společně s dalšími pěšími turisty a cykloturisty pohledem na průzračné jezero obklopené smrkovým lesem.

Čertovo jezero leží v nadmořské výšce 1030 m a má rozlohu 10,33 ha a je druhým největším šumavským jezerem,jeho hloubka je maximálně 37 m.

Na břehu jezera pojíme část naší expediční potravy a popijeme čaj z termosky, uděláme nějaké fotky a šlapeme dál.

Našim nejbližším cílem je zdolání vrcholu Špičáku a výstup na rozhlednu. Teď už jdeme po krásně upravených cestách, stále po červené TZ na rozcestí pod malým Špičákem. Tato nově upravená cesta je bezbariérová, vhodná i pro kočárky a vozíčkáře, ale cyklisti sem mají zákaz vjezdu. Asi po půlhodině chůze, zakončené prudkým stoupáním stojíme na rozcestí. Podle směrovky vycházíme k vrcholu Špičáku, ale pozor cesta je otevřena pro turisty jen od 15. června do 15 září, toto omezení platí i pro novou rozhlednu na Špičáku( výlet jsme podnikli 16. září). Tak na cestu vcházíme trochu s obavami, že jdeme tam kde už nemáme co pohledávat. Je to jenom 1 den po termínu a tak spoléháme na velkorysost strážců Národního parku, kdybychom nějakého potkali. Po cestě na Špičák máme krásné výhledy na hřeben Prenet, Můstek, Pancíř a v dáli vidíme Nýrsko se svojí přehradou, která slouží jako zásobárna pitné vody. Naštěstí jsme žádného strážce Šumavy nepotkali a už stojíme před novou rozhlednou na vrchu Špičáku.

Špičák - vrchol leží nad Železnou Rudou v nadmořské výšce 1202 m a na jeho vrcholu je konečná čtyř sedačkové lanovky, která v zimě přepravuje lyžaře a v létě cyklisty a ti se pak spouští po trati, která vede po sjezdovce.

Od letošního léta stojí na vrcholu nová kovová rozhledna, která se tyčí do výšky 26,5 metru, na jejíž Ochoz vystoupáte po 135 schodech. Kdo nemá rád volný prostor pod sebou, tak rozhledna bude pro něj zážitek. Schody na rozhlednu jsou průhledné rošty a pod vrcholem jsou vyhlídkové balkony z téhož materiálu. Já osobně závratí netrpím, ale na balkonech jsem se moc dobře necítil. Na samotném vrcholu rozhledny je podlaha už neprůhledná a tak se vám žaludek trochu uklidní. Výhledy z rozhledny jsou překrásné, okolní kopce máte jako na dlani a vidíte i Čertovo jezero, německou část Šumavy s jeho dominantou Velkým Javorem.

Po sestupu z rozhledny chvilku odpočíváme na vyhřátých kamenech na vrcholu Špičáku a pozorujeme německé bikery, kteří se připravují na sjezd po trati. Kdyby mé znalosti němčiny byly dobré, popřál bych jim“ Bůh s Vámi chlapci“. Rychlou chůzí projdeme zase zpět už podruhé po zakázané cestě zpět do lesů a hurá na Černé jezero.

Kdysi dávno jsem se bavil s jedním kamarádem a ten mi popisoval cestu z Černého na Čertovo jezero jako pořádný krpál. Dnes jsem mu musel dát za pravdu, sice jsme šli v opačném směru, opravdu cesta je to příkrá a dosti hrbolatá a kamenitá. Odskakuji do lesa a pomocí svého švýcarského nože hbitě vyrábím hole sukovice, které nám mají zpříjemnit tuto cestu. Trochu hudrám nad cestou plných výmolů, která je ještě „upravena“ od kol lesních strojů z probíhající těžby dřeva a dávám to do protikladu s časovým omezením vstupu na rozhlednu i na cestu na Špičák. Moje poznámky uslyší pár turistů, kteří šlapou do kopce proti nám a plně s námi souhlasí. Tak dost už negativního myšlení a pokračujme dál, konečně jsme doklopýtali k Černému jezeru a v pozdních odpoledních hodinách se kocháme krásou tohoto původně ledovcového jezera.

