Na jediném hrobě růže. Hřbitov v Hylvátech, Ústí nad Orlicí.

V poledne v ústecké nemocnici. Čeká mě tam protikovidová vakcína. Na kole to mám tak dvě hodinky. A cestou několik zajímavých míst, které chci vidět. Tak jedu.

Duben je letos studený. Mlha, drobný déšť. Jedu šerou a ponurou krajinou. Počasí pro návštěvu hřbitova. Dušičkový čas takhle v dubnu.

Hylváty. Jen kousek od Ústí nad Orlicí.

Ústecké nádraží na hlavní železniční trati. V květnu 1945 tudy proudily vlaky plné německých vojáků. Už se nebojovalo. Už se pouze prchalo. Na západ, jen na západ. Do zajetí k Američanům, jen pryč od bleskurychle se blížící Rudé armády. Rusové prý zajatce stahují zaživa z kůže…

V Ústí se konvoj zasekl. Možná ucpaná trať, možná poškozené koleje. Vlaky stály jeden za druhým, Němečtí vojáci chodili kolem, nervy k prasknutí. Vztek a strach. Pořád se ohlíželi za sebe…

A v té atmosféře se to stalo. Pět kluků, věk kolem dvaceti. Zvědaví. Šli se koukat z vedlejšího kopce na stojící vlaky. Němci je chytili. A jako špióny v lese za nádražím okamžitě popravili. Poslední den války.

Pak se vlaky rozjely zase na západ. V lese za nádražím zůstalo pět mrtvých těl.

A pak do Ústí přišli sovětští vojáci. A čeští vojáci. A partyzáni z okolních kopců. A partyzáni, kteří se jimi stali právě teď.

A celé Ústí bylo zděšené z pěti mrtvých kluků. A potom rozzuřené. A potom pomstychtivé.

Hylváty. Jen kousek od Ústí nad Orlicí. Německá vesnice.

Němečtí muži narukovali do wehrmachtu. A už se nevrátili. V Hylvátech zůstaly jen ženy a děti. A starci. A právě skončila válka…

Květen 1945. V Ústí nad Orlicí sovětští i čeští vojáci. Už nebylo proti komu bojovat. Německý ozbrojený odpor se dávno zhroutil. Nadšeně se přidali i mnozí místní Češi. Těch pět mrtvých chlapců je přece potřeba pořádně pomstít.

Neznám detaily řádění v Hylvátech. Slyšel jsem verzi, že si tuto osadu sovětští vojáci zabrali pro sebe jako oddechový zábavní park. Nikoho sem nepustili. A několik dní bezuzdně a beztrestně znásilňovali, mučili, vraždili, pálili a drancovali.

Slyšel jsem i verzi, že hrůzy v Hylvátech měli na svědomí Češi. Revoluční gardy z Ústí a okolních vesnic. Samozvaní mstitelé. Ti, kteří prožili válku v tichosti za pecí. Teď největší hrdinové s rudou páskou na rukávě. Mrtvý Němec, dobrý Němec. Co na tom, že je to třeba dítě nebo stará žena? Zářez na pažbě se počítá. A kdo jich bude mít nejvíc, toho čekají pocty. A posty…

Znám jen jedno číslo. Padesát dva. Padesát dva obyvatel německé národnosti spáchalo sebevraždu. Padesát dva. V tak malé vesnici…

Na Hylvátském hřbitově pak vykopali hlubokou šachtu. Hned u zdi. Do ní vhodili padesát dva těl. Zasypali. Udupali. A zapomněli…

Babička a dvě malé vnučky. Samy v celé chalupě. V chalupě v Hylvátech. Je květen 1945. Co je platné, že se celou válku modlily, jen ať už to skončí. Co je platné, že nikdy neviděly živého Hitlera, nevěděly nic o Osvětimi a lidických jim bylo upřímně líto. Byly Němky a budoucnost bude už jen zlá nebo ještě horší. Mnohem horší.

V Hylvátech řádí vojáci, sovětští i čeští. Prošli ohněm fronty a zaslouží si přece trochu povyražení. Ještě hůř řádí samozvaní partyzáni z Revolučních gard. Šest roků nehnuli prstem, musí přece ukázat, jací jsou frajeři. Jak se Němců nebojí.  

