HLINSKO 21 - 2.Historickým jádrem Havlíčkova Brodu

Ačkoliv je sobota, moc jsme si nepřispali. O půl šesté nás probudilo sluníčko. Byla by škoda toho nevyužít, proto jsme rychle posnídali a vyrazili do uliček Betléma mezi roubenky před odjezdem vlaku do Posázaví (v 6.58) rychle něco nafotit. Pokračovat se bude až odpoledne po našem návratu. Zároveň chci Janě ukázat centrum Hlinska a absolvovat s ní návštěvu muzea, ale o tom až potom – nyní nás čeká cesta do Brodu!

 

Dnes mi za slunečního svitu připadala krajina Vysočiny, kterou projíždíme, mnohem zajímavější. Za Ždírcem nad Doubravou zastavujeme u obce se zajímavým názvem - Bílek. Což mne přivedlo na myšlenku, abych se večer podíval do map, neboť dle zákona logiky by se mělo poblíž nacházet také osídlení jménem Žloutek. Jenže nic takového jsem na kartografických listech nenašel! Škoda…

V každém případě část toho Bílku pozítří spatřím hezky blízka (pokud mne tedy nezradí počasí), protože si návštěvu známého kaňonu Doubravy začínajícího hned za dědinou ujít rozhodně nenechám! A své putování ukončím ve stanici Chotěboř, kde náš vlak právě zastavuje, aby na cestě do Brodu nabral další cestující.

 

Za Rozsochatcem už se rychle blížíme k cíli našeho výletu – ke krásnému městu známému v minulosti pod názvem Německý Brod. Podle národního buditele a zakladatele české žurnalistiky byl hned po druhé světové válce přejmenován na Havlíčkův Brod. Aby se u nás nějaké město nazývalo po slavné osobnosti je vlastně tak trochu raritou. Jistě – náš Zlín byl za „komančů“ slavnostně přejmenován na Gottwaldov, jenže nositel toho jména nebyl žádným umělcem, zato pořádnou kreaturou!

 

Tak a jsme na místě!

 

Na nádraží jsme si vybrali žlutou turistickou značku a nechali se jí vést z kopce dolů k Sázavě a za mostem pak k historickému centru města, rozkládajícím se ve svahu nad pravým břehem řeky. První „chuťovkou“ je Dolní ulice s množstvím obchodů ve starých měšťanských staveních s líbivými barokními a klasicistními štíty, nechutnou se nám naopak zdá rychlá proměna počasí.
Slunce zalezlo za mraky, a když jsme přišli na pohádkový hlavní městský rynek, obklopený bezpočtem honosných měšťanských domů, vyslalo směrem k nejkrásnějším stavením ještě několik světelných šípů... no a pak už jsme měli utrum a museli se (chtě nechtě) spokojit se zataženou šedou oblohou. Stánkařům prodávajícím v celé první polovině náměstí své produkty to ale (zdá se) vůbec nevadilo. Hlavně že z nebe krom holubích extrementů zatím nepadalo nic jiného…

 

Za skromného slunečního světla cezeného skrze mraky jak přes cedník jsme s Janou individuálně polítali po rynku a záběry nejzajímavějších budov, kašni a Mariánského sloupu nakrmili hladové digitální „žaludky“ fotoaparátů. Poté jsme se vydali k nejdominantnějšímu stavení, vypínajícím se nad severovýchodním nárožím Havlíčkova náměstí, jehož poznávacím znamením byla impozantní a 55 metrů vysoká hranolová věž.

