Cesta napříč Slovenskem od Ukrajiny po Rakousko.

Ani snad už nevím,kde to vzniklo – kde se myšlenka tak dlouhé cesty zrodila.Snad ve Standové hlavě,když slyšel,že existuje ta nejvýchodnější ves na Slovensku…kde už opravdu lišky dávají good night. Nevím.První naše vyjížďka se Standou byla Pohansko – celkem rovina.Tam mně snad i testoval,jestli „jsem vůbec k něčemu,a o čem je se se mnou se bavit“.Ne jenom o Strážnici a Kameloťácích. Ale to bylo jen také bohapusté tlachání u piva – co by se dalo s kolem dělat.Ale myšlenka tam byla.Celý rok to se mnou cloumalo a já neměl na Standu ani telefon.Dal mi snad nějaké číslo,ale věčně bylo vypnuté…neexistující..Léto se nějak překulilo a já ve víru pracovní vytíženosti snad neměl ani čas o tom přemýšlet.A pak jsme se zas jednou potkali snad u fotbalu a já vycítil,že ho to stále drží a je „zapálený“.Opět ve mně rozfoukal tu pohaslou touhu dobrodružství,zas si někam vyjet.S před roku byla varianta auto – nějakého nadšence,který by nás byl ochoten tam hodit a který by se s nama posouval.Pro mně to byla „měkotina“ – chtěl jsem tvrdší jádro.Dojet tam vlakem,a s celou polní vyrazit.Vyrazit z poslední vesnice – nejvýchodněji – jak to jen jde,přes celé Slovensko. Další rébus byl,kudy ?! Vrchem přes nebo mezi Tatry, anebo schůdnější spodem na Košice a Rimavskou Sobotu a dál na Nitru. Ale nejdřív to spojení. Skoro týden jsem na tom ve volném čase pracoval a zjišťoval,telefonoval,obvolával nádraží – informace. Nástup Brno hlavní nádraží,přestup Bratislava,jízda celou noc až do Humenného a konečná Stakčín. Dál to ale bohužel nešlo.Chybělo „pouhých“ 36 kilometrů do Nové Sedlice. Zkoušel a různě jsem vypisoval autodopravcům do Stakčína a Humenného,zdali by nás tam za úplatu neodvezli. Nikdo neodpověděl(ani se nedivím,nevím kolik by chudák dopravce vydělal).Druhá a už zmíněná varianta byla půjčit si auto. Ale jaké ? Moje služební „chudiny“ byli zralé na odpis,ale bral jsem to jako poslední variantu. Nic neostávalo, jen jít s malou duší za ředitelem a zeptat se,zdali by nepůjčil „něco lepčího“…Ředitel je hodný.Půjčil mi kolegovo nové auto i s kulí a navigací.Teď ještě držák na tři kola a je vyhráno(to nám půjčil ochotně kamarád Petr,co jsme spolem jezdili na dovolené).No vyhráno ještě nebylo.Ještě toho „ochotu“,co s nama pojede.Tatíkovy jsem o akci říkal ještě na oslavě bráchových narozenin a …zamlouvalo se mu to.Dobrodružství má taky v krvi. Máme vše potřebné a můžeme vyrazit. Termín vyšel na svátek kolem Václava a hlásili nádherné počasí…až…až do neděle. Nakonec vyhrála varianta kolem Tater,krásná,ale těžká.Ubytování jsem zajišťoval rozumně – po těch sto km,někdy i víc.Tatin si sebou veze i motokolo,prý se tam půjde někde projet.No…