V Hylvátech desítky mrtvých. Mrtvých rukou vlastní i cizí. Němečtí muži dávno padli ve válce, německé ženy nikdo nebrání. A vojáci si přece zaslouží trochu povyražení.

Babička a dvě malé vnučky. Utekly z Hylvátů. Přes knapovský kopec do Černovíru. K příbuzným. Třeba zachrání aspoň životy. Chalupu a veškerý majetek už si stejně rozebrali hrdinové z revolučních gard.

Příbuzní je nepustili přes práh. Báli se. Schovávejte u sebe tři Němky. Vždyť přece prohrály. A nemají už právo ani na ten život. Za Osvětim, za Lidice.

Babička a dvě malé vnučky. Už nemají kam jít. Zpátky na Knapovec. Možná šly v noci a viděly z Hyivátů požáry. Možná šly přes den a slyšely z Hylvátů křik. A babička už věděla.

Na Knapovci je rybník. A tady své vnučky utopila.

Tedy, utopila jednu. Druhá utekla. Babička sama se pak oběsila na olši u rybníka. Beznaděj byla všeobjímající…

Utopenou dívku pohřbili na dětském oddělení hylvátského hřbitova. Babičku hodili do šachty německých sebevrahů u hřbitovní zdi.

Přešly divoké měsíce, přešly normálnější roky. Na jaro čtyřicátého pátého nikdo nechtěl vzpomínat.

A pak se v Hylvátech objevila mladá žena. A že hledá hrob své sestry. Umřela prý v čtyřicátém pátém…

Dětské oddělení hylvátského hřbitova. Smutné, moc smutné místo. Hned vedle márnice. Malé hrůbky. Nebo jen kopečky hlíny. Bez křížů, pomníků. Beze jmen. A mladá žena mezi nimi procházela a hledala.

Až jí někdo poradil. Ať na každém dětském hrobě vysadí růži. Tam, kde se růže rozroste, tam leží její sestra.

A tak se stalo. Žena odjela. A po nějaké době se vrátila zpět. Všechny růže na hrobech mezitím zahynuly. Až na jedinou. Tak se sestry opět nalezly… 

Je polovina dubna a sněží. Sjíždím na kole z knapovského kopce a proklínám se, že jsem si nevzal čepici a rukavice. Pod kopcem přebíhám hlavní silnici a pak trochu bezradně stojím před rychlíkovou tratí. Žádný přechod přes koleje. Nakonec s kolem na rameni, jako svého času Radovan Šimůnek zdolávám strmý příkop pod tratí, samotné drážní těleso a příkop na druhé straně. Když mě tu nějaký vlak přejede, nebudu to mít daleko. Hned za kolejemi je totiž hřbitov. Hřbitov v Hylvátech.

Bloudím pustým hřbitovem. Je sychravé a studené dopoledne všedního dne. Nikde ani noha. I zvuky silnice a železnice jakoby zůstaly za hřbitovní zdí. Hroby současné, moderní, operovávané. Ale též mnoho hrobů rozbitých, opuštěných. Zapomenutých. Břečťanem zarostlých. Hrobů německých.

Před napůl zřícenou márnicí volné travnaté prostranství. Sem tam malé propadlina, sem tam vyvýšenina. Mezi nimi první letošní petrklíče. Dětské oddělení hylvátského hřbitova.

Bezcílně jsem se potuloval hřbitovem a bylo mi smutno. Myslel jsem na příběh dvou sester a jedné růže. Padla mlha. Začalo pršet. Svět se zmenšil…

Za márnicí, u hřbitovní zdi hrob. Dnes už upravený. Na pomníku nápis. „Zum gedenken“. Kdesi pod mýma nohama leží padesát dva koster. Včetně kostry babičky od knapovského rybníka. Odpustila ji přeživší vnučka její čin?

Bezmyšlenkovité kroky mě zavedly do nestarší, centrální části hřbitova. K soše Panny Marie. Stála mezi zarostlými německými hroby. Podíval jsem se na ni. A překvapeně vytřeštil oči…

Do rukou matky Boží někdo vložil červenou růži. Sice umělohmotnou, sice již notně opršelou, ale růži…

Stál jsem před sochou Panny Marie, déšť už mě máčel na kůži. Stál jsem a představoval si tu starou paní, která po téměř osmi desetiletích odpustila světu.