Ze světa bizarních a děravých chřibských skal - 1.část

Chřiby jsou pohořím, kterému se přezdívá „Zahrada Moravy.“ Tak jako v každé správné okrasné zahradě ani zde nechybí skalky. Jenže tyhle, tvořené pískovci a slepenci, jsou poněkud „přerostlé,“ a na tak malé pohoříčko je jich nebývalé množství. Většinou se jedná o solitéry. Shluky útvarů, dosahující množiny skalního města, aby v místních hlubokých bučinách bystrozraký pohledal. Ale i takové se tady najdou. Jedním miniaturním jsou například Čertovy skály u Osvětiman. Větší koncentraci spolu sousedícího bizarního kamení u Stupavy, Vlčích jam v Kudlovické dolině, skal u Salaše, skalního stádečka u Kozla či Skaliček u Koryčan lze označit spíše za skalní dědinky.

Celkovou bilanci tak napravuje výskyt rozsáhlejšího seskupení na vrchu Modla (510 m), vypínajícího se na dohled od hradu Buchlova. Kopec je mnohem známější pod jménem Barborka, neboť z něj nad koruny stromů trčí z daleka viditelná střecha a báň raně barokní kaple, která sloužila pánům Buchlova jako rodinná hrobka.

 

A právě skalní městečko pod Barborkou bude první zastávkou našeho dvoudílného virtuálního putování po nejděravějších a nejbizarnějších skalách Chřibů... a tímto vás na něj, milí čtenáři, co nejsrdečněji zvu.

 

Návštěvu skal na Barborce se mi podařilo uskutečnit až v květnu 2019, bohužel – kvůli naplánované prohlídce hradu – v naprosto nevhodné obuvi. (Zdejší extémně strmý jižní svah totiž na sestup v teniskách opravdu není vhodný, jenže kdybych měl na tlapách kanady, neobul bych na ně na hradě zase ty papuče!)

Od vrcholového palouku s lavičkami, sochou Panny Marie a kaplí jsem zamířil na okraj srázu a od zábradlí se do skalního bludiště vydal prudce klesajícím horolezeckým chodníčkem. Místy jej křižovaly pásy spadaného listí, takže s očima na šťopkách nezbylo než pečlivě volit každý krok a být co nejopatrnější.

I tak jsem po dosažení Hlavního kamene, jehož vrchol byl obsypán horolezci, raději dolů pod úpatí skal nepokračoval a musel se spokojit s prohlídkou nejbližších okrajovek.

Z toho, co jsem viděl, jsem si udělal jakous takous představu, jenže kvůli divokému terénu návštěvu skal Barborky rozhodně běžnému turistovi doporučit nemůžu.

Skalním tulákům a dobrodruhům jako jsem i já (pokud budou vyzbrojeni dobrou obuví) ale ano, neboť se jedná o úžasné místo. Všechny skalní věže a bloky – ať už je to Hlavní kámen, Hradby, Pelcova plotna, Plotna pod Barborkou, Dunivá plotna, Baba, Kohútík, Prcek, Sousední kámen anebo Dvojitá věž – jsou totiž fantasticky vypreparovanými až sochařskými díly a zaujme nejen jejich bizarnost, ale i množství kulovitých otvorů je proděravějících.

Však jsem si také - jakmile jsem se dalším chodníčkem, ústícím na druhé straně zábradlí u kaple, vyškrábal nahoru – řekl, že se sem v kanadách určitě jednou zase vrátím...

 

Bylo nebylo.

Ve Starých Hutích stál mlýn, jehož pan otec měl krásnou dceru Majdalenku. Co čert nechtěl – vlastně chtěl – právě jeden rohatý žijící v lese na nedalekém vršku se do ní tak šíleně zamiloval, že přišel za mlynářem loudit o její ruku. Pantatík souhlasil. Dceru mu za manželku dá, ale pod jednou podmínkou: do svítání, než kohout zakokrhá, musí navršit z balvanů horu vyšší než mlýn, jinak z toho nic nebude.

Rarach nebyl hloupý, a tak před tou rachotou všechny kohouty v okolí pochytal a pozabíjel. Jenže i mlynář měl vysoké Íkvé (dokonce vyšší než čert) a prozíravě si jednoho kokrháče do mlýnice schoval. Těsně před kuropěním kohoutka vytáhl ven, ten zapěl svůj chorál a čertu, který právě přelétal blízký vrch s ohromným balvanem v náručí, nezbylo než zasakrovat, kámen upustit na zem a zmizet rovnou do pekla.

