Expedice Šumava Žel.Ruda-Bělá n.Radb. 2010 I.část.

Vyrazili jme řádně nabaleni ráno 29.května vlakem z Brna. Hlavní cil je dosáhnout osamocené hospody Na Pleši na hřebenu Českého Lesa ve výšce něco přes 860 m n.m. Dlouhým sezením ve vlaku jsme poněkud zatuhli a tudíž při vystupování z vlaku v Železné Rudě se nám pod plným zatížením nechce moc do prudkého kopce na Belveder. Než si důchodcova záda zvyknou na bezmála 20kg zátěž, chvíli to potrvá. Stejně jsem zvědav, jestli s mými vadnými rameny vůbec do cíle dorazíme. Kvůli nim mi musí kamarád do popruhů pomáhat. Plánovanou zastávku u hotelu a minipivovaru Belveder dosahujeme po něco víc jak 100m převýšení. Na čerstvém vzduchu pod přístřeškem ochutnáváme jejich výborná piva. Ale nemůžeme tu sedět věčně. Kousek pokračujeme po modré značce. Po nejbližší, trochu lepší lesní cestě, odbočujeme po vrstevnici doleva. Stejně se nakonec cesta ztrácí, ale to už nevadí, protože na kraji lesa vidíme sjezdovky Špičáku. Takže nějak dolů a dostat se na zelenou. Tady už jsme se trochu rozpohybovali a cesta ubíhá. Pokud možno chceme co nejdál od civilizace, jak se to jen podaří. V družném hovoru bohužel nějak přehlédáme modrou odbočku vlevo a dostáváme se až pod Špičácké sedlo. Trochu jsme si zašli a tak se dostáváme k Čertovu jezeru po žluté. Už se stmívá a zachraňuje nás krásný přístřešek. Kdoví jak to bude s počasím v noci. Povečeřeli jsme a uložili se na úzkou lavici, z níž jsem v noci dvakrát spadl. No co. To k širákovým spaním patří.

Ráno, do růžova vyspaní vstáváme. Následovala snídaně a plán na dnešní den. Po včerejších asi 11km by to dnes už mělo být víc. Něco kolem 25-30km. Ještě než jsme vyrazili, se dalo do deště. Při focení mi káplo na objektiv, doufám, že to nebude mít následky. Padání vody shora nás nevyvedlo z rovnováhy, neboť málo kdo to ví, my ovšem ano, že člověk je ve vodě nerozpustný. Jdeme po červené turistické dálnici okolo Černého jezera a zastavujeme u jediného šumavského vodopádu Bílá strž. Naproti nám jdou dva cyklisté v pláštěnkách, nesoucí si kola po odbočce dolů k vodopádu a zpět. Také pěkná procházka. Vodopád zdokumentován, dále u Statečku dáváme pod přístřeškem svačinku. I déšť si dal na 15 minut pauzu. Šumavská krajina se nám líbí a hlavně že nikoho nepotkáváme. U Zadních chalup se šeří, budeme hledat spaní. Odbočujeme Doprava, tam někde by měl být podle mapy pramen. Byl. Ale jenom na mapě. Ve skutečnosti potůček pramení z mokřiny. Nahoře stojí opuštěná stodola se zbytkem sena. Krásný, suchý hotel. Nevím, proč ho kamarád odmítl. Vracíme se zpět a dole zalézáme do smrčí a stavíme malý, promokavý stan. Lepší než nic. Naštěstí přestalo pršet. Jen poprchá. Aspoň, že to. Stan je velký, pro dvě osoby. Snad 60/160. Ovšem tvůrce nepočítal se dvěma obrovskými zavazadly a potřbou manipulačního prostoru. Každopádně takové ticho, jako je v šumavských lesích se mimo CHKO moc nevyskytuje. Žádný pes, žádné auto, žádné letadlo. Nic. Nijaký zvuk v noci nerušil náš spánek. Svoje vlastní chrápání totiž člověk neslyší.

