Dolomity Brenta, Val di Sole a velké italské dobrodružství 4 (kolem jezer a památek k Lago di Garda)

Předposlední den našeho pobytu má být zasvěcen jezerům, přírodním rezervacím a pozoruhodným památkám v krásných historických městech. Cílem této etapy bylo věhlasné jezero Lago di Garda. respektive letovisko Riva del Garda na jeho břehu. Bylo ještě tepleji než předchozí dny – což je už tak téměř nepředstavitelné, ale prostě jsme šli výškově níže - a tak možnost opakovaného koupání přišla více než vhod. Čekala nás také delší cesta autobusem, a proto rovněž dřívější odjezd i pozdější návrat. V každém případě byl čtvrtek 23.7.2015 a nás čekala víceméně rovinatá etapa pod nádhernými vrcholky hor. No a protože se moje tělesná schránka opět trošku zotavila, začal jsem si italsko-tyrolskou cykloturistiku zase užívat.

Nejprve si zopakujeme část cesty, kterou jsme před necelým týdnem do Commezzadury přijeli, pak odbočíme do hor, které „projedeme“ tunelem, aby nás autobus vzápětí vyplivl u poměrně malého jezera Terlago. Jsme nedaleko stejnojmenného městečka a stále v turisticky oblíbené oblasti Trentino-Alto Adige. Většina výpravy ihned odjíždí, ale naše skupinka se raději vrhá do „živlu rozbouřeného střemhlav“. A přiznejme si rovnou, nic moc. Voda teplá, na dně bahno a jakési chaluhy, a ani ryby, plavající na hladině většinou ouško (na boku) nebo znak (bruchom hore), moc důvěry nevzbuzují. Sice se zde koupou i nějací domorodci, ale i tak se svlažím jen krátce a raději se projdu po břehu, abych ulovil nějaký lepší záběr. Všiml jsem si, že Bob udělal totéž. A tak se ani moc nezdržíme a pokračujeme dál.

Čeká nás – alespoň z počátku – příjemná cyklostezka, která se pod dohledem vápencových velikánů kroutí mezi ovocnými sady a vinohrady. Tak dojedeme až na hranice městečka Vezzano, kde nás zastaví jakýsi mladý italský cyklista. Na kole má sbalený celý svůj domov, na hlavě černé trenýrky a enormní vedro s ním evidentně udělalo své. Další cestu jsme mu nevysvětlili, protože jsme vůbec nepochopili, kam vlastně jede, a Tonda v něm bezpečně poznal italského příbuzného svého kamaráda Franty Poplivaného. A za chvíli už parkujeme u dalšího jezera. Jedná se o Lago di Santa Messenza a svou teplotou splňuje představu ledovcového jezera. Tady se rozloučím s naší skupinou, která je sice skvěle vybavena navigační technikou, ale zdá se mi v té chvíli málo památkomilovná.

Proto se přidám k Alenině tlupě, která se právě věnuje činnosti více než bohulibé, tj. pití piva. Připojím se a hned zaboduji. Dostávám totiž jako jediný ze všech pivo do půllitru, zatímco ostatní ucucávají svou 0,4 l. Na otázku, jak jsem toho o u obsluhující blondýny docílil, odpovím popravdě, že jsem prostě požádal o velké pivo. To prý ostatní pánové i dámy udělali také a Laďa to hned znovu vyzkouší. Dostane – k pobavení všech – opět 0,4. Až poté se ho zeptám, jestli při vstupu do restaurace nezapomněl pozdravit slovy „ciao bellissima“. Samozřejmě zapomněl a pak se divil …

Dopijeme a vyrazíme dál, ovšem ne příliš daleko. Na Lago di Santa Messenza totiž přímo navazuje Lago di Tobino se stejnojmenným hradem. My ho nenavštívíme, moje předchozí skupina ano, protože zjistí, že je tam hospoda. Holt křišťálovou kouli jsem s sebou neměl a my se zase mohli věnovat debatě s jinou početnou skupinou českých turistů. Jezero Tobino objedeme po něčem, co je kombinací širší pěšiny, haťové cesty a dřevěného mostku … a není to vůbec špatné. Vodní plocha přece jen alespoň částečně ochlazuje horkem se tetelící vzduch a my pokračujeme podél toku řeky Rimone, vytékající z obou jezer, k Pergolese, kde dáme u místního kostela krátkou odpočinkovou přestávku a pořídíme pár dokumentačních snímků. Když vytáhnu placku slivovice, abych se trošku ochladil, jsem sám překvapen, kolik zájemkyň mi v této činnosti rádo pomůže. Poté již zamíříme k dalšímu jezeru.