 

Rarach sice navěky zmizel, ale ten padlý šutr je poblíž kóty o výšce 535 metrů k vidění dodnes. Dokonce se stal nejstarší pojmenovanou skálou v oblasti Chřibů, neboť se o Buchlovském kameni ve smlouvě roku 1555 zmiňují i dva význační Jani. První, příjmením Greifensels, byl opatem velehradského kláštera, no a ten druhý Jan - Žďánský ze Zástřizl – byl pánem 4 km vzdáleného hradu Buchlova.

Jak šel čas a překulil se do modernější doby, byla pod skálou po vrstevnicové cestě vedoucí z Vlčáku na Buchlov vyznačena červená turistická trasa a vztyčen rozcestník. Od něj pro změnu zase po trase žluté stoupá okrajem vyhlídkové louky pěšina k novému turistickému altánku a dalšímu rozcestníku. A samozřejmě také k tomu většímu pískovcovému skalisku, které opodál zvědavě vykukuje z lesa.

 

Byl jsem v těchto místech poprvé (a naposledy) před více jak pětatřiceti lety, kdy jsem podnikal několikadenní dobrodružný přechod přes celé Chřiby. Vzpomínám si, že mne tehdy Velký Buchlovský kámen mile překvapil, neboť skalisko trčící z ranní mlhy se jevilo útvarem velmi pohádkovým a tajemným. Méně nadšen už jsem byl opodál stojícím Malým Buchlovským kamenem, který je pouze skalkou, ale zato se mi z něj tehdy otevřel pohled na hlavní hřeben Chřibů, neokrášlený dosud věží rozhledny na Brdu, kterým jsem procházel předtím.

 

Velký Buchlovský kámen je vlastně docela členitou skalní věží. Dosahuje výše sice „jen“ asi 12 metrů, ale zatímco je skála směrem od altánku tvořena nepřívětivou stěnou a ozdobena navíc i tím debilním bílým nápisem, na ostatních světových stranách už si romanticky založený návštěvník přijde na své. Skalisko člení několik puklin prostupujících až k vrcholu a na zápraží jedné nižší stěny je k viděni i hezky vyvinutá skalní mísa. Při téhle mé druhé návštěvě mi velkou radost udělalo i spolupracující slunce, neboť jeho paprsky prosvětlily jižní a východní stěnu do všech detailů a daly vyniknout hlavně té fantaskní obří hlavě, která na mne z výše shlížela a sledovala každičký můj krok.

Zdá se ale, že Velký Buchlovský kámen mají mnohem víc jak turisté v oblibě horolezci. Ti totiž skálu v roce 2006 zkultivovali, přejistili a nyní si k jejímu vrcholu mohou vybrat ze 17 cest o stupních obtížnosti 3 – 9.

 

Na další zajímavý vzorek „chřibského kamení“ narazíme u Buchlovic. Místo nese název Karlova skála, ve skutečnosti se jedná o souskalí. První se z lesního svahu vypíná hned pod turistickým přístřeškem u asfaltové silničky, po které se sem dostaneme od osady Újezda nad Buchlovicemi. Vlastní Karlova skála je asi 12 m vysoké skalisko, jehož severní plotnovitá strana je pokryta mechem, zato protilehlá jižní je naprosto fantasticky vypreparovanou stěnou. Stěnou, v níž si uherskohradiští horolezci dosud vyznačili na 25 cest. K tomu, abychom mohli dostatečně ocenit nadmíru estetický skalní útvar, ale nemusíme být nutně horolezci - stačí nám stanout pod jeho úpatím.

Směrem k jihu je po chodníčku - asi 200 m daleko, přístupna druhá Karlova skála. (Ve skutečnosti nese název Ševcovská, ale spoustě lidí se to plete.) Z jejího temene na tři světové strany spadají stěny, vysoké až deset metrů. Vrchol skaliska tvoří rozeklaný hřeben, místy pokryt reliktním borem a směrem k jihu umožňuje výhled do údolí Dlouhé řeky a na protější zalesněné stráně chřibských kopců. Nejzajímavější částí skály je její západní stěna členěná čtyřmi komíny, které z ní v rámci Chřibů učinily naprostou kuriozitu. I toto skalisko je oblíbeno skálolezci, což dosvědčuje 21 vyznačených cest.