Ráno už to bylo s počasím lepší. Už nepoprchalo. Drobně mžilo. Rychlá snídaně, bleskové sbalení a jdeme dál. Magistrála se přiblížila ke státní hranici, kterou zde tvoří Chodská Úhlava. Na našem břehu je krásný hraniční kámen s českým symbolem – lvem. Dochází nám voda, nahýbám se do Německa nabrat z potoka německou vodu. Lepší než nic. Odsouvám bokem pěnu, ale pak si to rozmýšlím. Rozhlédnu se, asi kilometr na německé straně je nějaký statek a o dva kilometry bokem další hospodářství. Nezbývá, než dál pokračovat. Po překročení silnice z Německa na Nýrsko konečně scházíme z červené turistické magistrály a současně cyklostezky na neznačenou lesní cestu. Tím také definitivně opouštíme CHKO Šumava a postupujeme k Českému Lesu. Konečně trochu země nikoho. I když jsme zatím ze Železné Rudy potkali za tři dny jen pár jednotlivců, přece jen vědomí, že tady budeme se zvěří sami, nás potěší. Nejen to. U Předních Fleků na nás dokonce na okamžik vykukuje kousíček modré oblohy! Na křižovatce neznačených polních cest U bývalých Srubů jdeme zabraní do hovoru automaticky Doprava. Když je člověk líný často vytahovat mapu, tak sice pozná něco neplánovaného, ale za cenu zacházky. Polňačka se lepší v úzkou silničku, po které poslední vozidlo co jelo, byl buď pohraniční gaz, nebo traktor. Možná i letos. Pak se objevuje křižovatka se skutečnou okreskou a za ní cedule obce Pláně. Tady už se musela mapa vytáhnout a zjišťujeme špatný směr do vnitrozemí. Nevadí, aspoň doplníme vodu. Už bychom ji potřebovali. Začíná pražit sluníčko a žízeň roste. U prvního osamoceného domu štěká pes, jinak nikde nikdo. Další samostatné hospodářství o sto metrů dál vypadá nadějněji. Procházíme ke dveřím a zvoníme. Nic. Znovu. Tak na ně bušíme, co když je někdo za domem. Žádná odezva. Koukáme, kousek vedle dokořán otevřené dveře do nějakého kamrlíku. Nakoukneme, nikdo. U dveří vidíme kohoutek se smotanou hadicí. Výborně. Tedy samoobsluha. Vytahuji petku, odtočím z hadice teplou vodu s případnými řasami a doplňuji do petky. Kamarád činí totéž. Okamžitě vodu začínám přelévat do hrdla. A jak pije on a má petku proti světlu, zdá se mi voda nějaká trošku jakoby do zelenkava. Poukazuji na to, ale vyruší mně příjezd majitele v autě. Ještě ani nedošlápl ze dveří na zem a už řval. Že jsme na soukromém pozemku, co tam děláme, atd. atd. Na ten křik se kupodivu otevřou dveře domu, kde nikdo nereagoval a objeví se v nich paní domu. Využíváme hospodářova nadechnutí, slušně zdravíme a vysvětlujeme, že jsme u dveří marně zvonili a bušili, na 8 metrech mezi silnicí a dveřmi žádná cedule o zákazu či soukromém majetku není, tak jsme si dovolili natočit 3l vody, a hned zase půjdeme. Chlap řval dál, že na nás mohl vyběhnout jeho nebezpečný rotvajler, kolik lidí už zle pokousal atd. Když se vyřval, paní nám starostlivě sdělila, že v okolí je bída o pitnou vodu a že ta voda z kohoutku není pitná, je natažená z nějakého žabího rybníčku za silnicí pouze pro zalévání trávníku. Aha, tak proto nazelenalá. „To nic“ povídám vytahujíc naši moravskou slivovicu „my na to máme medicínu“. Zhluboka si přihýbáme a zašpuntováváme čutoru. Chlapovi jsme nenabídli. Po té prevenci se nám krásně a vesele šlape dál. Jen musíme kvůli zacházce místo liduprázdnou přírodou šlapat až do Všerub po silnici. Ze školních lavic byste měli znát zeměpisný název Všerubský průsmyk. Jinak nejvýznamnější stavba je zde poutní kostel, ke kterému se konají poutě. Ve Všerubech už nám dnešní skoro 25km procházka stačí. Nehledě k tomu, že se mezitím dost ochladilo, fučí hodně studený vichr. Pár dní jsme vlastně neměli žádnou kultůru, tak hledáme nějakou místní restauraci. Sedáme si venku před Restaurantem Jana necháváme si donést pivo. Obsluhující nás soucitně zve dovnitř řka, že je venku zima. Z nás se kouří jak ze zpocených koní po dostizích. Když člověk nese na zádech závaží, tak se logicky zahřeje, že. Ovšem po půlhodince nás zvenčí ochladil severák i zevnitř vychlazené pivo, takže jsme přece jen postoupili do prázdného lokálu. Opřel jsem si vandrputnu o barpult a sedli jsme si poblíž. Hostinská je hovorná, my taky a tak na nás vyzvídala, odkud a kam, ukázala opačně jdoucí hodiny na stěně, postěžovala si na místní nezaměstnanost a že tím pádem lidé ´bez peněz do hospody nelez´. Sem tam někdo jezdí pracovat do Německa nebo do Nýrska. Jinak na pár polích či v lese. Všeruby dělí od hranice pouhých 1,5km. K večeru se lokál přece jen malinko zaplnil. Také přišel jeden Němec v polomysliveckém. Nepřišel, přijel autem. Prý to má 3km. Chce si sednout k barpultu a tak chytí moji tornu, že ji kousek posune, aby si mohl sednout. Chytil ji a málem udělal stojku. Nemohl ji zdvihnout. Děsná váha ho překvapila. My jsme se mohutně zachechtali a on na nás s vytřeštěnýma očima: Was ist das? Nebo něco podobného. Neuměl česky, jen rozuměl. Tak jsme mu vysvětlili, odkud, kam a jak. A také jsme se ho zeptali stejně jako předtím hostinské, jestli není v okolí nějaký seník. Reakce podobná. Jen navíc tvrdil, že do blízkého lesa, kde hodláme přespat, se chodí pytlačit na kance. Aby po nás někdo omylem nestřelil. A rukama naznačuje: „Pif Paf“. Jak pivo teklo a vesměs se družně bavilo, tak občas namířil rukama směrem k nám a vyslovoval jediná dvě česká slova, co znal. Pif Paf. Nakonec se přátelsky s celou hospodou loučíme a poodcházíme asi 2km do hraničních hvozdů. Pro jistotu před počasím i pytláky stavíme stan. Aspoň trochu oschne. Rosa už moc neznamená - malý vodní sloupec.