Jedná se o poměrně velké Lago di Cavedine, které je evidentně rájem surfařů. Ani se nedivím, protože zde fouká opravdu parádně. Přesto se nějak nasoukáme do plavek (mnozí domorodci jistě dodnes nechápavě kroutí hlavou, pod jakým kamínkem či za jakým stébélkem se dokážou naše holky ukrýt) a vstoupíme do životodárné tekutiny, která se prý nachází i v rumu. Kamínky na dně jezera a teplota vody sice vyloudí na tvářích mnoha účastníků cyklistického zájezdu, kteří se na chvíli změnili ve zkušené plavce a plavkyně, všechno možné, ale blažený úsměv tam tak nějak chybí. A tak si raději skočíme na pivo, kde nás najde naše juniorka s Bobem a dalšími. A zde také končí cesta kolem Fiume Rimone a my se přesuneme do údolí řeky Sarca. I tady nás čekají všudypřítomné hrady a poměrně brzy také jedna velká přírodní zajímavost.

Tou je ledovcové kamenné moře, tedy přírodní rezervace biotopu a vápencové morény zvaná Marocche di Dro. Unikátní oblast vznikla před nějakými 200.000 lety a několik z nás vysloveně nadchla (bylo nás takových ovšem poměrně málo ... asi dva). A jak název tohoto místa napovídá, moréna se nachází poblíž čtyřtisícového městečka Dro. Toto městečko většinu zaujme více než rezervace, přesněji řečeno upoutá hlavně kašna na náměstí před kostelem sv. Antonína. Pár mladistvých delikventů - např. organizátorka zájezdu - do ní i vlezou, což zase upoutá pozornost otylé policistky, která začne náměstí ihned bděle střežit a hrdinně bránit. Někteří z nás se mezitím zaskočí podívat do kostela (myslím ale, že kromě mě a Boba to nikdo nezkusil). Naší kamarádi zasednou k orosené sklenici s pěnou a já jedu s Aleninou skupinou dál Ovšem nijak daleko.

V obci Ceniga se totiž také nachází kašna, kde hned vyměníme vodu v lahvích za čerstvou a já naštěstí zaregistruji, že zde mají také starý římský most. Rychle přesvědčím kolektiv, že ho nutně potřebujeme vidět. Nejedná se sice už o stavbu až tak původní, protože jednoobloukový most byl přestavován v 18. i 19. století, ale to v té chvíli ještě nikdo z nás netuší. V době, kdy od řeky pořizuji fotodokumentaci, skočí z mostu na opačnou stranu dvě odvážné mladé skokanky. Zavzpomínám na mládické nerozvážnosti se skoky z mostu na Pastvinské přehradě a chystám se je rychle napodobit. Čekal mě ovšem tak rychlý zákaz, že to neznám ani od manželky. Smutně se tedy podívám do hlubiny pod sebou a vyrazím za ostatními. Před námi je jedno z nejkrásnějších míst, které tady potkáme … opravdu velmi půvabné historické město Arco.

