Egypt - Mt. Sinaj (Gebel Musa)
Taba je nejsevernější oblastí egyptské rudomořské riviéry. Tato malá vesnice se nachází u severního výběžku zátoky Aqaba a je zároveň nejrušnějším hraničním přechodem do sousedního Izraele. Nejsou zde žádné historické památky, protože Taba byla dříve osídlována pouze hrstkami beduínů. Po Šestidenní válce v roce 1967 zabrali Izraelci pásmo Gazy a s ním i Tabu, kde začali s výstavbou moderních hotelů. Po dlouhých jednáních byla nakonec Taba vrácena Egyptu v roce 1988. Turistická oblast se rozkládá jižně od Taby. Je tvořena hotely a rekreačními středisky, které se snaží splývat s krásnou přírodou, již charakterizují mohutné Hory, nezkrotné pouště a pulsující moře s průzračnou vodou.
Nacházím se na Sinajském poloostrově, který je trošku jiný než ostatní části Egypta. Lze říct, že se jedná o vlastní subkontinent. Jeho název se údajně odvozuje od semitského měsíce jménem Sín. Trojcípý poloostrov má rozlohu asi 61 tis. km2. Z geologického hlediska je součástí Afriky a z geografického náleží k Asii. Od obou kontinentů je oddělen zálivy Rudého moře. Z jihovýchodu a východu Akabským zálivem, jímž Egypt hraničí se Saúdskou Arábií, Jordánskem a Izraelem. Od ostatního Egypta je na západní a severozápadní straně oddělen Suezským zálivem a Suezským kanálem. Severní část Sinaje je omývána vlnami Středozemního moře. Bezprostřední pozemní hranice má Egypt na Sinaji jen s Izraelem. Převážnou část poloostrova pokrývá Sinajská poušť, která je ve střední a jižní části poloostrova zvrásněna Sinajským pohořím.
V jedenáct hodin večer nasedám do mikrobusu, který jede do města Nuweiba. Zde v půl dvanácté přisedá pět břišních tanečnic, které se rozhodli pro stejný cíl dnešního nočního výletu jako já. Kousek za městem odbočujeme od Rudého moře do vnitrozemí Sinajského poloostrova. Míjíme poslední světla civilizace a vjíždíme do hor. Poté následuje přejezd náhorní plošiny. Několik minut před cílem zastavuje řidič u obchůdku se suvenýry a občerstvením. Pozoruji odbočku na malé armádní letiště a do vesnice. Asi po deseti minutách pokračujeme a naše cesta autobusem končí na zaprášeném parkovišti, kde již parkuje několik autobusů, mikrobusů, teréních aut a taxíků. A nové stále přijíždějí. Venku už je mumraj, pobíhá tady množství lidí, které se průvodci snaží zorganizovat. Většina návštěvníků sem totiž jezdí za účelem zhlédnutí východu slunce. Začátek výstupu je proto naplánován mezi druhou a třetí hodinou ráno. Od parkoviště se může pokračovat pouze pěšky. Vystupujeme, dostáváme baterky a chvíli diskutujeme, zda si vzít všechny věci. Poté se vydáváme na cestu. Ke klášteru Svaté Kateřiny zbývá ještě asi 500 metrů. Cesta na horu Sinaj začíná v širokém údolí „Wadi El–Deir“. Na levé straně kamenité cesty jsou dva významné kopce, Nabi Haruum a Aronova skála. Tyto však ve tmě pouze tušíme. Cesta vede dál podél hřbitovní zdi. Před klášterem odkládáme v restauraci svačinu, která tady na nás počká do našeho příchodu. Poté následuje průchod bezpečnostním rámem, který dle mého názoru asi moc nefunguje nebo mu nevadí kovové věci. Mohutné zdi kláštera Svaté Kateřiny můžu zatím jen tušit. Rychle procházím kolem vstupní brány s jednou rozsvícenou žárovkou. Vstup hlídá ozbrojený voják, rušit noční spánek mnichů není dovoleno. Do kláštera se podívám na zpáteční cestě.
