Jedeme do severních Čech – 22. den – poutní místo na vrchu Kalvárie u Úštěku, 4 km dlouhý okruh na zříceninu skalního hradu Helfenburk, Úštěk

Teplo bylo i v noci. Ani kránu se výrazně neochladilo. Díky igelitovému přístřešku jsme ani nemuseli dveře dovírat. V noci nějaký čas sice nepršelo, ale ráno už zase prší. Nějak se nám nechtělo do deště vstávat. Posloucháme, jak déšť bubnuje a pozorujeme vodu, jak po přístřešku stéká. Občas okolo projelo auto do pískovny, ale ani to nám nijak nevadilo. Po půl desáté jsme zjistili, že máme hlad a že asi hned tak nepřestane. Vstáváme.

Otu déšť neodrazuje a jde se vykoupat. Tentokrát sám. Já odmítla, v dešti se mi nikam nechce. Stačilo mi to včera večer. Zatím chystám snídani.

Pak plánujeme další akci. Tři dlouhé výlety jsme už zrušili včera z důvodu nedostatku času, dnes rušíme i prohlídku skalní tvrze Jiljov. Je to sice kousek, ale v dešti šplhat po pískovci po hradě nemusíme. Ota o to nestojí ani za hezkého počasí. Uvítal to tedy. Chceme sem však někdy přijet, tak o to stejně nepřijde.

Opouštíme rybník a jedeme směr Úštěk. Když jsme vloni městem procházeli, náš pohled přitahovala kaple na kopečku. Z parkoviště v obci Ostré je to k ní jen 200 metrů, to zvládneme i v dešti. Přece nebudeme rušit všechno.

Ve vsi je několik zajímavých domků lidové architektury. Tam jsme nechali auto. V dešti a v mlze stoupáme na vrchol Kalvárie (398 m). Cestu lemuje křížová cesta s výklenkovými kapličkami z období baroka, které doplňují pozdější empírové. Ta končí na terase, která nahrazuje biblickou Zahradu getsemanskou. Dnes se tam nachází již jen torza barokních pískovcových soch klečícího Ježíše a apoštolů. Běžně jsou odtud určitě hezké výhledy do okolí. My jsme byli rádi, že se mraky trochu zvedli a že jsme také něco viděli. Zase to bylo zajímavé tím, že se zbytky mraků válely v údolí.

Teď už jsme museli jen vystoupat tři patra širokého pískovcového schodiště na vrchol, kde byly v letech 1704 – 1707 postaveny tři kaple. Obě vyšší boční - kaple Nalezení svatého Kříže a kaple Povýšení svatého Kříže jsou stejné, mají věžičku a jsou zdaleka viditelné. Mezi nimi je přízemní, podélná kaple Božího hrobu. V 18. století se celý areál stal významným poutním místem. V letech 1752 – 1767 v suterénu pod kaplí žil poustevník. Během 2. světové války a v době po ní areál pustl. Vnitřní vybavení kaplí, vč. dlažby bylo zničeno. Areál tak zarostl, že tento dnes zdaleka viditelný areál nebyl vůbec vidět. Až po r. 2000 začali areál trochu upravovat místní nadšenci. R. 2005 na to navázala Společnost pro obnovu památek Úštěcka. Jde to však pomalu. R. 2011 byla kompletně obnovena křížová cesta. Pokračují však dál. I když stav této památky stále není zcela hotový, je místo oblíbeným turistickým lákadlem. Někoho láká památka, jiného vyhlídky. Nás lákalo oboje. Jen počasí nám moc nepřálo.

Kdyby byla lepší viditelnost, tak jsme od kaple také možná zahlédli zříceninu skalního hradu Helfenburk. Ota doufal, že výstup zruším, ale to se spletl. Už vloni jsem tam měla namířeno, nevyšlo to. Víc to oddalovat nebudu. Navíc přestalo pršet.

Popojíždíme z Ostré jen kousek směrem Úštěk. U silnice je parkoviště. Jdeme po červené – začíná se z poměrně prudšího kopečka - po deštích to je docela riskantní. Je zde hodně jílu, který je místy překrytý jen jehličím nebo slabou vrstvou zeminy, takže to pěkně klouže. Naštěstí se po necelém 0,5 km dostáváme na pohodlnou pěšinu a k rozcestí Ptačí důl. Zvládli jsme to bez pádu, což bylo nejdůležitější.

