toulky s Megy II. Rubín

Krajina jako palimpsest

Vždycky mě fascinovalo kolik energie utíká bezcílně kolem. Rudolf Krautschneider, mořeplavec napsal vjednom cestopisu, že kdyby všichni ti, co hrají na vesnicích fotbal Místo toho pravidelně chodili třeba stavět pyramidu, tak jich máme víc než vEgyptě. Když to má být takhle, tak by se to cestování sMegy mělo kněčemu využít, říkal jsem si, protože dvacet tisíc kilometrů, to je jako kolem celé zeměkoule. A když jsem pak navečer byl zase na procházce sMegy, došel jsem k objevu, že vlastně žiju ve velmi zajímavé krajině, že bych ta Místa mohl sMegy systematicky navštěvovat jedno po druhém a napsat o tom cestopis - místopis. Doma mi to nedalo a zadal jsem zadal do internetového vyhledavače turistických výletů slovo „Lubenecko". Vyhodilo mi to spoustu zajímavých Míst, která ještě ani neznám - a to do okruhu pouhých 20 kilometrů. Jak jsem se tím probíral, postupně mi začalo docházet, že žiju vlastně na kraji největší divočiny vČechách - zjedné strany Doupovské hory a zdruhé krajina kolem Vladaře, která, jak mi řekl geolog Václav Cílek, ředitel geologické sekce Akademie věd, je jedna znejpustších vČechách, krajina opuštěná a divoce krásná. Uvědomil jsem si, že ta krajina do dvaceti kilometrů od mého domu je něco jako palimpsest, ve které jsou uloženy všechny vrstvy dějin - ty nejstarší vypovídají menhiry, ale jsou tu i hrady a zámky, židovské hřbitovy, vojenské bunkry, které jsme opustili kdysi bez boje, je tu i budoucnost vpodobě plánované stavby úložiště jaderných odpadů, ale hlavně je tu ta divočina, vyzývající a provokující a já jsem po dlouhé době ucítil něco jako cestovní horečku, což je vpřípadě, že se plánuju vydat opravdu jenom za humna dost kuriozní. A tak když jsem další den plánoval jak využít dvě hodiny volného času, když pojedu sholkama do Podbořan do hudebky, vzpomněl jsem si, že tam nedaleko je vrch Rubín, kde se podle mnoha archeologů kupec Sámo a postavil v bitvě u Wogastisburgu Frankům, kteří nás chtěli porobit, a slavně zvítězil. Nedaleko od nás se nejspíš semlela první velká bitva našich dějin a my jsme tenkrát tu bitvu vyhráli. Stáhl jsem si na toto téma nějaké texty a najednou bylo jasné, jak ty dvě hodiny strávím.