Byl jsem u tohoto krásného kousku neživé přírody už několikrát, ale poslední návštěva mne trochu zklamala, protože paseka, z níž byl na skálu nejhezčí výhled, mezitím beznadějně zarostla! Stejně tak i nejbližší okolí nádherné skály, takže tu k focení chybí odstup. Samozřejmě, že to není lhostejné ani horolezcům – však jsem se tady s jedním starším a velmi rozumným setkal. A právě on mi prozradil, že se tomuto spodnímu skalisku odjakživa říká Ševcovská skála. Bohužel ani horolezci si nedovolí skalisko svévolně odlesnit. Tohle už spočívá na bedrech místní lesní správy.

Přesto to někde jde, čehož jsou příkladem Čertovy skály u Hošťálkové: v jejich nejbližším okolí sice rychle rostou smrčky z nové výsadby, ale od skal byl zachován asi desetimetrový odstup!

A ještě mne mrzí, že jsem se od toho skálolezce nedozvěděl, po kom dostala Karlova skála své jméno, ale v skrytu duše tuším, že po našem zlatém slavíkovi Karlu Gottovi to asi nebude...

Zbořené zámky jsou místem opředeným pořádným klubkem báchorek a pověstí. Kupodivu se nejedná se o zbytky feudálního sídla, ale o mohutnou skálu. Vypíná se na velmi strmém výběžku Holého kopce a je asi 200 m vzdálena od hrdla kratičkého kaňonu „Převrat", kterým prochází okolo horního toku Dlouhé řeky lesní asfaltka. Od ní je výstup ke skále natolik krkolomný, že jen těžko pochopíme, proč právě sem lidé ve svých představách umístili pozůstatky jakéhosi zámku. Ale zase musíme ocenit, že v tomto případě prošla jejich fantazie inovací a nesvádějí to (jako obvykle) na čerty!

Mohutné skalisko, původně mrazový srub, začalo procházet velmi pomalou metamorfózou na skalní hradbu. Prozatím je vlivem eroze obnažen jeho téměř padesát metrů dlouhý vrcholek a hlavně jižní a severní strana. Zatímco tu jižní tvoří jediná ohromná ukloněná plotna pokrytá mechy, severní poskytne pohled na vysoké a svislé (místy rozeklané) impozantní skalní stěny.

Kvalitního tvrdého pískovce a slepence si cení hlavně horolezci. Vminulosti jí nazvali Cvičitelskou skálou a měli zde vyznačeno 6 cest. Pak o ni zájem pohasl, ale s počátkem osvíceného třetího tisíciletí byla znovu „objevena" a dnes si zde skálolezci mohou vybrat až ze třiceti nabídek toho, co chtějí slézt.

Pokud si dáme tu práci a projdeme se pod úžasnou severní stěnou Zbořených zámků, zjistíme, že skály nad našimi hlavami dosahují výše asi 16-17 m. (Dvacet, jak je uváděno v pramenech rozhodně ne, neboť to bychom museli do její výše započítat i část strmého lesního svahu). A pokud se vyškrábeme i na samotný vrchol skaliska, budeme za to patřičně odměněni. Rozhled do okolí to bohužel nebude (skála je skryta v lese), ale myslím, že pohledem na bizarní skalky, trčící z vrcholového hřebene, jež pokrývá téměř školní ukázka reliktního boru, budete také spokojeni.

 

Jediným skalním seskupením v moravských Chřibech, které s lehkým přimhouřením očních víček snese označení „skalní městečko", jsou Čertovy skály u Osvětiman. Žádná značená cesta k nim dosud nevede a od zmiňované obce jsou vzdáleny téměř 5 km. Nejblíž je to k nim z červené turistické „magistrály", vedoucí přes Chřiby od hradu Cimburka k Buchlovu, odkud je to k nim po lesní cestě jen asi 1 km. Ta vede lesem přibližně po hřebeni, ale POZOR! - skály se nenacházejí na vrcholu bezejmenného kopce (449 m), ale na mírném návrší vybíhajícím nedaleko lesní komunikace východním směrem. Ostatně - skalní městečko je ve zdejším řidším listnatém lese nepřehlédnutelné a zabloudit byste neměli.