Za klášterem začíná velbloudí stezka. V letech 1849–54 ji dal postavit paša Ibrahim Abbas. Původně měl být na vrcholu Mojžíšovi Hory palác. Nakonec jej nechal postavit na hoře Jebel Abbas Pascha, západně od Hory Sv. Kateřiny. Hned za zdmi kláštera začíná vpravo další výstupová cesta nazývaná „schody pokání“, což je tři tisíce kamenných stupňů vedoucích přímo vzhůru, které vytesali ve skále kající mniši. Ve tmě však nic nevidíme a průvodce nám sděluje, že se tudy v noci nechodí. Velbloudí stezka se po pár metrech zužuje. Proč má tento název, zjišťujeme záhy. Všude kolem nás jsou velbloudi čekající na své zákazníky. Asi do dvou třetin cesty je možno se nechat vyvézt, což využívá velká část „poutníků“. Myslí si patrně, že si tím zakoupí jedinečný zážitek. Většina z nich asi o horách nikdy neslyšela. Jejich vybavení tomu odpovídá. Ale jsou zřejmě pod boží ochranou. Když vidím, jak se natřásají, tak nevím, zda tento způsob cestování je ten ideální. Nohy je možná bolet nebudou, ale sedací část a záda zcela určitě. Po návratu budou tak rozlámaní, že si budou muset svoji dovolenou u moře prodloužit. Koho ale obdivuji, jsou velbloudi. Ve tmě a občas na okraji srázu jdou neomylně, občas popoháněni svým majitelem dokonce i utíkájí do kopce. Vpravo kamenná suť, vlevo příkrý sráz kolmo do údolí. S baterkou v ruce přeskakuji kameny, občas ale musím zastavit a dát přednost velbloudům s turisty na hřbetu. Stovky lidských i velbloudích nohou víří prach. Méně úspěšní velbloudáři postávají kolem a loví unavené zoufalce. Neustále slyším okolo sebe magické slůvko „camel“ nebo dokonce celé věty „do you want camel“ nebo „it is very good camel“ či „nádo velbjuda“.
Od kláštera svaté Kateřiny stoupáme po cestě v dlouhých serpentinách. Cestou míjíme na jednotlivých zákrutech stezky kamenné boudy, tzv. občerstvovací stanice s horkou kávou, čajem a spoustou suvenýrů. Malé čtvercové stavby jsou osvětleny plynovými lampami a bývají přeplněné oddechujícími poutníky. Přicházíme také do sedla, kde se dá odbočit do širokého písečného údolí Wadi Isbaiyah, nebo pokračovat stále vzhůru na vrchol Mojžíšovy Hory. Tímto údolím putovaly kdysi velbloudí karavany z Egypta a Palestiny a přivážely do kláštera potraviny, učence a cestovatele ze Suezské oblasti. Místo je označeno velkou hromadou kamení, které se říká Nagb'I Deir. Při pohledu hluboko dolů do údolí vidím proudící světelný pás, další stovky lidí s rozsvícenými baterkami, kteří tvoří za námi nekonečný světelný had, stovky pochodujících mravenců. Nad Sinajskými horami objevuji měsíc. Ostré vrcholky těchto hor se tyčí vysoko proti obloze plné hvězd. Některá známá souhvězdí jsou mnohem zářivější a v jiné poloze, než je vidím v Evropě. Zhasínám baterku a vzhledem k jasné obloze pozoruji v údolí malé beduínské osady. Je bezvětří a celkem teplo. Nade mnou září neskutečné množství hvězd a okolo mne je neskutečné množství lidí.
