Královéhradecký kraj - 21. den: NS Ptačí park Josefské louky - okruh 4,5 km: Metuje-Stará Metuje-Podklasní mlýn-2 pozorovatelny-model krajiny; Josefov-vyhlídka Boženy Němcové, pevnostní město; Opočno-pivovar Baron; Ledce-republika Ovipistán-pivovar

V noci bylo jasno, k ránu klesla teplota k 10. stupňům. Kdyby Ota neměl v noci k ránu nějakou běhavku, spalo by se tu nádherně. Vstáváme před devátou, po poli běhá bažantí slepice, naproti na louce se pasou srnky. To je idylka. A začíná být pěkné horko.

Jen my jsme nějací nemohoucí. Ota pije mátový čaj a jí suchary. Já si včera v Rozkoši rozříznutý palec balím do jitrocele. Nějak mi to lehce hnisá. K tomu tvrdím, že se už 3. den o mne pokouší infarkt. Po sobotním pádu mne bolí nějaký sval na prsou, který se ozývá, když krájím chleba nebo něco zvedám. Nejhorší je to, když zakašlu. To mne na prsou opravdu bodá. Bohužel já astmatik a alergik beru kašel jako běžnou součást života. Horší je, že se mi zdá, že ostatní pádem namožené svaly se vzpamatovávají, tak zrovna tohle se nelepší, naopak. Jenže natažené svaly bolí dlouho, s tím se musím vyrovnat. Dobrák Ota mne straší, že mám zlomené žebro, a posílá mne na chirurgii. Na to je času dost.

I přes všechny problémy jsme se rozhodli, že zahálet nebudeme. Do tří musíme být v jednom pivovaru a po páté ve druhém. Dopoledne jsme bez programu. Ke své velké radosti jsem zjistila, že do botasek se mi vejde palec omotaný jitrocelem, a hlavní je, že to skoro nebolí.

V tom případě vyrazíme na výlet. Včera jsem objevila, že prakticky nedaleko je naučná stezka Ptačí park Josefské louky. To by mohlo být zajímavé.

Jak název napovídá, je to ornitologická oblast, která se rozkládá mezi Metují a Starou Metují, která tady pěkně meandruje. Dozvídáme se, že je zde více jak sto let starý systém, pomocí kterého je možné regulovat hladinu spodní vody, udržovat tak na mokřadech ideální vlhkost a umožnit návrat mokřadním ptákům do této dříve zaplavované oblasti. 
Nápad založit zde ptačí park vznikl r. 2006. Bylo nutné vykoupit pozemky, obnovit již dávno nevyužívaný zavlažovací systém. Zjišťovalo se, co zde žije. Na jaře 2015 vznikla ornitologická pozorovatelna. Po obvodu parku byla vybudována 5 km dlouhá naučná stezka, na které je 11 informačních tabulí. V lednu 2018 byli do části rezervace vypuštěni divocí koně. Dnes tu jsou pozorovatelny dvě a park se neustále vyvíjí. Počet zde žijících zaznamenaných druhů se zvyšuje. R. 2020 tady byly poprvé zaznamenány vzácné druhy ptáků. Letos zde dokonce poprvé vyvedli mláďata jeřábi popelaví. R. 2023 bylo zaznamenáno 193 druhů ptáků, přes 200 druhů brouků, vč. ohrožených vážek, jsou tu i četní obojživelníci.

Jen parkoviště nikde nevidíme. Máme dva typy, kde by snad šlo auto nechat. Jedeme od Nového Města nad Metují, odbočujeme na Josefov. Před tratí odbočuje cesta a zdá se, že tam občas projede i auto. Nejsme první, kdo tu parkuje. Auto necháváme ve stínu košatého stromu u fotovoltaik. Dál jdeme pěšky.