Osvětimanky tvoří na ploše přibližně 40 x 40 m malé skalní bludiště, které ze svahu spadá až 20 m vysokými stěnami - např. skalní věž Jehla. Pískovcové a slepencové skály prošly bouřlivým obdobím selektivního zvětrávání, a tak se na jejich bohatě modelovaných stěnách můžeme potěšit pohledem nejen na rozmanité kulovité dutiny, římsy a převisky, ale i na spleti voštinových pavučin. Ve skalním městečku pochopitelně nechybí ani náměstíčko, v tomto případě dle velikosti spíš náves. Zajímavostí je ploché temeno jedné skály, na níž se ohromný balvan pomalu mění ve skalní viklan, což je v pískovcích dosud víceméně raritou.

Uprostřed skalního minibludiště se na sebe chaosovitě nakupil shluk ohromných balvanů a kamenů. Tady někde se prý ukrýval vchod do samotného pekla, v těchto místech prý na zemský povrch vylézali pekelníci a proto také místní lidé nazvali skály Čertovkami.

(Zamysleli jste se, prosím, někdy nad tím, proč je u nás tolik skalních útvarů nesoucích jméno právě po pekelnících? Vždyť přece už staří Keltové velké lesní stromy a tajemné skály uctívali. Svá opevněná hradiště si navíc stavěli na temenech kopců, nezřídka skalnatých - to samé činili hradní páni za středověku - takže v té době lidé strach ze skal určitě neměli. Možná i proto, že byli tehdy nevědomělí a až v období násilné rekatolizace našich zemí byli poučeni, že ty tajemné a nevysvětlitelné přírodní útvary musí být pouze dílem ďáblovým! Však také při známém a neblahém honu na čarodějnice získaly tuto nelichotivou pověst i krásné Petrovy kameny na hlavním hřebenu Jeseníků. Prostý lid prošel důkladným vymytím mozků a ti nejbázlivější pak začali v lesích pojmenovávat jménem ďábla kdejakou skálu i větší balvan a to vše pokračovalo až do období romantizmu.)

 

V dnešní době na Osvětimankách rozhodně na žádné čerty nenarazíte. Bojí se totiž horolezců, kteří si krásné skály velmi oblíbili a vyznačili na jejich stěnách množství rozmanitých výstupových cest. Ďáblíci tak mají po klidu a nejspíš svůj pekelný východ na zemský povrch dávno zazdili…

 

Drtivá většina bizarních skalních útvarů na Moravě a ve Slezsku prý vděčí za svoji podobu mocnostem pekelným. Vyjímkou, potvrzující pravidlo, jsou Venušiny misky v Rychlebských horách, jež obýval zvláštní národ Venušiných lidiček. Spatřen lidskými zraky mohl být jen za nocí, kdy si zde jeho maličtí obyvatelé ve skalních mísách vařili jídlo a ty obzvláště veliké dutiny s vodou jim sloužily za skalní vany.

Možná, že to málokdo z vás čtenářů ví, ale také v moravských Chřibech existuje podobné místo. Skládá se ze tří vzájemně oddělených skalních útvarů a podle největšího z nich se nazývá Trpasličím městem. Lokalita se může právem honosit přídomkem „nejpitoresknější a nejděravější pískovcové skály Chřibů“, protože nic jim podobného jsem v Buchlovských horách jinde neviděl.

Trpasličí město se nachází nedaleko osvětimanských Čertovek a prvním útvarem, na který narazíme, je fantastický tor velmi případně nazývaný Gorilou.

Je proděravěn množstvím kulovitých dutin, z nichž ty - v pásech za sebou, vytvarovaly čelist a díky selektivnímu zvětrávání dostal skalní útvar dokonalou podobu hlavy opice.

V blízkosti tohoto „zvířete" se nachází větší ukloněná stěna mrazového srubu, která je proděravělá takovým množstvím otvůrků, dutin a velkých (někde i průchozích) otvorů, že by je všechny nespočítal snad ani student matematické fakulty!

Na horní ploše skaliska je vztyčena nízká skalní nádstavba, připomínající stůl. Skoro všechny ty „doury", které jím skrz naskrz procházejí, působí na první pohled jaksi nepatřičně: člověk jen horko těžko dokáže uvěřit, že i toto dokázala vytvořit Máti Příroda a navíc úplně SAMA!

