Je libo štrůdl nebo Strudel?

U nás v Česku jsme si tuto gastronomickou lahůdku počeštili na štrůdl. Vyrábíme ho převážně z kupovaného listového těsta, nastrouhaných jablek, strouhanky a občas i hrozinek. Protože těsto i s obsahem zabalíme, říkáme mu spisovně závin. Rakouské příbuzenstvo se na tuto technologii dívá skrz prsty, s tím, že jsme přeci jen trochu jiní než oni. Dávají totiž přednost tzv. taženému „Strudelu“. Jsou si jisti, že domovem této pravé jablečné pochoutky je Vídeň. S tím vřele nesouhlasí obyvatelé Tyrol, hlavně té italské části, Trenta. Tam totiž najdeme obrovské jablečné sady, kterými místní zásobují prý více než polovinu Evropy, a „Strudel“ proto musí být odtud. Podobný názor zastávají i Slovinci. Maďaři nejsou zdaleka tak vehementní, ale jablek tam roste také hodně a navíc, stejně jako my, Tyroláci, Rakušané i Slovinci jsme nějakou tu dobu žili ve společné a všechny zastřešující habsburské monarchii. Takže máme vlastně všichni pravdu. Je to prostě od nás.

V srdci Pešti, tedy staré části Budapešti, najdeme nedaleko od chrámu sv. Štefana, velice zajímavou kavárnu s klasickou předzahrádkou. Vznikla v roce 2007, tedy relativně nedávno, ale jako bychom se zde ocitli v bývalém mocnářství. Najdeme ji v historické klacisistní budově, kterou postavili v roce 1812. Už z názvu je vidět (naštěstí je v angličtině), na co se specializuje: First Strudel House of Pest, Cafe and Restaurant. Krom vynikající kávy a klasické maďarské kuchyně tu ve velkém vyrábějí právě ony „strudely“. A co více, jejich mistr „štrůdlař“ dokonce nechá nahlédnout do tajemství výroby tažené jablečné pochoutky i hosty.

Základní ingredience na výrobu těsta jsou prý velice jednoduché. Podle mistra potřebuje cukrář zvláště jemně mletou hladkou mouku, trochu soli, olej nebo sádlo a někdo přidává i vejce. Mistr se však obejde bez něj. Následně nastává úmorná záležitost. Musí totiž těsto řádně prohnětat, což částečně zastane průmyslový hnětač těsta, ale následně, když vyndá těsto ze stroje, mlátí s ním asi čtvrt hodiny o stůl. Vysvětluje to tím, že jen tak z něj vytluče vzduchové bubliny a navíc se údajně lépe rozpouští lepek v mouce. A lepek je to, co drží celý moučník pohromadě. Potom polotovar nechá alespoň hodinu odpočinout na chladném místě.

Před zvědavé návštěvníky, kteří stojí nad stolem, pokrytým sněhobílým ubrusem, přišel s už hotovým těstem. To před nimi rozválí válečkem a začne produkt natahovat kolem okrajů stolu. Tvrdí hostům, že těsto musí být tak tenké, že si skrz něj člověk přečte noviny. To následně předvedl v praxi. Potom těsto pomazal máslem (nebo sádlem?!) a přichystal si dvě náplně. Jablečnou a tvarohovou. Nahrubo nastrouhaná, raději kyselejší jablka doplnil strouhankou, ořechy, skořicí a trochou namletého muškátového ořechu. Co dal do tvarohové nádivky, autor nezaznamenal, protože se zakecal a navíc nemá tvaroh rád. Zabalení směsí pomocí ubrusu bylo dílem okamžiku. Výrobek skončil na sádlem vymazaném plechu, a potom i v troubě.

Postup výroby si samozřejmě nenechali ujít ani návštěvníci z Česka. Dostali rukavice na jednorázové použití, polotovar ve formě koule a váleček. Potom si vyhrnuli si rukávy a začali vytahovat těsto. Vcelku jim to, až na nějaké drobné dírky, šlo podle mistra „štrůdlaře“ celkem dobře.  Celí šťastní po provedené práci usedli ke kávě a již hotovému a vonícímu „strudelu“. Mistr zatím zformoval těsto opět do koule, zabalil do plátna a odnesl do chladu pro další turistickou výpravu.

Byl to velice osvěžující pocit, když si člověk uvědomil, že právě v tu dobu byly v České republice v rámci coronaviru uzavřené snad i boudy pro psy. Nehledě na pandémii, ke které přistupovali Maďaři přece jen smysluplněji než my, musíme připustit, že jako zajímavý turistický cíl tato originální budapešťská kavárna za návštěvu opravdu stojí a že Budapešť se může pochlubit něčím, co v Praze nenajdeme.  

Antonín Karoch