Za lávkou přes Metuji už vede naučná stezka. My po ní jdeme doprava. V dálce vidíme pást se koně. Asi po kilometru jsme u první pozorovatelny. S něčím takovým jsme se ještě nesetkali. Je to lehce zastřešené, přední stěna je z rákosu, v ní jsou pozorovací okénka. Žádnou další stěnu to nemá. Návštěvníci nemají při pozorování rušit ptactvo či pozorované objekty. My dnes vidíme jen ty koně. 

Pokračujeme k soutoku Metuje a Staré Metuje a dál jdeme po břehu staré řeky. Je tady hezky. Kdyby tady občas nebyly informační tabule, máme pocit, že jdeme nějakou divočinou. Je tady ponechané původní prostředí. Jdeme po úzké pěšině, jen charakter okolí se liší. Převážně tu jsou vrby, ale také tu roste chmel, různé rákosy, traviny. Jdeme převážně ve stínu, což je v tom dnešním horku příjemné. Zdá se, že i koně mají rádi stín.

Přicházíme k jednomu odpočívadlu. I to je udělané z přírodních materiálů. Žádný luxus, ale je to něco, co sem přímo zapadne. Tady si můžeme přečíst, jak vypadal podzim na zdejších lukách před 8000 lety.

Tady se ze Staré Úpy odděluje mlýnský náhon, mlýn je vidět na protějším břehu. Podle informační tabule, která je za řekou na silnici, je to Poklasní mlýn u Čápů, další názvy jsou Dolejší mlýn, mlýn Pod Kopanicí, dokonce také Šiffnerův, tak je dokonce uveden na mapě II. vojenského mapování, které platilo pro léta 1836 – 1852.

V zápisech z let 1344 – 1350 jsou tady uvedeny dva vrchnostenské mlýny Dolejší a Hořejší. Rod Šiffnerů byl tady pravděpodobně prvním mlynářským rodem po vzniku mlynářské živnosti - to bylo někdy v době okolo poloviny 16. století. Hospodařil zde až do r. 1807, kdy se Josef Šchiffner rozhodl si mlýn koupit a hospodařit na vlastním. Jeho rod ho vlastnil až do r. 1849. Během let 1849 – 1926 se zde vystřídali 3 majitelé. Pak ho koupil pan Sucharda a mlýn zrekonstruoval. Nainstaloval sem vodní turbínu. R. 1955 mu byl mlýn vyvlastněn, ale již r. 1965 byl prý vrácen do vlastnictví vdovy B. Suchardové. Jejího manžela smrtelně zasáhl elektrický proud. Mlýn však už nebyl v provozu a využíval se jen jako sklad. Mlýnská turbína, která vyráběla elektrický proud, byla do provozu dána až v roce 1996. R. 1998 se píše, že budova není v příliš dobrém stavu, protože majitelka prováděla jen nejnutnější opravy. Ani teď se nezdá, že by se něco ve mlýně dělo, jako ruina však nevypadá.

Na trase jsou nejrůznější ptačí budky, informační tabule i s plánkem, kde se nacházíme. Pozorujeme i slyšíme divoké koně. Vidíme i jednu labuť. Víc ptáků tu není, ale to jsme zjistili už dávno, že v poledne se ptáci špatně pozorují.

Přicházíme do místa, kde nás cedulka upozorňuje na Živou lávku – vstup na vlastní nebezpečí. Nevím, co si pod tím představit. Je to úzká seříznutá kláda přes řeku. Místo zábradlí je natažené lano. Tady se dokonce rozděluje i naučná stezka. Jdeme se podívat na druhou stranu. Tam vede cesta po louce – po sluníčku. Raději se vracíme na naši stranu a jdeme dál ve stínu podle meandrů řeky.

