Česko-moravská hranice, Lázek a svébohovské tabule

Poslední únorovou neděli letošního roku byl snad pro každého jakýkoliv pohyb na čerstvém vzduchu za hranicemi okresu nepsanou povinností. Následující den se už totiž dali na hranicích bývalých správních jednotek očekávat – ne-li rovnou barikády, ostnaté dráty a tanky, tak minimálně - nekompromisní a bojechtiví ozbrojenci vyslaní rozkazem dvou „ušatých torpéd“, pardon, našeho ministra zdravotnictví a slovenského agenta ve funkci předsedy české vlády. A tak jsme alespoň na chvilku vyrazili i my … a rovnou pár krůčků do kraje sousedního.  

A hned na úvod musím přiznat, že se jednalo o výlet poměrně krátký - navíc za pomoci benzinového motoru uskutečněný - protože nás tentokrát čas limitoval podstatně více, než nám bylo milo … a vlastně i zdrávo. Ale nějaký ten „metřík“ jsme ušli i nastoupali, ve zbytcích sněhu se zabrodili, po krajině se rozhlédli a plícní sklípky vzduchem nezkaženým příjemně osvěžili. Navíc nechyběly ani nějaké ty stavby historické i památky drobnější, takže tento cestopis vlastně může pro někoho být i zajímavým tipem na výlet …

Ze Šumperka jsme vyjeli před 9. hodinou ranní a vydali se přes Bludov, Klášterec, Zborov a Horní Studénky do Štítů. Zde jsme udělali první zastávku, hlavně kvůli tomu, abychom se podívali, jak se daří Acrobatparcu slavného šumperského rodáka a olympijského vítěze Aleše Valenty. V Praze v té chvíli (ověřeně) kvetly zahrádky, tady ještě ležely hromady sněhu. A bylo zde pusto, prázdno … a smutno. Jak jinak, když veškerá sportoviště byla – spolu s muzei a galeriemi – naší vládou shledána největšími semeništi všeho zla …  

Poté jsme se přemístili do Cotkytle, čímž jsme se rázem objevili v okrese Ústí nad Orlicí a tím i v Pardubickém kraji. Původně jsem zde chtěl auto odstavit, ale nakonec jsem si to rozmyslel. V obci už totiž pár aut stálo a přední sklo některých z nich prošlo jistou výraznou deformační úpravou. A ten pán s velkou palicí křečovitě sevřenou v obou rukou se mi nelíbil vůbec, takže jsem plánované parkoviště přece jen raději o pár stovek metrů posunul. A potom jsme se již pomalu vydali přes zasněžené pláně k nejvyššímu vrcholu Zábřežské vrchoviny.

Vrch Lázek se pyšní 714 nadmořskými metry a jeho dominantou bývala již od roku 1912 dřevěná stejnojmenná rozhledna. Původně měla 15 m výšku, přízemní verandu, zastřešenou vyhlídku … a po šesti letech musela být po úmyslném poškození stržena. Novou rozhlednu nechal postavit KČT (5 pater, 20 m) a k jejímu slavnostnímu otevření došlo v roce 1933. Spolu s rozhlednou byla také postavena Reichlova chata. No a potom přišla II. světová válka a s ní i období, od kterého si veřejnost rozhledny moc neužila. Německá armáda, rekreační i školící zařízení, soukromý majetek. Kolem plot, ostnatý drát a nápisy achtung achtung, což víceméně, a bohužel, platí i dnes. A moc nepomůže ani kolem procházející značená turistická cesta (červená se žlutou) ani sousedící památník obětem II. světové války (nebo pomník protifašistického odboje), o kterém jsem se mj. dočetl, že pochází z roku 1970 a památkově chráněn byl již v roce 1958 … zkrátka a dobře je zřejmé, že jsme svého času bývali takřka nedílnou součástí země neomezených možností, kde pozítří již znamenalo předevčírem. A i dnes se člověk občas nestačí divit …

Ale vraťme se raději k turistice a přírodě, vždyť již legendární pedagog Lomcovák k tomu vybízel slovy „zanech politiky, uličníku, hlavně, že je co pít“.

