SRBSKO - TOULKY KRAJINOU ZLATIBORU, ZLATIBORSKÝMI PLÁNĚMI PŘES TUSTO BRDO A LEČIĆA VRH (1091m).

Název Zlatibor prý pochází od rčení dřívějších výrobců loučí a dehtu, jež jsou vyrobeny z bílé borovice -  " Zlatý je tento bor". Další verze pak tvrdí, že jeho jméno je odvozeno od zlato-žlutých šišek bílé borovice v tomto kraji. Jiné prameny poukazují na to, že důležitý při vzniku názvu byl zlatožlutý ráz krajiny pastvin a luk na Zlatiboru, jenž se vyskytuje koncem léta, kdy tráva uschne a zežloutne. Ať tak či onak, Zlatibor je první a nejstarší horské turistické centrum v Srbsku, ležící 230 km jihozápadně od Bělehradu, na cestě do Černé Hory. Prochází jím i železnice Bělehrad - Bar. 

Jedná se o rozlehlou náhorní plošinu, rozprostírající se ve výšce 700 – 1500 metrů na území o rozloze kolem 1000 km², směrem od severozápadu k jihovýchodu. Nejvyšším vrcholem pohoří je Tornik (1496 m.n.m) a Čigota (1422 m.n.m). Jižní a východní hranici Zlatiboru tvoří řeky Uvac a Veliki Rzav, na západě sousedí s Bosnou a Hercegovinou, vesnicemi Mokra Gora, Semegnjevo a Jablanica.                                                        Celá oblast malebných horských pastvin a luk, posetých osamocenými starými stromy či jejich malými skupinami je spojena s řadou krasových jevů: jeskyně, prameny, studny, závrty. Na Zlatiboru je dosud registrováno 98 jeskyní, z nichž nejznámější je Stopiča pečina v obci Trnava, která je překrásným přírodním útvarem, jenž stojí za prohlídku.                                                                                                  V poměru s rozlehlými pastvinami, povrch lesů je mnohem skromnější. Do 600 metrů nadmořské výšky jsou zastoupeny listnaté dřeviny - buk, dub, bříza, lípa, jasan a v oblasti nad 600 m dominují jehličnany - bílé a černé borovice, jedle a smrky. Zlatibor byl dříve centrem srbského chovu skotu. Na jeho rozlehlých loukách se pásla početná stáda krav, býků, koní a oslů a zlatiborské svahy byly bílé od stád ovcí. I dnes se na Zlatiboru pase dobytek, ale v mnohem menší míře, než dříve. Nesmíme zapomenout na výtečný zlatiborský či užický  pršut, jehož tradici výroby dodnes udržují ve zlatiborské osadě Mačkat. Velice známý je též motiv Zlatiborce s oslem, naloženým dřevěnými loučemi a dehtem.
Oblast Zlatiboru je obývaná 144 druhy sladkovodních řas, 960 druhy rostlin, 256 druhy hmyzu, 14 druhy obojživelníků a plazů, 150 druhy ptáků a 54 druhy savců. Na Zlatiboru se nachází jak rostlinné endemity, tak i mnozí vzácní živočichové - řecká žába, sýkora parukářka, skřivan lesní, včelojed lesní, vydra, vlk a liška.
Zlatibor je známý svou lidovou architekturu, osobitou kulturou a zvyky, bohatým a pestrým etnickým dědictvím, široce proslulou kuchyní, zdravým jídlem a blahodárným ovzduším, pro které je Zlatibor známý jako "vzdušné lázně" a je jedním z nejoblíbenějších turistických destinací v Srbsku.

Možností ubytování pro turisty je tu mnoho; od luxusních hotelů s wellnesem, přes penziony až k pronájmu chat, apartmánů či pokojů v soukromí, jež nejsou drahé.

 

 

ZLATIBORSKÝMI PLÁNĚMI PŘES TUSTO BRDO

A LEČIĆA VRH (1091m).

Na okružní jarní výšlap po zlatiborských pláních se vydáváme od rozcestníku Obudovica u západního okraje města Zlatibor, vlevo nahoře od hlavní tržnice. Po půl kilometru po kupodivu dobře značené polní cestě přichází první fotografický orgasmus u bývalého lomu s několika jezírky i bizarními kamennými homolemi. Cesta žlutě kvetoucími rozlehlými pláněmi, plasticky vytvarovanými mnoha terénními vlnami, dolinami a remízky je velice příjemně relaxační. Kocháme se dalekými výhledy na bílou čepicí pokryté vzdálené vrcholky bosenských hor na západě; dokonce i vrcholek Torniku (1496 m), čnící nad planiny po levé straně, je bíle zbarven. Cestou kvetoucími loukami mírně vystoupáme po půldruhém kilometru přes Tusto brdo, odkud začíná cesta směřovat k lesu. Další tři kilometry vystoupáme zalesněným sedlem k vrcholu Lečića vrh, odkud pokračuje lesní cesta kolem malé samoty s několika vraky vojenských vozidel, roztroušených po lese. Před námi se odkrývá travnatá vyvýšenina s malým pravoslavným hřbitůvkem a dvěma betonovými budkami "vodárny", doplněnými evidentně již delší dobu nepoužívaným odpalovacím zařízením raket země-vzduch. Široké krásné výhledy dávají přehled o okolní krajině plné zalesněných kopců, mezi nimiž hluboko v údolí meandruje řeka Crni Rzav. Hory protíná i známá úzkorozchodná železnice Šarganská osmica, jejíž zprovozněný úsek vychází ze stanice Mokra Gora v Národním parku Tara. Po patřičné svačince se pokoušíme o vlastní sestup směrem k údolí po pravé straně, jímž se chceme okruhem vrátit zpět do Zlatiboru. Dostáváme se však k hustě zalesněnému prudkému svahu, bez náznaku nějaké solidní pěšiny a marně propátráváme terén. Když se nakonec ještě od západu přiženou černé mraky a první kapky spadnou na zem, je rozhodnuto neimprovizovat a vrátit se k rozcestníku nad samotou. Od něj pak v pohodě sestupujeme lesní cestou podél potoka do údolí k rozcestníku Zlatiborska jezera. Silnicí kolem opuštěného rekreačního střediska Trčinoga zakončujeme po dalších pěti kilometrech podél říčky okruh přes místní část Zova do Zlatiboru. Po celodenním výšlapu si konečně přijdou na zlatiborské tržnici na své i chuťové buňky, při degustaci výtečných srbských specialit.