Mnohem přijatelnější verzí je, že si tohle bizarní obydlí ve skalách vyhloubil národ dosud neznámých chřibských trpaslíků! Právě tento velký a skrz naskrz perforovaný mrazový srub je tím skutečným Trpasličím městem a Stůl na jeho vrcholu může někomu připomenout miniaturu Psích kostelů, známou z východních Čech.

Součástí Trpasličího města je také stěna mrazového srubu, vykukujícího nad hranu srázu asi 100 m na jih odtud a odděleného od hlavních skalek lesní cestou. Jeho nejzajímavější částí je unikátní skalní polověž. Při pohledu od skalního úpatí snadno pochopíme, proč právě ona dostala od znalců Chřibů název Tlama. Z profilu ale připomíná díky dokonalému pásmu průchozích dutin při jejím vrcholu spíše obyvatele mořských pláží Nového světa - rypouše sloního.

 

Jen asi 600 m odsud (měřeno letem ptáka) se z druhé strany údolí, jímž protéká potok Hruškovice, z hřebene kopce vypíná bizarní skalní pilíř zvaný Kulatina. Říká se mu také Baba. Skalní věž je vysoká 9 m a nad plochý předvrchol hřebene vyčnívají asi dvě třetiny skalní masy. Při pohledu z každé světové strany má zcela jinou podobu. Zatímco od severního úpatí připomíná obří přesýpací hodiny, ze strany východní či západní je to skalní jehla a od jihu může někomu navodit představu babky s nůší. Puklinami rozčleněný skalní sloup zdobí také jedna mimořádně hezky zahloubená dutina tafoni. Aby se tahle skalní krasavice sama ve zdejších lesích v noci nebála, společnost ji dělá při úpatí velký balvan a jen několik desítek metrů odtud ze sestupujícího skalnatého hřebínku vylupující se rozkošně členěné stěny nižších mrazových srubů.

 

Nedaleko od Kulatiny se v úzkém hlubokém žlebu před lidskými zraky dokonale ukrývá jeden z nejfantasknějších chřibských skalních útvarů, jehož výskyt má dle bájí na svědomí také rohatý. Je jím slavná Čertova skála.

Najít ji není snadné, což mohu doložit tím, že jsem ji vypátral až napodruhé. Naštěstí „skalní radar" zabudovaný v mém nose tentokrát neselhal a moje pouť byla korunována úspěchem. Úspěchem o to radostnějším, že tahle veřejnosti téměř neznámá chřibská skála patří do řídké čeledi těch, které můžeme označit slovem monumentální a děsivě krásné.

Při jejím hledání a druhém pokusu jsem učinil zevrubný průzkum členitého hřebínku (na jehož konci bych narazil na Kulatinu), na němž jsem se potkal s několika nižšími skalními výchozy. Pak se hřebínek začal notně hrbit a muldovatět, vlevo se objevil abnormálně strmý svah, spadající do hlubokého žlebu a pode mnou se rozprostřelo skalní defilé. Při opatrném sestupu okolo zajímavě proděravělých skalních stěnek (tafoni jak z učebnice), se o kus níž objevilo temeno vyšší skály, pod jejímž úpatím procházela na dně žlebu lesní cesta. Nevím jak, ale nějak jsem vytušil, že právě tohle je ta mnou hledaná Čertovka... a při mých dalších krocích jsem rozhodně nebyl zklamán: tak jako při striptýzu nejprve spatříte jenom část sličné slečny (a ten okouzlující zbytek až v rozuzlení), i já si patřičně vychutnával pohledy na postupné odhalování skaliska.

Nejprve jsem stanul na jeho vrcholu a zjistil, že se zem pod mýma nohama nachází asi o 15 metrů níž. Pak při sestupu skálu obcházel z její levé boční strany a kochal se spolu s fotoaparátem její členitostí, ale orgasmus jsme oba dostali až při pohledu na její hlavní plotnovitou a obnaženou stěnu. Dosahuje výšky asi devíti metrů a její povrch je protkán bizarními mikroformami skalního reliéfu. Nejméně zdařile se erozi ubránila levá část skály, která je perforována takovými obřími dutinami a šroubovicemi, že celek připomíná záběry z povedené scifi filmu. Místy je skála porostlá pásy mechu, převážná obnažená část pak mění barvu ze šedé na žlutou a moji zvláště oblíbenou medovou a balvan u skály pyšně předvádí pavučinku voštin.