Sámova bitva u Wogastisburgu

Výlet na vrch Rubín jsem naplánoval spravidelnou cestou do Podbořan, kam dcery jezdí vpondělí na kytaru. Holky přiběhly ze školy vpůl druhé, Anička se hned vrhla na počítač a Markétka si něco četla, zatímco já nervózně venku na terase oždiboval hroznové víno, které vpůlce října konečně dozrálo. Nakonec se těch akcí nakupilo víc a mimo jiné jsem měl vzít na Megy na očkování. Naložil jsem všechny do auta, vzal fotobrašnu a vyrazili jsme. Markétku jsme vyložili u lidušky a zajeli sAničkou ke zvěrolékaři. Jmenuje se Špergl a ordinaci má vsuterénu pod lékárnou, která mu i taky patří. Počítal jsem, že to zabere tak deset minut, píchmeme injekci a půjdeme, ale vordinaci už někdo byl a pak ještě přišel nějaký pán svoříškem vnáručí, asi akutní případ, protože se hned nahrnuli do ordinace a předběhli nás. Megy přišla na řadu za chvíli, nejdřív se trochu bála, ale když uviděla jak se na ní hrne ruka sinjekcí zavrčela a chtěla kousnout. „No ale, bude to obranář," řekl doktor, čímž mě potěšil, neboť u tohoto dobráckého plemene je to vzácné a spíš jsme počítali stím, že případnému zloději olízne ruku. Když dával razítko do průkazky, zaujalo ho, že Megy se narodila 13. července a dneska je 13. října. Hodil po mně okem, jestli je to záměr, ale já nehnul brvou, jako že jo, i když zas takový fanatik nejsem. Když jsme konečně vyrazili na vrch Rubín po stopách velkého Sáma, jel jsem směrem na Žatec a vPšově odbočil do Dolánek. U prvního domu jsme pokračoval po polní cestě podél zahrádek směrem ke kopci až kzákazu vjezdu. Tam jsem zaparkoval a dál jsme šli pěšky hezkým listnatým podzimně zažloutlým lesem. První překvapení se konalo po pár metrech - kdosi tady vybudoval dřevěnou osadu - byl tu totem, jakési dřevěné pulty, konstrukce, které by stačilo potáhnout plachtou a byl by ztoho stan pro dohromady asi sto osob. „To tady zůstalo po Sámovi zroku 631," řekl jsem a pustil Megy zvodítka, načež se splašeně rozeběhla. Po chvíli jsme pokračovali vdobývání vrcholu, který se ukázal nezvykle strmý. Místy bylo třeba lézt po čtyřech a když se holkám několikrát vyzuly boty, spřekvapením jsem zjistil, že si nejenom nezavazují tkaničky, ale ani je nemají nastrkané do dírek, protože si myslí, že mají být tak, jak byly, když ty boty dostaly. Sobčasnými proklouznutími jsme se nicméně nakonec trochu adrenalinově vydrápali na vrchol 353 metrů nad mořem. Dole vúdolí byla mlha a pošmourno, ale tady krásné sluníčko. Kochali jsme se zvrcholu, který celkem majestátně ční nad okolní krajinou a neustále zdůrazňovali, jak těžké tenkrát muselo být dobývání toho Wogastisburgu - tedy pokud opravdu stál tady. Teorií je víc a všeobecně se přikládá pozornost té, se kterou přišel archeolog Josef Bubeník. Ten poukázal na to, že vrch Rubín u Podbořan stál na hranici říše, podél hlavních obchodních cest a navíc tu bylo nalezeno "centrum bojovnického charakteru, které lze rámcově datovat do 7. století". Odtud také pochází nejbohatší sbírka avarských předmětů i předmětů patřící panské vrstvě. Ztoho, co jsem četl, zmínku o Sámově říši nalezneme v Kronice tzv. Fredegara. Sámo byl franský kupec, snad původem Kelt, měl dvanáct manželek Slovanek a s nimi doslova kupu dětí. Do historie se zapsal mimo jiné vítězstvím proti Dagobertovi v bitvě u Wogastisburgu roku 631. Dagobert táhl třemi armádami: Austrasijci, Alamany a Langobardy. Alamani a Langobardi plenili krajinu a nerušeně se vrátili, ale Sámo si počkal na hlavní šik porazil je u Wogastisburgu a pronásledoval až do jejich země. Dejme slovo kronice takřečeného Fredegara: "Avšak Austrasijci, když oblehli hrad Vogastisburg, kde se opevnila větší část sil Vinidů, bojovali po tři dny. Tam byli mnozí z Dagobertova vojska pobiti mečem. Potom se [ostatní] dali na útěk a zanechali tam všechny stany a věci, jež měli, a navrátili se do svých domovů." ( Havlík, Lubomír E.: Kronika o Velké Moravě. JOTA, Brno 1993.)

.Ať se tehdy stalo u hradu Wogastisburg cokoliv, výsledkem bylo vítězství Slovanů. Nejenže Sámo uhájil svoji zem, přešel dokonce do ofenzívy a několikrát vpadl do Durynska a dalších krajů, které zle vyplenil a nebyl za svého života poražen. Sámo byl asi první, kdo se pokusil udělat zČechů stát, takový náš král Artuš. A Wogastisburg? Kdyby se našel nadšenec, který by se sem vydal shledačkou kovů a kopal všude, kde to zabzučí, asi by měl velkou šanci, že najde kousek nějakého kovu, starého čtrnáct století. Možná by dokonce jako Schlieman vTroji našel důkaz o Sámovi. Zúvah mě vyrušila realita, protože nás čekal sestup dolů, který, jak ví každý horolezec, je těžší než výstup nahoru. Zkontroloval jsem holkám,jestli mají zavázané kaničky a sestupoval jako první, abych je případně chytal. Zatímco jsme opatrně pomalým tempem po čtyřech a po zadku slézali, Megy kolem nás splašeně pobíhala, občas sjela deset metrů po zadku, ale hned se oklepala, nechápala, proč jdeme tak pomalu a když už to nudou nevydržela, tahala holky za rukáv od svetru, aby nás popohnala. Tak skončila první výprava za záhadami tohoto kraje. Kdyby se tu jednou rozproudil turistický ruch, mohl by ztohoto Místa být cíl cyklostezky anebo turistické trasy snaučnou cedulí, cestičkou na vrchol, případně stánkem sobčerstvením.