Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 31. den – odpoledne: pohoří Ondřejník – cca 10 km okruh: roubenka Ondřejníček, sedlo Ondřejník – sedlo a vrchol Skalka; Sedliště – dřevěný kostel Všech svatých; Frýdek Místek - hrad a rozhledna Dona Quijota

Dopoledne bylo poznávací, odpoledne budeme mít náročnější.

Z Frýdlantu nad Ostravicí (357 m) stoupáme k hezké chatě Ondřejníček (704 m), naštěstí autem. Tím jsme si ušetřili 350 výškových metrů. Konečně mi Ota uvěřil, když jsem mu tvrdila, že dnešní výlet bude skoro pohodový. Už nás čeká výstup jen 260 m. To je výrazně příjemnější.

První chata Ondřejník v těchto místech byla postavená r. 1906. R. 1932 bylo provedeno rozšíření objektu. Vznikl tu prostorný sál, 15 pokojů a 3 noclehárny. Přesto tady bylo stále málo ubytovacích prostor.

Proto byl v těsném sousedství postaven r. 1933 moderní třípatrový penzion Solárka, kde bylo 25 pokojů, ústřední topení, teplá voda a dokonce i venkovní bazén. Současně byla postavena i kamenná kaple sv. Antonína Paduánského a sv. Kryštofa. Až do r. 1938 se tady vždy na sv. Antonína konala i mše.

Během války v obou chatách byla ubytována mládež z bombardovaných německých měst, jejichž pobyt se na nich podepsal. Po válce byly znárodněny. Chata Ondřejník se stala rekreačním střediskem bohumínských železáren a drátoven. Na Solárku často jezdily školy. Jenže je nikdo moc neudržoval. Solárka byla uzavřena r. 1992. V noci z 28. na 29. září 2002 vyhořela. I Ondřejník ještě po revoluci poskytoval ubytování. Na podzim 2013 musel být uzavřen.

Dnes na místě bývalé chaty Solárky jsou jen kamenné základy. Dlouho to vypadalo, že sousední Ondřejník na tom bude lépe. Chatu koupili r. 2015 noví majitelé a chtěli ji upravit na hotel. Jenže zjistili, že stavba je v horším stavu, než předpokládali. Všude naráží na problémy. Jeden z nich je i přívod elektřiny. Tím, že byla elektrika odpojena, ČEZ ji prodal jiným zájemcům a zde je pouze jistič na 40A. To je hodně málo na jakoukoli stavební činnost. Aby tady byly silnější jističe, museli by postavit nový transformátor za 8 mil. Kč. Uvažují proto postavit na místě bývalé Solárky apartmánový dům, který by se Solárce podobal. Pak by tady ČEZ postavily transformátor na své vlastní náklady. Jenže to je všechno běh na dlouhou trať.

Aby se měli turisté kde osvěžit, pustili se r. 2014 do stavby roubenky Ondřejníček, kterou v sobotu 30. května 2015 otevřeli turistům. V lednu 2017 tamtéž otevřeli útulnu. Můžeme tedy jen držet palce, ať se jim podaří své plány uskutečnit. Už to, že postavili Ondřejníček a zajistili tak turistům občerstvení, je něco úžasného.

Je tady velké parkoviště. Jak jsme vystoupili z auta, zjistili jsme, že to tu příšerně a studeně fouká. Uvnitř je možnost posezení, ale je to otevřené jen v dešti a za špatného počasí. Chceme si zde dát oběd, jdeme si do auta pro teplejší oblečení. Přesto si sedáme někam, kde máme pocit, že to tolik nefouká.

Překvapilo nás, že tady vaří, že nás nečekají jen nějaké ohřaté polotovary. Ota si dal smažený hermelín s hranolkami, já úplně vynikající bramborové knedlíky plněné uzeným se zelím a cibulkou. Moc velká dobrota. A to jen za 149,- Kč. Samozřejmě jsme to zapili pivem, Ota dal Radegasta 12, já borůvkový ležák z Beskydského pivovárku. A k tomu se už teď kocháme nádhernými výhledy.

Před 14. hodinou konečně vyrážíme. Čeká nás cca 10 km - chceme zdolat Skalku (964 m) - nejvyšší vrchol Ondřejníků.

Odcházíme po modré – jen kousek do prudšího kopečka, ale pak pohodovou cestou skoro po rovině až na rozcestí Ondřejník – sedlo. Nádherné výhledy nás doprovází téměř celou cestu. Tady máme dvě možnosti. Volíme tu delší a zpočátku pohodlnější. Vede po naučné stezce Skalka. Je to cca 9 km dlouhý okruh, který vede úbočím Skalky – okolo vrcholu. Na trase je 10 zastavení s informacemi o lese, vzácných druzích rostlin a živočichů, ale také seznamují se zajímavosti v okolní krajině Beskyd a Podbeskydí.

