KRÁLÍKY 2014 - 7. Do Kobylího dolu, Jablonného a na Suchý vrch

A máme tady v Králíkách páteční, naštěstí prosluněné ráno. Bohužel poslední, kdy se chystáme za krásami okolí - zítra nám dovolená končí a čeká nás cesta k domovu. To je ale ještě daleko... nyní odbila na věži chrámu sv.Michaela archanděla osmá hodina ranní, my s Janou stepujeme na králickém hlavním rynku a čekáme na příjezd šumperských přátel, se kterými dnes podnikáme poslední společnou výpravu. Vzápětí Janě přináší virtuální poštovní holub do mobilu SMS zprávu, že Berušku (vůz expedice) postihl na jedné kulaté nožičce defekt, a že kvůli opravě bude příjezd opožděn. Naštěstí vše dobře dopadlo - jen o slabých 45 min později se vítáme se zbytkem výpravy a vyjíždíme na Lichkov. Z Mladkova pokračujeme údolím Tiché Orlice a naší první zastávkou se stává kaple sv.Jena Nepomuckého v Celném. Tvar věžovité sakrální stavbičky s vysokou cibulovitou kopulí nám napoví, že se její tvůrci nechali inspirovat barokem. Prý tak měl vypadat vrcholek věže těchonínského kostela - obce, jíž je osada Celné podřízena. Ještě než vlezeme nazpět do auta, všimneme si, že ačkoliv je kaple zasvěcena sv.Janovi, výklenek nad dveřmi zdobí obraz jiného svatého. Oblíbeným živlem obou světců je sice voda, ale ten první v ní přišel o život... a ten druhý ji používá k likvidaci požárů!

Sedím vedle Marka vepředu, neboť mu dělám navigátora, ale při průjezdu Těchonínem jsme se nějak zakecali, já pak správně neodhadl cestovní rychlost vozu... a než jsem se stačil zorientovat v mapě, místo, kde jsme měli před návštěvou Kobylího dolu odstavit auto, jsme o několik kilometrů přejeli! Sypu si popel na hlavu - ve funkci navigátora jsem hanebně selhal a stát se to na Sahaře, zemřeli bychom brzy všichni potupnou žízní - v našich civilizovaných končinách ale naštěstí stačilo před Jamným otočit vůz... a vrátit se! Po ohledání stromu, na kterém je vymalován jeden ze symbolů modré turistické trasy, je mi ten kiks velitelem vozu prominut, neboť ona ta značka od Těchonína opravdu vidět není. Bereme si fotoaparáty a jen tak nalehko vyrážíme na průzkum blízkého, údajně romantického dolu. (Včera večer jsem na Mapě.cz toto skalnaté údolí totiž dlouho studoval a podle konfigurace terénu se mi do hlavy (jako vir do počítače) zavrtala utkvělá myšlenka, že by tu mohly být kromě skal i nějaké peřejky na potoce. No a teď mi trochu cvaká prdélka, jestli jsem si to všechno jen nevysnil...)

Cesta nás vede napříč loukou, pak vcházíme do lesa a po úvodním prudkém ohybu mírně klesáme dolinou vstříc Čerňovickému potoku. Ze strmé stráně nás zvědavě pozoruje několik menších skalek, zelených od závisti, že nám to tak hezky šlape. Za další zákrutou narazíme na pomníček, všem pocestným připomínající dávnou tragédii, kdy zde těsně po II.světové válce přišel při likvidaci munice o život kapitán Beran a štábní rotmistr Beníšek. Při cestě dál pak, chválabohu, začíná ta vysněná divočina. A hrome - vůbec to tu není špatné - ba právě naopak: výsledek dokonce předčil všechna moje očekávání! Ze svahů po naší levici, pokrytých bujnou vegetací, na nás co chvíli vykoukne pořádný rulový "kousek", cesta před námi začala stoupat a kroutit se do stran jak přejetá užovka... a v potoce po naší pravici se objevily první fotogenické kaskádky. Naše ženy jsou zaujaty rozhovorem a šlapou kus před námi, a tož na ně s Markem houkneme, ať nás nečekají, že my půjdeme okolo potoka.

A moc dobře jsme udělali! Cesta proti rozdivočelému toku je sice místy zarubaná, ale my se dostali - jen několik desítek metrů od souběžně procházející lesní cesty - do nefalšovaného království divočiny! Čerňovický potok, který pramení pod Suchým vrchem, není žádné ořezávátko a k tomu, aby se spojil s vodami Tiché Orlice, si vyvolil ten nejpřímější směr. Prohlodal si v mocných rulových vrstvách cestu kaňonovitým údolím a za ty věky se stačil do terénu velice hluboko zařezat. A ve své dolní části, kde se údolí kroutí v četných meandrech, tato místa potok překonává četnými kaskádkami a peřejemi. Díky okolní skalnaté divočině i nad levým břehem začínají vystupovat větší divoké skalní útvary. V průzkumu těch přírodních krás jsme s Markem naprosto spřízněné duše - v obou dřímá touha po nových objevech, které musíme zachytit do paměťových karet našich fotoaparátů... a předháníme se i v tom, kdo z nás objeví zajímavější skálu. Ale ty největší z nich už stejně dávno před námi "objevili" horolezci.

