Alsasko, Burgundsko, Franche-Comté 2015/4 (pohoří Vogézy, Riquewihr, Štrasburk)

Poslední skutečně poznávací den našeho francouzského putování měl přinést několik TOP atrakcí, tedy jistých vrcholů celého zájezdu. A skutečně to vrcholy byly, minimálně co se nejvyššího místa celé cesty (sedlo pod Grand Ballon v pohoří Vogézy) a nejslavnější katedrály (Strasbourg) týká. Romantické uličky s množstvím hrázděných domů v Riquewihru i štrasburské Malé Francii měly pak být jen onou pomyslnou třešničkou na dortu. Navíc jsme se vraceli do Alsaska, které je bohatší a z určitého úhlu pohledu i tak nějak civilizovanější (snad nikdy předtím bych nevěřil, že dokážu – byť jen krátkodobě – preferovat německé pedantství nad jižanskou svobodomyslností). Bylo úterý 15. září 2015 a ani tento den nezačal nijak skvěle. Druhá dijonská snídaně totiž byla asi ještě horší než ta první, ale člověk si nakonec poměrně lehce zvykne. Zatažená obloha také neslibovala nic příjemného, s přibývajícími výškovými metry prudce klesala venkovní teplota (a v přímé úměře se zvyšovala rychlost větru) a navíc jsem seděl na nesprávné straně autobusu, jak si ještě spravedlivě postěžuji v závěru tohoto cestopisu.

Projíždíme – nebo spíše přejíždíme – přes pohoří Vogézy, jehož kulaté kopce jsou nazývány balóny a jako hlavní stavební materiál zde posloužily jejich stvořiteli žula a pískovec. Jsme v tzv. Vysokých Vogézách a při naší první krátké zastávce se nejen pokocháme výhledem na Grand Ballon, ale prohlédneme si také pomník posádky bombardéru, která zde v noci z 2. na 3. prosince r. 1941 zahynula, Už tady fouká silný a studený vítr, který na druhé zastávce ještě zesílí. V té chvíli se nacházíme ve výšce 1.289 nadmořských metrů, v sedle přímo pod nejvyšším vrcholem Vogéz (neboli Vosges), radarovým Grand Ballon (1.424 m), Kromě zimy a větru nás čeká také ochutnávka posledního vína a několik výhledů do Porýní.

Stav mé zrcadlovky se pomaličku zhoršuje, ale ještě pořád se drží. Stejně jako u počasí to však nemá být nadlouho. To v té chvíli ale moc neřešíme, protože nás čeká malé městečko, úžasný Riquewihr. Velkolepá turistická atrakce, kterou nepoškodila žádná válka a která dodnes vypadá přibližně stejně, jako v 16. století. A to včetně městských hradeb. Někdejší majetek vévodů z Württembergu je součástí svazku nejkrásnějších obcí Francie. Kromě architektury je město slavné rovněž jako domovina rýnského ryzlinku, což jistě není špatné víno. Přesto jsme zdejší ochutnávku vypustili, protože by byla škoda každé ztracené minuty. Dalo by se jistě pobýt mnohem déle, i když občas (spíše pořád) všude „zavazely“ davy turistů z celého světa. Na odjezdový sraz přijdeme včas, na rozdíl od těch, co byli i na poslední ochutnávce. Škoda jen těch 35 minut, kdy se ještě dalo místo čekání v autobuse „zevlovat po bulvárech“. Mohlo nás alespoň těšit to, že oni sice – zřejmě dobře - popili i nakoupili, ale my jsme pro změnu nezmokli.

A poté nás již čekalo hlavní město Alsaska i Evropské unie, tedy více než čtvrtmilionový Štrasburk. Je to bezesporu krásné město, jen pobyt v něm mi znepříjemnilo několik „maličkostí“. Hlavně definitivní skon zrcadlovky, která ovšem naštěstí ještě sem tam blikla, takže něco v mé cestovní fotogalerii přibylo a nemusel jsem se spoléhat na příruční Canon, s kterým zase až tak velkou hitparádu nevytvořím. Většinu času zde trávíme zase sami, tentokrát hlavně kvůli snaze si prohlédnout co nejpoctivěji zdejší katedrálu Notre-Dame. Vzdáváme se raději i další fakultativní večeře, protože město je opravdu okouzlující a času příliš málo. I tak přiběhneme k autobusu na poslední chvíli … abychom pak s několika dalšími účastníky zájezdu téměř hodinu čekali na k prasknutí přecpanou výpravu (je však nutno přiznat, že vedoucí zájezdu vždy předem upozorňuje na fakt, že jen ona může operativně změnit dobu odjezdu, a proto má vždy výhodu skupina kráčející po jejím boku).