1.den. Nové Sedlica – Prešov………..140km

Všechno bylo připraveno a hned po příjezdu z práce i kola přikurtovaná. V 20:00 ještě na chvilku ulehám a ihned usínám. Snad utahaný z porady,anebo před náročnou nocí a dnem…Budíček je v jedenáct v noci…start tam v jedenáct třicet.Jsme přesný a už čekáme před Standou.Otec spí na zadních sedačkách,Standa podřimuje vedle.Povídáme si o cestě ,co nás asi čeká a stále jsme jako ve snu.Do Prešova to jede celkem v pohodě a jedem skoro stále po dálnici.Jsme tam kolem čtvrté hodiny ranní a já tankuju,aby pak otec nemusel.Chlapy si dali kafe a já řízečky od mamky.Střídáme se,páč si chci ještě před startem trošinku zdřímnout.Pokouším se usnout,ale cesta z Prešova do Sedlice je rázovitá a zatáčkovitá. Na místě jsme v 6:40.Povinné foto – tabule jsou už po rusky..,Ty brďo. Vyrážíme a je dost chladno.Louky jsou bílé a mně zebou nožičky.Ale slunko už vychází a my už šlapem.Pot mi stéká po zádech,ale nohy stále zebou.Neužívám si to – spíš naopak – trpím.Míjíme do kopce krásnou přehradu a ještě nutno podotknout,že je tu fakt příroda překrásná – ba až panenská. Dokonce jsme cestou do kopce přímo u cesty našli kolo másláků,hlavičky velké jak tenisáky.Přes Polanské dva kopečky jsme se přešvihli a teď už jenom rovina…až do Prešova. Akorát se tady auto nezastaví a občas na nás někdo zatroubí.Fuj.Na oběd se zastavujeme ve Vranově nad Toplou. Celkem slušná restaurace s příjemným personálem.Polévka vývar a rýže s hovězím.Před Prešovem je mírný kopeček,ale cítíme cíl – tak to jde.Na tachometru 132 km a Prešov nás překvapil hrozným provozem.Je to hrozný a my hledáme zarezervovaný penzion skoro hodinu.Tatin nás už čeká před pensionem na parkovišti,pension je přímo v centru.Po sprše v penzionu se jdeme projít centrem a já hledám moje kasárna,kde jsem jako mládenec sloužil v útvaru 6199.Hmm,místo kasáren tu nacházím jakési centrum doktorů,místo ošetřovny je tu průmyslovka(aspoň že je elektrikářská) a na buzeráku – kde po nás řvali jak urvaní,postavili další baráky…Ještě si pak dáváme pivko a zaleháme kolem půl sedmé…J

2.den Prešov – Gerlachov…………110km

No,druhý den se předpokládal jako nejtěžší. Cesta do Tater a stále do kopce. K tomu nás čeká Branisko,krásná Levoča i Poprad. Snaha vyhnout se provozu přes Branisko(páč byl tunel uzavřen a všechny auta jeli tudy), nás navigace navádí směr Velký Šariš. Jedem v té největší ranní špičce kolem slavného pivovaru, ale vrací nás to nazpět na frekventovanou silnic směr Branisko. Tunel je uzavřen a tak se suneme kamion vedle kamionu. Kopec není ani tak strašný…budou horší.Na vrchu je nějaký památník a velký název „CHVALABOHU“.Taky si to myslíme a sjíždíme kopec úprkem.V zatáčkách dokonce Standa předjíždí kamion – je to krásný sjezd…ale my jsme rádi,že se auta odkloňujou na dálnici zpět a my si myslíme,že jsme vyhráli.Jak velký to byl omyl…pochopíme na konci dne.U spišského hradu se fotíme,ale moc se nezdržujeme.Před Levočou je dlouhatánský táhlý kopec,ale do Levoče překrásný sjezd – bomba,třešnička.V Levoči se svlíkáme a dáváme si oběd.Jenom polévka,druhé ani nechceme.Ještě abych nevzpomněl,v první obci za Braniskem byla lehká snídaně ovčí sýr,který byl čerstvý a byl vynikající.Za Levočou je to stále do kopce až mně z toho přecházelo,ale dali jsme se do boje – musíme bojovat.Otec stále vyvolává,že má prasklou duši,abychom mu ji po cestě v Popradě koupili…a že nás už čeká na parkovišti ve Smokovci (Gerlachov je vesnička kousek od Smokovce).Standa stále straší kopcem před Smokovcem,ale cítím cíl,tak je mi to jedno…a po ubytování se chceme okoupat v termálech ve Vrbově,takže.Vrátím se do Popradu. Našli jsme cykloservis a kupuji plášť s duší. Jedem poslední fázi dnešního dne,Smokovec.Kopec měl čtyři km a bylo to kruté.Jsem hladný a tělo nemá z čeho brát…,ale posledních pětset metrů už vidíme cíl ……..Jíme v místní jídelně,opět něco lehčího – rýži.Jsme ale šťastni,že je to „tam“.Kocháme se těmi velehorami a pomalu odjíždíme po tatranské magistrále do Gerlachova. Rychle se ubytováváme a jdeme se koupat.Voda je rudá a smrdí po síře…a taky je moc horká.Den končíme na kolibě s haluškama s oštiepkom a Plzní.Myslím si,že dnešní kopce byli vrcholem naší anabáze a už to bude jenom „z kopečka“.Nechci ale předbíhat.Usínáme kolem desáté a v duchu si promítám ranní rozcvičku tříkilometrový strmý stoupák na tatranskou magistrálu.