V Arcu žije okolo 16.000 obyvatel a svým návštěvníkům nabízí opravdu pozoruhodné množství historických památek. Nám tedy i nějaké suvenýry, pohledy a pestrobarevné kopečky pravé italské zmrzliny (musím se ovšem přiznat, že mě zdejší zmrzlina tentokrát sice uspokojila, ale nijak nenadchla). Ale okolní flóra nám hlásí, že jsme v subtropech, takže chladit se musí. Většinu času však věnujeme – alespoň někteří – těm památkám. Zmínit musím minimálně několik paláců ze 16. a 17. století (zejména freskový Palazzo Marchetti) nebo klášter s monumentálním kolegiátním kostelem Nanebevzetí Panny Marie. Hlavní dominantou města však je – na vysoké skále nad řekou umístěný – hrad Castello di Arco. O jeho stáří se dodnes vedou spory, ale v každém případě je považován za jeden z nejkrásnějších v celé provincii Trento. Ve skutečnosti je to však spíše zřícenina (hrad byl opuštěn v 18. století) a nikomu se k němu šplhat nechce. Vzhledem k tomu, že venkovní teplota i ve stínu tvrdě atakuje čtyřicítku, využijí naopak mnozí spoluputující možnosti odpočinku ve stínu velikánů v městském parčíku.

Dalo by se tady „pobejt“ dlouho, ale musíme dál. Zdejší značení nepatří k nejlepším, a tak nájezd na cyklotrasu až tak úplně netrefíme. Na rozdíl od kolegů tedy nenavštívíme rekreační pláž Arco, ale kolem řady obchodů vjedeme přímo do sedmnáctitisícového města Riva del Garda. Dlouho neváháme a vletíme do plavek a vzápětí také do vody jezera Lago di Garda. Je fajn, sice má skoro třicet stupňů, ale v tom vedru i tak osvěží. Nevýhodou jsou pouze oblázky, tvořící pláže i dno jezera. I na fotografii Evy F. je vidět, že veškerý pohyb na tomto terénu a bez bot pořádně bolí. A tak se raději netrápím zbytečně dlouho – a protože nakládka kol nebyla ještě zahájena – vyrazím se projet po městě. Poté již odevzdám našim řidičům kolo a vydáme se s Tomášem do města pěšky.

Přesto, že jsme v podstatě pouze v letovisku na severní – tedy vrcholové – straně asi 60 km dlouhého jezera, je zde na co se dívat a přiznám se, že bych toto místo rád ještě někdy navštívil. Památek habaděj (vždyť zde byly objeveny i různé artefakty, pocházející z období Římské říše), a i ty hospůdky a kavárničky vysloveně lákaly k posezení. Překvapí nás však hlavně až středověký ráz centra města. A tak se alespoň v rychlosti podíváme na Náměstí 3. listopadu s arkádovými domy, historickou radnicí a 34 metrovou kamennou věží Torre Apponale, náměstí Piazza Garibaldi s Rocchou, tedy vodní tvrzí z 12. století, ve které se dnes nachází zajímavé regionální muzeum, a náměstí Piazza Cavour s kostelem Nanebevzetí Panny Marie. K tomu si ještě přidáme pozůstatky hradeb s městskými branami San Michele (13. stol.) a San Marco (11. stol.) i pár pozoruhodných uliček.

Ve finále potkáme hospůdku, ve které už sedí Libor s Evou F., Lenkou a několika dalšími, kterým se do středověkých uliček nechtělo a přidáme se k nim. Pivo dobré a ve finále mě ani nemrzelo, že jsem prošvihl nákup domů (s výjimkou jednoho povinného vynikajícího italského sýra) i nějaký ten pohled, publikaci či jiný suvenýr. A pak nás již čeká cesta domů, do Commezzadury. Vyjíždíme od zrušeného vlakového nádraží (na zrušené úseky železnice a bývalé nádražní budovy zde narážíme skoro tak často jako v ČR) a po nějaké hodince jízdy zjišťujeme, že je 21,30 hod. a venku pořád 31,5 Celsiů. Naštěstí se nám podařilo přes manželku velitele – a za dobré chování – vyprosit, že večer bude naražena ještě jedna bečka Šeráku. Byla poslední a chutnala opravdu skvěle …

Větší množství fotografií, které jsou také více o jednotlivých účastnících zájezdu, najdete tradičně na:

http://markyz63.rajce.idnes.cz/Dolomity_Brenta_a_Val_di_Sole_na_kole,_4._cast_kolem_jezer_a_pamatek_k_Lago_di_Garda_07_2015