DAČICE 2022 - 10.Přírodou České Kanady podruhé - dokončení

Od rybníčku Aladáru už to bylo ke Zvůli jen slabého čtvrt kilometru. Tato veliká umělá vodní nádrž obklopená hvozdem připomínala spíše jezero a z rybníků viděných mnou v oblasti České Kanady se mi (krom spodní nádrže v Kaskádách rybníků pod rozhlednou U Jakuba) líbila nejvíc. Ohromná vodní plocha Zvůle dosahuje délky 0.5 km a stejně tak se mi v místě volného výhledu přes jeho hladinu ke stejnojmenné osadě zdála i široká. Poněvadž už mám trochu švirgavé oči, bylo to určitě míň, ale i tak to bylo krásné pokoukání.

 

Rybník o rozloze deseti hektarů má poněkud nepravidelný tvar: na východní straně je na svém dolním i horním konci „prodloužen“ dvěma dlouhými zátokami, jež mezi sebou svírají veliký zalesněný poloostrov – a je mnohem starší než dědinka. Krajíři z Krajku jej totiž nechali zbudovat už roku 1571, kdežto osada Zvůle je v análech připomínána až LP 1842, kdy přes ni byla přeložena poštovní trasa Vídeň – Praha. U rybníka stával objekt obývaný panským porybným.

Název Zvůle vznikl přesmyčkou slova zvuole – tedy osídlení osvobozeného od roboty a placení dávek. Roku 1870 ve vsi stálo deset domů se 47 obyvateli. Dnes jich tu nastálo žije jen osm, ale v letní sezóně je díky rekreačnímu charakteru rybníka jejich počet v katastru obce nesčetněkrát překročen.

 

Kvůli křišťálově průzračné vodě, z níž nad hladinu vystupují žulové balvany, travnatým i písečným plážím obklopených hvozdem, pozvolnému vstupu do vody a v neposlední řadě také rekreačnímu zázemí (kemp s chatkami a stany, restaurací, pizzerií, hospůdkou a v osadě i letním kinem) se stal srdeční záležitostí mnoha lidí. Ti jej označují za skvost České Kanady a rádi se sem vracejí.

 

Okolo břehů nad plážemi prochází stezka a lesní cesta podél jižní zátoky, k níž jsem po červené značce ke Zvůli přišel, tvořila jakousi místní promenádu.

Na ní jsem minul několik půvabných stvoření (rodu ženského), ale při pohledu na ně mi začalo být dnešních mládenců trochu líto. Už babička Boženy Němcové totiž tvrdila, že jest „oko do duše okno“... jenže zraky krasavic u rybníka nebylo možno zahlédnout: namísto aby se producírovaly - a tu hodily očkem po kráse okolní přírody a tam zase na kolemjdoucího - tak je měly zabořené do displejů svých chytrých mobilů a okolní svět pro ně prostě neeexistoval!

 

Na tuhle naši dovolenou v České Kanadě jsem vyjímečně odjížděl bez turistické mapy oblasti (v Knize ba ani v knihovně zrovna nebyla), a proto jsem musel na jednotlivé výlety dle map.cz překreslovat na papír náčrtky mnou plánovaných tras.

Přitom se vloudila chybička a já si špatně vyznačil odbočku od rybníka Zvůle ke skalnímu útvaru Ďáblův chléb. Takže jsem se - namísto po červené turistické trase mířící od konce rybníka vpravo jen k asi 200 m vzdálenému rozcestníku - dal směrem doleva, kudy nahoru do kopce vedla asfaltová silnička.

Bohužel na mapách.cz ještě nebyla aktualizována nově vykácená stráň napravo od komunikace, ozdobená pitoreskním skalním blokem Jeskyně a dalšími zajímavými výchozy. Tím pádem došlo k dalšímu zmatení mého, již tak pronikavě svítícím Oskarem ozářeného mozku a já myslel, že bylo červené značení poničeno lesní těžbou.

 

Na svůj omyl jsem přišel až po vystoupání pruhem lesa, nad nímž jsem se ocitl na okraji nesmírně rozlehlé paseky vzniklé odstraněním stromů ohlodaných kůrovcem, na níž věru nebyl kvůli tak obrovskému zmaru původního hvozdu nijak příjemný pohled.

V horní části planiny pod dosud zalesněným temenem Šibeníku (732 m) byly vidět shluky žulových balvanů a skalek, takže jsem pokračoval dál po silničce, neboť jsem doufal, že se tam mezi nimi nachází i ten bizarní Ďáblův chléb.

 

Že to asi nebude pravda, mi došlo, když jsem dorazil k silničnímu rozcestí, které na mém plánku prostě chybělo!

 

(To už sem věděl, že su zas gdesi v prdélkovicách, protože sem neměl ani šajnu, gde zrovna su!)

 

Přesto jsem ještě po jedné lesní cestě sestupující od rozcestí planinou zamířil na její spodní, asi půl kilometru vzdálený okraj (co kdyby byl ten prokletý Ďáblův chléb zrovna pod ním!), a po naprostém fiasku v poledním žáru vystoupal nazpět k rozcestí.

 

Pak si do mé rozpálené šišky našla cestu jedna zbloudilá kyslíková molekula a zažehla zkrat.