3.den Gerlachov – Martin…………132km

Třetí den začíná strašákem.Je to dlouhatánská střecha z Gerlachova až na magistrálu.Cestou z Vrbova jsme to autem měřili a do vsi to jsou tři kilometry.Tři kruté ranní kilometry a nakonec se to do zatáčky postaví.Radši jsme vyrazili za rozbřesku a při pohledu na Gerlachovský štít,který je přímo před námi,kopec dáváme v pohodě a jedeme směr Štrbské Pleso.Mohlo mně napadnout,že kopce nekončí.Jsou syté ,ale Tatry a příroda kolem krásná.Na rozcestí do Štrbského Plesa se ještě fotíme a pak už jedeme pořád z kopce.U Kriváňu se ještě ohlížím,jakoby jsem nevěřil,že máme Tatry i s kopcama za sebou…ale stále jedeme z kopce.Zastavujeme za vesnicí Podbanská u prodejny se sýrem a suvenýry.Ještě vychutnáváme tu manu nebeskou a chuť pravého ovčího sýru si schovávám na horší časy.Kupujeme si i čerstvý cmar-zakysanku,fakt je to neskutečně dobrý.Dojíždí nás i otec a já se dovolávám do Martina. Pán nás už očekává a má to být takový nějaký slušný privát pod Martinskýma Holama .Tatin odjíždí a my vyrážíme taky. A jedeme stále z kopce,až se nám to zdá – že jedeme někam dolů--do pekla.Zasloužíme si taky odfrknout po těch „velehorách“ a taky nahonit nějaký ten kilometr.Pomalu se blížíme k Mikulášu a ten projíždíme hladce – je tam vedle silnice –dvojproudové, stezka pro cyklisty.Pak zajíždíme na Liptovskú Maru a celou ji objíždíme.Tady jsou malé kopečky,ale porovnat se s Tatrami nedají – pochutnáváme si na nich.A jedem s chutí.Po Mari se blížíme k Ružomberku – kde je provoz hustý,ale nezastavujeme „máme zpoždění“…Radši tomu rychle ujet – než se tam trápit.Dále je to už samá rovinka.Míjíme Hubovou a před Kralovanama se zastavujeme(kousek od cíle)v malém motoreste u Šútovských skal.Dáváme si polévku a jdeme se kouknout na zatopený lom – ve kterém je voda průzračná,jak alabastr – ale ledová jak zmrzlina.Začínám cítit únavu ale už jedeme do cíle třetího dne.Kralovany a už je Martin.V Martině radši pouštím navigaci – a trefujeme se napoprvé. Máme nápad se jít okoupat na blízké Turčianske Teplice ,a taky se moc nutit nemusíme. Jsou vzdálené asi dvacet km a cesta trvá dvacet minut.Jsou tady i tobogány a Standa je v živlu.Já trénuju rameno i bolavé koleno – které cítí,že jsem to přehnal.Na pokoji zkoušíme wifi,ale nejde to…a tak usínáme do čtvrtého dne.

