Jižní Čechy - 7. den: vodní nádrž Lipno - oběžné kolo Francisovy turbíny; Loučovice – trasa cca 6 km přes skály: Godošova poustevna – Čertovo kopyto – Medvědí stěna – Medvědí hora; pivovar Studánky

Čtvrtek 18. 5. 2023

Včera první den nepršelo, ale v noci jasno nebylo. Teplota klesla už jen k 6 stupňům. Kdyby bylo jasno, bylo by nejspíš ještě chladněji. Už té zimy začínáme mít dost. Budíme se před devátou, ale vůbec se nám nechce z pod peřiny vylézt. Jenže nám nic jiného nezbývá, o moc tepleji dnes asi nebude.

Venku to není úplně zatažené, občas je vidět i modrý flíček, ale fouká silný ledový vítr. Je to běs. To včera tak hrozný vítr nebyl. Každý den je jinak.

Přejíždíme zase k přístřešku, kde chci dělat snídani. Je u lesa, ale fouká to všude.

Odjíždíme na parkoviště Lipno nad Vltavou, které je hned u hráze vodní nádrže. Tady je vystavené původní oběžné kolo Francisovy turbíny ze zdejší elektrárny. Vyrobilo ho ČKD Blansko, váží 7 tun a v provozu bylo 28 let.

Nyní jen něco málo o historii budování této vodní nádrže. O vybudování menších přehrad na Vltavě se začalo mluvit po velké povodni r. 1890. Jenže tehdy zemědělci nebyli ochotni prodat své pozemky. Po velké povodni r. 1920 došlo k dalšímu jednání o stavbě přehrady. Již vznikly i konkrétní projekty. Všechna jednání pozdržela válka. Až po 2. světové válce a po odsunutí Němců došlo k posunu. Až z této doby je projekt, podle kterého byla postavena přehrada, včetně vodní elektrárny.

Vodní nádrž Lipno, naše největší přehradní nádrž, byla na Vltavě budována v letech 1952 - 1958. Během té doby se také hloubily různé šachty, lámala se skála, kácely lesy. Postupně byla zatopena řada obcí, osady, silnice i železniční tratě. Současně byla u Vyššího Brodu budována vyrovnávací vodní nádrž Lipno II, která reguluje odtok od elektrárny Lipno I.. Tunel, který tyto vodní nádrže spojuje, byl ražen v letech 1953 - 1956 a je dlouhý 3,6 km. 

V únoru 1958 byla přehrada napuštěna jako 4. vodní nádrž Vltavské kaskády. Dne 15. června 1959 byla spuštěna do provozu i zdejší vodní elektrárna. Sypaná hráz je 25 m vysoká a 296 m dlouhá. Přehrada je dlouhá 42 km a je využívána pro rekreaci, vodní sporty a sportovní rybolov.

Pršet dnes opět nemá, to se nám hodí. Chceme se vydat ke skalám, v mokru by se po nich nechodilo nejlépe. Přesto si procházku po hrázi necháváme na dobu po návratu. Předpovědi počasí se vždy věřit nedá, tak ať to vše zvládneme, dokud to na déšť nevypadá.

Měla jsem trasu označenou jako okruh po značené i neznačené trase, ale cesty jsou rozježděné a rozbahněné. Jen ty turistické jsou poměrně schůdné. Proto jdeme po modré. Z rozcestí U Poustevny jdeme ke Godošově poustevně. K ní se váže následující příběh:

Na nedalekém Uhlířském vrch žila koncem 17. století banda cikánů a různých vyvrhelů, kteří se museli skrývat. Banda se pro celý kraj stala pohromou. Mezi nimi byl i Godoš, syn německého uprchlíka, a Manda, dcera náčelníka, kteří se do sebe zamilovali. Když byla banda vojáky rozprášena, byla Manda raněna, ale i s Godošem se jí podařilo uprchnout. V květnu 1976 se vzali, živili se podomním prodejem krejčovských výrobků. Manda však po čtyřech letech umírá. Godoš zůstal sám. Když zestárl, usadil se opět tady - v blízkosti Mandina hrobu. Přes zimu žil v domě rybáře, v létě ve staré poustevně, kterou objevil již jako chlapec. Snad tam kdysi žili příslušníci řádu kláštera v Přední Výtoni. V poustevně také zemřel a byl pochován vedle své ženy Mandy.