Štrasburk určitě není městem na tak krátkou návštěvu, ale spíše na několik dní. Kromě již zmíněné románsko-gotické mariánské katedrály z let 1176 až 1439 – a jejího Andělského pilíře - nás asi nejvíce upoutalo několik půvabných náměstíček, v čele s Place du Marché-aux-Cochons-de-Lait, úžasná romantická – a na vodních kanálech postavená - čtvrť Malá Francie (Petite France), pojmenovaná neromanticky po pohlavní nemoci, kterou si zde „za starých časů“ léčívali váleční veteráni, monumentální protestantský kostel sv. Tomáše, slavné kryté mosty (Ponts couverts) s Vaubanovou hrází, stará celnice i ledárna a hlavně množství nádherných renesančních hrázděných domů, v čele s vysokým domem Kammerzell, nacházejícím se nedaleko katedrály. A i když jsme vynechali veškerá muzea, nezbyl nám žádný čas ani na tak významné stavby, jakou je např. Rohanský palác.

Štrasburský večer končí, znovu prší a my odjíždíme k poslednímu ubytování na okraji města. Snídaně je zde na úrovni a nepočetný personál bez nejmenšího problému doplňuje jednotlivé poživatiny. S plnými břichy i zavazadly se následujícího dne nalodíme do autobusu a za stálého deště (nikoho jistě nepřekvapí, že v Čechách i na Moravě bylo v té době krásné počasí) vyrazíme. Středa 16. září už je jen dnem přepravním. Přes Alsasko, Německo (u cesty nás podruhé zaujme letecké muzeum, kde vedle sebe stojí letouny Concorde a TU-144, a já si při té příležitosti opět vzpomenu na náhodu, díky které kdysi dávno Richarda Kybice z Turba a Petra Jandu z Olympicu napadla současně jedna skladba švédské skupiny Europe), západní Čechy (kde na pumpě narazíme na úžasnou harlejářskou tříkolku značky Tatra, pocházející z Olomouce) a Prahu dorazíme do Brna (před kterým se teprve před chvílí rozjela nekonečná kolona aut, vzniklá po tradiční nehodě na D1). Sem pro nás po nějaké době přijede Marek, který ještě nedávno visel v oné koloně, kam se dostal při návratu ze služební cesty do Prahy, a který nás odveze do Boskovic.

A my v té chvíli konečně naplno pochopíme, proč vedoucí zájezdu nepovolila vnést do autobusu zrající sýry Munster ani v pěti igelitových pytlících současně a na čas nedlouhý. Dokonce se dalo zdárně pochybovat o podtitulu zájezdu, který zněl: „Za pozoruhodnými architektonickými a přírodními památkami Francie, do krajů dobrého vína, voňavých sýrů a dalších lahůdek. Potom už nás čeká jen přestup do naší zmenšeniny auta a přejezd do Šumperka, kam dorazíme pořád ještě ve středu. Následuje vítězný panáček a odchod do hajan, protože hned ráno musím opět do pracovního procesu.

Výhodou zájezdu byl menší počet účastníků, který pro nás znamenal celou dvojsedačku pro každého. Pro mě ovšem také trauma ze špatné strany posedu. Zatímco Martina se např. ve Vogézách kochala výhledem do pozoruhodné KRAJINY plné jezer, já hleděl do zpevněného svahu nad silnicí. Stejně tak tomu bylo i při průjezdu burgundskými vinicemi. V rámci rčení (převedeno do slušné mluvy), že na „znečistěného i toaleta spadne“ jsem ani nepřijal její nabídku, že si můžeme místa prohodit. Bylo totiž jasné, že by se ráz KRAJINY ihned změnil, a tak jsem raději alespoň Martině dopřával krásných výhledů. Mladá zlínská fotografka, sedící za ní, měla z této situace evidentní radost a na rozdíl ode mě měla svou zrcadlovku u oka i v autobuse takřka nepřetržitě.

Celý zájezd byl tentokrát, bohužel, o absolutní pohodě a klidu trošku méně, než je u Alliney běžné, a někdy byl dokonce stejně uspěchaný a hektický, jako u jiných CK. Občas silně zazlobilo počasí (tradičně, ale s Allineou se nám to stalo poprvé) i fotoaparát (u zrcadlovky se jednalo o stav výjimečný), který nakonec nevydržel, bylo na všechno hrozně málo času a opakovaly se problémy se stravováním … ale i tak to bylo super. Viděli jsme mnoho zajímavých míst i krásných památek (jenom já mám vždy pocit, že se dalo vidět mnohem, mnohem více) a ochutnali některá skvělá vína, pocházející z různých oblastí Francie, a výrazně se lišících nejen chutí, ale i zařazením do cenových relací. A kus té Francie a jejich krás jsme si dovezli i domů …

PS: Poslední věta působí sice něžně a romanticky, ale myslel jsem ji tentokrát spíše zcela materialisticky. Nechtěl jsem totiž ani tak vyjádřit ty vzpomínky a srdeční záležitosti, ale spíše vína bílá, růžová i červená, sýry zrající, plísňové i ty kozí nebo sklenice s dijonskou hořčicí různých barev i příchutí. A za tento druh materialismu se určitě stydět nemusím …