Cesta se klikatí a v jednom místě se dokonce vrací skoro o sto osmdesát stupňů zpět. Vidět je dolů až na začátek cesty. Potkáváme již také velbloudy, kteří mají první cestu za sebou a utíkají dolů lovit další turisty. Občas okolo mne spěchá jeden velbloud nahoru a z druhé strany běží druhý velbloud dolů, moc místa mezi nima není. V dálce je vidět slabé světlo. Pomalu se blížím na konec velbloudí stezky. Všude kolem je zvířený písek, pach běžících i ležících velbloudů, výkřiky obchodníků a povely beduínů. Mezi tím nepředstavitelným zmatkem se prodírají zpocení a unavení poutníci z celého světa. Směsice lidí jdoucí na vrchol je opravdu pestrá. Slyším kolem sebe angličtinu, němčinu, francouzštinu, polštinu, japonštinu, ale především ruštinu. Velkou část lidiček dnes tvoří Rusové. Všichni ti Ivanové, Máši, Váňové a Nataši se pletou pod nohy. Pořád se svolávají a počítají. Některé ruské dámy mají na sobě bílé kalhoty, krajkovou halenku, na nohou sandály nebo žabky, kabelku samozřejmě přes rameno. Vypadá to, jakoby očekávaly nahoře nějakou velkolepou slavnost. Nebo jim možná neřekli, kam jdou.
Za koncem velbloudí stezky se cesta vine pod skalním masívem a v poslední části musel být průchod skalami vybudován pomocí výbušnin. Poté následuje posledních 750 schodů, které však musí vyjít pěšky všichni bez rozdílu, i ti, co se předtím vezli, jestliže chtějí dojít až na vrchol Hory. Po kamenných schodech postavených v rozeklaných skaliscích už jednohrbý nosič nemůže. Za necelou hodinu začne nad obzorem vycházet Slunce a ještě mě čeká náročný výstup. Pomalu, krok za krokem, stoupám po schodech. Jsou to šikovně seskládané kameny, kde mohou jít vedle sebe stěží dva lidé. Chvílemi se proud udýchaných postav zastavuje. Na obou stranách cesty usedají na kamennou plotnu poutníci a odpočívají. Někteří lidé se navzájem podpírají a povzbuzují. Místní beduíni pomáhají těm, kteří již nemohou dál. Podpírají zhroucené a unavené postavy. Některé kulhající turisty dokonce vytahují po schodech nahoru. Asi tři minuty cesty pod vrcholem zastavujeme a čekáme. Ještě je dost času do východu slunce a tento je lepší strávit v bezvětří. Nachází se zde další z řady kamenných obchůdků, kde místní obchodníci nabízejí kromě suvenýrů studené i teplé nápoje nebo dokonce i celou snídani. Převlékám si zpocené tričko a oblékám mikinu a bundu. Zima sice není tak velká, jak jsem čekal, ale člověk je zpocený a bez pohybu.
Necelou půl hodinu před východem slunce pokračuji po posledních schodech. Zdolávám kamenné stupně různé balvonovité velikosti, občas i zajímavé klouzavosti. Po chvíli se procesí zastavuje. Jsem na konci cesty. Mám za sebou asi šest a půl kilometru a něco přes sedmset schodů. Lidé kolem se snaží si najít nejlepší místo pro výhled. Není to jednoduché, nejprve je potřeba správně určit směr, odkud bude Slunce vycházet. Procházím okolo odpočívajících postav zabalených do vlněných dek nebo spacáků. Na hraně skalního útesu nacházím volné místo a usedám. Jsem na vrcholu Mojžíšovy Hory. Představuji si historické události, myslím na postavu Mojžíše a jeho čtyřicetidenní pobyt na vrcholu této Hory. Při cestě z egyptského otroctví dostal Mojžíš od Boha příkaz, aby vystoupil na horu, tam setrval 40 dní a nocí bez jídla a pití a obdržel 10 přikázání, kterými se lid má řídit. Po většinu roku zde bývá přes den spalující horko a v noci naopak velmi chladno. Podle bible pobýval Mojžíš na posvátné hoře někdy na přelomu července a srpna. Přes den byl vystaven spalujícím slunečním paprskům, v noci se zřejmě přikrýval vlněnou dekou. Tak jako dnešní poutníci.
