Královéhradecký kraj-18. den-dopoledne: NS Po stopách erbu zlatého třmene-Babiččino údolí-trasa 8,5 km: Červený Kostelec-Boušín (hájovna, krytá lávka, poutní kostel Navštívení Panny Marie, zázračný pramen)-Slatinský mlýn-Bathildina a Justynčina stezka

Ani nevíme, jak dlouho pršelo. K ránu se to vybralo. Je 7,45 hodin, budík nás budí. Včera jsme se domnluvili, že musíme vstát brzy, abychom stačili v 9,15 odjet na zastávku na vlak z Olešnice do Červeného Kostelce.

Už ráno je příjemné teplo, sluníčko svítí, vypadá to na pěkný den. Chceme projít většinu naučné stezky Po stopách erbu zlatého třmene, projít se podle Úpy a také projít celé Babiččino údolí až do České Skalice. A to nás ještě na cestě potkají zastavení dalších naučných stezek. Trošku nám radost kazí informace, že historický Červený most z r. 1880 se rekonstruuje. Ptali jsme se v informacích v Úpici, zda nejde přes něj nějak přejít, ale to nám rozmluvili. Musí se obejít. My si tím trasu prodloužíme asi o 2 km, a to ještě přes kopeček. Dokonce jsme přemýšleli trasu nějak rozdělit na 2 části, jenže to realizovat nelze. Nemáme s sebou nikoho, kdo by nám auto převezl a autobus staví tak daleko, že bychom z toho měli dvě dlouhé trasy. Musíme to zvládnout za jeden den. Bez ohledu na počasí. Jen cestopis rozděluji na dvě části, protože by byl moc dlouhý.

Než jsme se nasnídali, sluníčko je pryč. Od Bakova jdou nízké mraky, možná je to mlha, která se hned zvedá. Nejsme meteorologové, abychom se v tom vyznali. Sluníčko mizí, ochlazuje se. Plán uz neměníme. Už jsme to posunuli o 2 dny, nejdřív kvůli dešti, pak aby blátivé cesty trochu vyschly. Zda to po nočním dešti bude lepší, těžko říct.

Počasí je přímo aprílové. Než jsme dojeli autem na vlakovou zastávku v Olešnici (cca 2 km), už zase sluníčko svítí a hřeje a mraky vytlačuje. No, jsme připraveni na vše.

Vlaková zastávka je asi nově vybudovaná. Ještě na ni nebyl umístěn název zastávky a jak si Ota všiml, není ještě ani posprejovaná. Kéž by to tak vydrželo. Je skutečně hezká, částečně prosklená.

Vlak přijíždí včas. V 9.45 vystupujeme v Červeném Kostelci. Trať tady byla uvedena do provozu 1. května 1859. Zda takhle vypadala tehdy i nádražní budova, těžko říct. Prohlídkou se moc nezdržujeme a vyrážíme po červené, která je označena jako Cesta Boženy Němcové. My po ní jdeme jen na rozcestí U Devíti křížů.

Když přecházíme hlavní silnici, míjíme barokní kamenný kříž z r. 1794. Pověst, která se k tomuto kříži vztahuje je zapsána v povídce Boženy Němcové Krvavá svatba. Právě podle této pověsti je toto území nazváno Devět křížů.

Na rozcestí U Devíti křížů opouštíme červenou, která vede dál ke zřícenině Vízmburk. My její prohlídku máme naplánovanou na zítra. Proto odbočujeme po modré vlevo. Souběžně s ní půjdeme po poznávacím okruhu U nás, který seznamuje s historií a krajinou mezi Úpicí a Červeným Kostelcem. My si tady čteme 10. zastavení Devět křížů a o kus dál 11. zastavení Potůčky.

Cesta je pohodlná, jdeme hezkým lesem, mírně klesáme. Cestou se dozvídáme, že v lesích kolem hradu je mnoho statných významných stromů. Panský buk je přímo u cesty. Jak je uvedeno na cedulce na stromě, byl zasazen v 19. století, r. 2014 byl vysoký 31 a jeho obvod kmene byl 275 cm. Kdesi ve stráni má být nejmajestátnější Knížecí buk, který je o 50 – 100 starší a obvod jeho kmene má být 390 cm. Zkoušíme ho najít, ale marně.
O kus cesty dál je ještě Modřín opadavý, který je 120 - 130 let starý, 35 m vysoký s obvodem kmene 200 - 250 cm.

Přicházíme na rozcestí Potůčky – odb. na Vízmburk. My pokračujeme stále po modré, ale právě od Vízmburku se k nám ještě připojuje naučná stezka Po stopách Erbu zlatého třmene, která nás bude většinu trasy doprovázet. Páni Erbu zlatého třmene byl panský rod, který se usadil při řece Úpě již ve 13.století. Tehdy panské rody neměly svá rodová jména a odlišovaly se podle toho, co měly ve svém erbu. Celá tato naučná stezka měří 16,5 km a vede od zříceniny Vízmburk, pokračuje celým Babiččiným údolím až do České Skalice. Je na ní 5 informačních panelů s informacemi o historii oblasti. To první je na nedaleké zřícenině.