Není jasno, je oblačno, ale viditelnost je nádherná. Jdeme přes rozcestí Nad starou salaší a až na rozcestí Pod Skalkou jdeme relativně po rovině, sledujeme beskydské kopce - Lysou horu, Smrk, Smrček, později i další kopečky Malé Fatry - Velký Kriváň, Velký Rozsutec, ale také vrch Suchý.  Ota je úplně nadšený. Sice preferuje rozhledny, ale těmito výhledy je skutečně nadšený. Ale nejen on. Je tu skutečně nádherně a jsme tu sami. Je tu tedy úžasný klid.

Z rozcestí Pod Skalkou naučná stezka pokračuje rovně. My odbočujeme po modré vpravo. Čeká nás asi 1 km stoupání na vrchol. Skutečně hodně náročného. Navíc cesta vede ve svahu. Nemohu se vlevo podívat, je to hrozný sráz. Ota na mne čeká u studánky Pod Skalkou, kde jsou další nádherné výhledy - pro změnu na druhou stranu. Je vidět Radhošť, Oderské vrchy a Moravská brána. Jenže jak na mne spustil, abych se podívala, jaká to je krása, tak jsem rychle vyměnila pohled pod nohy za pohled do dálky a vše se se mnou zatočilo, že jsem se ho musela přidržet. Ani opláchnutí v pramenu mi moc nepomohlo.

Držím se ho, kochám se a pak zase stoupám. Jen se nesmím podívat jinam než do země. Ten můj nízký tlak mi někdy dává zabrat.

Konečně jsme kousek od vrcholu. Ota na mne čeká s tím, že neví, kam se dřív podívat. Výhled je skoro kruhový. Naštěstí je zde lavička. Chvíli sedím, vydechuji, vzpamatovávám se a piji. Sluníčko svítí, hrozně to tady fouká, ale je tu krásně. Až za chvíli jsem se konečně vzpamatovala, abych se mohla pořádně rozhlédnout. Vidíme Hukvaldy, Ondřejník. Když to teď píšu a vidím ty fotky, tak si uvědomuji, jak silný to pro mne byl zážitek. Výhled skoro na všechny strany – a jaký. Toho se jeden nenabaží snad nikdy.

Konečně jsem už úplně v pohodě. I cesta už je širší, i když stále do kopečka, ale to už zvládám bez problémů. I rozhlížet se mohu. Na vrchol už to není daleko.

Konečně jsme na vrcholu Skalka. Tady nás překvapil bar Skalka. Mají tady plechovky – Radegast, ovocné Birelly, a dokonce pivo Lysá hora. Nejzajímavější je, že tu není kasička, ale peníze se mají poslat na účet. Tak to jsme ještě nezažili. Samozřejmě si Ota bere Lysou horu a bankovní spojení si fotíme. Poslat tam peníze, tak na to určitě nezapomeneme. Jen to bude pár dnů trvat.

I když to tu protahuje, nepospícháme. Kousek od vrcholu vede pěšinka k nějakým kamenům. Samozřejmě jsem zvědavá, co tam objevím. Tam zarostlý v křoví je kámen z r. 2011 s nápisem Základní kamen rozhledny Skalka.

Jak jsem později dohledala, tak plán postavit zde rozhlednu byl, dokonce existoval i návrh na 36 m vysokou rozhlednu – tím by se lidé mohli rozhlížet z výšky přesně 1000 m. Když už to vše vypadalo na dobré cestě, s výstavbou souhlasil majitel pozemku Lesy ČR i příslušný odbor krajského úřadu Moravskoslezského kraje, tak vstoupil v platnost restituční zákon a Lesy ČR nemohly s budoucím stavebním pozemkem disponovat. Jak to dopadne – to ukáže čas. Jestli se toho dožijeme a rozhlednu zde postaví, tak je jasné, že na tento vrchol budeme muset ještě jednou vyrazit.

Zpátky se nevracíme po stejné cestě - pokračujeme po modré. Až na rozcestí Skalka - sedlo jdeme z prudšího kopce, později už z mírnějšího. Pěkně se ochlazuje. Opět jsou vidět kopečky, ale už spěcháme k autu. Ani na rozcestí Odřejník - sedlo se příliš nezdržujeme. Přesto se kochat musíme. Dokonce jsme při zpáteční cestě potkali dva lidi. Jinak jsme byli tady všude úplně sami.

V půl 6 jsme maximálně spokojeni dorazili k autu. Původně jsme měli v plánu přespat tady na parkovišti, je zde však hodně živo. Chata Ondřejníček zavírá až v devět, pokud tu jsou lidi. Tak to by se nám tu nelíbilo.

Odjíždíme. Překvapuje nás, kolik lidí takhle večer stoupá pěšky z Frýdlantu. Jdou na procházku a na pivo na chatu? Těžko říct. Je jasno. Možná se jdou podívat na západ slunce.

