Toulky Francií - část 1 (úvod, Chamonix, Aiquille du Midi)

Toulky Francií

Vždy nás lákala. Bohatou historií, naturelem obyvatelstva a malebností svého jazyka. A tak slovo dalo slovo, sbalili jsme stan a ostatní krámy a jsme na cestě do Francie. Usmysleli jsme si, že podíváme do francouzských Alp, konkrétně do Chamomix, dojedeme k řece Loiře a dál podél ní stále na západ až k Atlantickému oceánu. Cestou si prohlédneme nějaké zámky na Loiře ležící. Pak se uvidí.

Je pět hodin ráno. Jsme dychtiví a nedočkaví. Víme, že to bude dlouhá a namáhavá cesta. O půl deváté projíždíme Rozvadovem a brázdíme německé dálnice až po Karlsruhe. Je půl druhé odpoledne a visíme tu vzácpě Jenom popojíždíme v intervalech mezi srkáním kávy z termosky.

Je půl páté odpoledne a vjíždíme do Francie. Pokračujeme ještě dál na jihozápad, ale únava je již velká. Hledáme kemp, kterých tady v této části země, jak koukám, moc není a ty které potkáváme jsou bohužel plné. Popojíždíme dál a dál, kempy žádné a tak zkoušíme malé penziónky. Bohužel, jsou plné. Už se bude stmívat a my nemáme kde složit hlavu. Přespat v autě se lehce řekne, ale není kam odbočit ze silnice. Pokud tu je odbočka, je to cesta do farmy, se závorou nebo s nápisem, soukromá cesta, vstup zakázán. Už je deset večer, odbočujeme na štěrkovou cestu, která je volná. Jedeme asi kilometr a dál to nejde. Stojíme na úložišti štěrku. Jsme trochu vystrašení. Stanovat se tu nedá a tak upravujeme auto na spaní. Máme hlad. Chystám se uvařit instantní polévku s nudlemi a kávu. Krista pána. Já trdlo. „Taťko, my nemáme vodu, já jsem zapomněla kanystr u dveří."

Tak tohle nás úplně dorazilo. Sedíme jak schlíplé slepice. Utahaní, hladoví, žízniví, nervózní. Minutou ticha uctíváme pohřbenou vodu. Teplé jídlo nebude, krájím chleba s paštikou. Ještě, že máme aspoň pivo. Není se čím opláchnout. Vlézáme do auta. Je noc a u obzoru před námi svítí světla měst.

Ráno. Drobně prší. Žádnou snídani neuděláme, není zčeho vařit. Dojíždíme do nejbližšího městečka, jméno jsem přehlédla. Parkujeme bez problémů někde v centru. V ulicích není ani živáčka. Kdo ví, jestli vůbec bude někde otevřeno. Je neděle osm ráno. Procházíme ulicemi pátraje po nějakém obchodu. Je to hezké městečko, ale teď mám myšlenky úplně někde jinde. Procházíme kolem malého a hlavně strašně voňavého pekařství. Mají otevřeno. Vcházíme koupit něco na zahnání hladu. Dlouhé křupavé bagety ještě vlahé a spousta jiných pekařských dobrot. V rohu stojí chladící box a v něm jedna a půl litrovky „dobré vody". Hrneme se k boxu a kupujeme šest lahví. Lahve po vypití poslouží místo kanystru. To je úleva. Koukám na tátu, že se taky pomalu začíná usmívat. Dokupujeme i ty bagety. Platíme a hned venku ulamujeme volnou rukou křupavé špičky pečiva. Díky, že už neprší.

Chamonix

Odjíždíme do Chamomix - hlavní směr silničních ukazatelů je na Ženevu. Tu objíždíme z francouzské strany. Projíždíme krajinou, kde kopečky se postupně mění vkopce. Jet se dá nepříliš rychle, silnice začíná být klikatější. Jak se to zdálo poměrně blízko, odpoledne jsme již velmi unaveni a i když nám zbývá do Chamomix jen asi 200 km, zastavujeme v náhodném kempu k odpočinku a na nocleh. Abychom si protáhly nohy, jdeme na pozdně odpolední procházku do městečka. Těšíme se na další den a brzy lezeme do spacáků.

Už je odpoledne a přijíždíme konečně do cíle. Má tu být asi 12 kempů, ale čert ví, kde jsou. Zajíždíme do malinkých uliček a dva kempy tu jsou. Zastrčené pod kopcem, poměrně plné, místo na stan je volné pouze na mokrých místech pod svahem. Vracíme se ke hlavní silnici.