Černé jezero je největší šumavské jezero má rozlohu 18,43 ha a jeho maximální hloubka dosahuje 40 metrů a je nejhlubší jezero nejen na Šumavě, ale i v naší republice. Jezero leží v nadmořské výšce 1008 m a jeho vodu využívá k výrobě elektřiny vodní elektrárna v údolí řeky Úhlavy. Kolem jezera vede cesta, která končí dřevěným zábradlím a dál je už vstup do šumavské rezervace zakázán. Na druhém, pro obyčejný turistický lid již nepřístupném břehu je 300 m vysoká stěna Jezerní hory( 1303 m n. m.). Tato hora je na svém vrcholu už holá a hodně stromů je napadeno kůrovcem.

My jsme si udělali krásnou procházku podél břehu jezera a tak jak na Čertově jezeře jsme obdivovali krásně křišťálovou vodu. Počasí nám přálo, sluníčko se pomalu chystalo ke spánku za Jezerní horu a poletující vážky nad hladinou umocňovaly tento překrásný zážitek. Dojedli jsme poslední expediční stravu a vykročili po žluté TZ směrem ke Špičáckému sedlu. Po cestě jsem si ještě zavzpomínal na poslední návštěvu tohoto krásného koutu Šumavy , kde jsem jednu dceru zachránil před pádem do malinkých vodopádů a druhou vyháněl z kamenů na Čertově jezeře. Jenže to všechno odnesl čas a my šlapeme dál, teď už po asfaltové lesní cestě zpět do civilizace.

Po příchodu na Špičácké sedlo zkoumáme jízdní řády autobusů, že by chom na chvíli dali pauzu naším nohám a nožkám. Bohužel autobus směr Železná Ruda odjel před chviličkou a další jede až za hodinu. Stranou od silnice na loučce vytahujeme mapu a radíme se, jakou cestu zvolíme k návratu do Železné Rudy. Ještě nám svitne naděje pohodlného přesunu do našeho přechodného bydliště a to pomocí vlaku, který zastavuje na nedalekém nádraží Špičák. Za pomoci nejmodernější techniky v mobilu a Idosu se dočteme, že vlak nám taky ujel. Po společné poradě se vydáváme směrem k vlakovému nádraží. Zpočátku jdeme po silnici a pak se napojujeme na červenou TZ, která vede ke sportovnímu areálu Špičák. Klesáme lesem po docela prudké asfaltové cestě s krásně hladkým povrchem, vhodným i na brusle. Když tuto myšlenku řeknu nahlas, dostanu otázku“ kolikrát jsi jel na in-lainech “? Musím s pravdou ven, že asi tak jednou a to půl hodiny, než jsem dvakrát spadl. Zapomněl jsem totiž na podstatnou věc, in- liny nemají brzdy a do kopce se na nich jezdí špatně. Před příchodem do lyžařského areálu jdeme traverzem přes louku a užíváme si volnost přírody a krásného podzimního počasí.

Ještě se narychlo zastavujeme na nádraží Špičák a ověřujeme si zda Idos nelhal. V ten moment si říkáme bohužel nelhal, vlaku by jsme se v budoucí hodině nedočkali a tak pokračujeme dál pěšky. Jdeme rovně za nosem směrem k Železné rudě, přejdeme rozlehlé parkoviště a napojujeme se na zelenou TZ. Tato značka vede mimo obec i silnici a pohodová cesta je lemována lavičkami k odpočinku. Docházíme k bývalému hřbitovu Barabů a na informační tabuli se dočteme:

Barabové byli dělníci ze zemí bývalého Rakouska - Uherska, kteří zde v 70. letech 19. století stavěli horskou železnici. Při stavbě této trati se razily tři tunely a při této nebezpečné práci zahynulo mnoho těchto dělníků. Barabové měli svůj hřbitov a z kapličky, která stojí na okraji Železné rudy, se vždy rozezněly zvony, když nějaký dělník na stavbě železnice zahynul.

Pomalu se smráká, už jsme na okraji Železné Rudy, projdeme kolem již zmiňované kapličky a po levé straně míjíme LA Nad nádražím a už nám zbývá jen několik set metrů do centra městečka. Již za tmy docházíme do čtvrti Samoty, kde jsme ubytováni.

Zažili jsme krásný den a jsme rádi, že nám autobus i vlak ujel. Dostali jsme se do míst, které můžete navštívit jen pěšky. Po krátkém shrnutí a večeři jdeme spát, abychom načerpali novou energii k dalším výletům. Našlapali jsem asi 20 km krásnou šumavskou přírodou.