Jedeme z města na sever do Sedliště. Snad to vyjde tam u hřbitova. Před tím se zastavujeme u dřevěného roubeného kostela Všech svatých. Byl postaven r. 1638, je doplněn zlidovělými barokními plastikami P. Marie a sv. Jana Nepomuckého. Patří k nejvzácnějším dřevěným sakrálním památkám u nás, a to nejen množstvím původních zachovaných architektonických prvků, ale také svou velikostí.

Okolo hřbitova je dřevěné parkánové oplocení s šindelovou stříškou. Na hřbitově je hodnotný soubor litinových křížů.

Kostel je pěkný, dokonce otevřený. Interiér je zajímavý, ale k tomu dřevěnému kostelu se mi nějak nehodí.

Pak zajíždíme k novému zdejšímu hřbitovu, ale Otovi se nezdá vhodné tam spát.

Víc na sever už jet nechceme, vracíme se zpátky, ale nikde nic vhodného nevidíme. Tato oblast je hodně obydlená, tady se špatně bude hledat místo vhodné na spaní.

Často jsme spali u vlakových zastávek. Směřujeme na zastávku Lískovec u Frýdku. Cestou ještě zajíždíme do Horní ulice ke hradu Dona Quijota, jehož součásti je věž – rozhledna.

Původně – někdy ve 14. století to snad byl skutečně hrad. Pak objekt sloužil jako veřejný dům i kulečníková herna. Po dvouletých úpravách byla zde otevřena r. 2005 restaurace ve stylu středověké krčmy s 22 m vysokou vyhlídkovou věží, s hodovním sálem a s možností ubytování v pokojích s krbem, které jsou zařízené ve středověkém stylu.

Nejdřív si u vstupu do krčmy si prohlížíme rytířskou zbroj. Trochu váháme, zda nás nahoru pustí. Moc lidí tu není, přesto si nás zpočátku nikdo nevšímá, i když tady dost výrazně postáváme. Nakonec jsme se vnutili a dopadlo to dobře. Dostali jsme obrovský klíč a už stoupáme vzhůru. Mně se opět motala hlava už dole. Po stoupání po 90 točitých schodech je to ještě horší. Vypadá to, že se mění tlak. Nahoře se točí hlava i Otovi. Je to tu hezké. V hradní věži sedí a popíjí Don Quijote, je tam krb. Asi se občas používá. Okénka jdou naštěstí otevřít, takže jde i dobře fotit. Je vidět hlavně město, Ostravská pánev, Beskydy a Nízký Jeseník.

Nakonec jsme vše zvládli a spokojeně odjíždíme. Ota má i pohlednici věže. Jedeme na zastávku. Nevím, zda je to ideální, ale nikam dál už jet nechceme. Vždyť už je skoro 8 hodin. A to jsme ještě ani nevečeřeli. Tady se nám to zdá docela vhodné.

Začínám štamprlí čantoryjské medoviny na vyrovnání tlaku. Ta mi moc nepomohla, asi bych jí musela vypít výrazně víc. Slivovice by byla lepší, ale ta už došla.

Nejdřív se jdeme podívat, jestli se nechá sejít k řece Ostravici. Je to kousek a jde to dobře. Je krásně čistá. Jdeme se do řeky umýt, třeba ta mne vzpamatuje. Venku je 18 stupňů, snad proto se voda zdá docela teplá.

Tady to je úžasná koupačka. V řece jsem se opřela o obrovský balvan, ale hned jsem měla pocit, že se houpe i ten kámen. Že by se skutečně nějak měnil tlak? Občas to takhle vnímám, ale dnes je to s přestávkami skoro celé odpoledne. To je dost dlouho. Naštěstí jsem se neutopila a konečně jdeme večeřet. To už je však skoro tma. Sedíme ještě u piva a jsme spokojeni, jak dobře nám ten dnešek dopadl.

Jen Ota je hrozný. Pořád běháme po horách, až teď jsme vlastně na kraji civilizace. Navíc u nádraží, kde to zpravidla má rád. Přesto prohlásil, že se už těší do hor. Úplně mne to zarazilo a povídám, že jsem zítra chtěla projít Frýdek a Místek. Hned prohlásil, že on taky, ale spát už tady zítra nechce. Je pravda, že tady to zrovna ideální není. Dokonce večer tady projeli policajti – jeli dál podle řeky. Stále jsme čekali, že se vrátí a že budou mít nějaké připomínky. Ale asi je to průjezdné. 

Pozdě jsme přišli, pozdě večeřeli, pozdě jdeme spát. Skoro až v půl jedenácté. Je už zase pěkná zima – teplota v autě klesá pod 16. Ale nefouká to tady.

Jedeme na sever a severovýchod Moravy – 31. den – odpoledne: pohoří Ondřejník – cca 10 km okruh: roubenka Ondřejníček, sedlo Ondřejník – sedlo a vrchol Skalka; Sedliště – dřevěný kostel Všech svatých; Frýdek Místek - hrad a rozhledna Dona Quijota na mapě