Východní obzor se rozjasňuje, je šest hodin. Světla je hodně, ale sluníčko nikde. Tmavé nebe se mění do modra, v dálce jsou vidět obrysy sinajských hor. Někteří lidé již chtějí odcházet. Já si však vzpomínám na informaci průvodce, že východ slunce nastane deset minut po šesté. A opravdu. Po chvíli se objevuje na horizontu tenká oranžová linka, která postupně nabývá na sytosti. Z mlžného oparu vystupuje ohnivý oranžový kotouč, který se dostává nad horizont. Lidé vytahují digitální fotoaparáty a nepřetržitě mačkají spouště. Kouzlo okamžiku, spouště fotoaparátů, zpěv i modlitby. Trvá to jenom několik minut a je vidět celé slunce. Začínám vnímat teplo z dopadajících paprsků. Někdo tvrdí, že nic nemůže překonat majestátnost výhledu z vrcholu Hory Sinaj při východu slunce. Já sice zklamán nejsem, ale viděl jsem už krásné východy slunce v Čechách, v Alpách nebo úžasné rozednívání v poušti v Maroku. Jako dneska já, pozoroval po čtyřicet dní východ slunce i Mojžíš. Měl však tu výhodu, že tady byl sám. Je zde sice hezky, ale na můj vkus moc lidiček. Pokud člověk hledá ticho hor, je na špatném místě. To by musel vystoupit na protilehlou horu Džabal Katarina neboli Horu svaté Kateřiny, která je se svými 2.639 m nejvyšší horou Sinajského poloostrova. Kaple na jejím vrcholku připomíná místo, kde byly údajně nalezeny kosti mučednice svaté Kateřiny. Když jsem se nabažil sluníčka, tak se rozhlížím kolem sebe. Pohled mě překvapil. Asi jako každého, kdo je tady poprvé. Vrchol Hory tvoří široká, protáhlá a nakloněná skalní traverza. Kam jsem se podíval, tam byli lidé, na každém schodu, na každém kameni, na každém výběžku. Několik stovek postávajících, posedávajících i polehávajících poutníků. Je to nějaká síla, přesvědčení či jiné pohnutky lidí z celého světa, kteří podstupují tento, pro spousty z nich strastiplný výstup na Mojžíšovu horu? Dělají to tak po staletí, v každou roční dobu, den co den. Zčásti je to asi také výborně marketingově zvládnutý byznys cestovních kanceláří. Co k té kráse, kterou jsem viděl a stále pozoruji říct? Napadají mne slova ze známé hry Járy Cimrmana: „když to srovnám s výletem na Kokořín, tak teda nic moc.“
Procházím se po vrcholu a mlčky pozoruji stovky lidí různých náboženství a národností. Na jednom místě skupinka japonců zpívá písně, naproti na vysokém kameni stojí muž a přednáší biblické texty, opodál se za ruce drží hlouček služebnic božích, jinde místní beduíni prodávají všechno možné i nemožné. Na skalních stupních okolo vrcholu mají beduíny svá stanoviště s občerstvením a suvenýry. Nechají tady člověka i přespat a za malý peníz zapůjčí deku na přikrytí. Stejně působivý jako východ slunce je totiž i jeho západ. Podle místních dokonce krásnější a navíc není na konci dne na vrcholu tolik lidí. V zimních nocích je tu ale velmi chladno a teplota klesá až pod bod mrazu. Po několika desítkách minut je po všem. Davy prchají zase dolů, k druhé části výletu, ke klášteru sv. Kateřiny. Zůstávají jen ti poutníci, kteří si přišli vychutnat klid tohoto krásného místa, který nastane, poté co opustí horu většina lidí. Na vrcholu stojí kamenná stavba „svaté trojice“. Původní kaple byla postavena ve 4. století, o dvě stě let později přestavěna a úplně zničena byla v 11. století. Původní základy jsou viditelné na západní straně vrcholu. Zbytky mohutných žulových bloků se válejí po stranách Mojžíšovy Hory. V roce 1934 byla postavena na vrcholu novodobá sakrální stavba. Hned za ní, jižním směrem, je muslimská mešita. Volně navazuje na křesťanskou stavbu a je ze stejného materiálu. Arabští stavitelé použili opracované kameny z původních ruin a zřídili z nich prostou krabicovou budovu – mešitu. Muslimská mešita je již otevřena, před křesťanským kostelíkem stojí mnich a chystá se ho otevřít.
