Jedeme do severních Čech – 2. den – České středohoří - cca 12 km dlouhá trasa: Režný Újezd – obec Boreč – zřícenina hradu Košťálov – vrch Boreč – Režný Újezd

I když jsem večer byla ospalá, nějak jsem nemohla pořádně zabrat. V 6 hodin mne probudilo  chladno. Přihodila jsem další vrstvu a spali jsme dál. Před 9. nás vzbudily dětské hlasy. Že by si sem přišly hrát děti? Takže klídek tu nebude.

Ale nakonec byl. Paní se třemi dětmi tu čekala na vlak. Vůbec si nevšimla, že jezdí autobus. Neuměli jsme jí však poradit, odkud. Až později jsme zjistili, že jezdí ze zastávky na křižovatce na jižním okraji obce. Tam sotva stačili dojít.

Po ránu měníme plán. Na dnešek už podruhé. Původní plán byl udělat si z obce Sutom cca 6,5 km dlouhý okruh na zříceninu Košťálov, odkud mají být krásné výhledy. Večer jsme k tomu naplánovali asi 3 km dlouhý okruh z Režného Újezdu po NS na vrch Boreč. Ráno už bylo zase vše jinak. Když se tu tak dobře nechá spát, uděláme si delší výlet a večer se sem vrátíme.

Oba okruhy jsme spojili v jeden cca 12 km dlouhý s převýšením skoro 500 m. Času bude dost, nemusíme pospíchat, mohla by to být docela pohodovka i při tom převýšení.

Autem jsme popojeli jen kousek - do Režného Újezdu. Parkujeme u malé kapličky se zvoničkou. Tam je také úvodní zastavení 2 km dlouhé naučné stezky Boreč, na které je 9 zastavení, kde jsou informace o geologii, ekologii, botanice a zoologii. Po moc dobře značené této NS opouštíme obec. Zpočátku mírné stoupání po chvíli přechází do výrazně prudšího. Ota, který jde samozřejmě kus přede mnou, hlásí: "Už to začíná." Naštěstí to tak hrozné není.

Na rozcestí Nad Režným Újezdem si vybíráme cestu mířící vpravo - a dokonce klesáme. Ne však dlouho. Cesta je mírně zvlněná až k rozcestí Boreč - pod vrcholem, kde se od NS odděluje zelená turistická trasa. NS vede na vrchol Boreč – to si necháváme na zpáteční cestu. Jdeme po zelené, klesáme z mírného kopce. Cestou si trháme mirabelky a je nám fajn. Také proto, že se cestou kocháme krásnými výhledy na čedičové kopce Českého středohoří.

Zelená značka nás dovedla ke křížku na severním okraji obce Boreč. Tady odbočujeme po žluté do obce. Je to hezká vesnička, zaujaly nás zdejší domky, většina z nich jsou úzké a vysoké. Je tady i zámek, i když poměrně zchátralý. Svědčí však o dávné minulosti obce. Pravděpodobně již na konci 14. století tu byla tvrz, i když první písemná zmínka je až z r. 1483. Majitelé se často střídali. V 16. století byla tvrz přestavěna renesančně, v 18. století barokně. Od r. 1802 panství koupil kníže Josef ze Schwarzenberka a připojil ho ke svému panství v Lovosicích. Zámek přestal sloužit jako panské sídlo, byl upraven pro potřeby správy statku. Po r. 1945 se stal součástí Státního statku Lovosice. Později ho spravoval ONV v Litoměřicích. V 70. letech 20. století byl opraven, ale další údržba se už zanedbávala. Po r. 1989 se část zřítila. Jen severní křídlo zůstalo v relativně dobrém stavu. Většina arkád tohoto křídla byla v 19. století zazděna. Nyní se nový majitel pokouší o obnovu zámku. Zda je nový majitel Angličan, to se můžeme jen domnívat. Před zámkem však stály dva vozy s anglickou SPZ, z toho jedno byl starý policejní vůz. S tím však už dlouho nikdo nevyjel. Že to s opravou myslí vážně, může dokazovat i cedule: „Kdo vstoupí, musí zde odpracovat 8 hodin na rekonstrukci“.

Procházíme obcí po žluté. Míjíme kapličku, postavenou r. 1910, tehdy na dvoře zámku. Jak vesnici opustíme, už zase stoupáme – až k rozcestí Nad Sutomí. Tady se napojujeme na asfaltovou cyklotrasu a po ní, skoro po rovině jdeme až k rozcestí Košťálov. Tady pod přístřeškem dáváme první svačinu - první banán. Je horko, ani hlad nemáme, spíš chuť. Ke zřícenině je to cca 0,5 km do kopce. Ačkoli jsme celou cestu nikoho nepotkali, najednou potkáváme 3 skupinky. Ale nahoře už jsme zase sami.

Zřícenina hradu Košťálov je jedna z dominant Českého středohoří. Tvrz zde byla postavena pravděpodobně již ve 14. století. První písemné zmínky jsou z r. 1372. Majitelé zde žili až do pol. 16. století, kdy se odstěhovali do pohodlnější renesančně přestavěné tvrze Boreč. Zdejší hrad zůstal opuštěn. Jako pustý je evidován již na poč. 17. století. Jen kousek od vrcholku kopce pravděpodobně stával Dolní hrad. Při výzkumech tu byly nalezeny zbytky kuchyně (kachle, saze, nádobí), kovárny a sklad železa. Uprostřed jsou zasypané sklepy. To, co se dochovalo, bylo součástí Horního hradu. Jsou to zbytky věžovitého paláce a vnějšího opevnění. Každopádně jsou odtud nádherné výhledy na České středohoří - ty nádherné špičaté kopečky, často se zbytky hradů nás fascinují. Kochali jsme se dobře a dlouho. Ale nemůžeme tu být do večera, musíme taky zpátky.

