Chvojnicí do Svatojakubského pivovaru

Vystupujeme z vlaku na nádražíčku v Kralicích nad Oslavou. Tuto část řeky Chvojnice od Kralic proti proudu, ani Svatojakubský pivovar v Hlubokém, jsme ještě nenavštívili. V dobách mého trampského mládí jsme hojně jezdili na opačnou stranu, z Březníku dolů k Oslavě a na ni.

Od nádraži vycházíme do centra obce k modré TZ, na kterou tady nastoupíme. Procházíme pod železniční tratí a alejí podél Jinošovského potoka proti studenému podzimnímu slunci skrytému nahoře ve větvoví. Míjíme osamocenou chatku a za zatáčkou se vynoří odlehlý Olšinský mlýn, kde podle kouře z komína usuzujeme na jeho obydlení. Za ním se modrá odporoučí a my se bez značky noříme do lesa.

Neznačená lesní cesta sleduje proti proudu tok Chvojnice. Vzápětí se vysoko nad našimi hlavami zvedne Kralický viadukt, po kterém nás vlak do Kralic dovezl. Vlevo pod ním zlatě svítí podzimní barvou několik břízek. Procházíme šťavnatě zelenou pastvinou k osamělému koňskému výběhu. Podle tabule i se službami půjčování, případně zajištění projížděk bryčkou.

Překročíme silnici a marně hledáme pokračování cesty na druhé straně, které sice na mapě je, jenže neudržováním silně zarostla trnovím. Možná, aby se zamezilo průchodu okrajem pozemku patřícího ke Spálenému mlýnu na břehu Chvojnice. Není to jediný způsob možného rozšíření soukromí, přivlastnění kousku okolí chalupy. Kterému pocestnému by stálo za nahlédnutí do katastru. I když veřejné cesty v katastru by měly být průchodné.

Tady je to pro nás problém, protože původní cesta měla za mlýnem brod, ke kterému se nedostaneme. Jedinou možností je pokračovat silnicí až na konec neprostupného houští. Teprve na konci pralesa zabočujeme a po okraji blátivého pole se snažíme dostat oklikou zase co nejdříve k řece. Vyšlapáváme si pokusné nábližky, vracíme se, a znovu. Takto se zkoušíme dostat co nejdříve zpátky k toku Chvojnice. Vytvářením vlastní stezky aspoň zjišťujeme bohatost hub zde, v zemi nikoho. Houby necháváme přírodě, nemáme je do čeho vzít.

Konečně se přes zmole a vývraty dostáváme k místu, kde pod námi dole zasvítí kousek šťavnaté zeleně. Lze tam vytušit louku s cestou. Přímé cestě brání neprostupné ostružiny, maliny a jiné přírodní ostnaté dřevité dráty. Postupně ztrácíme výšku a nakonec dokonce narazíme na pěšinu, bohužel šikmo křižující náš směr. Nicméně za její pomoci, i dalších kroků navíc, se dostáváme přece jen ke třem kládám, tvořících lávku přes jakýsi potok, souběžný s řekou. Jedná se asi o někdejší původní náhon mlýna.

Na louce u řeky nás už cesta vede kolem kruhu uspořádaných části kmenů, s provizorním grilem ze zbytku staré palety. Možná někoho z trempského lidu sem jezdícího. Nebo pytláci. Trempové by asi nepoužili civilizační paletu. Tady už kráčíme po lesopolní cestě zatravněným dnem údolí s lesem na úbočích.

Párkrát překračujeme Chvojnici, která se už cestou proměnila v potok, protože cesta zamířila kamsi doleva, snad k Horní Lhotici. A my ji podezříváme, že už se ke Chvojnici nehodlá nevrátit. Proto překročíme na levý břeh (jdeme stále proti proudu) a využíváme všelijaké, občas mizející pěšinky, v plánovaném směru. Současně si tím zkracujeme velký oblouk, který si tu zvolila Chvojnice. Nakonec musíme zase přes lávku na další pastvinu. Blízkost civilizace ohlašuje skupina koz za plotovým ohrazením. O kus dál si dokonce kozy přivlastnily vysokou sochu sv. Jana. Jsou k němu přimknuty, neboť blízkost ohrazení jim brání se od něj vzdálit dál, než dva metry.

Vzápětí konstatujeme, že patří k Lesnímu Jakubovu, na jehož okraji jsme se vynořili. Ten nás nezajímá a prudkým záhybem doleva, stejně jako naše milá Chvojnice, mu to dáváme najevo. Čas běži a pojednou se to okolo nás trochu rozšířilo. To je signál k zastavení na polní svančinoběd. Musím pro neznalé vysvětlit, že desítky let toulání po všelikých horách nás naučilo se zastavit na doplnění energie v hlubokých lesích, jakmile se cesta trochu rozšířila. Protože, kdo ví, za jak dlouho by zase bylo místo k zastavení, a jistota je jistota.

Nuže, odlehčeni o zásoby putujeme po chvíli dál. Dobře jsme udělali, stromy přistoupily blíže k cestě a další možnost bude asi až v pivovaru. Tahle zmínka není jen tak. Suché jídlo je třeba zavlažit. Kroky se zrychlují. Po několikerém křižování neznačených cest se nám daří držet správný směr a pojednou se před námi otevře modrá hladina kouzelného lesního jezera.

Chvíli se kocháme na čistou vodu s odrazy stromů na hladině. Žízeň začíná být nedočkavá. Cestou okolo jezera k němu občas sejdeme až k hladině. Stromy sice sahají až k vodě, ale jsou ojedinělá nádherná místa s miniplážičkami. Dokonce pak u silnice objevujeme i Johnny servis. A k timu roztroušená varování na nebezpečí koupání s oznámením, že se jedná o soukromý rybník. Dokonce jsme na hrázi potkali porybného, takže je střežen.

Asi po 1km zjišťuji, že mi chybí foťák. Proto se mi tak lehce vykračuje. Následuje trest. S hrůzou letím zpátky, neboť tam, kde jsem ho asi nechal, zůstal porybný, za kterým přijel poté jeho známý traktorista. To jsem zvědav, jestli tam na mně ještě čeká. Sotva dechu popadaje, koukám, na místě nikde nikdo a foťák … Jo, je tady. Sláva. Tak poklusem zpátky. Přitom se mi vynořuje vzpomínka na nenáviděné zrychlené přesuny na vojně. Kamarádi si hned zavzpomínali, jak jsem se podobně před 25 lety na Šumavě za Železnou Rudou, z na noc zvolené stodoly vracel nepříjemným deštěm do hospody taktéž zrychleně pro foťák. V zaplněné hospodě u našeho stolu už seděli jiné hosté. Podezřele na mně koukali, když jsem se přiřítil, bleskově chytil foťák zavěšený přes opěradlo židle se sedícím štamgastem, a okamžitě jsem zase zmizel zpátky ve dveřích. Nestačili ani vykulit oči.

Netrvá dlouho, vylézáme z přírody na asfaltku, a co by kamínkem dohodil a zbytek doběhl, jsme u Svatojakubského pivovaru v Hlubokém. Založeném v r. 2016. Samozřejmě dobrá piva, nefiltrovaná, neznehodnocená pasterizací. A pochopitelně vařená poctivě, ne zrychlenými metodami HGB a CKT, jako průmyslové pivní chemičky.

Bohužel z Hlubokého nám nejede žádný spoj domů, musíme si ještě užít pár posledních pěších kilometrů po asfaltu do Újezdu u Rosic, kde konečně spočineme v autobusu.