No konečně. Kemp se nám libí a stavíme stan. Tradičně po ubytování si děláme kávu, ale nejdříve si dáme po plechovce Gambrinusu. Jsme asi 800 m nad mořem, Je sluníčko. Před námi se tyčí Mont Blanc (4807 m) a hned vedle se špičatí skalnatý vrcholek Aiquille du Midi (3842 m). nádhera. Jdeme se podívat do městečka. Žije tu asi 10 tisíc obyvatel a další tisíce turistů. Že jde u významné turistické centrum je vidět na první pohled. Všude plno aut, informační kanceláře, hotely, penzióny atd. Jsme u křižovatky a rozhlížíme se. No to mě podrž! Vlevo od nás stojí stavební stroj na rekonstrukci vozovky a na jeho zádi čteme nápis: „Gottwald". No to si musíme vyfotit. To už u nás neuvidíme.

Sedíme u stolečku a již po tmě popíjíme víno, sledujeme dění okolo, povídáme si a občas prohlížíme siluety hor. Byť je tma jejich zasněžené štíty jsou stále vidět. Na vrcholku Aiquille du Midi svítí světla. Copak tam asi je? A myšlenka je na světě. Pokud bude ráno hezky, podíváme se tam.

Ráno je hezky a tak se vydáváme do hor. Máme před sebou 3000 m převýšení. To je hodně i na zdatné horské turisty. A ještě pak nazpátek. My z toho strach nemáme, protože už se blížíme k lanovce, kterou tam vyjedeme. Zpáteční jízdenka pro 1 osobu stojí 37 euro. Trochu nás ta cena zarazila, je to dost peněz. Ale co. Kdypak se nám poštěstí dostat se tak vysoko. Po svých bychom se tam nikdy nedostali. Kabina lanovky je nacpaná k prasknutí. Stoupáme nahoru. Otevírají se pěkné výhledy do údolí a Chamomix máme celé jako na dlani. Ve výšce asi 2200 m je přestupní stanice. Stoupáme v další kabině k vrcholu. Chvílemi je to trochu děsivé, mám pocit, že jsem spíše ve výtahu než v lanovce, jak prudce naše dráha stoupá. Na vrcholu hory je turistické centrum, kde si lze odpočinout, občerstvit se, skrýt se před náhlou změnou počasí. Vycházíme na vyhlídkové Ochozy. 3000 m pod námi je naše město ukryté v úzkém údolí mezi hřebeny hor. Je malinké, jednotlivé domy již téměř nejsou k rozeznání. Z výšky je vidět, jak stíny nahodilých mráčků pochodují městem. Přecházíme na další vyhlídku. No to je nádhera. Bělost sněhu se střídá s tmavými téměř kolmými stěnami. Sněhové svahy pod námi mizí v nekonečných hloubkách roklin. Dál k obzoru je obří horský kotel s mírnějším svahem, obklíčený ostrými skalními štíty. To se nedá popsat, to se musí vidět. Nemůžeme se odsud odtrhnout, přestože silný ledový vítr lomcuje s konstrukcí vyhlídky a zábradlím. V údolí je 25°C a tady podle teploměru jenom 7°C. Občas přicházejí zespod horolezci, někteří zase sestupují do údolí. My už také budeme sestupovat, a tak jdeme do vnitřku hory, chvíli se ohřát a připravit se na lanovku. Z prudké změny tlaku, řidšího vzduchu a sníženého množství kyslíku se nám točí hlava. Vůbec nejsme jediní. Pozorujeme dvě japonky před námi, které se za chůze přidržují zdí, aby neupadly. Sjíždíme na přestupní stanici a vystupujeme.

Jdeme se ještě projít kousek po horách. Jsme ve výšce asi 2200 m a po sněhu tu není ani památky. Je teplo a nefouká. Obdivuji rozkvetlé keříky rododendronů mezi skalami. Asi po dvou hodinách opět vstupujeme do kabinky a necháváme se spustit až na dno údolí do Chamomix. Krásný výlet to byl, přitakáváme si s manželem cestou do kempu. Stálo nám to za ty peníze.

Ráno prohlížíme štíty a je jasné, jaké jsme měli včera štěstí. Na hřebenech se koulejí mraky. Příjemně naladěni balíme věci a hledáme v mapě nejvhodnější trasu křece Loiře.