 

Přídomek Chřibů - „Zahrada Moravy," není nijak nadnesený. Vrcholky a hřebeny kopců jsou pokryty krásnými listnatými lesy, ve kterých se skrývá množství pískovcových skalních útvarů. Lesy se střídají s loukami a pastvinami a poblíž lidských sídel přibývá nejen polí, ale i historických památek. „Hory", jejichž jižní část si dnes už nikdo nedovede představit bez typické siluety hradu Buchlova a kaple na sousedním vrchu Barborce, právem získaly statut přírodního parku. Dodnes v nich naleznete zátiší, připomínající kdysi tolik populární anglický park ... a přitom se jich lidská ruka téměř nedotkla.

 

Jedním z takovýchto čarokrásných zákoutí je místo zvané Zikmundova skála. Nachází se na bezlesé části klesajícího hřebene a asi 600 m na východ od kóty 504 m, označované na mapách jako Čertova skála, na jehož vrcholu bychom ale jakýkoliv skalní útvar hledali marně.

Dlouhý palouk je porostlý vysokou trávou, ze které porůznu vykukují - jako hlavy či hřbety ležícího a přežvykujícího dobytka - vrcholky podsaditých a žokovitých, světle zbarvených pískovcových skalek a balvanů. Přerušovaný pás nahodilých skalních seskupení stoupá od spodního okraje paseky v délce 250 m až k výrazným skalním útvarům pod horním okrajem lesa.

Pod tím největším, do stran rozpučeným skaliskem se nachází jeskyňka opředená pavučinou lidových pověstí. Vedle slujky je na skalní stěnu vytesán nápis z roku 1821 a nám současníkům hlásá, že skalky bývaly oblíbeným výletním místem majitele panství.

(Tento pán se v dobách dávno minulých samozřejmě nevěnoval turistice, ale jezdíval sem lovit zvěř. Možná, že si toto místo pan Zikmund II. Berchtold oblíbil i proto, že se od horních skal otevírá nádherný pohled ke šlechtickému sídlu. Při pohledu na krásný hrad Buchlov totiž pan Berchtold mohl plným právem říct: „Ano, tamtoť můj domov a hrad můj!“)

Překrásný pohled k bývalému královskému hradu se zachoval až do dnešních časů. Opravdu jen místy nám ve výhledu brání již zmiňované skalky, ostrůvky křovin a kmeny solitérních buků lesních, jejichž koruny se vysoko převysoko nad našimi hlavami zapichují do řídnoucího vzduchu oblohy. Návštěva Zikmundovek není o obdivování beztak nevysokých skalních útvarů, ale o pokoře a úctě k místu, kde došlo k neskutečně nádherné symbióze živé i „neživé" přírody.

K poslední dnešní návštěvě zajímavých skal se musíme virtuálně přenést do blízkosti hradu Cimburka, k silnici směřující z obce Stupavy ke Koryčanské vodní nádrži. Ještě kus před ní se vlevo nachází údolíčko, k němuž od hlavní komunikace směřuje kaštanová alej a dál pokračuje lesní cesta. Pokud se po ní dál vydáme proti toku potoka, zanedlouho na jeho protějším roklinatém břehu spatříme poměrně vysokou stěnu mrazového srubu. To hlavní se ale nachází vlevo nad námi: na mnohem rovinatějším temeni návrší se totiž rozkládá půvabná, do půlkruhu stočená skalní dědinka.

Skládá se z několika podsaditých, nižších skalní věží, skalek a jednoho mohutnějšího rozeklaného skalního bloku, stupňovitě dosahujícího výše téměř 12 metrů, který je osázen horolezeckými skobami. Severní stěny členitých Stupavských skal ošlehané tisíciletými větry a dešti jsou ozdobeny nádhernými sítěmi voštin a nesčetnými dutinami. Měkký pískovec je přitom zbarven zeleně, žlutě a až okrově, takže tyto útvary návštěvníky jistě potěší i z estetického hlediska.

Naprostým unikátem nikde jinde neviděným pak je jedna nižší skalní věž. Příroda tu vysochala opravdovou raritu: skála z profilu připomíná obří lidskou lebku, na jejímž nose je miniatura další skeletové hlavy! Brrrrr - je to sice až hrůzostrašné, přitom ale také krásné a nesmírně působivé...

 

 

 

                                                  dokončení příště