A šedá mozková hmota vzápětí došla k názoru, že motání se po sluncem rozpálených holinách ve stylu chůze Káči v čepici je člověku mému věku již nedůstojné… a doporučila návrat do nejbližší civilizace. Tedy k místům, jež ještě zobrazoval můj náčrtek - k západnímu konci rybníka Zvůle.

 

A tak jsem tedy učinil, na břehu pořádně „rozdrapil“ očiska a zahlédl červení značení, které mne přivedlo k turistickému rozcestníku.

 

Podle něj odsud bylo k Ďáblovu chlebu půldruhého kilometru. Já ale hned za rozcestím potkal jeden slovenský pár, který mi doporučil zkratku vlevo po lesní cestě rovnou hore hvozdem, čímž jsem nejméně půl kilometru chůze bolavým nožkám ušetřil. Lesní cesta mne vyvedla na částečně odlesněný terén a na křížovatku dalších komunikací. Tady došlo k opětovnému setkání s červenou značkou, která zamířila přes louku k návrší a tady jsem mezi zbytky původního porostu po pár minutách chůze k vytouženému objektu dorazil.

 

Ďáblův chléb dostal jméno podle toho, že má připomínat velký naříznutý pecen chleba, já zde ale namísto pečiva při pohledu z boku viděl ohromný přírodní dolmen. Nacházela se v něm chodbička, při jejímž projítí jsem s hubou dokořán civěl na ohromný „střešní“ balvan nad mou hlavou a až dech se mi tajil při představě, kolik má ten skalní blok asi tun.

 

Po „Ďáblově prdeli“ jsem zařadil Ďáblův chléb hned na druhé místo v pořadí mnou viděných forem zdejší neživé přírody a byl moc rád, že i jej jsem mohl spatřit na vlastní zraky.

 

Ani on není, jak by se snad mohlo zdát, v této oblasti nebohým sirotečkem. V jeho bezprostředním okolí a také na svazích vzdušnou čarou asi 600 m vzdálené Skalky (703 m), se vypíná bezpočet dalších, byť už ne tak atraktivních žulových skalek a obřích balvanů.To, že jim dala v terénu „vyniknout“ až těžba lesa napadeného kůrovcem, je bohužel smutným paradoxem. Na druhé straně depresivně působící rozlehlé holé pláně tyto žulové skalní útvary alespoň trochu oživují.

 

Červeně značená tur.trasa mezi nimi od Ďáblova chleba zamířila západním směrem k půl kilometru vzdálenému turistickému rozcestníku.

Od něj už jsem pokračoval pro změnu po modré značce k severu. Cestou jsem v podstatě obešel návrší s Ďáblovým chlebem a dalšími skalkami, pak už se přede mnou vyloupla silueta vrchu Skalka. Modrá přes jeho témě nepokračovala. Procházela podvrcholovým úbočím okolo staré oplocenky vysokou trávou s nezřetelnou pěšinou směrem vpravo, ale zase dala možnost zblízka okouknout skalky, tyčící se ze svahu... a nutno dodat, že některé byly docela bizarní.

 

Lesem, loukami a remízky jsem pak doklesal na okraj obce Mosty.

 

Jsou místní části Kunžaku, vzdáleny od něj směrem na východ 4 km a leží při hlavní silnici do Dačic v nadmořské výši 610 metrů. První zmínka v kronikách se o nich objevila již roku 1383.

V době svého založení byly českou obcí, před koncem 18.století byly uváděny pod německým názvem Dammerchlag (dle stavby přechodů z tyčoviny přes místní bažiny) a roku 1870 byly známy pod jménem Temerschlag. Původně samostatná ves se místní částí Kunžaku stala v roce 1964.

V současnosti zde trvale žije okolo devadesáti obyvatel a do katastru Mostů s rozlohou 12.88 km čtverečních spadá ještě osada Terezín a Zvůle u známého rekreačního rybníka.

 

Poněkud menší umělou vodní nádrží (dokonce s ostrůvkem) se může pochlubit i samotný střed Mostů a na její hladině se zrcadlí líbivá silueta bílé kapličky - zvoničky s červenou střechou, stojící u jejího břehu.

 

Mosty se staly cílovým bodem mé dnešní túry, neboť mi odsud už za chvilku odjížděl bus do Dačic. Což bylo jen dobře, neboť mi v tom popoledním žáru už před Mosty došla zásoba tekutin (žádnou hospůdku ani obchod od zastávky přitom vidět nebylo), takže jsme odsud odjížděli dva: já jako pasažér platící a tím druhým, cestujícím načerno, byla moje na zádech mi přisátá ohromná žížeň.

 

Až se divím, že jsem s tímto břemenem dokázal překlenout i tu téměř kilometrovou vzdálenost dělící mne od dačického autobusáku k restauraci Dyje, kde mne na zahrádce čekala manželka.

Jana už jedla, a když mi obsluha přinesla jídelní lístek, mé suché hrdlo zasípalo objednávku a poprosilo, ať je mi z ní (ale, prosím, rychle!) nejprve přineseno pivo. Což bylo splněno, ale abych zdolal tu vepřovou panenku s hranolky a oblohou, musel jsem pak zcela vyjímečně požádat ještě o jedno.

 

Následoval odchod nahoru na pokoj, kde mi žena po sprše mastí namazala spáleniny, no a když jsem trochu vydechl, jal se na netu vyhledávat spoje na zítřejší den, kdy nás čekala návštěva Jindřichova Hradce...