Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 1. den: Černolice - PP Černolické skály – rozhledna Korunka; cca 4 km okruh: Břežanské údolí – část NS Dolní Břežany - hradiště a rozhledna Závist; Šestajovický pivovar

Před měsícem jsme se vrátili z cestování po jižní a jihovýchodní Moravě. Moc jsme si však doma neodpočinuli. S vnoučaty předškolního věku to ani jinak nejde. Zabrat dají i ty větší děti. Je nutno vymyslet program, aby si čas s námi strávený užily. Jak jsou celý den venku, jsou samozřejmě řádně hladoví, tak je nutné mít pro ně neustále něco k jídlu. To vše trochu komplikuje to, že 2 děti musí držet bezlepkovou dietu a další nesmí pšenici, jiné nesmí mléko, vejce a ještě nějakou zeleninu. Je to hrozné, co ta civilizace s dětmi dělá. A jak sní něco, co by neměly, hned je to svědí a škrábou se.

Přesto jsme si děti užili, ony určitě i nás a ještě se jim to zdálo málo, my se však těšíme už na klidnější zážitky.

Směřujeme zpátky na východ republiky, ale zase jinudy. Naštěstí ta naše krásná země je protkaná řadou silnic, že se může jet pokaždé jinudy. Ještě je spousta míst, kde jsou rozhledny, kde jsme ještě nebyli. Pokud to vše časově zvládneme, tak bude mít Ota téměř všechny rozhledny odškrtnuté. Jenže se neustále staví nové, tak si myslím, že stále bude kam jezdit.

V pondělí Ota ještě absolvoval jedno vyšetření u lékaře, v úterý ho dcera využila jako stěhováka. Večer jsme skoro vše nastěhovali do auta a ve středu odjíždíme.

I když jsme téměř vše už měli v autě, stejně vyjíždíme až v 11. S námi už to lepší nebude.

Když jsme se cca před měsícem vraceli, bylo 36 stupňů. Teď tuhle teplotu hlásí na zítra. Pak se má prý trochu ochladit. Tak snad se tomu nechá věřit. Tyhle vedra nemám ráda, ale věřím tomu, že se v autě bude spát lépe než doma. A lépe bude v přírodě než ve městě.

Vyjíždíme směr Praha – cestou, kterou často jezdíme. Letos nám tam otevřeli novou rozhlednu. Po dálnici zásadně nejezdíme. Nemáme, kam pospíchat, navíc ne vždy je dálnice rychlejší. Jezdíme po vedlejších silnicích a užíváme si krajinu.

Dnes jsme daleko nedojeli, už je tu objížďka. Z Rokycan se na Mýto nedostaneme. Chtěli jsme to vzít přes Dobřív, ale za chvíli jsme se dozvěděli, že ani tudy to nejde. Jedeme na Hrádek. Víc možností už nemáme. Zkoušíme odbočit na Pavlovsko, tam je opět zákaz vjezdu. Auta však z toho směru přijíždějí. Zkusíme to - jedeme tam. Naštěstí jen kousek je vyfrézovaná silnice, žádné stroje tam nepřekáží, nechá se to bez problémů projet. Dál už pokračujeme v pohodě. Máme štěstí, o chvilku později jede proti nám policejní auto.

Konečně projíždíme Hořovicemi a pokračujeme až do Černolic. Parkujeme u rozcestníku Černolické skály – na okraji přírodní parku Hřebeny. Jsem ráda, že už vystupujeme. Těším se do přírody. Jenže radost nemám dlouho. Věci do auta vždy dáváme v taškách a až někde na šikovném místě srovnáváme vše na své místo. Nemusí sousedi doma vidět, že se do auta stěhujeme na delší dobu. Jenže taška s třílitrovou termoskou s pumpičkou se v autě zvrhla a možná litr naštěstí obyčejné čisté vody se vylil. Nejvíc vody se vsáklo do mé deky. Teď jsme rádi, že je horko. Deku rozkládáme do kabiny na sedadla a přes volant.

Po červené odcházíme. Vpravo od nás se vypínají úžasné skály – nevelká přírodní památka Černolické skály, které jsou součástí PP Hřebeny. Tvoří ji křemenné skalní útvary Kulička, Malá skála, Dvojitá, Střední a Severovýchodní věže, které tvoří skalní masiv, zvaný také Čertovy skály. Ze hřebenu je pěkně vidět na obec Černolice.

Po značce prudce stoupáme a dostáváme se na skalní hřeben, který jsme zdola viděli. Jdeme si ho prohlédnout. Ota se diví, že značená cesta k nim nevede. Dokonce i on, který kouzlu skal až tolik nepropadá, je jimi nadšen.

