Jedeme znovu na severovýchod - 13. den - další část NS Česká Ves - 4,5 km dlouhý skoro okruh: Česká Ves - křížová cesta - Heckelův pramen - vyhlídka Tisová skalka a vrchol Krajník - pramen Johann Peter guelle - Česká Ves; jeskyně Na Špičáku

Chladný větřík v noci zesílil, ale nic nepřihnal. Bylo však příjemněji a já se konečně trochu vyspala. V půl sedmé už to venku zase sálá. Jen Otovi to nevadí, spí dál. Před osmou se mu vstávat nechce.

Po snídani vyrážíme opět na krátkou procházku. Chceme dokončit NS Česká Ves, jejíž část jsme včera prošli. Je hezky udělaná, je na ní spousta zajímavých informací, i když ten začátek textu je stále stejný. Proti včerejšku to bude kratší - jen 4,5 km, ale hned na začátku je větší převýšení. Na trase jsou 2 prameny, 3 vyhlídky. Většina cesty vede lesem, tak snad to horko přežijeme. Nemusíme pospíchat. Můžeme pokračovat ve včera nastaveném tempu.

Nikam nepřejíždíme, lépe bychom nezaparkovali. Hned od hřbitova začínáme stoupat. Přecházíme železniční trať - zastávka je nedaleko. Tady je zastavení NS U kolejí. Dne 1. února 1888 byl zahájen provoz na této trati z Frývaldova (nynějšího Jeseníku) do polských Glucholaz. Pravidelný provoz byl zahájen 26. 2. 1888. Čeká nás cca 800 m prudkého stoupání. Sice to není moc po sluníčku, ale je to hrůza. Mme samo o sobě ničí, když začínám do kopce, dnes mne ničí ještě horko a dusno. Už v polovině jsem měla pocit, že vypustím duši. Nepřeháním, byla jsem přesvědčena, že musím zkolabovat. A to se mi zdálo, že snad ani nejdu, že víc stojím. Již takhle pomalý krok jsem ještě zvolnila. A neustále zastavovala a doplňovala tekutiny. Brala bych lavičku, ale kde té je konec. Doufala jsem, že se aspoň budu moct kochat zastaveními křížové cesty, která vede souběžně. Jenže ta je tvořena prostými dřevěnými kříži - dvěma stlučenými prkénky s číselným označením jednotlivých zastavení. Cesta vedla vysokou trávou, pak po kamenech, poslední část byla již slušná pěšina. Když jsem si nemohla sednout, odpočívala jsem opřená o strom. Na cestu na rozcestí Pod Heckelovým pramenem už mne Ota musel vytáhnout. Šla jsem to snad 3/4 hodiny. Tak tohle se mi ještě nestalo. Jako úspěch považuji to, že jsem to přežila

Ve stínu na cestě jsem si sedla na kámen a kupodivu jsem se poměrně brzy vzpamatovala. Aspoň se mi to zdálo. Potěšil mne Ota, který říkal, že se mu také nešlo dobře a že to bylo skutečně prudké. Ale samozřejmě na mne neustále čekal. Zhruba 100 metrové stoupání po lesní cestě k pramenu jsem už zvládla lépe. V lese bylo výrazně příjemněji. Tam jsem se umyla, zchladila si ruce i nohy, znovu si odpočinula a najednou mi bylo fajn.

Heckelův pramen je pojmenován po obchodníku Albertu Heckelovi, který nedaleko skalky, ke které jdeme, založil Lesní Domov - rekreační zařízení s restaurací. Pocházel z Nisy, oženil se s Terezií, starší sestrou Priessnizovy manželky. Pramen byl na podzim 2015 opraven.

Pokračujeme již do mírnějšího kopce okolo dřevěné kapličky, kterou na okraji tehdejší Ovčí paseky nechal postavit rychtář Priessnitz. Po r. 1945 vyhořela a zůstaly jen základy. Nově byla postavena při příležitosti vybudování NS. Kousek od kapličky je již zmiňovaný Lesní Domov, který je nyní v soukromém vlastnictví a je nepřístupný. Proto se ani nesnažíme se tam jít podívat. Už se mi jde skvěle. Na ranní krizi raději nemyslím.

Vystoupali jsme na dnešní nejvyšší bod - na vyhlídku Tisová skalka, dříve pojmenovaná Heckelova skalka. Vzhledem k tomu, že v okolí je hodně rozšířený tis, dostala skalka nový název. Na skálu je snadný výstup po upraveném skalním schodišti, nahoře je upravena vyhlídka - je vidět údolí Bělé až k polským rovinám.

Naučná stezka nás dovedla na vrchol Krajník. Tady mezi skalami prý stávala lovecká chata Hofmannova bouda, která po válce vyhořela. Na upravené Jižní vyhlídce za vrcholem je panoramatická mapa. Bývaly odtud vidět jesenické vrcholy - Praděd, Keprník, Šerák i rozhledna Zlatý Chlum, dnes už ty výhledy za moc nestojí. Je tu však hezky.

Tady NS končí, my pokračujeme ještě dál po modré značce. Z další vyhlídky jsou vidět lázně Jeseník i s budovou hotelu Priessnitz.