Jdu napřed, Ota si čte informace. Z rozcestí vede cesta samý obrovský kámen. Skoro se po ni nedá jít. Čekám, že Ota bude cestu proklínat. Nemá rád takové cesty, zvlášť když má pocit, že jde někam, kam ho to moc neláká. Ale občas překvapí. Dnes kupodivu nic nenamítá. Cesta se po čase trochu vylepšuje. Dokonce i do poustevny se jdeme podívat spolu. Je to hodně malá jeskyňka. Jak tam mohl přebývat? Tady se mi moc líbí, je to tu samý kamen, samá skála.

Vracíme se na rozcestí a po modré stoupáme. Vidíme tu z mého pohledu příšernou rozhlednu na druhé straně Lipna, ale také hráz přehrady. Stoupáme k dalším skalám a v závěru mezi nimi lezeme po kamenech. Ta nejvyšší skála je Čertovo kopyto. Nejvyšší část skály prý má přesnou podobu kopyta. Někdy se jí říká i Cikánský hrad – to podle pověstí o zde žijících cikánech. Na této nejvyšší skále je vyhlídka. Je zde uchycené lano, aby se nechalo vylézt až nahoru. Nechápu, že Ota skálu minul a jde dál. On zase nechápe, ze tam chci lézt. Posílil moji sebedůvěru slovy: Až se přerazíš, tak mi nechoď domů. A šel si stoupnout na vysoký kamen, aby viděl, jak se mi daří lézt nahoru, možná i proto, aby slyšel, až poletím dolů.

Teď už jsem nemohla couvnout. Nejhorší byl začátek. Včera řetěz na vyhlídku u Vítkova hrádku byl lepší, lano klouže. Musím si dělat smyčku, stejně lezu hrozným způsobem. Skála je šikmá, klouže mi to. Kdyby zůstal Ota pod skalou a natočil to, byla by to pěkná groteska. Spíš než lezu, šoupám se po zadku. Když jsem zvládla ten 1. stupeň, šlo to už o trošku lépe. Ale skutečně jen o trošku. Ale aspoň používám jen nohy a ruce, kterými svírám lano, i když bezpečně stojím na rovince. Konečně jsem vylezla tak vysoko, že už mne Ota viděl. Měla jsem toho dost, že jsem toho chtěla nechat, když Ota volá, že mám pokračovat ještě o kousek výš, aby mne měl na fotce celou. S vypětím posledních sil lezu ke značce zhruba uprostřed skály, možná ještě o kousek výš. Zdola se mi zdálo, že ta poslední patra by mohla být jednodušší. Když tady stojím, už si to nemyslím. Už vůbec nemám sílu. Rozhlížím se aspoň z této skalní římsy, ale musím se neustále držet lana. Moc toho však nevidím. Jen okolní skály a na nich Otu. Dalším výhledům brání vrchol skály. Jsem však spokojená, že jsem aspoň tohle zvládla.

Po chvíli odpočinku se chystám na sestup. Asi bych neměla říkat sestup, to zní moc luxusně. Já se dolů spouštěla, jak se dalo, převážně po zadku. Z toho posledního šikmého kamene jsem po zadku doslova sjela. Bylo to určitě nejbezpečnější, ale také nejjednodušší. Když jsem pak ze země koukala, kam až jsem vylezla, docela jsem se divila.

Dole jsem se musela trochu vzpamatovat, znovu odpočinout a konečně pokračujeme po modré. Cesta je náročná, ale jsme na horách. Co bychom chtěli.

Jdeme k dalším vyhlídkám, já slibuji, že už žádný nebezpečný výstup dělat nebudu. Konečně jsem Otu uklidnila.