Výhledů do okolí, na které jsme se dost těšili, jsme si ovšem neužili. Naše rosničky sice slibovaly hezké počasí, ale moc to neklaplo. Přesněji řečeno klaplo, ale až poté, co jsme se vrátili dolů do údolí. Nahoře bylo zataženo a „oparovitě“, takže ony výhledy na Orlické hory, Jeseníky, Lanškrounsko, Železné hory a Českomoravskou vrchovinu jsme měli víceméně ve stadiu tušení a na Krkonoše se Sněžkou nebo Svatý Kopeček u Olomouce jsme mohli zapomenout zcela. A tak jsme se až nečekaně brzy vrátili k autu. A asi to tak bylo dobře, protože se kolem něj (i když to je „stará polní plečka“) začínali pomalu slétat (obrazně řečeno) státem chránění supi.

Je velká škoda, že toto svého času velmi oblíbené až legendární místo (a teď nemyslím pravidelný květnový „hodokvas“ s kladením věnců) dnes působí cize a odtažitě. Navíc se dřevěná rozhledna zcela ztrácí pod ocelovým vysílačem, hyzdícím široké – daleké okolí. A přesto, že mnohé informační zdroje stále tvrdí, že je rozhledna s bufetem – minimálně o prázdninových víkendech – veřejnosti přístupná, dá se o tom pochybovat. Už jen proto, že i ze seznamu turistických vizitek byla vyřazena jako místo soukromé a veřejnosti nepřístupné (je však potřeba připustit, že rozhodně udržované).

A tak jsme se vydali zpět do Cotkytle, odkud jsme stylem nahoru – dolů pokračovali na Crhov (zdejší kostelík soluňských věrozvěstů mě nakonec k zastávce nedonutil), Jedlí (tamní kostel sv. Jana Křtitele z konce 18. století jsem už svého času „prošmejdil“ docela slušně, ale tentokrát jsem svou pozornost zaměřil na sousední hřbitůvek se zajímavým empírovým náhrobkem rodiny Wachlerovy) a Svébohov.

Ve Svébohově nás ihned zaujal nejen onen notoricky známý pohled na zdejší svatostánek, ale také fakt, že dobrá nálada místní neopouští ani dnes, alespoň podle různých tabulí, které tady najdeme. Díky tomu už např. víme, že tady mají přechod pro (i na) kočku nebo že v obci ze střech v zimě padá sníh a v létě pokrývači. Také u kostela mají tabulku, kterou už dávno známe z civilizovanější části Evropy a která oznamuje, kdy v kostele probíhá bohoslužba. Hned jsme si také ověřili, že nelže. Nahlédli jsme ale jen opatrně a přes sklo, abychom nerušili … a byli jsme přímo „šokováni protistátní vzpupností“, s kterou lidé v kostele krásně a procítěně zpívali (samozřejmě za dodržení všech bezpečnostních a epidemiologických předpisů i legislativních nařízení vlády ČR). Skoro jsme zadoufali, že z toho Prymulovi, Blatnému a dalším jim podobným v té chvíli vyrostl na zádech hrb nebo alespoň na místech, kde mají slušní lidé obličej, strašně škaredý a bolavý „jebák“ …

Kostel ve Svébohově je zasvěcen Nanebevzetí Panny Marie a od toho v Jedlí se liší už jen tím, že je téměř o století mladší (pro někoho to možná bude rozdíl téměř jediný, ale není tomu tak). Na vesničku se čtyřmi stovkami je tento jednolodní historizující svatostánek z roku 1869 až neobvykle velký – na druhou stranu je ovšem nutno připustit, že je to díky jejímu názvu docela pochopitelné.

Tím naše nedělní cesta víceméně skončila. Rovensko už bylo pouze vesnicí průjezdní (původně jsme chtěli jet přes Václavov, ale tam nás vrátili kvůli spadlým stromům), v Zábřeze jsme zastavili jen kvůli nezbytnému nákupu (mj. doma docházelo pivo) a pak už rychle domů. V té chvíli jsem si uvědomil paradox vládního nařízení, podle kterého od pondělka (1.3.2021) sice do Zábřeha na nákupy ještě zajet můžu, ale pokud vyjedu za hranice rodného Šumperka na kole, budu zřejmě zatčen a zastřelen.

Na závěr bych se rád omluvil všem, kteří mají s covidem nějakou tragickou zkušenost a získali teď pocit, že tuto nemoc v článku zesměšňuji. Není tomu tak, beru ji opravdu naprosto vážně. Odmítám ovšem brát vážně naše současné politiky (vládní i opoziční), různé pseudoodborníky na epidemiologii (a že se jich na různých postech vyrojilo) i zločince a politicko-trafikově-funkční akrobaty typu pana plukovníka, jehož příjmení skrývá křížence osla se samicí koně.