Strážiště, hora trochu tajuplná.

Kam a jak jedeme?

Menších i větších kopců či hor stejného jména najdeme na území naší země jistě desítky. Strážiště, o kterém jsou následující řádky, se nachází na samém severozápadním konci Bavorovské pahorkatiny a tato její část je natolik pozoruhodná, že byla v roce 1994 vyhlášena přírodním parkem. Přírodní park Buděticko dostal jméno po obci Budětice. V té, kromě jiného, najdeme pozdně románský Kostel sv. Petra a Pavla. Samotný park má dvě odlišná území. V jihovýchodní části to jsou sušicko – horažďovické vápence a severozápadní část tvoří převážně podloží ruly a křemenných dioritů. A naše hora je právě v místech, kde tyto dvě odlišné části na sebe navazují. Ale nejen v této skutečnosti spočívá tajuplnost této lokality. Strážiště je se svými 670 m.n.m. druhým nejvyšším vrcholem parku a ke škodě turistické veřejnosti se mu značené cesty vyhýbají, i když na začátku cesty od sušického nádraží nás modrá značka bude provázet.

Za čím jedeme?

Od nádraží jdeme k řece Otavě a po levém břehu docházíme až k soutoku s řekou Ostružnou. Za mostem před benzínovou pumpou značku opouštíme a údolíčkem pod bělostnými skalami opuštěného lomu míříme k severu. Stezka vede po levém břehu potoka a první zastávkou je poměrně silný pramen, ze kterého vyvěrá mírně radioaktivní voda. Údolí se pomalu úží a již při zběžném pohledu vidíme rozdílnost obou břehů. Na levém, východním, je bohatě zastoupena vápencová květena. Rostou zde lilie zlatohlavé, orchideje a další zajímavé druhy rostlin. Na pravém je druhová rozmanitost velmi malá. I nyní v zimě je tento fakt patrný. Na konci údolí se opět setkáváme s modrou a necháme se jí vést lesem, do kterého právě zde vstupujeme. V této části několikrát nacházíme přímo čarokrásné borovice. Modrá nás vyvádí na hřeben a tady ji nadobro opouštíme. Míříme lesem k západu mezi desítkami mravenišť. Zde již převažují , pod kterými za mírného stoupání docházíme k bílo- červené tyči na vrcholu. Výhled odtud je omezen stromy. Zato pohled na příkré svahy k severu, západu či k jihu je zajímavý. K sestupu si vybíráme nejméně příkrý jižní svah. A opět mraveniště, v některých místech jedno vedle druhého. Les přechází v louku a v sedle mezi Strážištěm a Horou (588 m.n.m.) přicházíme ke křížku. Odtud po východním svahu Hory pokračujeme stále k jihu. Klesání končí u dvou krásných lip s křížkem mezi nimi a po loukách, s pěknými výhledy hlavně k východu, scházíme do údolí Ostružné. Silnice na jejím levém břehu nás dovádí na sušické nádraží, kde se kruh uzavírá.

Jak a kde jsme se najedli a ubytovali?

Na tento malý výlet není nutné tahat v batohu jídlo, ale pití je vhodné. Jinak, jak na sušickém nádraží tak v nedaleké hospůdce se lze najíst. V sezoně je otevřené občerstvení na nedalekém tábořišti u Otavy.

Co se nám nejvíce líbilo a co naopak ne?

Údolí potůčku na začátku cesty se jen tak někde nenajde. Tady se setkávají dva pozoruhodné a tolik rozdílné světy. Nesmíme zapomenout, že z luk v oblasti Ostré ( 556 m.n.m.) jsou překrásné výhledy především k východu. Vidíme odtud nejvyšší horu parku Čepičnou ( 671 m.n.m.), dále Svat ( 640 m.n.m.) a pásmo kopců na pravém břehu Otavy. Další výhledy jsou z pastvin pod Horou a to především k jihu, k západu a na SZ. Mimo jiné i na nádherný Svatobor ( 845 m.n.m.). V neposlední řadě je jisté setkání se srnčí zvěří, kánětem, sojkou. Při troše štěstí se občas povede setkání s divokými prasaty. Jaro a léto okouzlí množstvím druhů květin. A ta tajuplnost, přijeďte se o ní přesvědčit sami.

Ostatní informace

Celá cesta má přibližně 5 až 6 km. Většinou se jde mimo značku, ale zabloudit nelze. Vše je součástí mapy KČT č. 68 Pootaví.