Posledních několik set metrů před rozcestníkem Kobylí důl, odkud pokračuje žlutá značka do Jamného, je sklon koryta největší a tady jsou kaskády potoka také nejdivočejší a nejkrásnější. Stejně jako okolní skaliska. Oba si libujeme nad tou parádou, jsme docela sehranými průzkumníky. (Docela vážně si dovedu představit, že by z nás dvou byli tak dobří cestovatelé jako Hanzelka a Zikmund, jen bychom ( na rozdíl od nich) museli mít za expediční vůz zapřažen návěs plný piva...) U rozcestí značených tras se šťastně shledáváme s našimi ženami a společně se vracíme zpět k berušce. Dalším naším cílem se stává kouzelné městečko Jablonné nad Orlicí, kde my ale byli včera, a tak se s našimi přáteli jdeme projít jen po náměstí. Martina rozhýbá obří dřevěnou lžíci, ozdobu rynku, abychom si ji mohli my ostatní vyfotit a pak se naše cesty dělí: ona si s Markem odskajuje nahoru ke kostelu sv.Bartoloměje a já s Janou se zůstáváme plantat okolo té lžíce. Jedna krásná mladičká dívka tam na procházce doprovází svého chorého dědečka a ochotně se nabídne, že náám udělá společné foto. Když pak odcházíme s Janou do hospody, nechápavě kroutím nad tou dívenkou hlavou - taká krásná a eště navíc hodná - no nebude to mět cérka v životě lehké!

Za chvilku je sestava u našeho stolu v restauraci Na Mýtnici kompletní a my si tu objednáváme jídlo. K mému velikému rozčarování ta včerejší božská svíčková na menu chybí, ale pikantní bok se zelím pro zlíňáky a Kovářská výheň pro šumperáky je též dobrou krmí, a tož jsme nakonec spokojeni všichni. Marek s Martinou si po obědě ještě odskakují k historickému mostu na jabloneckém předměstí, my dva si siestu prodlužujeme ještě o jedno pivo a zůstáváme je čekat na zahrádce. Pak už zase šup do auta a popojedeme na konec městečka. Na okraj Hradisek se ale jdou podívat jen naši přátelé, neboť my tu byli včera. Dále nás čeká průjezd skalnatým údolím až do obce Orličky, jíž dominuje stavba kostela. Po kratičké procházce okolo sakrální stavby a několika barokních soch se vracíme k vozu. Nyní berušku čeká závěrečné stoupání na hlavní hřeben Bukovohorské hornatiny a z Červenovodského sedla stoupáme úzkou silničkou i na jeho nejvyšší (995 m vysoký) vrchol Suchý vrch, jehož témě zdobí atraktivní hříbovitá rozhledna a opravená Kramářova chata.

Před ní se nachází ohrada, ve které odpočívá znavený jelen s laněmi. Jana si je jde vyfotit a zůstává nás tu čekat, zbytek výpravy odchází do interiéru chaty, aby si zde ve frontě na jídlo (smažený sýr - 70 kč, hranolky - 35 kč) zakoupil vstupenky na rozhlednu. Dovnitř vcházíme turniketem jako v metru a pak už stoupáme po nekonečných kruhových schodech až nahoru na vyhlídkovou plošinu. Je to tu hezké, ale ještě daleko hezčí by to bylo, kdyby si namísto toho turniketu zaplatili uklízečku, která by jim pravidelně myla okna. Výhled ven z rozhledny je totiž možný jen přes špinavé okenní sklo... a díky venkovnímu oparu tak nevidíme z okolní KRAJINY skoro ani ten prd! Interiér rozhledny je ale vkusný (o tom žádná) a cestou nahoru si může zadýchaný člověk odpočinout při prohlídce historických obrázků rozhledny a okolní KRAJINY. Vracíme se dolů za Janou a já s Markem si ještě odskakujeme na nedalekou skalku na hřeben nad Kramářovou chatou.

Našim posledním cílem se stává půlkilometrová procházka po hřebeni na opačnou stranu - K Bradlu. Původně jsem plánoval tento výlet s tím, že konečně navštívím interiéry nedaleké dělostřelecké tvrze Bouda, ale tento návrh byl většinou hlasů zamítnut. Takže rulová skála Bradla musí být důstojnou náhražkou. Není to až tak špatné, skalisko malé není, jen ten okolní vzrostlý les dnes už neumožní z jeho temene takový kruhový výhled jaký zde býval v minulosti. Po pořízení společných obrázků na památku a chvilce odpočinku nezbývá, než se vrátit k autu a nechat se ze Suchého vrchu odvézt napřed dolů do Červené Vody. Odtud už po rovině pokračujeme nazpět do Králíků. Na náměstí pak dochází k velkým loučícím orgiím (a zatím nenaplněným plánům na další společné turné)... a pak už jen "Sbohem a šáteček!" A my dva balit na cestu k domovu, na sklonku dne na poslední večeři a posezení u pivka... a je po dovolené!!