Cyklostezka údolím Tiché Orlice s památkovými bonusy

Když jsme poslední dubnovou sobotu projížděli Litovelským Pomoravím, přiznali se dva naši kamarádi, že už několik let plánují projet cyklostezku, která vede z Chocně údolím Tiché Orlice směrem k zemím orlice moravské. Někdo plánuje, někdo realizuje, a tak jsem nenápadně nadhodil dalšímu z hochů, co spolu hovoříme, že bychom na tato místa mohli vyrazit při první vhodné příležitosti. Naše následná domluva byla až neobvykle krátká, a tak jsme téměř vzápětí vyrazili. Jedeme koneckonců na známá místa, protože celou trasu máme oba již projetou, já ale trošku jiným způsobem, protože za a) ne najednou a za b) s různými odbočkami za účelem hledání smírčích křížů.

Celá orlicko-třebovská cyklotrasa kolem toku Tiché Orlice měří okolo 46 km, my dnes (tedy v sobotu 7.5.2011) počítáme celkově asi s 90. Kolega sice původně doporučoval, víceméně, hladký průjezd, ale já chtěl navštívit alespoň zříceninu hradu v Brandýse nad Orlicí, kterého jsem si kdysi povšiml při zimní jízdě vlakem ku Praze. A protože by se jednalo již o druhou naši návštěvu této zříceniny, mohli bychom se zde následně považovat za pravidelné návštěvníky...

První část cesty byla tradiční, tzn. vlakem přes Zábřeh do Chocně a tam ihned do naší oblíbené hospůdky u nádraží (pivo je tady pořád za neuvěřitelných 15,50 Kč !!!). Poté přejezd na Peliny, což jest - od r. 1948 - přírodní rezervace na pravém břehu Tiché Orlice na okraji Chocně, nazývaném místními Na Skalách. Jedná se o opukové skály, jejichž pilíře jsou celoročně viditelné mezi stromy tzv. suťových lesů.

Odsud pokračujeme kolem řeky k Brandýsu nad Orlicí, kde mineme někdejší modlitebnu Českých bratří i zahradu (která byla, tuším, kdysi protestantským hřbitovem), a poté již šplháme ku hradu. V zahradě nás upoutá moderní zlatá skulptura, která mi, nevím proč, ze všeho nejvíce připomíná kravské vemeno. To je ovšem celkem nedůležité, protože „neznámý imperialistický umělec měl jistě za mrzký peníz finančního oligarchy zcela jiný záměr“.

Hrad v Brandejse je podstatně zarostlejší než před těmi 5-6 lety, kdy jsme tu byli poprvé, ale vše, co si z něj pamatujeme, jsme našli. Krom zbytku malého paláce hradního jádra (hrad z I. poloviny 13. stol. měl původně zřejmě jádro s obrannou věží a 2 předhradí se soustavou obranných příkopů i valů a patřil také slavným a bohatým českým rodům, např. Boskovicům, Šternberkům, Pernštejnům nebo Kostkům z Postupic) a hlavně klenuté místnosti palácového sklepení nebo přízemí (odborná literatura se v tomto rozchází). Ty už možná za nějaký čas k vidění nebudou, protože se údajně jejich klenby propadají a na záchranu v podobě základní konzervace a statického zpevnění by bylo potřeba min. 16 milionů.

Pokračujeme, míjejíc desítky dalších cyklistů i in-linistů (na hradě bylo, kupodivu, pusto prázdno - v tomto případě nám však kulturní barbarství některých sportovně vyžilých spoluobčanů vůbec nevadilo), dál. Kolem památníku učitele národů a sousoší všeobecně nazývaného Socha státního uřednictva, kterou tvoří několik postav, stoupajících vzhůru lezením v řiť výše postaveného (zde se tak tak vyhýbám havárii, když při menším sjezdu míjím asi 6 chlapů s jejich jedinou spolujezdkyni, která si evidentně myslí, že Evy jezdí vlevo), projíždíme mezi říčními meandry a opukovými skalkami k Ústí nad Orlicí. Zde jsem chtěl vzít Boba do areálu hospody U Kačera (když jsem tady byl minule, dost se mi zde líbilo, ale bohužel se otevírá až ve 14,00 hod., což přičítám černé kočce, která nám těsně předtím proťala cestu (bylo to ale naše jediné "neštěstí" celého dne). Proto pokračujeme až do Starých Oldřichovic, kde se nachází tábořiště Cakle. Znám to tady z vyprávění přátel, jejichž příbuzný zde o víkendech vyhrává v jakési country kapele. Zajímavé místo s lezeckou stěnou, lanovým centrem, hospodou a na řetízcích visícím nářadím veškerého druhu, volně přístupným k použití všudypřítomnými cyklisty.

