Expedice Apalucha 2014 - den první

Prodloužený listopadový víkend nabízel šanci - letos pravděpodobně poslední – na výlet a my se rozhodli, že ji využijeme. Katka objednala chatu v Nových Losinách (jednoznačným kritériem výběru byla dostupnost od vlaku a ze tří nabídnutých možností jsme vybrali Jeseníky), byla stanovena doba odjezdu a já jsem byla pověřena vymyšlením programu, což mě velmi potěšilo a začala jsem ohledávat okolí a přebírat zajímavá místa, abych nabídla pokud možno pestře strávený čas. Záhy jsem narazila na drobný problém. Vymyslet procházku v terénu problém nebyl, ale co kdyby počasí nepřálo? Co teď? Když mimo sezónu jsou zavřené hrady, zámky, jeskyně, dokonce i šumperská expozice o čarodějnických procesech?! (což mě teda jako dost namíchlo). K mému překvapení byla o víkendech zavřená i informační centra (ta, která bychom potencionálně navštívili); to už nechápu vůbec, vždyť mimo sezónu se snad dá očekávat návštěva turistů spíš o v sobotu a neděli, tím spíš, když pak následuje státní svátek a tím pádem další volný den. Nakonec jsem jakýs takýs program pro nepříznivé počasí dohromady dala, ale nakonec nebyl potřeba

Z Letovic jsme v sobotu vyjeli už po půl osmé, protože jsme plánovali zastávku v České Třebové, ve městě, které jsem dlouhou dobu považovala pouze za významný železniční uzel, ale při svých občasných toulkách po mapách jsem zjistila, že to asi nebude tak úplně pravda. Abychom se nemuseli tahat s nacpanými batohy, nechali jsme si je ve skříňkách na nádraží. Zatímco Jirka s Míšou svoje věci zamkli na první pokus a úplně v pohodě, naše snaha o bezpečné uložení věcí připomínala spíš boj kdo z koho. Čtyřikrát jsme stěhovali věci do jiné skříňky, protože se nám zkrátka nedařilo je zamknout (a nebylo to ani dvacetikorunou ani zvoleným kódem). Když se nedařilo zavřít ani dvířka u páté skříňky, nechali jsme si vyjet ven investovanou dvacku a asi bychom prubli poslední skříňku, která zbývala, kdyby Jirka nezkusil dvířka naposledy zabouchnout. Světe div se, podařilo se! Akorát jsme si pak uvědomili, že tu dvacetikorunu máme v ruce a že jaksi není jasné, co ta plechová krabice udělá, až budeme chtít svoje věci zpátky. Ale to jsme se rozhodli řešit, až kdyby ta situace nastala.

Tahle operace nás poněkud zdržela, ale naštěstí ne nijak dramaticky, takže k rotundě sv. Kateřiny (kam se mi podařilo pár dní před odjezdem zařídit extra vstup) jsme stihli dojít v pohodě. A ještě jsme se cestou v klidu vyfotili sochu Jana Pernera u kruháče u nádraží, budovu městského úřadu, památkově chráněný dům na ulici Lidická a říčku Třebovku. K rotundě jsme dorazili o něco dřív, než bylo domluveno, tak jsme se prošli po bezprostředním okolí a vyfotili si pár náhrobků (no, zní to poněkud úchylně ).Pak už se objevila paní průvodkyně, pustila nás dovnitř, kde si nás nejprve zkasírovala, než nás pustila do hlavní části rotundy. Připadala mi celkem maličká (rotunda, ne paní průvodkyně).

Dozvěděli jsme se, že rotunda sv. Kateřiny je jedinou dochovanou románskou stavbou ve východních Čechách, jejíž vznik se dodnes nepodařilo objasnit, byli jsme seznámeni s legendami o jejím vzniku a v hrubých rysech i s její historií. Interiéru dominuje oltář, v jehož středu je plastika sv. Kateřiny Alexandrijské, patronky kaple. Prý to byla královská dcera, krásná a vzdělaná a hned tak někdo jí nebyl hoden. Zaslíbila se Bohu a odmítla kvůli tomu i císaře. Ten ji za to chtěl nechat vplést do kola s meči, to ale rozťal blesk, tak byla popravena tak nějak „obyčejně“ – byla jí sťata hlava (uražená chlapská ješitnost, no). Ještě před smrtí ale stihla obrátit na víru padesát pohanských filozofů – šikovná holka. Atributy sv. Kateřiny, se kterými je zobrazována, tak jsou meč v pravé ruce a kniha v levé. Aby jí nebylo smutno, tak ji na oltáři doplňují další čtyři sochy – sv. Šebestián, sv. Rochus, sv. Růžena a sv. Rozálie, která je považována za ochránkyni před morem. Na vrcholu oltáře je kříž s tělem Krista, pod nímž jsou plastiky Panny Marie Bolestné a sv. Jana Evangelisty.

Ke kapli patří i kostnice, která ale není přístupná, čehož jsem dost litovala. Je tam jen jediný přístup, propadnout se tam shora, což se nám ovšem bohužel nepodařilo ;-)

Dalším významným prvkem v kapli je kruchta vyzdobená řadou deskových obrazů, pravděpodobně od místního umělce. Při rekonstrukci, která probíhala po první světové válce, byla kruchta zkrácena, aby bylo v prostoru více světla, bylo to ale provedeno tak nešťastně, že krajní obrazy byly rozříznuté. Kam se poděly obrazy, na které už na zkrácené kruchtě nebylo místo, není bohužel známo.