Čtvrtý den bohužel musíme zase asi 5km po silnici, protože je to souběžně jen 500 – 700 m od hranice a žádnou cestu jsme mezi tím nevynalezli. V Maxově konečně se konečně dá odbočit zase do civilizaceprosté KRAJINY. Na hraničním přechodu Folmava naše hrdla svlažujeme u benzinky vynikajícím vychlazeným lahváčkem Budvaru a pokračujeme rychle odsud. Moc velké hemžení, vietnamští trhovci a předražené restaurace, nic pro nás. Pak už jen lesy a lesy. Abychom moc nepřeschli, při vstupu do CHKO Český Les zase začalo pršet. V lesích objevujeme bývalou rotu pohraniční stráže Bystřice. Udělali jsme si v těchto velkých opuštěných kasárnách malou exkurzi. Soudíme, že dnešní dvacítka stačí, plán cesty plníme a chtělo by to na noc nějakou ochranu před nepřízní počasí. Tu jsme našli v podobě krásného, obrovské a huňatého smrku, pod nějž se krásně vejde i náš stan na proschnutí. Zase nádherná, tichá a suchá! noc.

Ráno bylo pod stromem je pořád sucho na rozdíl od mokrého okolí po nočním deštíku. Výborná snídaně po probuzení bez budíku posiluje naši maximální spokojenost. Od kasáren volíme zelenou turistickou značku, protože se klikatí lesy směrem ke hranici. U Tří Znaků (podle vytesaných znaků tří zde se spojujících tehdejších hranic Bavorska, Čech a Vévodství Falckého) si dáváme přestávku a obhlížíme okolí. Opět začíná pršet, tak se vydáváme dál na cestu. Na desátém kilometru nás mile překvapí Lesní chata. Má přístupný přístřešek a už začínáme být docela provlhlí. Po pěti dnech, téměř pořád ve 100% vlhkosti, se to nakonec dostane všude. Tudíž přístřešek velice vítáme. Byl zde prostor na rozvěšení všeho mokrého, celt i stanu. Na jakémsi prkenném pultíku začínáme vařit něco teplého k večeři. Znenadání nás však vyrušuje prudkým zabrzděním auto a kvapný výsadek dvou osob v lesnickém odění. Nechají nás tam? Mají tak napilno, že nás ani nevnímají a vrhají se do chaty. Pokračujeme v kuchtění a po očku sledujeme cvrkot. Po chvíli jeden z mužů vychází a kontroluje kouřovod od kamen, co prochází nad našimi hlavami pod stříškou a do komína. Z otevřených dveří se valil kouř, z komína nic. Jak záhy vysvitlo, jednalo se o vedoucí pracovníky polesí, kteří potřebovali rychle připravit a vyhřát chatu pro nějakou VIP návštěvu shora. Když vidíme, že se jim nedaří provlhlý a studený komín včetně kamen uschopnit, nabízíme jim své služby. Naštípali jsme ze suchého dřeva tenčí podpal, prohřáli zvenku komín naším vařičem, zavřeli na chvíli dveře, aby vznikl v místnosti tlak a dobré dílo se podařilo. Lesáci byli hrozně šťastní, že se podařilo chatu rychle a hlavně včas vytopit, neboť vzápětí přijela návštěva a my je vytáhli z průseru. Mezitím si doděláváme v klidu v přístřešku večeři a jíme. Po pár hodinách návštěva odjíždí a lesáci nám děkují. Za odměnu nás nechali krásně ve vytopené chatě osušit. My zase na oplátku nařezali a naštípali do zásoby dřevo z jednoho celého poraženého kmene, ležícího u cesty. Stejně jsme neměli nic jiného na práci. A spalo se opět výborně.

U chaty vyvěrá pramen s výbornou vodou, kterou ráno doplňujeme do našich petek. Včerejší nižší kilometrový výkon nám moc nevadí, máme stejně přeplněno. Pokračujeme pěknými, mokrými lesy souběžně do Lískové. Na pravé straně míjíme po vrstevnici ve vzdálenosti 1,5km známý kopec s dvěma věžemi Čerchov. Místo původně plánované cesty z Lískové přes Německo, protože podél hranice cestu neznáme a je nejistá, jdeme do Nemanic, i kvůli doplnění zásob. U místní malé samoobsluhy nám dokonce půjčili ven židličky a mohli jsme poobědvat. Jirka to využill a se svolením milé prodavačky si dokonce uvařil na parapetu výkladní skříně pytlíkovou polévku. K zapití zde bylo lahvové pivínko. Po dnešní dvacítce rozbíjíme tábor v lese poblíž býv. Lískovce. Tentokrát na měkkém jehličí.