České i Saské Švýcarsko I. (Kosmonosy, Kyjovské údolí, Oybin, Žitava)

Začátek letošního července byl po čase opět „zasvěcen“ výpravě na severozápad naší země. České Švýcarsko se zkrátka neokouká snad nikdy, navíc jsem se tentokrát mohl těšit i na zajížďku ke „konkurenčním“ Sasíkům. Na německé straně pískovcových velikánů jsem nebyl už pěkných pár let a potěšitelné bylo zjištění, že by mi zde snad poprvé mohlo vyjít počasí. A hned na úvod mohu prozradit, že nebýt tradičních problémů se zločineckou organizací maskovanou pod hlavičkou České dráhy (v rámci objektivity je třeba dodat, že Správa železnic je v současnosti snad ještě zločinečtější), byl by to prodloužený víkend téměř dokonalý.

Ze Šumperka jsem vyjel v pátek 1, července, Vlak měl jen několikaminutové zpoždění a vše vypadalo skvěle. Na večerní program v Praze jsem se přestal těšit ve chvíli, kdy jsem uviděl odjezdovou tabuli a davy čekajících v Zábřehu. Zpoždění se stále zvyšovalo a limitně se rychle přiblížilo k číslu 70. Nějaký čas je pobyl v „nádražce“, a poté šel hledat nějaké řešení. Neskutečně zpožděnou soupravu mi tak nakonec nahradil vlak zcela jiný, Ten sice jel se zpožděním menším, ale také s nefunkční klimatizací a odklonem přes Nymburk.

Díky tomu jsem k bratranci dorazil docela pozdě, takže jsme vynechali plánovanou návštěvu pivovarské hospody a po nedlouhé rodinné debatě šli spát. Když jsem ovšem s jeho chotí probíral program následujících dní, napadlo ji, že by nebylo špatné nahradit skalní most Bastei raději Oybinem. Souhlasil jsem, a tak jsem Bastei znovu odložil na neurčito. Nevadilo mi to ale jen pár dní, protože pak přišla zpráva, že je most i jeho okolí v plamenech, takže se to neurčito možná docela protáhne (také v této chvíli jistě cítíte ono známé „za vším hledej ženu“, že ano). A za dalších několik desítek hodin už hořelo i to naše Švýcarsko …

Vraťme se ale k programu dne. Jestliže v pátek večer i v noci docela zapršelo, sobota 2. července byla od rána slunečná. Takže nabrat benzín a vyrazit směr Kosmonosy. Středočeské městečko - pojmenované prý podle zarostlých obyvatel – je dnes už v podstatě předměstím Mladé Boleslavi a pyšní se několika významnými památkami. Když jsem tady byl poprvé a naposledy současně, tu nejvýznamnější z nich – tedy Loretu - právě opravovali. Teď jsme naopak měli štěstí, protože jsme zde byli asi 1,5 hod. před oficiální otevírací hodinou a povedlo se nám vnutit k objednané skupině starších žen. Průvodkyně byla navíc velmi příjemná a opravdu věděla.

Zdejší Loreta přitom patří k architektonickým skvostům známým i za hranicemi naší země. Byla postavena v I. desetiletí 18. století a autorem její podoby je italský architekt Giovanni B. Alliprandi. Je přitom zajímavé, že Loretu s Campanillou najdeme na místě husity zniřeného kostela sv. Martina … a kapli sv. Martina zde najdeme i dnes. Je barokní, oválná, s kopulí byzantského typu a kryptou. Součástí kaple je výstavní místnost „zasvěcená“ zdejší sochařské a řezbářské rodině Jelínků. Nejznámnější, nejtalentovanější a nejvýznamnější z nich, tedy Josef Jiří (+1776), byl také na loretánském hřbitůvku pohřben.

Areál Lorety je tvořen zmíněnou kaplí a arkádovým ambitem obklopujícím obdélnou budovou Santa Casa. Uvnitř centrální loretánské kaple se nachází menší chrám s kopií nazaretského domku Panny Marie (vzorem byla první stavba tohoto typu v italském městě Loretto, která byla schránkou pro domek, v němž údajně žila Panna Marie, a který byl do Loretta převezen ve 13. století). Venkovní stěny Svaté chýše jsou zdobeny reliéfy ze života Panny Marie a ve výklencích jsou umístěny sochy proroků. Interiér zdobí kopie fresek z italské Lorety. Vše pak doplňuje východní – čtyřpatrová a lehce - nakloněná zvonice z roku 1673, která byla postavena podle návrhu dalšího italského architekta Francesca Carattiho.

Následovala krátká obchůzka dalších zdejších významných památek v čele se čtyřkřídlým zámkem pamatujícím II, polovinu 16. století (dnešní podoba je ovšem výsledkem barokní přestavby a empírové dostavby) a Agostiniho piaristickým kostelem Povýšení sv. Kříže ze III. čtvrtiny 17. století a pokračovali v cestě. Kosmonosy jsme nakonec opouštěli pár minut poté, co Loreta oficiálně otevřela.

Zbytek dne už byl víceméně odpočinkový. Nákup v České Lípě, pohled z auta na to, co zbylo z královského hradu Bezděz i skalního hradu Jestřebí a nakonec dojezd do Kyjova, naplnění ledničky, popojíždění se sekačkou na trávu, krátká podvečerní procházka Kyjovským údolím, které díky kůrovci vypadalo trošku jinak než minule, a pak už jen posezení na Fakultě a závěrečná bohatýrská večeře, kterou jsem dojídal ještě druhý den.