 

Ta je součástí bývalého gotického chrámu, který měl dvě lodi a patřil Řádu německých rytířů, jenže ho zlikvidovali husité. Z nejstaršího období zkázu „přežila“ dolní část věže s mocným sedlovým portálem v chrámové lodi a předsíň se zbytkem křížové klenby na severní straně kostela. Věž byla dostavěna roku 1570 (a s ní zřejmě i celý chrám) donátorem Františkem hrabětem z Thurnu. Dvoulodní hala byla v té době zakryta jednoduchým trámovým stropem, zaklenutí valenou klenbou bylo dokončeno až roku 1637. Přitom byly zbořeny sloupy oddělující obě lodi, díky čemuž se stal chrám opět jednolodním. Jeho výsledná podoba pochází od rekonstrukce z počátku 18.století. Tehdy byly vystavěny také dvě kaple v presbytáři, nová sakristie a k severní straně kostela byly „přilepeny“ další dvě kaple. Nad presbytářem se tyčí mohutná kupole zdobená freskami J.Stevense ze Steinfelsu, díky níž nad původním renesančním interiérem převážila barokní podoba. Kulturní památkou (tehdy ještě Československé socialistické republiky) byl kostel Nanebevzetí Panny Marie vyhlášen roku 1958.

 

Dveře chrámu byly otevřeny, já dovnitř radostně nakoukl, ale vzápětí hodil zpátečku, neboť se v interiéru zrovna sloužila mše. Pak už jsem spěchal za Janou, abych co nejrychleji i já na vlastní oči spatřil havlíčkobrodskou Budoucnost.

 

Ta, psaná s malým písmenkem „b“ bude jistě skvělá, jenže my chtěli navštívit stejnojmenný městský park. Jak jsme pak viděli, je opravdu hodně veliký, dosahuje rozlohy 25 hektarů a jeho plochu neokupuje jen spousta zeleně, ale také několik vodních ploch. Navíc leží v samém centru města východně od zachovalého městského opevnění.

Založen byl roku 1889 okrašlovacím spolkem Budoucnost, v místech děkanské zahrady. Úpravy parku byly dokončeny roku 1913, od konce I.světové války připadl městu a v té době patřil k nejkrásnějším v celé republice!

 

Protéká jím Cihlářský potok, jehož voda napájí rybníky. My z nich viděli jen ten největší – Hastrman, skalnatou propust s kaskádami a pod ní se nacházející malý rybníček Očko a větší vodní plochu jménem Obora.

Porost parku tvoří kromě keřů množství dřevin, hlavně smrků, javorů, líp, jasanů, habrů, červených dubů, akátů a borovic vejmutovek. K nejcennějším stromům patří jinan dvoulaločný a liliovník tulipánokvětý. Nachází se v něm spousta cest, schodů i menších cestiček a nechybí samozřejmě ani lavičky.

 

Kromě jednoho opraveného altánu a kostela Nejsvětější Trojice s kaplí sv.Grálu zdobí park boží muka, pamětní deska zakladatelů parku, pomník žákům školy (zahynuli roku 1944 při náletu), pomník Padlým ve světových válkách, památník Karla Havlíčka Borovského od akademického sochaře Bohumila Kafky, busta matky K.H.Borovského od akademické sochařky Vlasty Dohnalové, busta Bedřicha Smetany od ak.sochaře Juliuse Pelikána a socha zakladatele Sokola – Miroslava Tyrše.

 

Každoročně na jaře v parku Budoucnost probíhají tradiční Trhy řemesel.

 

Výrazné a rekonstruované zbytky městského opevnění sestávají z bývalého hradebního pásu s několika baštami, parkánové zdi, hlavní hradby a nárožní věže. Jsou příjemným zpestřením procházky městským parkem a v jeho horní části je velkým lákadlem nárožní Štáflova bašta, která byla opravena v roce 2018. V interiérech je možno si prohlédnout expozici o životě a díle malíře Otakara Štáfla, místního rodáka, který žil také ve Vysokých Tatrách a v Praze. Kromě toho jsou zde k vidění historické fotografie hradeb.

 

Jenže její prohlídku je nutno si nejprve domluvit v Informačním centru umístěném v budově Nové radnice na hlavním městském rynku, což jsme pochopitelně nevěděli a proto se dovnitř nedostali.

