Expedice Banát - první část

Se svými kolegy a studenty jsem uspořádal již deset expedic. Třeba některé budou pro vás inspirací. Přes původní plány, že do Rumunska se vypravíme jen s malou skupinkou, nasedlo nakonec v pátek prvního července do karosy čtyřicet studentů doprovázených trojicí učitelů. K členům výpravy lze počítat i dva řidiče a Veroniku - průvodkyni cestovní kanceláře Kudrna, kterou jsme přibrali do party v Brně.

Už na počátku cesty jsme nabrali velké zpoždění, neboť průjezd Prahou v pátek a ještě první prázdninový den nebyl zrovna nejlepším řešením. Rovněž cesta do Brna po dé jedničce není vždy tou nejrychlejší.

Pak už to šlo rychle. Česko - slovenská, Slovensko - maďarská, maďarsko - rumunská hranice a šup, jsme v jiném světě. Zmizely billboardy podél silnic, když už nás míjelo nějaké auto, tak to z 95 % byla dacia, přibylo nepořádku, nikdy nedostavěných budov a domácího zvířectva potulujícího se bezprizorně krajem.

Kolem poledne druhého července jsme udělali přestávku v Temešváru (Timisoáře). Městě, které je považováno za centrum Banátu, přestože vlastně leží mimo něj. Mnozí možná po průjezdu vesnicemi čekali chudobu na každém kroku. Skutečnost však byla jiná. Nechyběl Mc Donald, bankomaty nabízely nové bankovky, kterým byly právě v tyto dny škrtnuty čtyři nuly. Za poznámku jistě stojí, že Temešvár byl vůbec prvním městem v Evropě, které bylo osvětleno elektrickým světlem.

Prohlídku města jsme začali u pravoslavného chrámu, v němž působil maďarský metodistický pastor László Tökes, kterého v roce 1989 zatkla obávaná rumunská policie Securitate. Tento moment je považován za počátek protikomunistické revoluce, která skončila pádem režimu Nicolae Ceauşeska.
Velkým překvapením pro nás bylo náměstí Piata Unirii, které lemují nesmírně krásné domy s množstvím ornamentů a balkónů. Bohužel jich je část v dost špatném stavu a za mnohými z nich vyrostly obludné a neudržované paneláky.
Po více než hodinové procházce centrem jsme se vrátili k autobusu a zamířili do hor. Čím více jsme se vzdalovali od Temešváru, tím chudší vesnice jsme projížděli po čím dál poničenějších silnicích. Výjimkou bylo městečko Coronini, jehož obyvatelé, většinou rybáři, pohádkově zbohatli během války v Jugoslávii. Pašovali totiž přes Dunaj pohonné hmoty. V Rumunsku je zvykem dávat bohatství na odiv, a tak u Dunaje stojí obrovité domy v duchu podnikatelského baroka. Ale to, co občas vidíme u nás, je jen slabý odvar toho, co lze spatřit v Coronini.

Coronini je správní obcí české vesničky s romantickým názvem Svatá Helena. V současnosti nejstarší česká vesnice v Banátu se pro nás stala na pět dnů přechodným domovem. Do Svaté Heleny se stoupá přímo od Dunaje silničkou, která nikdy nepoznala asfalt, jistě však zažila mnoho přívalových dešťů. Stará karosa je zřejmě jediným autobusem na světě, jenž si s pěti kilometry stoupání umí poradit.

Během dobrodružné jízdy jsme byli již všichni napnuti. Jak dopadne rozdělení do rodin? Budeme rozumět starodávné češtině? Vše proběhlo hladce. Ubytovatelů se sice neseběhlo tolik, jak průvodkyně čekala, nicméně přesto nebyl problém všechny expedičníky ubytovat. (Veronika nás upozorňovala, že se o nás budou prát, ale předcházela nás mylná informace, co se týká velikosti výpravy, a tak to většina místních asi předem vzdala.) Problém nebyl ani s jazykem. Je to neuvěřitelné, ale zdejší čeština se uchovala ve velmi ryzí podobě a jen tu a tam ji doplňují rumunské výrazy pro nové věci (poprvé jsem si toho všiml u žárovky, které zde říkají bek).

Nyní musím hovořit chvíli jen za sebe, ale předpokládám, že většina z nás to měla podobné. Domů si mě odvedl osmnáctiletý mladík, který se jako většina jeho kamarádů chystá vystěhovat do Čech a vlastně jen čeká na vyřízení povolení k trvalému pobytu ze strany českých úřadů. V Čechách je už jeho starší bratr. Sestra žije se svým manželem zatím ve Svaté Heleně.

Domácí mě přijali velmi srdečně. Právě zde platí více než kde jinde staré pravidlo "host do domu, Bůh do domu". Jak mi radil průvodce, zul jsem se již před vchodem. Uložen jsem byl do obýváku, v němž mě překvapilo video, dvd přehrávač a hifi souprava. K jídlu jsem dostal hranolky smažené na sádle a domácí klobásku. A samozřejmě dvakrát pálenou slivovici - láhev s ní je ve většině katolických rodin ve Svaté Heleně neustále připravena k použití. Nicméně až na výjimky se zde opíjejí jen turisté. Kromě té dvakrát pálené jsem v dalších dnech dostával k jídlu ještě slabší verzi, pálenou jen jednou.

Po večeři jsme táčkovali - tak se říká povídání. Podle mnoha místních to bylo nejpříjemnější trávení času v dobách, než sem dorazila televize (na běžnou anténu chytali moji domácí dvacet programů, zejména ze Srbska). V souvislosti s televizí a zejména se seriálem Dallas jsem zvěděl spoustu historek - například o tom, jak hospodář vypřáhl jen jednoho koně, když se přiřítil z pole a už běžela znělka. Jindy zase kvůli seriálu zapomněli domácí zavřít husy, a tak jim je odnosily lišky.

Nechci o tom moc psát, protože řada místních je velmi rozezlena na různé pisálky popisující život v Banátu. Řada těch článků, které jsem před odjezdem četl, byla ale v podstatě pravdivá, ale kdo by chtěl být v roli nějakého exota - takže se ani nedivím. A tendenci ke zjednodušování máme prostě všichni.

Po ryzosti mých domácích se mi teď stýská, nechali mě aspoň maličko nahlédnout k mým kořenům - kulturním, náboženským, kulinářským i jazykovým.

Velkým problémem v českých vesnicích je voda. Proto přes elektronické vymoženosti patří ke každému domu kadibudka na dvorku a nelze kromě soboty moc počítat s teplou vodou v koupelně. Několik dětí bylo dokonce celých pět dnů odkázáno jen na lavor či na občasnou očistu v horských potocích.

Přijeli jsme v sobotu, takže aspoň mně se teplé vody dostalo. Po jejím využití jsem ulehl pod peřinu s modrobílým pruhováním, která vážila snad dvacet kilo, a usnul v naprostém tichu.