Jdeme po pohodlné cestě lesem, i když někdy bychom skoro potřebovali holínky. Za rozcestím Pod Kramflekem nás opouští poznávací okruh U nás, aby se vracel do Úpice. Naše modrá nás vede stále z mírného kopečka, řeku Úpu spíš slyšíme, než vidíme. Scházíme k ní až na rozcestí Pod Boušínem – hájovna. Postavil ji majitel zdejšího panství Vilém August Schaumburg-Lippe r. 1876 pro Stolínské polesí. Byl z knížecího rodu, proto je na budově stále zachována dlaždice s knížecí korunkou, s letopočtem 1876 a ozdobným písmenem W.

Současně s hájovnou nechal postavit i nedalekou Boušínskou lávku. Ta je skutečně zajímavá, je dřevěná a krytá. Podle původního projektu byla dřevěná lávka obnovena r. 1932. Je 36 m dlouhá, stojí na pilířích, které jsou od sebe vzdáleny 18 m, ve výšce 3 m nad hladinou řeky. Ta původní byla blíž k vodě, však také ji strhly povodně. R. 1999 provedly Lesy ČR její generální opravu. Po ní jsme se dostali na druhou stranu řeky.

Někde tady v údolí podle řeky začíná Babiččino údolí. Prochází jím cyklotrasa. My se od řeky na chvíli vzdálíme – po modré značce a také po NS Po stopách erbu zlatého třmene. Čeká nás poměrně prudké, ale naštěstí krátké stoupání. Po chvíli se dostáváme na samotu Boušín, která patří pod Slatinu nad Úpou. Na tak malou samotu je zde poměrně velký kostel a fara. Je tu ještě menší sýpka a o kousek dál ještě pár hezkých roubenek.

Tady vlastně ani nebyla obec. Tady založil Bohuš, pán Erbu zlatého třmene, dvorec a postavil dřevěný kostel pravděpodobně v pol. 13. století. Z této doby je první písemná zmínka – dvorec patřil k rýzmburskému panství. R. 1350 byla při kostele i farní škola.

R. 1424 za husitských válek byl kostel vypálen, zbytek pobořen a farnost zanikla, asi i dvorec, protože prý celé okolí zůstalo pusté.

Jisté je, že ve 2. polovině 15. století tu byl opět dvorec a vlastnil ho Jan Litobořský z Chlumu, který r. 1464 tady postavil nový dřevěný kostel Navštívení Panny Marie jako poděkování za zázračné uzdravení své hluchoněmé dcerky. Tato pověst je prý zapsáná i v Babičce od Boženy Němcové. Současně věnoval svůj dvorec pro potřeby kostela, který se brzy stal mariánským poutním místem.

Bohužel vše bylo opět zničeno během třicetileté války. Po válkách se majitelem stává knížecí rod Piccolomini, který nechal v letech 1682 - 1692 na troskách dřevěného kostela postavil zděný kostel Navštívení Panny Marie ve stylu venkovského baroka. V té podobě se dochoval do dnešních dnů. V letech 1728 - 30 byla na místě tehdejšího dvorce postavena zděná fara. Od té doby až do r. 1946 tady byl farář, který vykonával duchovní službu i pro sousední obce. Současně s farou byla postavena i kaplička Panny Marie nad zázračným pramenem ve svahu pod kostelem. U kostela je hřbitov s kamennou ohradní zdí. 
Tohle je skutečně příjemné a hodně klidné místo. Sem si budeme muset zajet zítra pro vodu.

Od rozcestí Boušín – kostel odcházíme stále po naší naučné stezce, ale měníme barvu trasy. Jdeme po červené. Jak jsem na začátku uvedla, budeme procházet kousky dalších naučných stezek. Právě teď kousek půjdeme souběžně s Justynčinou stezkou. Je to 7 km dlouhý okruh, který vede cestami, kudy chodila židovská dívka Justynka, aby se na boušínské faře potají připravovala na křesťanský život. O tomto příběhu píše Alois Jirásek v kronice U nás.

Pokračujeme kousek po silnici okolo hezky opravených roubenek, ale za chvilku odbočujeme vlevo z prudkého kopečka zpátky k řece a do Babiččina údolí. Cesta vede podle řeky z mírného kopečka, je kamenitá a samé bláto, klouže. Ota se zdržel zcela výjimečně za mnou, já si spokojeně vykračuji.