 

Tady jsem ženu na nějakou dobu opustil, neboť já chtěl obhlédnout ještě tři kostely a jednu roubenou chalupu. Domluvili jsme si zhruba za půl hodiny sraz na hlavním náměstí a já nejprve vyrazil do horní části parku ke kostelu Nejsvětější Trojice a kapli sv.Kříže (též sv. Grálu). Chrám má poněkud zvláštní šestibokou loď a kaple zase půdorys trojúhelníka a střechu krytou šindelem. Oba sakrální objekty byly zbudovány v barokním stylu a jsou hodnotnými stavebními památkami.

 

Kaple se nachází v místech, kde podle pověsti u studánky se třemi prameny vyrašily na jednom tulipánu hned tři květy, což bylo označováno za symbol Svaté Trojice. Sama studánka byla považována za zázračnou, neboť její léčivá voda vrátila zrak slepé mlynářce. Brzy nato se to zde davy poutníků jen hemžilo a vznik nového poutního místa na sebe nenechal dlouho čekat. Roku 1761 byla nad studánkou vystavěna kaple, jenže později se pramen ztratil neznámo kam a zůstala jen chutná, ale „obyčejná“ voda ve studni.

 

O vznik chrámu stojícího nad kaplí se začátkem 18.století významně přičinil děkan jan Křtitel Seidl. Kostel se začal podle projektu Tomáše Scheppera budovat LP 1720 a o 14 let později byl celý sakrální areál dokončen. Spadal do něj totiž i hřbitov a řada „božímukových“ kaplí lemující Křížovou cestu na vrch Kalvárie. Celkově se jednalo o velmi pozoruhodný sakrální areál, hlavně z hlediska kompozice. Do dnešní doby se bohužel dochovala jediná kaplička.

 

Od těchto objektů už jsem vyrazil jak chrt (tlačil mne čas) k několika stavebním památkám nacházejících se hezky vedle sebe v horní části historického jádra města.

 

Byl jím barokní chrám s budovou bývalého kláštera, Štáflova chalupa, maličký barokní sloup a v podstatě stále ještě „moderní“ sakrální stavení Husova sboru.

 

Začnu odzadu: budova Sboru se vypíná u Kobzinovy ulice mezi Štáflovou chalupou a Měšťanským pivovarem přímo naproti klášternímu baroknímu kostelu sv.Rodiny. Jeho funkcionalistická architektura se stala velmi kvalitním počinem a podle návrhu ing.Františka Lišky jej zbudoval brodský stavitel ing.arch.Prokop Šupich. Od roku 1919 patří Církvi československé husitské, která v Havlíčkově Brodě vznikla rok předtím. Dnes se v něm pravidelně slouží mše a mimo to zde probíhají různé kulturní akce.

Kostel má obdélný půdorys a odstupňovanou věž zvonice. Celý objekt je zasazen do svahu a na jižní nejvyšší straně se nachází vstup do přízemního kolumbária.Vstup do bývalého sálu zdobí velký obraz Ježíše Krista od Jana Růzla, který patřil k žákům krajinářské školy Aloise Kalvody.

 

Vedle kostela se nachází malý parčík a z něj se tyčí pozdně renesanční žulový sloup. Je vysoký pouhé čtyři metry a na jeho vršku je umístěno sousoší zrobené z carrarského mramoru a zpodobňující stojícího sv.Jana Křtitele an křtí klečícího Ježíše Krista. Raritou je, že je tohle sousoší oproti sloupu skutečně minimalistické a obě postavy působí dojmem dětských figurek.

 

Dalším pozoruhodným objektem je ve svahu umístěné středověké roubené stavení zvané Štáflova chalupa. Pochází z poloviny šestnáctého století a je krásnou ukázkou bydlení v předměstském domě z doby, kdy pomalu končil sloh gotický a na stavební scénu se dravě rvala renesance. Přitom v 18.století unikla jen o fous zbourání. Naštěstí ale byla odkoupena soukromými vlastníky a rodina Štaflů ji obývala až do druhé světové války. Po ní sloužila pět let jako Skautská klubovna a po „sametu“ byla mezi lety 1996 – 99 velmi důkladně zrekostruována, takže se jí vrátila její původní podoba.