4.den Martin – Radimov ………………..191 km

Už podle nadpisu je zřejmé,že jsme po cestě i ráno pátý den vypustili a vše vměstnali do čtvrtého dne. Uvidíme co nás čeká,ale měla by to být snad pohoda.Jen ten konec….,ale ten známe jak vlastní boty!!! Ano z Martina proto vyrážíme za úplné tmy…je sobota a prý by neměli jezdit kamiony.Před nama je „malý strašák“ v podobě Strečna,kde si sotva vejdou dvě auta…proto razíme tak skoro.Je strašná mlha a všechno je mokré.Za Strečnem zajedeme podél Váhu na nějakou stezku a za chvilku jsme v Žilině.Ze 6iliny se vymotáváme v poklidu a zastavujeme u motorestu Marakána – která je ještě zavřená.No,tak jíme svoje zásoby banánů a keksů.Čeká nás nejden…tak se na to připravujeme.Ze Žiliny se to rozděluje a auta se odkloňují na dálnicu,my pokračujeme „po staré“ – směr Trenčín,Nové Město nad Váhom.Za Žilinou jsou dedinky,pak Dubnica vše po stálé táhlé rovince.Na přesné poledne a kdy nám tacháč ukazuje rovnou stovku,zastavujeme v Trenčanskej Teplej,kde je na konci města nějaký motorest.Dáváme si polévku a Standa si dává lehký zeleninový salát.Volám do Nového Města a ruším ubytování…už víme,že to dneska dáme a Standa bude koupat malého Kubka J.Dáváme si i malou lokšu s játrama – uvidíme,co to s námi udělá.Jedeme stále po rovince a vjíždíme do Trenčína. Je to krásné město,i aut je tady málo – no je sobota. Pak opět a stále po rovince až do Nového Města nad Váhom. Tam,kde jsme si kupovali dálniční známku- tam se teď osvěžujeme a nabíráme poslední zvyšky sil. Hecujeme se,páč nás čekají strašné kopce. Kopanice – které dobře známe.Učil jsem se na Myjavě a bohužel jsem kopce sjížděl jenom buď autobusem,nebo autem. Je to strašák,ale cítíme konec i když máme v nohách „rovných“ 135 km. Z Nového Města se jde celkem v pohodě,až to přijde.Předlouhý stupák před městem Stará Turá. Není to tak strašné a sešup je krásný .Za Starou Turou je další kopčisko – asi stejně dlouhý.Pak následuje Myjava – kde se fotím u školy – kde mně trápili čtyři roky. U benzinky dáváme pauzu ,poslední občerstvení a hluboký nádech.Je to ještě kus,ale nebojíme se toho.Tady za Turou Lúkou jsou sice kopce,ale jsou malé..za to dost strmé…takové střechy.Jak u Podbranče. Dávám nejlehčí převod a myslím na toho chlápka jak mu selhalo srdce při nějakém těžším kopci anebo na Pavla Srníčka…L.Ale dáváme i tyhle špeky.Za Sobotištěm je taky kopec,ale ten už ani nevnímám.Nakonec se Standou rozhodujeme,že cestu domů dáme co nejkratší…bohužel přes největší kopec v okolí.Nevím,ale myslím si,že Standa to Zamčisko asi miluje…když se s ním musí uvítat i teď – když jedem z „konce světa“.!! Trošku brblu, ale dáváme i Zámčisko – i když jsem v půli musel pustit nějakého myslivce – který se byl projet na svém jeepu a zkontroloval stav zvěře. Pak už jsou Lipky – kde se fotíme a nakonec poslední fotka s cedulí rodné obce. Je to tam. Odbíjí 17:00 a jsme doma.

Dovětek…

Celkový výčet kilometrů je „směšná částka „573 kilometrů“ – snad slušný - hm,asi jak pro koho.Tohle není návod pro další „sebevrahy“ , ale je to takový náš deníček. Když si ho přečtu až nebudu moct….tak budeme hrdý na sebe,že jsme něco dokázali a že jde všechno – když se chce.Už se těším na další dobrodružství….

Fotogalerie