Stačila chvilka nepozornosti. Jen jsem koukla vpravo na potůček, jak krásně padá jako vodopád a už se řítím k zemi. Stále nemohu pochopit, jak jsem to dokázala. A málem s tragickými následky. Padla jsem na ruce, mám je lehce odřené a dlaně, ale i celé předloktí zablácené. Přesto jsem hlavou ještě vzala o zem. To asi ta setrvačnost z kopečka, kdy mi ty ruce v tom blátě ujely. Brýle odpochodovaly kamsi dopředu, já zůstala ležet v blátě a z obličeje mi kapala krev. Málem jsem se rozbrečela. Ale ne bolestí, ale nad vlastní nešikovností. Nakonec jsem to ustála. Ale stejně se nezvedám. Nechci mít tričko od krve. Ležím a čekám na Otu, který přichází volným tempem. Je samá legrace - prý si myslel, že tam něco fotím – v leže a v blátě. To může vymyslet jen on. Až když přišel blíž a viděl mne, humor ho přešel. Na chvíli. Mezitím mi krev už moc neteče. Pomohl mi se zvednout. Nebylo to z nosu, ale rozsekla jsem si horní ret, patrně jsem to vzala na nějaký kámen. Narazila jsem si i přední zuby, ale naštěstí nevyrazila. Využila jsem toho potůčku, který to vše zavinil, a šla se umýt, protože i obličej jsem měla samé bláto. Voda vypadá čistě. Nakonec jsem se docela umyla, jen kalhoty a triko jsou špinavé. Snad to trochu uschne, než dojdeme do civilizace.

Ota řekl, že si myslí, že je to minimálně na jeden steh. To určitě – teď a tady budu shánět nějakou chirurgii. Holt tam budu mít jizvu. Ota mne potěšil, prý se mu s ní budu líbit ještě víc. Určitě to vážně nemyslí, ale já se už směji, tedy šklebím. Smát se bolestí nemohu. Když vidí, že se mi nakonec nic moc nestalo, je zase samá legrace. Prý nejsem žádný troškař. Lidi běžně padají na všechny čtyři, já musím padat na sedm – mám špinavá i prsa.

Kromě rtu to odnesli ještě brýle - odpochodovaly ode mne asi 2 metry, odřená byla skla i rámečky. Ale naštěstí přes ně vidím a stejně už jsem uvažovala o tom, že si budu muset pořídit nové. Až později jsem zjistila, že jsem si zvládla narazit i žebra. Jedině mohu být ráda, že jsem spadla na rovině a ne někde ve skalách. To bych už sotva brýle našla a je otázka, zda by našli někde mezi skalami mne. Jenže já v nebezpečném terénu chodím opatrně. A tady to žádný nebezpečný terén nebyl – tedy to jsem si myslela. Z tohoto incidentu mám i fotku, protože Ota mne samozřejmě ihned vyfotil. Už jsem si však tímto zveřejněním udělala ostudu dost velkou, že si myslím, že není třeba dokumentace. A s odstupem 5 měsíců musím říct, že jizva na rtu je tak nepatrná, že kdo o tom neví, tak si jí nevšimne.

Jen kousek to máme na rozcestí Slatinský mlýn. Tady je přístřešek, tedy místo jako dělané pro odpočinek a svačinu. A já se aspoň z toho krkolomného pádu vzpamatuji. Tady zjišťuji, že jíst jakž takž mohu, ale pití z lahve mi dělá docela velké problémy.

Tady je kaplička Panny Marie, také nazývána Piccolominská, protože ji tady r. 1694 nechal postavit majitel zdejšího panství - vévoda Lorenzo Piccolomini. V létě toho roku jel na pouť do Boušína. Most přes Úpu se pod jeho kočárem rozlomil a zřítil se do vody, samozřejmě i s vévodou a jeho doprovodem. Naštěstí nikdo nebyl zraněn. Takže z vděčnosti tady nechal postavit tu kapličku, která byla původně vyzdobena malbami zobrazujícími tuto událost.

Ještě je tady kámen, na kterém je stále patrný vytesaný nápis Bathildis strasse – silnice Bathildy. Prý sem ráda vyjížděla ve svém kočáře krásná a mladá princezna Bathilda. Její manžel z lásky k ní nechal upravit tuto cestu od Rudrova mlýna v Ratibořicích k hájovně, ale nepíšou jaké. Nyní jako Bathildina je označena cesta od mlýna až k rybníku Jindra u Havlovic. Zda tam někde byl mlýn, to bohužel nevím. Kdesi uprostřed cesty má být ještě kámen s nápisem Bathildis Platz – stánek Bathildy, kde si asi panstvo dělalo piknik. Pravděpodobně to bude na červené trase u rozcestí U Bathildina stolku, ale po této cestě jsme neprocházeli.

Tady pro nás končí Justinčina stezka, která se vrací zpátky okolo zříceniny hradu Červená Hora, který byl založen pravděpodobně společně s hrady Vízmburk a Rýzmburk jako obranné body Kladsko-polské a Úpské cesty ve 2. pol. 13. století. Zachovaly se jen nepatrné zbytky věže a hradeb. Kdybych to měla při cestě, určitě bych se zašla podívat, ale dnes si už tak dlouhou cestu nechceme zbytečně prodlužovat.

Proto bez dalšího zdržení pokračujeme dál až do České Skalice.

Královéhradecký kraj-18. den-dopoledne: NS Po stopách erbu zlatého třmene-Babiččino údolí-trasa 8,5 km: Červený Kostelec-Boušín (hájovna, krytá lávka, poutní kostel Navštívení Panny Marie, zázračný pramen)-Slatinský mlýn-Bathildina a Justynčina stezka na mapě