Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 17. den – Moravskoslezské Beskydy: 9 km dlouhý okruh: Vyšní Lhoty-Kohutka – rozhledna Malá Prašivá – vrcholy Prašivá a Čupel – Pivovar Kohutka

To byla snad nejhorší noc. Teplota v autě neklesla pod 25. I když jsme měli boční dveře otevřené, vítr to moc nevyfoukal. Takže to byla další tropická noc. V 5 nás vzbudily neodbytné a bzučivé mouchy. V tom již se spát nedá. Jenže mouchy by nám sežraly i snídani. Popojíždíme na rozcestí, kde jsem byla včera, když jsme šla k přivaděči. To místo se mi už včera líbilo, večer tam však také svítilo sluníčko a ráno by nás budilo zas.

Naštěstí tady mouchy nejsou, jen ty, co jsme si v autě přivezli. Ty ale za chvíli zmizely. Kde se ráno u toho hřbitova vzaly? Spát už nejdeme, snídáme a odjíždíme. Chceme jít na výlet – konečně do hor, tak aspoň ráno nebude ještě takové horko - snad. Odjíždíme v půl 8, ve stínu je 26 stupňů. To je skutečně víc než dost.

Ještě se zastavujeme v obci Vyšní Lhoty koupit čerstvé pečivo a sladkou svačinku. Na oběd už budeme zpátky.

Parkujeme na parkovišti Amfiteátr Kamenité v Kohutce, která patří k obci Vyšní Lhoty. Je to ve stínu. A zdá se, že tam bude stín celé dopoledne. Vracíme se na křižovatku. Šipka nás upozorňuje, že rovně za křižovatkou je restaurace a pivovar Kohutka. Snad budou mít otevřeno, až se vrátíme.

My odbočujeme vlevo a jdeme po červené. Procházíme obcí a stoupáme. U posledního domku nás jiná cedule upozorňuje, že na vrcholu je bistro U Antonína. Tak to jsme zvědavi, zda bude otevřeno.

Opouštíme obec a noříme se do lesa. Hned je to stoupání o trošku příjemnější. Cestou se nám otevírají daleké výhledy.

Na rozhlednu to máme 2 km, až ke konci se cesta trochu narovnává. Přesto nás za zatáčkou čeká ještě kousek prudkého kopce. Konečně to začíná trochu foukat. Ale to už Ota mizí kdesi nahoře. Vlevo vidím chatu U Antonína, je tam auto, možná, že je skutečně otevřeno. Je mi však jasné, že Ota už je nahoře. Rozhledna - to je vždy ten jeho nejhlavnější cíl. 

Nakonec jsem i já dorazila na vrchol Malá Prašivá (707 m) k moc hezké dřevěné chatě Prašivá s rozhlednou. Dveře jsou otevřené, Ota je určitě uvnitř.

Původně tady měl být postavený jen dřevěný srub. Jenže 1. světová válka všechny plány zhatila. Ale jak se říká, všechno špatné je k něčemu dobré. Po válce byla místo srubu postavena honosnější chata – v přízemí s restaurací, v 1. patře s ubytovnou a s vysokou střešní nástavbou, kde byla rozhledna. Stavělo se v letech 1920 – 1921. Na stavbě pomáhali zdarma lidé z blízkých obcí. Částkou 5 000 korun přispěl i prezident T. G. Masaryk, který byl členem Pohorské jednoty Radhošť. Během 2. světové války se zde usadila německá vojenská jednotka. R. 1948 byla chata znárodněna. Po r. 1989 ji KČT dostal zpátky. Na přelomu tisíciletí musela být chata z důvodu špatného stavu uzavřena. Až r. 2015 ji noví nájemci postupně zrekonstruovali. Ještě téhož roku byla otevřena restaurace, vyhlídková věž o rok později.

Na chatě nás čeká překvapeni. Chata má být otevřena od 10 hodin, paní tam už je od 9 a když už tam je, tak přece nenechá zavřeno. Otu jsem našla kupodivu u výčepu. Ale jen proto, že s výstupem nahoru musel na mne počkat. Pivo pění, jinak by ho možná měl i vypité. Paní někde maká, vždy přijde jen pivo dotočit.

