Jedeme znovu na severovýchod - 8. den - Žulová - křížová cesta a kostel Panny Marie Bolestné, Černá Voda - zřícenina hradu Kaltenštejn, Skorošice - Nýznerovské vodopády

Komáři nás netrápili, k ránu v autě klesla teplota pod 12 stupňů, pod peřinou bylo fajn. Ani vlaky nás nerušily. Ráno je jasno, bezvětří a horko. Asi budou ty tropy, jak je včera předpovídali.

Jedeme do Žulové - parkujeme u nádraží. Už vloni nás přitahoval kostel Panny Marie Bolestné, který je zdaleka vidět na Boží hoře nad městem. Jenže vloni nám to nevyšlo. Letos tam musíme. Je sice vedro, ale dnes nás už neodradí nic.

Procházíme podle trati k přejezdu a stoupáme po modré. Míjíme malou prostou kapličku, Je pravděpodobně nově opravená, jen svatý obrázek tam ještě chybí. Je na začátku křížové cesty, podle které stoupáme až ke kostelu. Tvoří ji 14 žulových sloupků, na kterých jsou přidělány pašijové obrázky. Postavilo ji město Žulová r. 1878.

Zajímavé je, že když vím, že to bude hodně náročné, zvládnu to lépe, než když to nečekám. Včera mne výstup na Venušiny misky skoro zničil, dnes jsem šla pomalu, dokonce bez přestávky a najednou jsem nahoře. Vlastně úplně bez zastávky to nebylo. Ve skalním výklenku - kousek pod vrcholem je soška Panny Marie, kde jsem se samozřejmě musela na chvilku zastavit.

Boží hora (527 m) je nejvyšší vrchol v Žulovské pahorkatině. Tvoří ho vyvřelé horniny, je to tedy jedna ze zdejších sopek. Tady na vrcholu se údajně již ve 12. století objevila podobizna Panny Marie. Obrázek byl upevněn na dřevěném kůlu. Lidé se k ní chodili již tehdy modlit. Vítr obraz utrhl, místní zde proto postavili dřevěnou kapličku, kam obraz umístili. Ani tato stavba nebyla věčná. R. 1712 se sešli starostové všech blízkých vesnic a vyhlásili sbírku na postavení větší dřevěné kaple, která byla r. 1713 dokončena. R. 1864 ji však zpustošili vandalové, ani oltářní kámen před nimi nebyl uchráněn. Současný novogotický kostel Panny Marie Bolestné byl postaven v letech 1878 - 1880. Chata pro poutníky, která byla postavena r. 1905, byla v 50. letech zbourána jako nevyhovující.

Ota vzpomíná na dobu před asi 50 léty, kdy tu byl prvně a naposledy. Moc si to tu však nepamatuje. Dnes je kostel opraven, o prázdninách je dokonce vždy v neděli pro veřejnost otevřen. Dnes máme smůlu. 2x za rok se zde konají poutě. Okolí je upravené, je tady spousta možnosti posezení, jedno posezení je dokonce i s krytým ohništěm. Vlevo i vpravo jsou upravené vyhlídky i s panoramatickou mapou. Je tu taková pohodička, že se nám ani nechce odejít.

Vracíme se mírnější cestou - pokračujeme dál po modré značce. Tudy také vede FIT stezka. Samozřejmě jeden druhého hecujeme, ať si jde zacvičit. Tím to však skončilo.

Pod Borovým vrchem, další bývalou sopkou, modrá odbočuje vpravo, my pokračujeme po neznačené cestě mírně vlevo. Původně jsme chtěli odbočit ještě vpravo okolo kamenolomu a pak se ještě zajít podívat k zatopenému kamenolomu. Jenže široká pěšina se stáčí k baráčkům, k lomu vede neprošlapaná cesta vysokou trávou. To nás odradilo. Nemusíme být všude. Navíc sluníčko pěkně praží. Vracíme se tedy po málo frekventované silničce.

Je poledne, pro nás je to na oběd ještě brzy. Navrhuji jeden krátký výlet ke zřícenině hradu Kaltenštejn. Dokonce Ota nic nenamítá. Je to úspěch, hrady moc nemusí, ale už si zvyká. Autem jedeme do Černé Vody a dál přes Nové Podhradí. Nechá se dojet až k turistickému přístřešku, kde je ve stínu úžasná plošina. Tady parkujeme. O kousek dál na malé louce je památný strom - zerav obrovský, jinak také thuje. Je to prý v tomto regionu jediný strom tohoto druhu, který neroste v parku. Jeho stáří předpokládají  na 120 - 150 let, je vysoký 28 metrů, koruna je široká 7 metrů, obvod kmene ve výšce 130 cm měří 273 cm. To vše bylo měřeno pravděpodobně r. 1999, kdy byl památným stromem vyhlášen.