Neděle 3. července se nakonec - po delším zvažování a následné diskuzi - stala dnem, kdy jsme vyrazili za hranice všedních dní (ve hře totiž byla také pondělní varianta). Konkrétně do Saska, které si mnozí ještě pamatují jako NDR. My sem ovšem nevyrazili za levným zbožím (už i tady je sice levněji než v ČR, ale nejezdili jsme sem na nákupy ani v dobách vášnivých polibků komunistických pohlavárů), ale za krásnou přírodou a romantickými pamětihodnostmi.    

Prvním naším cílem se stal Oybin nebo – chcete-li – Ojvín či Kurort Oybin. Toto malé lázeňské městečko (1.300 obyvatel) se pyšní nejen čarokrásnou přírodou, ale hlavně dlouhou historií, která je s dějinami naší země úzce spjata. Vždyť zde postupně vládli Ronovci (Jindřich z Lipé) i ti „naši" Lucemburkové (Jan Lucemburský, Karel IV.). Sám Otec vlasti zde např. založil významný celestinský klášter na hoře Oybin, který je propojen s hradem pocházejícím z poloviny 13. století (klášter prý Karel IV. založil proto, že se bál ducha, kterého potkal v nočních hradních chodbách). V Oybinu a jeho okolí by se dalo pobýt i několik dní, ale my museli uvážlivě vybírat.

Nakonec jsme zaparkovali auto a vydali se kolem hrázděných domů a – v té chvíli ještě zavřeného - barokního kostela Bergkirche z roku 1734, který je dodnes „jako malovaný“, Rytířskou soutěskou k vrcholu hory Oybin (514 m). Právě na jejím stolovém vršku se nachází úžasná zřícenina kláštera a hradu. Za osm euro jsou zde k vidění i muzejní prostory, camera obscura, horský hřbitov, množství skal s vyhlídkami a hlavně až neskutečně monumentální klášterní kostel doplněný kaplí sv. Vávlava, křížovou chodbou a kryptou. Říká se, že je zde dodnes skvělá akustika, což nám potvrdil pravidelně se opakující koncert, která zde jakási česká dvojice předváděla. Zpěvačka byla vážně hezká holka, měla i docela zajímavou barvu hlasu, ale repertoár byl příliš monotónní až unylý. I když Lennonovo Imagine jsem si i tak poslechl docela rád (při Hallelujah jsme ovšem utíkali, jako bychom byli přítomni u obrovského požáru, který z tohoto komplexu udělal v roce 1577 zříceninu - a to máme Cohena fakt rádi).

Nechybí zde ani „skalní hnízdo“, tedy příjemná vyhlídková restaurace, takže není třeba řešit problém se stravováním, nebo dnes již všudypřítomné výsledky různých dřevosochání. Vůbec se nám odsud nechtělo (odcházeli jsme ovšem s pocitem vítězů, což se třeba husitům nikdy nepodařilo a hrad nebyl nikdy dobyt), ale ještě jsme museli nahlédnout do již otevřeného kostela a také navštívit zdejší nádraží, které je konečnou stanicí slavné žitavské úzkokolejky. Příjezd a odjezd historického parního vláčku jsme si opravdu nemohli nechat ujít, vyhlídkovou jízdu (a přitom už bylo v otevřeném vagonu „pro fotografy“ téměř prázdno) i návštěvu muzea jsme však protentokrát vzdali … stejně jako vycházku k přírodním památkám, mezi kterými musíme zmínit zejména Růžové kameny (v čele s oblíbeným Kalichem), Ostrý kámen, Vysoký les s rozhlednou a dvojicí horských chat nebo Mravenčí horu.

My ještě chtěli alespoň na chvíli vidět pětadvacetitisícové město Zittau. Už třeba jen proto, že je založení Žitavy v roce 1255 připisováno českému králi Otakaru II. nebo že se mi exempláře zdejšího muzea „kdysi“ velice líbily na olomoucké výstavě nazvané Spojeni křížem. Nesměl jsem ovšem svého ubytovatele a osobního řidiče v jedné osobě moc přetahovat, takže jsem volil opravdu jen krátké, skromné nakouknutí.

Nakonec z toho byla procházka přes hlavní žitavské náměstí Marktplatz (s radnicí a kašnou se sloupem a sochou rytíře Rolanda nebo boha Marta), kolem svatojánského kostela s bývalým hřbitovem a Dornspachova renesančního domu na Klášterní náměstí s Kašnou thovkyň a bývalým františkánským klášterem. Právě v něm sídlí Žitavské muzeum … a to jsme nakonec i navštívili. Užíval jsem si hlavně samotné gotické místnosti kláštera, mezi kterými vítězily sály s klenbou svedenou na středový pilíř. Skvělé bylo nádvorní pohřebiště i bývalý klášterní svatostánek. Ze zcela nepochopitelných důvodů jsme ovšem neviděli Kabinet kuriozit v Heffterbau ani Malé žitavské postní plátno (prostě jsme je asi nějak záhadně minuli - i když jsme šli poctivě podle šipek - a potom na ně v přemíře zážitků zapomněli) a nešli jsme už ani do nedalekého hřbitovního kostela Svatého kříže, kde sídlí plátno Velké. Snad to napravíme někdy příště ...

K autu jsme se vrátili přes budovu radnice, která svým (neo)vzhledem připomíná podobné stavby v Toskánsku, a poté se vydali na cestu zpět do rodné vlasti. No a nakonec jsme stihli i trošku pracovních iniciativ, povinnou osvěžovací zastávku na Fakultě, podvečerní koupel na Kyjovské přehradě a pozdně večerní pokec za kytarového doprovodu. A také jsme se dohodli, že druhý německý výlet (uvažovali jsme o Bastei, Königsteinu a Görtlitzu) nahradíme pondělní pěší turistikou po českých luzích a hájích.