 

V nejstarší části chalupy se údajně nachází dýmná jizba, dvě černé kuchyně, povalový strop a ve sklepě vykopaná chodba. Zvědavým návštěvníkům je přístupna díky normálně fungujícímu antikvariátu. V jizbě se konají výstavy umělců majících v oblibě tento region Vysočiny a krom toho je zde k vidění expozice zabývající se skautským hnutím, jehož byli Štáflové velkými příznivci. Jen tak mimochodem: i rod Štáfl se proslavil dvěma umělci - grafikem a malířem Otakarem Štáflem a malířem Arnoštem Štáflem.

 

Nejdominantnějším stavením v této části historického jádra je pochopitelně chrám Svaté Rodiny těsně sousedící s budovou bývalého augunistiánského kláštera. Vznikl částečně přičiněním italského stavitele Giana Baptisty Dominika Canavalliho (východní část s trojbokým presbytářem), který začal se stavbou LP 1679 a západní část s nádherně zdobeným průčelím a trojicí skulptur znázorňující jednotlivé členy svaté rodiny dokončil stavitel z Chrudimi – Daniel Měnický.

 

Existenci kláštera utnul tipec císař Josef II. a roku 1815 byl přeměněn na gymnázium. Namísto augustiniánů v něm vyučovali želivští premonstráti a o sedmdesát let později „gympl“ přešel pod správu státu. Začátkem minulého století byl klášter znovu částečně přestavěn a ve vzniklých kancelářích se zabydleli státní úředníci.

 

Na kostele Sv.Rodiny byla před koncem 19.století snesena věž tyčící se nad průčelím, roku 1980 byl opraven a zpřístupněn veřejnosti. Dosud se v něm slouží příležitostné mše, ale převládají koncerty a jiné kulturní akce.

 

Barokní interiér chrámu pochází z 18.století. Nepřehlédnutelnou zajímavostí je rovněž venkovní kaple Božího hrobu, přilípnutá k severní straně kostela. Její donátorkou byla hraběnka Anna Terezie z Pottingu, kterážto dáma na její výstavbu věnovala podstaný finanční obolus. Stavbička má podobu kaple stojící uprostřed chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě a dle návrhu pražského stavitele A.V.Spannbruckera ji vystavěl kameník Julius Bauer.

 

Tak – vše obkouknuto i nafoceno jest, nejvyšší čas sestoupit z konce historického jádra na hlavní rynek za Janou. Přivedla mne tam Horní ulice, rovněž ozdobená mnohými honosnými štíty bývalých měšťanských stavení. Na obě strany z ní sem tam vybíhala nějaká ta ulice a také dvě uličky, z nichž jedna se pyšnila zachovalými prampouchy.

 

No a pak už jsem stál před nejpozoruhodnější budovou celého Havlíčkova náměstí, ale vypínající se ve skutečnosti na rohu rynku a začátku Horní ulice.

 

Krásné stavení se pyšní kamenným arkýřem a věžičkou a původně bylo pozdně gotickou stavbou s valenou klenbou a gotickými sklepy. Renesanční kabátek si obléklo v 16.století, čehož připomínkou je dřevěný malovaný strop v patře z počátku století sedmnáctého a přízemní klenby.

Novogotickou přestavbu domu provedl stavitel F.Schmoranz roku 1871 a poté na něj byla umístěna pamětní deska věnovaná Karlu Havlíčkovi. Jeho rodina jej měla ve vlastnictví od roku 1832 až do roku 1880, kdy jej matka K.H.Borovského prodala Městské spořitelně.

Dnes je v majetku města a je v něm umístěno muzeum s expozicí „Po stopách Karla Havlíčka Borovského v Německém Brodě.“

 

Velmi „blízkým“ sousedem Havlíčkova domu je vedle stojící objekt staré lékárny, nazývaný dříve Chmelvodovským domem. Dnes se v něm nachází Galerie výtvarného umění, zaměřená hlavně na ilustraci, kresbu a grafiku.