Dnes máme vůbec štěstí. Vstup na rozhlednu je přes ubytovací část, kam se běžně nechodí. Komentované prohlídky jsou asi jen jednou denně. Zlatá paní jde s námi už teď, i když toho nahoře moc vidět není. Moc hezky se s ní povídá – o chatě i o okolí.

Věž (rozhledna Malá Prašivá) je vysoká 15 m, na vyhlídkovou terasu ve výši 11 m, která je moc hezky udělaná, vede 57 dřevěných schodů. Okolní stromy jsou poměrně vysoké, obzory jsou dnes zamlžené, takže nám může být jedno, že toho moc není vidět. Je snad vidět hřbet Palkovických hůrek a dále část Ostravy. Každopádně je vidět nedaleký dřevěný kostelík a za ním vrcholky Beskyd.

Když jsme sešli dolů, Ota dává druhé pivo, mně stačí jeden polotmavý birell. Ještě máme kus cesty před sebou, nevím, zda by mne pivo v tom horku neporazilo.

Začíná se to zatahovat, vypadá to, že bude pršet. Však už od včerejška hlásí, že budou přeháňky. Plán však neměníme.

Ještě se jdeme podívat k dřevěnému kostelíku sv. Antonína Paduánského, který byl postaven r. 1640 majitelem tehdejšího panství hrabětem Jiřím z Oppersdorfu. Podle pověsti ho zde napadl rozlícený jelen, kterého před tím postřelil. Naštěstí ho ostatní lovci našli a zachránili. Právě z vděčnosti za záchranu zde pak kostel postavil.

V lesíku za kostelem jsou dvě vyhlídky – na Lysou horu a na Vyšní Lhoty. Odtud je toho víc vidět než z rozhledny. Toto místo je vůbec pěkné, hezky upravené, jsou tu lavičky a také ze dřeva vyřezané plastické obrázky sv. Huberta, Josefa a Antonína.

Když jsme se patřičně pokochali, pokračujeme po červené, samozřejmě zase do kopce. Pokud bychom nechtěli zdolat další dva vrcholy a drželi se červené, bylo by to stoupání trochu mírnější. Značka totiž tyto vrcholy obchází téměř po vrstevnici. Jenže my musíme ty vrcholy zdolat. U vysílače tedy po červené neodbočujeme vpravp a ještě kousek stoupáme rovně na Prašivou (843 m). Jen kousek klesáme, chvilku jdeme po červené, ale pak zase stoupáme na vrchol Čupel (872 m). Kamenné mohyly, znamenající vrchol, jsou jen kousek od cesty. Vrcholy jsou zalesněné, takže toho moc vidět není, ale my máme dobrý pocit, že jsme dnes zdolali 3 vrcholy Beskyd. Dokonce jsme minuli jeden pravděpodobně hraniční kámen s vytesanými písmeny N.17 T.K.. To by snad mohlo znamenat Těšínské knížectví. Jak jsem později dohledala, bylo to Teschen Kammer (Tešínská komora).

Výhledy se nám otevřely až později. Když jsme sešli z posledního vrcholu, přišli jsme na červenou, hned po chvíli jsme však odbočili vpravo po neznačné kamenité cestě, abychom se dostali zpátky k autu. Jdeme téměř po vrstevnici okolo obou zdolaných vrcholů.
Přicházíme na modrou a po ní na planinku, ze které vedou 3 cesty. Nám se líbí ta prostřední – travnatá a dokonce je to ta správná. Přicházíme na silničku, která vede k rozhledně, ale na pivo Ota už nechce. Jdeme kousek rovně, až jsme se dostali na červenou, po které jsme šli ráno na rozhlednu. Teď po ní klesáme k autu tou krkolomnou cestou. Už je zase jasno, ale v lese je poměrně příjemně. Z deště nakonec nebylo nic.

Nejhorší bylo posledních cca 0,5 km po silnici a po sluníčku. Sice ještě není takové horko, aby nám lítali pečení holubi do huby, ale můžeme sbírat sušené houby. Cestou jsem našla jednoho takového hříbka. Něco takového jsem ještě neviděla. Samozřejmě jsem ho tam nechala, jen jsem si řekla, jak by to bylo fajn, kdyby se ty houby sušily v lese samy. Míjíme další hraniční kámen, tentokrát označený H.F.. I tohle jsem později dohledala. Je to Herrschaft Frydek (Frýdecký dvur). Zase jsme o něco chytřejší.