Ještě lehce stoupáme, z rozcestí U Medvědí stěny se jdeme podívat na další skaliska. Ani nemusím na skály - je odtud pěkný výhled nejen na přehradu. Tady zase Ota šplhá vzhůru na jednu skálu. Nejsou tu řetězy, ale vidí jednu Němku, jak leze jednou průrvou vzhůru. Nechce se nechat zahanbit. Povedlo se mu to až nahoru. Skála je nižší, ale bez jištění bych se já nahoru nedostala. Prostě ani jeden nemáme rozum.

Tady je možné projít si cca 0,5 km dlouhý modrý okruh okolo skal. Něco, co snad je cesta, vidíme, ale je to dost zarostlé. Tím pádem to ani mne už neláká.

Ještě musíme zdolat protější vrchol - zdejší nejvyšší vrchol Medvědí horu (934 m). Jméno dostal podle medvědů, kteří zde dříve žili. Dnes je možné prý zde narazit na losa evropského. Bohužel, to se nám nepovedlo. Tato oblast je současně od r. 1992 přírodní památka. Modrá turistická značka vede až na vrchol. Cestou míjíme skaliska, na vrchol se dostáváme po poměrně pohodlné cestě. Je tu pěkně, jen většímu výhledu brání vzrostlé stromy.

Jsme spokojení, zvládli jsme vše, co jsme chtěli. Po modré po nám známé cestě se vracíme zpátky, tentokrát skoro stále z kopce.
Z parkoviště se jdeme ještě projít po hrázi vodní nádrže Lipno. Bereme to už jen jako odpočinkovou procházku. Je zataženo, ale stále neprší.

Tento výlet jsme nakonec natáhli, asi hlavně tím lezením po skalách. Svačinu jsme si s sebou nevzali, jsme tedy řádně hladoví. Tady však vařit nechci. Odjíždíme v plánovaném směru a zkusíme se někde zastavit na oběd. Projíždíme Loučovicemi, vidíme zavřenou hospodu a obchod. Tam se dozvídám, že tady žádná možnost se někde najíst není. Kupuji aspoň sulc, sladký zákusek a pivo a jedeme k vodojemu, tam by snad šlo i přespat. Nešlo. Je tam hrozné bláto a není tam ani rovina. Aspoň jsme se tady najedli schovaní před zraky zvědavých lidí.

Teď už máme jedinou starost zaparkovat někde, kde bychom mohli přespat. Projíždíme Vyšším Brodem. U řeky je tábořiště, jenže je blízko u silnice a je nějaké plné. Tady by klid nebyl. Ve zdejší hospodě točí jen Gambrinus. To je další důvod proč tu nezůstat.

Už jsme však rozhodnuti. Jedeme do Studánek. Tam to známe, tam je pivovar s dobrým pivem, odtud chceme zítra na výlet k nejjižnějšímu bodu. Tady jsem vytypovala i pár míst na přespání. Vyšlo to u vysílače. Výhledy máme pěkné, z kopečka je to k pivovaru kousek.

Hospůdka není veliká, vevnitř je 6 stolků, lidé sedí i venku. V Rakousku je svátek. Já bych raději dovnitř, tam je tepleji. Naštěstí tu je jeden stůl volný. Dáváme na zahřátí polévku, pak pivo. Já dala ještě protekční topinku. Dělají ji jen ke snídani, ale paní kuchařka je zlatá, udělala mi ji i večer. Hospoda je plná Němců, jsme tu jediní Češi. Přesto nám z kuchyně vzkázali výsledek hokeje se Slovinci. Po začínající prohře 2:0 to ve 3. třetině srovnali a vytáhli na 2:6. To je super.

V hospůdce je hezky, teplo, ale pořád to pivo do sebe lít nemůžeme. V osm odcházíme, venku je ještě větší zima, ale přestalo to foukat. Brzy jdeme spát. V autě je příjemných 10 stupňů. Tak už se snad konečně začne oteplovat.

Jižní Čechy - 7. den: vodní nádrž Lipno - oběžné kolo Francisovy turbíny; Loučovice – trasa cca 6 km přes skály: Godošova poustevna – Čertovo kopyto – Medvědí stěna – Medvědí hora; pivovar Studánky na mapě