Stojím na druhé nejvyšší hoře Egypta, na hoře Sinaj, v nadmořské výšce 2.285 metrů. V židovské Bibli je hora Sinaj také nazývána jako „hora Choreb“ (tradičně česky též „Oreb“) nebo jako „Boží hora.“ Je to však skutečná hora Sinaj? Židovští učenci po dlouhou dobu tvrdili, že neznají přesnou polohu Hory Sinaj. V minulosti to však bylo evidentně známé místo, jak vyplývá z biblických textů. Historici se domnívají, že poloha Hory byla zapomenuta v pozdějších dobách. Jako další možnosti, kde by se mohla tato hora nacházet, jsou uváděny v Egyptě Hory Hashem el-Tarif, Sin Bishar, Helal, Serbal, v Izraeli hora Har Karkom nebo v Saudské Arábii hora Jabal al-Lawz. Jaká je skutečná pravda, kde se nachází pravá hora Sinaj? Lze považovat výstup na Mojžíšovu horu, a všechno dění kolem ní, za pouhou turistickou atrakci?
V půl sedmé sestupuji krok za krokem po schodech dolů až k rozcestí pod vrcholem. Vpravo vede pohodlná velbloudí cesta, po které jsme přišli, vlevo pak stezka soutěskou s 3500 kamennými schody. Teplota stoupá, mikina mizí v batohu. Přemlouvám průvodce a k mé radosti se rozhodujeme pro náročnější cestu soutěskou. Při pohledu dolů vidím velkou písečnou rovinu se stromy – tzv. Eliášovu zahrádku. Právě zde uslyšel prorok Eliáš hlas Boží. Sestupujeme na plošinku, které dominuje krásný starý strom. Vysoko v horách zde roste tisíciletý cypřiš, několik malých cypřišů a olivovník. V této výšce jim dodává vláhu tající sníh a voda zadržovaná historickou byzantskou přehradou. Původně sloužila k ochraně kláštera před Jarními vodními přívaly! Dnes zde prší pouze v zimě, a to jen asi čtyřikrát! Sto metrů za Eliášovou zahrádkou začínají tzv. schody pokání s Eliášovou bránou. Schody začali budovat mniši ve 4. století. Byly dokončeny o dvě stě let později za císaře Justiniána. Mniši věřili, že výstup na Mojžíšovu horu po schodech lítosti je očistcem pro tělo i ducha. Kamenná brána byla zřízena až v 6. století. Cesta soutěskou vede strmě dolů, do údolí „Wadi El–Deir“.
Kameny použité na schody nepocházejí z údolí. Byly použity a přitesány okolní balvany, kterých jsou v suťových polích stovky a většinou mají celkem pravidelný tvar, vhodný pro budování staveb různého druhu. Na levé straně stezky, jsou v její horní části kolmé skalní stěny s různými obdélníkovými výklenky a zářezy. Ve spodní části cesty jsou na suťových polích oválné balvany všech velikostí. Vypadá to, jako když jdu po dně vyschlého toku řeky. Ve spodní polovině cesty je další kamenná brána nazývaná „Brána shovívavosti“. V minulosti střežili vstup mniši a vyzpovídali každého poutníka. Přibližně v polovině cesty stojí stará byzantská kaple, která připomíná zázračnou událost, jež se stala v 6. století. Hospodář kláštera Svaté Kateřiny nebyl schopen zabezpečit potraviny pro mnichy. Vyšel proto na Mojžíšovu horu a modlil se k bohu. Zjevila se mu panna Maria a slíbila sklady naplnit potravinami. Tak se také stalo. Další událost nastala, když byly sklady kláštera zamořeny blechami a mouchami. Mniši se modlili na vrcholu Hory. Po návratu všechna nečistá zvířata, jako mouchy, vosy, sršni, blechy a podobná fauna, z kláštera zmizela. Od té doby se v interiéru nenachází žádné mouchy a ty co tam vletí, zemřou. Prohlédnout interiér kaple jsme si nemohli, jelikož byly dveře zavřeny. Poslední část schodiště se klikatí strmým srázem kolem různobarevných skal tvarů zajímavých až neobyčejných. Z každého schodu je vidět ze všech úhlů impozantní klášter svaté Kateřiny. Klášter je zajímavě zasazen do skalní KRAJINY. V této části cesty procházíme také okolo pramene Svatého Symeona. Byl to pravoslavný mnich, otec patrona srbského národa Svatého Sávy. Společně založili významný klášter Chelandaria na svaté hoře Athos v Řecku. V jeho zdech mnich Symeon roku 1200 zemřel a o pět let později, tedy roku 1205, byl svatohorskými mnichy prohlášen za svatého.