Protože nám paní průvodkyně poradila, že pohledy a jiné suvenýry můžeme zakoupit v muzeu, když infocentrum je zavřené, vedly další naše kroky tam, ale do začátku otevírací doby nám ještě zbýval nějaký čas, tak jsme zkusmo nakoukli do kostela sv. Jakuba. Dveře zamčené nebyly, ovšem hned u vstupu jsme narazili na skupinu lidí, kteří zcela evidentně přišli na křtiny. Vetřít se tam a během křtin si prohlížet kostel by bylo dost hloupé, tak jsme zase vycouvali a šli se podívat jinam. Vyfotili jsme si Českou spořitelnu – na ní teda zajímavého není nic, ale na budově, ve které sídlí, ano. O kousek dál jsme narazili na cukrárnu, jejíž výloha nás zaujala natolik, že jsme se rozhodli zajít na kafe, a když jsme ve vitríně objevili zákusek nazvaný „Českotřebovský pražec“, bylo nad slunce jasné, že nemůžeme odejít, aniž bychom ho ochutnali.

Poté jsme učinili druhý pokus o návštěvu kostela. Křtiny sice už skončili, ale mříž byla zamknutá. To byla velká škoda, interiér kostela totiž vypadal hodně dobře. Snad někdy příště. V muzeu jsme původně chtěli jen nakoupit suvenýry, nakonec jsme se ale rozhodli i pro prohlídku. Takovou dost bleskovou, trochu nás tlačil čas, protože jsme chtěli ještě zajít na oběd, ale i tak to stálo za to. Velorexy, letadýlka, vláčky a expozice o kanálu Dunaj – Odra – Labe (doufám, že tahle blbost se nakonec realizovat nikdy nebude!).

Na oběd jsme zašli do místního pivovaru. Faltus jsem vybrala zcela záměrně, abychom v rámci poznávání mohli poznat i místní pivo. Museli jsme se ale rozdělit, téměř všechny stoly byly takhle v době oběda rezervované. Prý je tam takový frmol pořád, takže je rozhodně lepší si stůl minimálně tři dny dopředu zarezervovat. Oběd se trochu protáhl, hlavně tedy kvůli obsazenosti restaurace, takže jsme to měli na vlak tak akorát. Katku a Davida, kteří byli obslouženi dřív a kteří tedy také dřív dojedli, jsme poslali napřed, aby měli víc času na přetahování se skříňkou (které se nakonec nekonalo, skříňka vydala své poklady dobrovolně). Jo, a pivo mají dobré – aspoň teda jedenáctistupňovou Milotu Red Ale, kterou jsem pila já, a sedmnáctistupňového Miroslava, kterého si vybral Jirka.

Pak už nás čekala cesta s přestupem v Zábřehu a po druhé hodině jsme vystupovali v Nových Losinách. Teď už jen cesta do kopce a pátrání po správné chalupě. Dle instrukcí jsme měli přejít lávku přes potok a pak jsme to hned měli vidět. Tak jsme zkusmo přešli hned přes první lávku, na kterou jsme narazili, abychom zjistili, že jsme na špatné adrese. Z chalupy o kousek níž vyběhla tlupa psů a jejich majitelka nám evidentně chtěla pomoct, ovšem přes hlasitý štěkot nebyla schopná rozumět, na co se vlastně ptáme. Jirka se odvážně vrhnul do jámy lvové – teda psí – a šel se paní zeptat zblízka. Bohužel jsme o radu požádali nesprávnou osobu, pořád nás posílala někam do lesa a navíc chtěla využít té možnosti, že si má s kým popovídat, takže docela dlouho trvalo, než se Jirka mohl utrhnout. Jiná domorodkyně, která šla kolem, sice také náš problém nevyřešila, ale aspoň nás neposílala špatným směrem, nad to nás pozvala do penzionu Trojkámen hned dole u silnice. Správnou chatu jsme nakonec našli o čtyři silniční mosty výš, majitel na nás čekal venku, takže dalšího tápání jsme byli ušetřeni.

Převzali jsme chatu, a protože už nezbývalo moc denního světla na nějakou procházku, tak jsme zbytek dne strávili u společenských her. Ve všech třech kolech Bangu jsem si vylosovala roli bandity a s gustem jsem pokaždé odstřelila šerifa, aniž mi to jeho pomocník nebo odpadlík stihli zatrhnout. V obou kolech Česka jsem s přehledem vyhrála, přestože v kategorii „Příroda, věda, technika“ „moje“ otázky týkající se přírody dostávala Katka a já zas měla štěstí na „její“ matematiku. Při Aktivitách se mi taky dost dařilo hádat, takže jsem ostatním (hlavně tedy soupeřům) asi dost pila krev :-D

Pak už jsme si jen nachystali ležení (kotel na tuhá paliva vytopil ložnice poněkud nedostatečně, takže jsme se rozhodli nocovat v bojových podmínkách přímo v obýváku na gaučích a já na matraci z jedné postele – aspoň jsme v noci mohli sem tam přiložit) a šli spát, ať jsme fit na zítřejší program.