Vracíme se na značku a stoupáme k letos otevřené rozhledně. Přes chatovou osadu to je rovně. Dál se pokračuje po kamenité cestě neustále nahoru a dolů. Protože to je jen 1 km, zůstala jsem v městských sandálech, naštěstí bez podpatku. Do toho terénu je to však obuv naprosto nevhodná. Musím jít opatrně, nerada bych si tu někde zvrkla nohu.

K rozhledně Korunka značená cesta nevede. Musí se k ní ze značky odbočit vpravo – samozřejmě na kopec.

Nápad postavit zde rozhlednu vznikl již r. 2010. K realizace pomohla pražská telekomunikační firma Družstvo Eurosignal, která hledala místo pro postavení vysílače pro šíření datového signálu. Domluva byla poměrně rychlá, déle trvalo připravit vše ostatní. Se stavbou se začalo r. 2020, slavnostní otevření bylo v neděli 29. května 2022. Je to zajímavá kovová konstrukce, kterou tvoří dva nakloněné křižující se rotačních hyperboloidy. Uvnitř je vřetenové schodiště. Vodorovná není ani betonová základna. Musím říct, že čím víc jsem na to koukala, tím měně jsem věděla, co je vodorovné a co svislé. Navíc místa na vyfotografování tady moc není. Každopádně je to zajímavé a rozhodně hezčí, než celá řada telekomunikačních stožárů, jak já říkám bez nápadu. Konstrukce je 30 m vysoká, na zastřešenou vyhlídkovou plošinu ve výši 20 m vede 118 kovových schodů. Nahoře to konečně příjemně fouká. Výhled je kruhový a daleký – jsou vidět Brdy, Berounsko, vysílač Cukrák, jižní část Prahy, Černošice, meandr řeky Berounky, Říp, Milešovka, Šumava a Krkonoše. I když je jasno, je výhled dnes trochu zamlžený.

U paty rozhledny je samoobslužná lednice a kasička, ale moc tam toho už není. Vnitřek nevypadá nejčistěji. Jsou tam však balené potraviny, tak to zase tolik nevadí. Nepotřebujeme nic, takže nic nekupujeme a pomalu se vracíme. Já dělám ještě odbočku pod hřeben, abych se skálou pokochala ze všech možných stran.

Když jsme se vrátili k autu, k mé velké radosti zjišťuju, že je deka skoro suchá.

Pokračujeme dál na sever do Zbraslavi, kde parkujeme na parkovišti Břežanské údolí. Před dvěma lety jsme odtud vyráželi do kopců vlevo od silnice na Keltskou naučnou stezku. Jenže to na pravé straně ještě nestále rozhledna. Dnes tam stojí, musíme tam. 

Tehdy byl na silnici velký provoz, dnes máme štěstí. Silnice dál do Dolních Břežan je uzavřená. Aspoň si tu v klidu můžeme ohřát oběd, který zapíjíme pivem, které jsme si vzali z domova. Mezitím to v autě trochu urovnávám. Dnes mi to moc práce nedalo dát vše na své místo.

Po obědě vyrážíme po modré turistické značce – minule jsme se tudy vraceli. Tehdy tady byla minizoo, dnes jsou výběhy i voliéry opuštěné, zarostlé, jedna klec je cela zkroucená. Vypadá to, že se tudy snad přehnala povodeň nebo vichřice a vše zničila a již se to tady neopravovalo. I krytá vyhlídka na výběh se rozpadá. Když víme, jak to tu vypadalo, je to smutný pohled.

Z rozcestí Hálkův pomník pokračujeme po modré vzhůru. Po tom obědě a v horku se nejde nejlíp. Chvilku se zastavujeme u pomníku básníka a žurnalisty Vítězslava Hálka, který si tuto oblast oblíbil, jezdil sem na dovolenou a rád sem chodil na procházky. Pomník je zde od r. 1876. Na kamenném jehlanu je bronzový reliéf od Josefa Václava Myslbeka.

Po modré pokračujeme na rozcestí Hradiště, kde po žluté odbočujeme ostře vpravo. Současně kousek jdeme po naučné stezce Dolní Břežany. Celá je dlouhá 6,6 km a je na ní 12 zastavení, kde jsou informace o osídlení v době od neolitu po současnost, vč. zobrazení archeologických nálezů.