V osm hodin přicházíme ke klášteru a prohlížíme si začátek stezky, po které jsme v noci šli. Na pravé straně jsou ruiny starých staveb, které nebyly doposud archeologicky prozkoumány. Na levé straně je strmý skalní masív z červené žuly. V trhlinách se nacházejí prastaré svatyně, poustevny a zahrádky s palmami a fíkovníky. Od 3. století zakládali pronásledovaní křesťanští mniši a poustevníci na Sinajském poloostrově malá klášterní společenství. V roce 330 zde postavila svatá Helena, matka císaře Konstantina, malý kostel. V 6. století vybudoval byzantský císař Justinián kolem kláštera hradby a strážní věž. Ke vzniku kláštera se váže pověst. Podle legendy sem mniši přišli proto, že se zde nacházel hořící keř, ze kterého Bůh hovořil k Mojžíšovi. Sv. Kateřina, dcera krále Konta z egyptské Alexandrie, se odmítla vdát, přijala křesťanství a kvůli tomu byla mučena a nakonec sťata. Její tělo pak andělé přenesli na svahy nejvyšší egyptské Hory Džabal Katrin, kde ji mniši po třech stoletích objevili. Skutečností je, že ve 12. století byly její ostatky v klášteře nalezeny. Od toho času nese tento nejstarší křesťanský klášter na světě její jméno. Klášter byl vystavěn jako pevnost, kterou dvě stě vojáků chránilo před beduíny. Třináct až patnáct metrů vysoké hradby dodnes vzbuzují úctu. Klášter sv. Kateřiny je nejstarší křesťanský klášter na světě a představuje nejznámější ostrůvek křesťanské víry uprostřed muslimské kultury v sinajské oblasti. Nachází se v údolí v nadmořské výšce 1.570 metrů. Rozdíl mezi klášterem a vrcholem Hory Sinaj činí 715 výškových metrů.
V dnešní době zde žije okolo 20 mnichů, kteří sem přicházejí dobrovolně a zůstávají až do konce života. Nejdéle tu údajně působil jeden z nich od svých sedmnácti do dvaadevadesáti let. První mše začíná ve čtyři hodiny ráno. V centrální Velké bazilice se slouží každý den, někdy i v kaplích sv. Štěpána a sv. Antonína. Klášter si udržel status po celou dobu své existence a od všech vládců si vždy dokázal získat potřebná privilegia. Hlavní smysl pokračující existence kláštera je velmi důležitý. Mezi křesťanskými mnichy a muslimskými beduíny panuje skvělé přátelství. Mniši mluví řecky, muslimové arabsky, odlišné jsou i jejich kultury, ale přesto panuje mezi nimi dobrý vztah. Sinaj tak dokazuje světu, že tato dvě náboženství mohou společně v míru koexistovat a respektovat se. Dokazuje to i mešita stojící uvnitř kláštera, postavená v r. 1106 pro islámské poutníky cestující do Mekky.
Svačíme a čekáme. Klášter sv. Kateřiny jen otevřen od devíti do dvanácti hodin. Vzhledem ke krátkým otevíracím hodinám je tady moc lidiček. Vstup je nyní návštěvníkům umožněn jen malými dvířky, kterými se projde na prostranství před hlavním chrámem. Přístupná je bazilika, obrazárna a dvě malá nádvoří. Uvnitř Justiniánské baziliky jsou ve zlatém sarkofágu dvě vzácné relikvie: lebka a levá paže sv. Kateřiny. Nádherná je také vnitřní výzdoba, proslavené jsou krásné byzantské mozaiky. Venku je nejvíce obdivovaný legendární "hořící keř". Co se zde však děje, je něco šíleného. Více než slavný keř stojí podle mne za podívanou to fotografické a dotykové běsnění. Každý se chce nechat vyfotit u keře, ale vždy se mu v záběru objeví ruce některého z poutníků. Všichni se sápou na keř, každý si chce ulomit kus větvičky. Ruka vedle ruky, hlava na hlavě.