Došli jsme až k pramenu Johann Peter Quelle. Byl postaven v letech 1934 - 1937 a v r. 2008 opraven. Už ani neodpočíváme, jen pramen ochutnáváme a doplňujeme do lahve. Kousíček se vracíme a po neznačené cestě se vydáváme na cyklostezku, která nás pohodovou cestou dovedla na rozcestí Pod Heckelovým pramenem. Když jsme klesali k trati a k autu na parkoviště u hřbitova, žasla jsem, jak je to hezká pěšina. Cestou nahoru jsem si toho nějak nevšimla. Když jsme potkali stoupají mladou dívčinu, tak se ptala, jestli už je aspoň v půlce. Sama říkala, že to je dnes nějaké strašné, že je zvyklá chodit, ale tohle jí dává zabrat. To mne potěšilo, nejsem zas až tolik nemožná.

U auta jsme se zdrželi, jen abychom ho trochu vyvětrali. Za chvíli odjíždíme do Písečné a ještě o kousek dál na naše oblíbené místo na parkovišti u jeskyně Na Špičáku. Na dnešek jsme si naplánovali její prohlídku. Do začátku prohlídky zbývá půl hodiny, dáváme svačinu.

První písemná zmínka o této jeskyni pochází z 2. třetiny 15. století. Je to jedna z nejstarších písemně doložených jeskyní ve střední Evropě. Byly však dlouhodobě volně přístupné veřejnosti, proto se zde nedochovala krápníková výzdoba. Přesto jsou v něčem unikátní. Chodby mají neobvyklé srdcovité tvary, navíc je tu zachováno mimořádné množstvím nápisů a kreseb z různých historických období. Každý letopočet, znak či vyobrazení umožňuje nahlédnout do historie jeskyní. K těm nejstarším patří nápisy černé, psané uhlem, a červené, psané malířskými barvami a rudkou. Některé jsou vytesané, vyryté nebo vyškrabované. Nejstarší je zde uvedený letopočet 1519. Historicky nejzajímavější, ale také nejzáhadnější místo celé jeskyně je Kalvárie s křížem. V jeskyni zimují netopýři, mezi nimi i vzácný netopýr černý.

Celková délka všech prozkoumaných chodeb je 410 m. Prohlídkový okruh je bezbariérový, je dlouhý 220 metrů a jeho prohlídka trvá 30 min. Teplota v jeskyni je konstantní 8 °C.

Na prohlídku jsme si vzali bundu, ale nakonec jsme ji tam sundali. Při 95 % vlhkosti se námi v té jeskyni zdálo dusno. Asi jsme se nestačili ochladit. Je tam výborná akustika. Součástí prohlídky je krátký koncert, který nám byl puštěný v naprosté tmě - samozřejmě po schválení všech zúčastněných. Dokonce i mladý průvodce tvrdil, že je tam dnes nějak dusno. S paní v pokladně se shodli na tom, že se určitě něco přižene, že to cítí ve vzduchu.

Zítra - v pondělí má jeskyně zavřeno, nemusíme se vstáváním spěchat a můžeme se zde i najíst. Využili jsme toho, že zvenku přístupné toalety jsou otevřené, doplnili jsme vodu do kanystrů, do petek i do sprchovacího vaku a jdeme do Rezidence u jezera na pivo a zmrzlinu. Nic jiného se dělat nedá. V hotelu jsem koukla na předpověď. Dnes odpoledne po 17. hodině by mělo sprchnout. V noci má být tepleji než dnes, ale zítra odpoledne má být pořádný liják. Tak se necháme překvapit. Teď je 17 hodin, včera to bylo zataženější a nepršelo.

Dlouho jsme neposeděli, ani jsme to neměli úmyslu, chtěli jsme si vzít hlavně pivo s sebou na večer. Ono se tam ani sedět nedalo. Venku neměli žádné slunečníky a uvnitř bylo snad ještě hůř než venku. Rozhodně nejlépe bylo ve stínu na našem parkovišti. S komáry si poradila naše kouzelná spirála. Uvařila jsem večeři a šli se osprchovat na terasu, kde se nám to ve čtvrtek osvědčilo. Celou dobu žádostivě koukáme na oblohu, ale na déšť to nevypadá, jen na další snad ještě teplejší noc.

Popíjíme dobré, hlavně studené pivo. V rádiu nám hraje jazz, takže skoro idylka. Jen by mohlo být o pár stupňů míň. Jdeme spát v 10, ještě je 26 stupňů. Necháváme otevřené zadní dveře a stažená okénka v kabině. Tady si naštěstí připadáme bezpečně. Když tam naprší, tak to zase uschne. Jsme zvědavi, co nás čeká zítra. To budeme pár dnů spát na hotelu ve Zlatých Horách.

Jedeme znovu na severovýchod - 13. den - další část NS Česká Ves - 4,5 km dlouhý skoro okruh: Česká Ves - křížová cesta - Heckelův pramen - vyhlídka Tisová skalka a vrchol Krajník - pramen Johann Peter guelle - Česká Ves; jeskyně Na Špičáku na mapě