Při další etapě cesty už se, bohužel, potkáváme nepravidelně i s několika šílenci, kterým je úplně jedno, jakou rychlostí a po které straně cyklostezky jedou a také vidíme i první raněné, resp. na boku ležící raněnou.

Další hradní zříceninu (Lanšperk) jen míjíme (moc na kopci a už jsme tady všichni dva byli) a blížíme se ke konci cyklostezky a současně k místu našeho sobotního oběda, tedy k městu Kyšperk, které se dnes zove Letohrad. Většina významných památek je na fotkách, za zmínku stojí hlavně klenba barokního kostela sv. Václava s ojedinělou štukovou výzdobou italského mistra Giovaniho Maderny a socha kolegy génia - Járy da Cimrmana. Obědváme v restauraci, která je součástí místního Muzea řemesel a moc ji nedoporučujeme. Nejde ani tak o ceny (asi zde žijí dost bohatí lidé, když nejlevnějším jídlem je květák s vařenými bramborami za cca 90,- Kč, a přesto zde sedí spousta rodin s dětmi), ale čekání 20 minut na pivo a 40 na jídlo mi přijde nadstandardní. Navíc tam pořád štěkal jakýsi pudl podstolní a hospodou poletovala skupina jakýchsi malých tvorů, které větší tvorové oslovovali různými jmény. Dělali tam takovej bordel, že já je v té chvíli nazýval trošku jinak - nejblíže a nejslušněji bych to přirovnal k názvu jednoho novějšího filmu Quentina Tarantina...

Pak stoupáme do nějakých 450 m (kolega sice předem vyhrožoval kopcem, ale byla to, k mé neskrývané radosti, jen taková pozvolná pohodička - ne jako onehdy u Bučovic), projíždíme nedaleko Mariánské hory a sjíždíme k Lanškrounu. Zastávka na pivko u Dlouhého rybníka je fajn, navíc tady jsem ještě do té doby nikdy nebyl. V patře zdejší restaurace je svatba a nám se "poštěstí" krátce pohovořit i s ženichem. Má již něco kolem "60" (spíše pár let přes) a já zase musím myslet na ty malé uřvané tvory, které mu prfavděpodobně oživí podzimek života ...

Město následně vynecháváme (bo ho známe a je málo času), krátkou pauzu dáme jen na place mezi dvěma supermarkety, kde parkuje duo kabrioletů Felicia a něco historických motorek (aj klasický fichtl). Toho nejhezčího veterána pak stejně uvidíme při průjezdu Hoštejnem. Následně Lanškroun opouštíme a, bohužel, od této chvíle už se jen pereme s protivětrem. Poprvé (no to asi ne, protože povinný protivítr je běžným cyklistickým pravidlem) miluji všechny kopečky a "terénní vlnky" v údolí Moravské Sázavy, protože jsou většinou v lese, kde nefouká. Rovinku mezi Zábřehem a Postřelmovem už dávám trošku "na krev", ale závěrečné pivečko v Sudkově (a přidání něco oblečkových doplňků, protože už fakt byla celkem kosa) mě zase dává do formy.

Domů dorážíme kolem 20,15 hod., odjeto máme pár kilometrů přes stovku a opravdu "jen trošku" závidíme našim západním sousedům z východních Čech jejich možnosti ve využívání cyklostezek (a koneckonců i ty silnice mají v lepším stavu) ... asi tam prostě mají trošku lepší starosty než my ...

PS: Tato cyklovýprava byla současně jednou velkou derniérou. Jednalo se o poslední větší akci, kterou jsem absolvoval na své staré zděděné favoritce, resp. lehce vytuněném kole značky Diamant, pocházející z roku 1959. Zpětně někdy nechápu, co všechno – a někdy ani v jakých podmínkách - jsme spolu absolvovali …

(psáno v květnu 2011)