Přicházíme tentokrát k normální lávce přes řeku, po které se vydáváme vpravo na rozcestí Josefovské louky – ptačí park, tudy se naučná stezka vrací zpátky na naši stranu, ale také tudy vede zelená turistická trasa do Josefova. Odtud odbočuje dřevěný chodníček ke 2. pozorovatelně. Cestou je ještě odbočka na malou plošinku se zábradlím a výhledem na žabinec. Tato pozorovatelna je uzavřený dřevěný domeček se zavřenými okénky a s návodem na jejich otevření. Bohužel ani tady nic živého nevidíme. Zato tady jsou obrázky, co vše je možno vidět.

Vracíme se na okruh. Ještě před řekou je malý zamčený domek, kde je možno vzít si letáček a také do kasičky přispět na údržbu naučné stezky. Za ní je zajímavý prosklený model krajiny. Má dvě části. Vlevo je řeka meandrující, vpravo je tok řeky regulovaný. Jsou tu dvě nádržky, kam lze nalít vodu (upozorňují, že pouze čistou, pitnou, v žádném případě říční vodu). Pitné vody máme dost. Trochu ji obětujeme a pozorujeme, jak cesta protéká. Je to hezké, jen sklo je špinavé.

Tady máme dvě možnosti. Naučná stezka pokračuje ještě kus podle Staré Metuje, ale pak se stáčí vlevo k Metuji a podle ní zpátky. My volíme druhou, o trochu kratší cestu. Shodli jsme se, že jsme toho viděli dost, že to bylo zajímavé, ale že už to stačilo. Ota sice tvrdí, že je mu dobře, ale je vidět, že jde pomaleji, než je u něj zvykem. To je další důvod vrátit se po kratší cestě.

Z rozcestí proto pokračujeme po zelené přes louku přímo k Metuji. Tam u dalšího odpočívadla se setkáváme s naučnou stezku a po ní jdeme k mostu a k autu. Zvládli jsme to perfektně oba. Mně dokonce jitrocel pomohl, palec perfektně zaschl. Beru si pantofle a nechávám to dál větrat.

Pokračujeme do Josefova, potřebujeme nakoupit. Jen na chvilku se zastavujeme na okraji, kde je Vyhlídka Boženy Němcové. Očekávali jsme něco podobného, jako byla včera Barunčina vyhlídka, ale bohužel. Byl tam jen kamenný podstavec – mysleli jsme, zda tam nebývala socha Boženy Němcové, která sem prý často chodila. Až pohledem do mapy jsem se dozvěděla, že tady bývala boží muka. Dnes je tu jen louka s několika lavičkami. Ani ty výhledy dnes už skoro žádné nejsou.
Vlevo u silnice jsme zahlédli malou kapli sv. Jiljí, která tady byla postavena r. 1932 z popudu továrníka Vladislava Čerycha. S jeho jménem jsme se setkali včera v České Skalici.

Ještě máme chvilku času, tak si trošku projdeme město. Toto pevnostní město nad soutokem Labe a Metuje bylo vybudováno stejně jako Terezín na příkaz císaře Josefa II. v 80. - 90. letech 18. století. Tehdy se jmenovalo Ples. Název Josefov je od r. 1793, kdy došlo na příkaz císaře Františka II. k přejmenování na počest jeho zakladatele. Pro obyvatelstvo, které muselo opustit své domovy, byly jižně od města založeny vsi Nový Ples a Rasošky.

Stejně jako v Terezíně, i tady vede okolo pevnosti naučná stezka - tady s názvem Krytá cesta Pavla Mertlíka s 19 zastaveními. Hradby jsme zahlédli u vyhlídky, to nám stačí. Předpokládáme, že v Terezíně to bylo asi větší a snad zachovalejší, tady to procházet ani nechceme. Jdeme se podívat do centra, které bylo r. 1971 byl prohlášeno městskou památkovou rezervací. Kromě již zmíněného opevnění zahrnuje ještě kasárna, jízdárnu a pivovar. Plánek města nemáme, jdeme více méně jen tak naslepo.