Klášter nebyl nikdy dobyt ani vypleněn, proto se zde mohly nashromáždit umělecká díla a sbírky neocenitelné hodnoty. V areálu kláštera se nachází knihovna, sbírka ikon, kaple, lékárna, zvonice, mešita nebo dům pro hosty. V nepřístupných prostorách se ukrývá několik tisíc vzácných rukopisů, což je po Vatikánu nejrozsáhlejší sbírka na světě. V minulosti v ní byl objeven i Sinajský kodex ze 4. století, tedy důležitá verze Bible, dále první edice Homérových spisů či ojedinělá slovanská modlitební knížka. K dalším uměleckým skvostům patří i dvoutisícová kolekce ikon, některé pocházejí z 5. – 8. století, a dále různé kuriozity a dary, jako například pohár francouzského krále Karla VI. Samotný klášter svaté Kateřiny je krásný i při pohledu zvenku, možná zajímavější než uvnitř. Stavbu doplňují zahrady s olivovníky, vinnou révou, cyprišovníky a pomerančovníky.
V deset hodin odcházíme na parkoviště. Kousek za ním nám mikrobus ještě zastavuje a prohlížíme si Aronovu skálu. Na vrcholku stojí vedle sebe křesťanská kaple a muslimská svatyně zasvěcená proroku Aronovi. Při pohledu severozápadním směrem je tzv. Svaté údolí, kde Izraeliti čekali na Mojžíše. Na pravé straně je vysoká skála nazývaná „zlaté tele“. K tomuto místu se vztahuje biblické vyprávění o událostech pod horou Sinaj, které obsahuje také známou epizodu o nevěře Izraelitů, kteří si pod vedením Arona ulili zlaté tele a klaněli se mu jako svému Bohu, zatímco byl Mojžíš na hoře Sinaj. Po tomto porušení smlouvy Mojžíš rozbíjí desky zákona. Lid je potrestán. Mojžíš však znovu vystupuje na horu, dostává nový opis zákona a smlouva mezi Bohem a Izraelity je obnovena.
Poté opouštíme hory a jedeme po náhorní plošině přes poušť. Prohlížím si okolní krajinu, která je asi nehostinná, ale zato extrémně krásná. Na první pohled stovky kilometrů čtverečných ničeho. Ale když se člověk trochu zadívá, vidí krásnou poušť plnou barevných skalisek. I v této nehostinné krajině lze zahlédnout lidi, velbloudy nebo polodivoké kozy. Slyšel jsem, že Sinaj je na první pohled nic a na druhý všechno. Něco na tom asi bude. Cesta Sinajskou pouští za denního světla je mnohem zajímavější než v noci. Po přejezdu náhorní roviny se úzkými soutěskami sjíždí k úpatí pohoří, k Rudému moři, k městu Nuweiba. Je to jediná možná cesta přes Sinajské hory. Jedu stejným směrem jako šli Izraelité před tisíci lety. V půl jedné vysedám u hotelu, vítám se s rodinou a jdu do baru zapít dnešní krásný a úspěšný výlet. Nohy sice trochu bolí, ale není to tak hrozné. Myslím, že vzpomínky na výstup na Mojžíšovu horu a pohledy na okolní hory ozářené právě vycházejícím sluncem utkví v mé paměti déle, než vzpomínka mých nohou na náročný sestup po schodech.
O návštěvě pyramid v Gize píše na tomto místě: https://www.turistika.cz/cestopisy/egypt-pyramidy-v-gize
*
Další má povídání o některých navštívených místech a cestách se nacházejí na mém blogu: https://cestou-necestou-s-matejem.blogspot.com/ a také na stránkách iDNES: http://pavelliprt.blog.idnes.cz/
Přidat do oblibených uživatelů
Qesm Sharm Ash Sheikh
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Qesm Sharm Ash Sheikh
Půjčovna autPříspěvky z okolí Egypt - Mt. Sinaj (Gebel Musa)