Po zelené a za chvilku po červené jdeme na kopec Hradisko, kde je zřícenina hradu. Je to něco přes 0,5 km. Hrad Kaltenštejn byl postaven v letech 1290 – 95 odpůrci vratislavského biskupa, ale na biskupské půdě. Hned o rok později byl veden soudní spor - majitel hradu ho měl zbořit nebo předat vratislavskému biskupovi. Tak se dostal do majetku biskupa. Od 1. pol. 14. století byl zastavován, a to i více držitelům současně. Hrad nikdo neopravoval. V pol. 15. století byl již zchátralý. R. 1512 byl zbořen a materiál z hradu byl využit jako zdroj stavebního materiálu pro blízký hrad Jánský Vrch nad Javorníkem, který byl v té době opravován. Z tohoto hradu se dochoval zbytek věže, část vstupní brány a několik fragmentů obvodových zdí. Kruhovitá věž o průměru 10,8 m byla roztržena výbuchem. Ta je na tom nejzajímavější. Zdola je vidět, že jí kus chybí, je však vidět, že byla skutečně vysoká. Když se dojde na vrchol a obejde se, tak se tak vysoká nezdá. Právě tady ta druhá část věže chybí. Je vidět, jak tam byla patra, možná jak byla propojená s nějakými místnostmi. 

Po návratu k autu chystám oběd. Je tady naprosto ideální místo, dokonce ve stínu.

Je půl třetí, na ukončení dnešního programu je skutečně brzy. Vracíme se do Žulové a pokračujeme do Skorošic. Autem se nechá zajet až k muzeu, kde je velké parkoviště, na mapy.cz označené jako placené. Možná v sezóně tam někdo poplatky vybírá, dnes je tu liduprázdno, muzeum je zavřené. Píšou, že je otevřené od konce června do konce srpna, a to jen o víkendu. Zrovna tak i pizzerie, která je v jedné ze dvou zde stojících budov. To nám však nevadí, naopak - vyhovuje nám to.

Původně jsme zde chtěli udělat asi 13 km dlouhý výšlap, jenže na dnešek by toho už bylo moc. Shodli jsme se, že nám stačí dojít k Nýznerovským vodopádům a zpátky. Tam a zpátky je 4 km. Jsou součástí přírodní památky Vodopády Stříbrného potoka. Nachází se ve 100 metrů dlouhé kaňonovité soutěsce. Voda tu překonává celkovou výšku 14 metrů. Nejčastěji zde jsou vidět skalní prahy, vodopády a kaskády. Nejdřív voda padá z kamenné zdi, která nemá výšku ani 2 metry. Následuje nejvyšší vodopád soutěsky, ten je vysoký 3 metry. Ten je nejsnáze přístupný a nejlépe viditelný. U cesty je vyhlídka, ze které se nechá k němu sejít. To je prostě nádhera. Tady jsme vlastně začali. Na konci soutěsky je poslední dvojstupňový vodopád, oba stupně mají přibližně 2 metry. Moc se mi tu líbí. Lezu, kam se dá, a snažím se vidět toho co nejvíc.

Jen kousek za touto soutěskou se do Stříbrného potoka vlévá Bučínský potok. Přes ten vede zajímavý kamenný most s dřevěnou výztuží. Při cestě zpátky ještě scházíme podívat se k menší vodní nádrži, která je na Stříbrném potoce postavena. Celá cesta vede lesem, takže ve stínu, není to ani moc do kopce, takže to byla skutečně příjemná procházka s moc hezkým cílem.

Po návratu k autu konstatujeme, že tady zůstaneme přes noc. Tady bude určitě klid, nemá cenu hledat něco jiného. Necelý kilometr odtud je ve vsi Rybářská bašta, odpoledne se nám zdála otevřená. Jdeme se tam podívat. Jenže chyba. Možná tam seděl jen někdo z místních. Podle cedule je otevřeno od konce června do konce srpna, a to jen o víkendu. Mimo sezonu je to tady naprosto bez života.

Naštěstí ještě máme poslední litrovou lahev Agenta (stout) a 2 půllitrovky Zubra. To nám bude stačit. V získaném čase dělám mírnou reorganizaci věcí v autě. Jídlo ubývá, nádoby se uvolňují. Ať je tam víc místa.

Ota zatím kontroluje nedaleký Stříbrný potok. I jemu se na mytí zdá ledový. Navíc přístup do vody není nejlepší. Využíváme tedy vlastní vody. Tím, že se hodně koupeme v přírodě, máme jí zatím docela dost.

Dnes je skutečně teplo až do večera. V půl deváté je stále ještě 21 stupňů. Zase schovávám peřinu a vytahuji lehčí deku. Jsme zvědavi, co nám přinese zítřek - chceme si projít stezky okolo pramenů v Jeseníku.

Jedeme znovu na severovýchod - 8. den - Žulová - křížová cesta a kostel Panny Marie Bolestné, Černá Voda - zřícenina hradu Kaltenštejn, Skorošice - Nýznerovské vodopády na mapě