Pokračujeme po žluté. Tento úsek cesty je již pohodlný. Kus jdeme skoro po rovině, pak kousek do kopečka. Najednou Ota zahlédne vlevo kousek z hradu a hned se ptá, zda mi tenhle pohled nestačí. Už předem znal odpověď, tak na ni ani nečekal a šel dál. Když dorazil do brány, žasnul. Něco tak velkého nečekal. Kupodivu hrad je volně přístupný. Ani na mne nečekal a už byl vevnitř.

Hrad Helfenburk, ale také jen Hrádek byl postaven v 1. pol. 14. století na skalnatém pískovcovém hřebeni. Už r. 1375 ho koupil pražský arcibiskup Jan Očko z Vlašimi, který si zde udělal zázemí, když jezdil vykonávat svůj úřad do nedaleké Roudnice nad Labem. Do dnešních dnů je patrná přestavba z té doby - 12 metrů vysoké hradby, ukončené cimbuřím se střílnami. V pískovci vyhloubil některé místnosti, další budovy přistavěl.

V letech 1379–1396 zde žil i jeho nástupce Jan z Jenštejna. Nechal postavit hlavní věž a nově hrad opevnil. Další významné úpravy hradu se v pozdější době už nedělaly. V té době byly do hradní kaple dočasně dovezeny klenoty a jiné cennosti z pražského chrámu sv. Víta. Některé později převezl Václav IV. na Karlštejn, ostatní zde zůstaly až do r. 1480. Majitelé se zde měnili. Od r. 1538 zde žilo již pouze služebnictvo a hrad postupně chátral. R. 1620 ho vyplenili císařští vojáci, následně vyhořel.

O 100 let později zde byla zřízena myslivna. Poč. 19. století se zajímavá zřícenina stala cílem mnoha turistů. Byl zde dokonce i K. H. Mácha.

V letech 1887–1890 nový majitel hrabě Josef von Schroll dostavěl rozbořené třetí patro 30 metrů vysoké věže a nechal do ní prorazit boční vstup. Ve 2. pol. 20. století zříceninu převzal Český svaz ochránců přírody, který ho zakonzervoval a nadále ho udržuje. Prý se starají i o průvodcovskou službu. Ta je tu tedy možná o víkendech. Nikde jsme se však o tom nedočetli. Uvnitř je opravený domek, který může sloužit i jako občerstvení. Pak je i možné, že je zpoplatněn vstup na věž, která byla k velké Otovo nelibosti zamčená. Jinak bylo vidět, že si se zájmem vše prohlíží. Však se také později přiznal se, že se mu sem vůbec nechtělo, ale je rád, že to nevzdal. Tak je to s ním často. Nechce se mu tam, brblá a pak je nadšený a můj nápad chválí. Už jsem si zvykla.

Kromě hradeb se dochovaly i malé zbytky zděných staveb a sklepení, které mají dvě poschodí. Ani tam jsme se nedostali.

Zpátky se mi nechce stejnou cestou, navrhuji zpáteční cestu asi o 1 km delší. Ota sice souhlasí, ale vidím, že nadšený není. Už se vidí v Úštěku v pivovaře. Přesto pokračujeme po žluté, ale když jsme za Hrádeckým potokem viděli vlevo odbočující neznačenou cestou, navrhla jsem se po ní už vrátit. Bylo mi ho přece jen líto. Sice jsem musela oželet skaliska, která jsou asi vidět z červeně značené cesty, ale skal jsme už viděli dost.

Cesta Hrádeckým dolem byla skutečně pohodlná. Jen tomu nepříjemnému stoupání jílovou cestou jsme se nevyhnuli. Nahoru se šlo však výrazně lépe.

Trochu se civilizujeme a jedeme do Úštěku. Při naší minulé návštěvě na náměstí prodávali pivo ze zdejšího létajícího pivovaru, který založili dva kamarádi, už měli i vlastní půllitry, slunečníky a říkali, že už ho chtějí brzy vařit sami. Byli jsme tedy zvědaví, jak to dopadlo.

Jenže za ten rok se tu spousta věcí změnila. Na náměstí ještě byla výloha s lahvovým pivem a dokonce i tácky zdejšího pivovaru, ale zmínka o otevírací době chyběla. Na druhé straně od kostela byla pivnice, dnes o kousek dál byla pivotéka Pod sedlem v krásných historických prostorách. Tam jsme se dozvěděli nějaké informace o historii úštěckého pivovaru, ale moc jsem to nepochopila, tak to raději ani nebudu moc reprodukovat. Pochopili jsme jen jedno, že s nimi nějakým způsobem spolupracoval, ale nakonec se rozešli a jejich pivo neprodává, i když tu nabízí velké množství piv (ve skle i v petce) z různých pivovarů, a to nejen ze zdejšího kraje. Hezky se s ním povídalo. O pivovarech, jejichž piva nabízel, toho věděl hodně. Samozřejmě jsme neodolali a pár různých piv si koupili, samozřejmě i těch méně alkoholických pro mne. Můžeme si v následujících dnech udělat bierfest. Dokonce tam točil i pivo z jednoho minipivovaru. Neodolali jsme a jedno si dohromady dali.