Vracíme se na rozcestí Košťálov a pokračujeme vpravo po zelené. Po chvíli se k nám připojuje asfaltka s cyklotrasou. Té se držíme, i když zelená odbočuje vpravo. Cesta je pohodlná, příjemná, mírně klesáme. Jen cestou zjišťujeme, že všechny smrky sežral kůrovec. Všechny jsou suché, jehličí je na zemi. Nyní tu zůstává už jen listnatý les.

Do obce Boreč přicházíme od jihovýchodu. Procházíme obcí a po zelené odbočujeme vlevo. Tady to už známe, takže mírné stoupání nás nepřekvapuje. Opět si dáváme mirabelky.

Na rozcestí Boreč - pod vrcholem odbočujeme vpravo po NS – tady začíná to nejhorší. Na vrchol Boreč je to sice jen 500 metrů, ale hodně náročných, zvlášť v tom dnešním vedru. To snad ani není cesta, ale schodiště, i když ne zrovna pohodlné. Stupně jsou různě vysoké, různě křivé, naštěstí je občas možno držet se zábradlí. Jen u vyhlídky západním směrem je kousíček rovinky. Když jsem se tam dopotácela, Ota už tam byl a nadšeně ukazuje, co je který kopec, že to tam je krásně popsáno, že to musím vyfotit. Jenže já fakt sotva došla. Opřela jsem se o zábradlí a skoro ani nevnímala. Až si toho konečně Ota všiml a ujistil mne, že vypadám hrozně. No to mne potěšil. Ale za chvíli jsem se vydýchala, oklepala, pokochala, vyfotila a znovu si poslechla, co vidíme. Jenže ještě zbývá skoro 100 metrů. Ale to už jsem se rozhodla, že půjdu pomalinku, že mi ten kopec neuteče, když je tam tak dlouho.

Až do té doby jsem netušila, jaký je to zvláštní kopec. Je to trachytová kupa, která je protkána složitým puklinovým labyrintem. V létě působí jako tepelný akumulátor. Otvory při úpatí kopce se nasává vzduch, dál se to chová jako tah v komíně. Vzduch v puklinách se ohřívá a v zimě stoupá vzhůru. Za mrazivého počasí stoupá z kopce mlžný opar - z horního vyústění puklin. Rozdíl v teplotě může být až 20 stupňů. V létě proudí vzduch opačně. Díky těmto přírodním jevům se zde vyskytují i naprosto odlišné rostliny. Tyto průduchy jsou jasně viditelné, také proto je tu zákaz tyto otvory zvětšovat, příp. je zasypávat. Všechno se musí nechat na přírodě. Jen ze zalesněného vrcholu jsme výhledy neměli. Zase jsme se mohli věnovat hledání průduchů.

Cesta dolů byla příjemnější, i když poslední dobou říkám, že raději stoupám, než klesám. Měla jsem však s sebou hůlky, koleno jsem měla zabandážované od začátku, takže mi moc velké problémy nedělalo. Byl to sešup, bylo nutno jít pomalu, opatrně, protože se šlo po úzké pěšině plné kamení, ale už jsem neměla pocit, že to nezvládnu.

Cestou jsme minuli další vyhlídku, tentokrát východním směrem. Tam jsme konečně snědli druhý banán. K rozcestí Nad Režným Újezdem, kde se naučná stezka spojuje, to bylo už kousek a za půl hodiny sedáme do auta.

Na to, jak jsem vypadala na vrcholu, se nyní cítím dobře. Ani nemáme hlad, i když už je po 16. hodině. Banány i mirabelky nás docela zasytily.

Opět parkujeme u zastávky v Oparně. Tentokrát jdeme do Černodolského mlýna. Ota cestou moc nepije, je žíznivý. Také se těší na zdejší Černodolské pivo. Má však smůlu. Právě došlo, mají jen Prazdroj. Sice běduje, že sem jede z Plzně a těší se na jejich pivo a že musí pít plzeňský Prazdroj, ale není mu to nic platné. Navíc mu to zase tak moc nevadí. Má ho rád. Na rozdíl ode mne. Chci si dát točený birell s grepem a pomelem. Taky došel. Mají ho jen v plechovce. Tu mám však v autě. Vzdávám to, jdu si natočit na záchod tři petky vody a jdu k autu dělat večeři. Než se Ota vrátí, chci se ještě osprchovat. Musím využít toho, že je ještě příjemné teplo. Začínám vařit brambory, až když přišel Ota, ale než se umyl, je večeře na stole.

Po večeři si dáváme poslední pivo z Olešné, opět svrchně kvašené a výborné. Je tady prima klid, ale zítra už jedeme dál. Bude to většinou odpočinkový den převážně po litoměřických pivovarech.

Máme pohodičku, luštím sudoku, Ota křížovku, nic nám nechybí. Po 9. hodině teplota klesá pod 20 stupňů, už přestává být tak příjemně, ale co bychom chtěli. Aspoň nebude v noci horko. V deset už spíme.

Jedeme do severních Čech – 2. den – České středohoří - cca 12 km dlouhá trasa: Režný Újezd – obec Boreč – zřícenina hradu Košťálov – vrch Boreč – Režný Újezd na mapě