Přicházíme na území bývalého hradiště Závist, kde bylo největší opevněné keltské hradiště na našem území. S jeho budováním se začalo již kolem roku 175 př. n. l.. Území však bylo osídleno pravděpodobně již v pozdní době kamenné. Naposledy zde v raném středověku žili Slované. Ve 2. pol. 20. století zde probíhal archeologický průzkum, některé zbytky staveb byly odkryty. Jenže je ničilo počasí i vandalové. Vše bylo zakresleno a zasypáno silnou vrstvou štěrku a zeminy. Aby se tato historie zapsala do paměti lidí, byla vybudována naučná stezka a r. 2021 postavena rozhledna podle projektu Martina Rajniše, který u nás navrhl již celou řadu dřevěných rozhleden s kovovými spojovacími prvky. Slavnostně byla otevřena v sobotu 19. března 2022. V plánu je ještě umístit kameny na místech bývalých staveb oppida.

Rozhledna Závist má výšku 32,6 m (i s korouhví), na vyhlídkovou plošinu ve výši 24 m vede 128 točitých schodů. Je vidět Praha, vysílač Cukrák, Říp, Černošice, kamenolom Zbraslav, Brdy, Benešovská pahorkatina, Vrátenská hora, Bezděz, Lužické hory, Jizerské hory, České Středohoří, Krkonoše také soutok Berounky s Vltavou. Dnes jsou obzory trochu zamlžené, ale i tak jsme spokojeni. Zvlášť Ota, který si může dnes odškrtnout rovnou dvě rozhledby.

Pokračujeme dál po žluté, která po čase NS opouští a stáčí se vpravo. Cesta je pohodová, samozřejmě z kopečka. Přicházíme na rozcestí Altán – vyhlídka, kde je turistický přístřešek, arcibiskupský altán a vyhlídka do údolí Vltavy, na Cukrák a Zbraslav. Bohužel k altánu – zděnému domečku čtvercového základu jsem se toho moc nedověděla. Jen to, že hospodaření arcibiskupského statku zde začalo r. 1715 a území vlastnili až do r. 1945. Ale kdy a k čemu si ho tu postavili – to si můžeme jen domýšlet. Nahlédnutím dovnitř jsme zjistili, že se využívá k vnitřnímu přátelskému posezení. Moc lidí se tam asi nevejde.

K autu jsme došli už za chvíli. Je skoro 6 hodin, je horko. Nevíme, kde budeme spát, ani co budeme večer pít. Zůstat tady jsme zavrhli.

Vyjeli jsme dlouho, pozdě jsme obědvali, elánu máme ještě spoustu. Jedeme podle plánu dál po pražském okruhu, ze kterého sjíždíme na Kolín. Provoz naštěstí není veliký, tak již po půl sedmé zastavujeme v Šestajovicích u pivovaru, který byl slavnostně otevřen v létě 2019. Rekonstukcí původní kovárny vybudovali krásnou stylovou pivnici. Kupujeme 5 litrovek, k tomu Ota získává 3 různé tácky.

 

Teď už jen najít místo na spaní. Vzpomněli jsme si, že r. 2018 jsme spali u Labe u obce Lázně Toušeň. Je to 10 km, jedeme tam. Myslím, že již prve vedla podle řeky cyklostezka, ale nyní je přebudovaná a autem se tam už nesmí. Tak to je zrada.

Vracíme se na naši trasu. Ale už v Čelákovicích za vlakovou zastávkou odbočujeme vpravo a za benzínkou ještě jednou po cestě, kde u remízku je stín a místo vhodné i na spaní. Nejdřív dáváme pivo, pak večeři, pak opět pivo. Desítka i jedenáctka jsou vynikající, ale pšenice se jim moc nepovedla. Vždy to srovnáváme s Paulanerem, kterého považujeme za špičku. Tomu se tohle nevyrovná barvou, ani chutí.

Je 9 hodin, venku je 26 stupňů. Na posezení venku je příjemně, ale na spaní je stále horko. Je tu však fajn. Hluk ze silnice sem téměř není slyšet. Pozorujeme, jak se ve městě postupně rozsvěcují světla. Jsme spokojeni, že už se nám zase podařilo opustit velkoměsto a těšíme se na další dny.

Nakonec Ota navrhl ještě dát jedno pivo a zlepšit si chuť. A také tak oslavit další dlouhodobý výjezd. Dáváme dobrou polotmavou jedenáctku. Já si z litrové lahve dávám vždy jen třetinku, mám tedy v sobě 1, 2 litru, tedy 2 piva a kousek. Toještě jde. Ota má skoro 3 litry. Jak sám prohlásil, je toho nakonec skutečně dost. Ale nemotá se, je to dobrý. Jdeme spát v jedenáct, už je jen 22 stupňů, ale vůbec to nefouká. Necháváme otevřené zadní i boční dveře. Máme to jako pod širákem. Pozorujeme hvězdy, až nakonec usínáme.

Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 1. den: Černolice - PP Černolické skály – rozhledna Korunka; cca 4 km okruh: Břežanské údolí – část NS Dolní Břežany - hradiště a rozhledna Závist; Šestajovický pivovar na mapě