Později jsem na stránkách pivovaru Úštěk zjistila, že pivo prodávají a točí ve statku v nedalekém Starém Týnu u Úštěku. Kdyby mezi nimi neexistovala nevraživost, mohl nám to říct a mohli jsme tam zajet. Tak snad zase někdy příště. To už možná boudou mít prodejnu i v Úštěku – prý by ji tam chtěli otevřít.

Pak jsme chtěli zajít na oběd. Když jsme tam byli vloni, byly tam minimálně dvě restaurace. Dnes tam však žádná není – to nám potvrdili i na infocentru (ani tam o pivovaru neměli žádné tušení). Domy koupili Vietnamci a zřídili tam prodejny. Zbyla tam jen pizzerie a ta má v pondělí zavřeno. Protože Ota si dal pivo, odjet jsme nemohli. Zašli jsme tedy do zdejšího bufetu u kostela, který nám dost nejistě paní v infocentru doporučila. Nelíbí se jí, jak tam blízko posedávají bezdomovci a popíjí lahváče.

Uvnitř byly dva stolky i místo ke stání a široká nabídka jídel. Už ceny do 100,- Kč nás měly varovat, ale čekali jsme menší porce. Ota si dal řízek s bramborem, já moravského vrabce se zelím. Bohužel jídlo se platí předem a pak čekáte, co dostanete. Když mi moji porci přinesl, překvapilo mne velké množství masa, ale také jeho barva. Jenže maso lehce zavánělo. Ota nic necítil, ale já ano. Když jsem se ptala, ze kdy maso je, dozvěděla jsem se, že měl dva pekáče a nikdo si nestěžoval. Kupodivu jsem se nezeptala, kolik lidí oběd přežilo. Snědla jsem jen dva knedlíky se zelím, šťáva byla zjevně naředěná, tak nezapáchala. V autě jsem vše raději zapila slivovicí. Ota řízek snědl, ale později z něj vylezlo, že ta strouhanka také nebyla úplně v pohodě. Tak tam už nikdy.

O to víc jsme se těšili na pivo. Tomu aspoň nic nebude.

Nedaleko je rozhledna Hořidla, samozřejmě by tam nejraději Ota ještě vyrazil. Jenže je to výlet skoro na hodinu, výhledy nejsou žádné, každou chvilku spadne pár kapek. Nelze přespat ani někde pod ní. Navrhuji ji nechat na zítra a jít hledat místo k přespání. Kupodivu souhlasil. 

Hledáme na mapě něco vhodného. O kus dál v obci Encovany odbočujeme vlevo a pak opět vlevo po nějaké pěšině. Na mapě je modrý flek pravidelného tvaru – bez názvu. Příjezd byl docela v pohodě, ale když jsme k onomu modrému fleku – vodní nádrži dojeli, začali jsme váhat. Svým způsobem ideální místo - s výhledem na Říp, jenže hrozně zvláštní. Já jsem prohlásila, že to vypadá jak malé Dlouhé stráně. Oválná nádrž úžasně čisté vody, šikmé betonové břehy a betonové panely na břehu. Jen v jednom místě je břeh snížený. Není tu žádná cedule, jen na břehu malý domeček s anténou. Je to nádrž na pitnou vodu - to by tu byl snad zákaz koupání. Vypadá to na přečerpávací nádrž, ale odkud, kam. Ani na hasičskou nádrž to nevypadá. To by byla příjezdová cesta asi lepší. Shodli jsme se, že tu zůstaneme, ale koupat se raději nebudeme. Stejně by se z vody asi špatně vylézalo.

Dělám k večeři knedlíky s vejci, ochutnáváme zakoupená piva, sušíme igelitový přístřešek, pláštěnku, deštník i vlhké deky. A čekáme, zda sem někdo nepřijde nám vynadat. Je tu však klid, nic se neděje. Večer se to trochu trhává, možná zítra už pršet nebude. Každopádně se pěkně ochlazuje.

Jedeme do severních Čech – 22. den – poutní místo na vrchu Kalvárie u Úštěku, 4 km dlouhý okruh na zříceninu skalního hradu Helfenburk, Úštěk na mapě