Zastavujeme se v autě pro petky a do minipivovaru Kohutka jdeme na oběd. Restaurace Kohutka byla vybudována r. 1918. Od r. 2001 zde podniká nynější majitel s rodinou, který tady r. 2012 založil tento rodinný pivovar. Je zde hezké prostředí, venku je dokonce koupaliště. Oběd byl výborný. Ota ho zapíjí malou desítkou, já jedenáctkou Kazbek. Další 2 petky kupujeme s sebou, kupujeme i etikety, máme tácek. Do 3 petek napouštím na záchodě vodu. Musíme ji brát, kde se dá.

Zde jsem se také připojila na Wi-Fi, abych zjistila, že už dnes odpoledne má pršet, má pršet i v noci, dokonce i další dny. Zítra o něco méně než pozítří. Samozřejmě zítra chceme opět do hor, nechceme to rušit. Uvidíme, jak dopadneme.

Na dnešek už nic dalšího neplánujeme. Pomalu se vracíme k autu, studujeme mapu. A ještě chvíli čekáme, aby mohl Ota sednout za volant. Chystáme se do nitra Beskyd. Je to sice CHKO, ale spát na parkovišti by se snad smělo.

Přejíždíme na parkoviště Úspolka. Vypadá to tady docela dobře a snad i bezpečně. Dokonce je tady i toika – čistá a s papírem. Přesto se jedeme ještě podívat 4 km na další parkoviště – Sezonní parkoviště Bebek, ať můžeme porovnat. Odtud zítra chceme vyrazit. Toto parkoviště je menší, točí se tady autobusová linka, takže to moc vhodné není.

Jdeme se aspoň podívat k říčce Morávce, která teče hned vedle silnice, že bychom spláchli pot dnešního dne. U mostku hned u parkoviště je docela pěkná tůňka a úžasně čistá voda. Jen vstup je všelijaký. Já jsem samozřejmě splašená. Tvrdím, že od mostku by to šlo. Ota hledá pohodlnější cestu. Kdyby mi neujeli nohy a možná metr nejela po zadku, byl by tam určitě dřív. Ale to jsem celá já. Lepší už to se mnou však nebude. Naštěstí jsem si skoro nic neodřela a to je hlavní. Voda je ledová, ale osvěžení je příjemné. Nahoru jdu raději spolehlivou cestou – za Otou.

Po koupeli se tady ještě trochu procházíme. Zjišťujeme, jak jezdí autobusy. Ale také jsem zjistila, že na druhé straně parkoviště teče sice menší potok, ale s lepším vstupem a i tam je tůňka. Tady to zkusíme zítra. Taky jsme zjistili, že tady je otevřená hospůdka u Bebka, kde dokonce točí Otovo oblíbeného Bernarda. Ale ani to není důvod tady zůstat. Piva máme dost, vracíme se na parkoviště Úspolka.

Nějak to uteklo rychle, už je 5 hodin, zatahuje se to, zdá se, že se předpověď vyplní. Jenže chvíli to vypadá na déšť, pak se to roztrhá a je skoro jasno. Tak je to každou chvíli. Jediné dobré je zjištění, že se ochlazuje. Po 6. hodině je už jen 25 stupňů. Možná, že někde poblíž sprchlo.

Večeříme, popíjíme pivo a jsme docela spokojeni. Jen by mohlo sprchnout pořádně, ať se vzduch trochu pročistí.

Jdeme spát po 8, ráno jsme vstávali brzy, jsme docela ospalí. Je zataženo, ale teplo, už to neklesá. Je 26 stupňů. Tentokrát necháváme pootevřené jen zadní dveře. Kdybychom nechali boční, tak každý, kdo jede okolo, by mi koukal do postele. Navíc doufáme, že skutečně bude pršet.

Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 17. den – Moravskoslezské Beskydy: 9 km dlouhý okruh: Vyšní Lhoty-Kohutka – rozhledna Malá Prašivá – vrcholy Prašivá a Čupel – Pivovar Kohutka na mapě