 

Nejdominantnějšími staveními Havlíčkova náměstí je na jeho jižní straně Stará radnice a v jihozápadním cípu Nová radnice. Náměstí napříč protíná silnice spojující Dolní a Horní ulici, takže je jeho plocha v podstatě rozdělena na dva trojúhelníky, přičemž ten horní zdobí Mariánský sloup a spodní kamenná kašna.

 

Mariánský sloup pochází z 18.století, stojí na osmiboké základně a je „oplocen“ balustrádou. Na vrcholu je umístěna socha Panny Marie, pod ní jsou po obvodu rozestavěny sochy světců – sv.Jana Nepomuckého, Ondřeje, Václava a Floriána a v nice je umístěna soška svaté Rozálie.

 

O vznik Koudelovy kašny se podle ústní lidové slovesnosti přičinil místní pekař Koudela. Na začátku osmnáctého století nahradila původní gotickou kašnu a vystavěl ji mistr sochařský Jan Václav Prchal. Jejím nejdominantnějším prvkem je socha Tritóna. To, co nad svou hlavou pozdvihuje levou rukou, není klobouk, ale kruhová nádrž s delfíny.

 

Kromě toho všeho pro mne byla kašna pozoruhodná také tím, že mne u ní čekala hladová žena.

 

Navštívili jsme proto spolu pohostinné interiéry restaurace Bílý koníček, ale nabídka menu (hlavně ty ceny!) nás moc neoslovily. Podle vzoru Petra Nováka, který tvrdil, že hlad je jen „převlečená žízeň“ jsme si proto dali jen limonádu a pivo Bernard a po dopití sešli náměstím k budově Nové radnice – též Staré rychty.

 

Vznikla už ve 13.století a z té doby se zachovala klenutá vstupní síň s centrálním sloupem. Současná podoba interiérů vznikla na konci 19.století a novobarokní fasáda roku 1913. Původně byl v budově pivovar a hostinec „U Zlatého jelena“, pak byly interiéry přizpůsobeny pro vojenská kasárna (až do roku 1884). Po odstěhování vojáků a nových úpravách byla přeměněna na radnici a dnes je sídlem Městského úřadu.

 

Stará radnice vyrostla na parcele dvou gotických domů. Poznáte ji podle honosného renesančního štítu, věžičky s hodinami a pod ní umístěným „smrťákem.“ Oficiálně se ale jmenuje Brodská smrt a je to prý kostra hlásného Hnáta, který chtěl roku 1472 město vydat Jihlavanům. Za svůj podlý čin byl odsouzen k smrti a navěky potrestán tím, že byl jeho skelet zavěšen na fasádu radnice a dodnes straší nezbedné děti domorodců a potomky návštěvníků odjinud.

 

Přiznám se, že jsem až dosud znal jen Smrtku na pražskom orloji (písnička od Elánů) a smrťáka z Francovéj Lhoty. Já ho osobně neviděl, ale jedna babička ano a málem jí to stálo život!

To bylo v době, kdy byla chvilku na výsluní skupina Pražský výběr (než ji zakázali) a jednoho mládence inspirovala skladba Zubatá natolik, že si vlastnoručně ušil černý háv s fosforeskujícím skeletem. A jednou v podvečer, když šli místní babky na mši do kostela, na ně vybafl. Jedna tetka dostala infarkt, mladík prchl do hor, neboť jej naháněli četníci, ale jestli ho dopadli, tak to už nevím…

 

S pohledem na Brodskou smrt se tímto s krásným náměstím loučím a nezbývá, než při návratu na nádraží trochu popohnat ženu, aby nám předpolední spoj do Hlinska nepláchnul. Naštěstí se tak nestalo a my mohli po návratu zamířit do Betléma do restaurace U svatého Huberta a rebelující žaludky uchlácholit svíčkovou. Bonusem pro mne pak byl opět zářivý úsměv od té obsluhující blondýnky, Jana nedostala nic.

 

Po obědě jsme se odebrali do „našeho“ domečku, že si chvilku odpočineme, pak dáme kávu a zajdem do muzea. Já na chvilku ulehl s tím, že si budu chvilku potichu přemýšlet.

 

Jenže jsem při tom zavřel oči a to jsem dělat neměl...