Jdeme po hlavní silnici, ta vede na Masarykovo náměstí, které má parkovou úpravu, ale uprostřed je rozděleno hlavní silnicí, která vede z Jaroměře na jihovýchod. Náměstí dominuje na východní straně uprostřed parčíku stojící empírový kostel Nanebevstoupení Páně s 54 m vysokou hranolovou věží. Tento posádkový a městský farní kostel byl v letech 1805 - 1811 postaven podle stejného plánu jako terezínský kostel Vzkříšení Páně v Terezíně.

Vpravo od kostela je fortifikační památník. Do tvaru jehlanu byly sestaveny různé architektonické články z objektů zanikající pevnosti. Uprostřed jsou na sebe nastavené bloky různé výše. Na tom posledním je na přední rovné straně vyrytý nápis SVĚDKOVÉ BÝVALÉ PEVNOSTI / FORTIFIKAČNÍ KAMENY a letopočet 1787 – 1888. Na něm je umístěn kónicky se zužující osmistranný obelisk, který je ve spodní části je neopracovaný. Okolo jsou pak poskládané různé nárožní kvádry, římsy, patníky, dveřní ostění i část hlavice polosloupu z Hradecké brány. Okolo památníku jsou do země zasazeny patníky kruhového i osmiúhelného průřezu, které jsou spojeny řetězem.

Celý blok za kostelem tvoří dvoupatrová budova v poměrně chátrajícím stavu. Uvnitř je prostorné nádvoří. V letech 1784 - 1790 byla stavěna jako jezdecká kasárna, později tu byla kasárna dělostřelecká a naposledy pěchotní. V jižním traktu byla poddůstojnická škola. Armáda objekt vyklidila r. 1995. Nikdo neměl zájem ho koupit, byl předán městu Jaroměři a vypadá to, že se o něj nikdo nestará.

Od kostela a kasáren vlevo je další chátrající dům. V letech 1785 – 1787 tam byla postavena čtyřkřídlá jednopatrová vojenská nemocnice uprostřed s nádvořím. Slavnostně otevřena byla až r. 1789. Po r. 1968 budovu obsadila rudá armáda, ale samozřejmě ji neopravovala. Po odchodu armády r. 1991 ji několikrát využily jen filmové štáby. A budova dál chátrá.

Vlevo od parčíku s kostelem je rozhodně lépe vypadající novorenesanční budova nové radnice, která byla postavena v letech 1883 – 1884. Sochy na průčelí představují Důstojnost a Spořivost. V přízemí jsou zazděny renesanční náhrobky pána a paní z Plesu z doby, než se zde začala budovat pevnost Josefov. Uvnitř byla nad schodiště r. 1919 namalována freska, která zobrazuje vývoj města od založení pevnosti až po vznik samostatného státu.

Proti kostelu – na západní straně Masarykova náměstí je další udržovaná budova - bývalé velitelství pevnosti, kde byly i byty nejvyšších důstojníků.

Svým umístěním je zajímavá klasicistní pískovcová kašna oválného tvaru z r. 1817. Stojí urostřed náměstí, ale na malém travnatém prostranství uprostřed silnice. Zdobí ji dvě shrbené sochy mužů, kteří mají na hlavách okrouhlou plochou mísu.

V rozích centrálního parčíku, kudy prochází hlavní silnice s kašnou, bývaly studny s pískovcovým obložením. V průběhu 19. století byly opatřeny dřevěnými nástavbami. Když byl ve 20. století zaveden vodovod, byly nástavby odstraněny a a obložení zakryto betonovou deskou, příp. ještě plechovou stříškou. V celém areálu jich bylo v průběhu let 1781 – 1790 vybudováno víc jak 40.

Ještě mne zaujaly obě budovy na jižní straně středového parčíku. Vlevo je Josefovská lékárna. V době svého vzniku nebylo pravidlem, že by vojenské lékárny byly budovány ihned s vojenskými nemocnicemi. Ty byly léky zásobovány přímo z vojenského skladu ve Vídni, což bylo těžkopádné. Nevyřešila to ani možnost nakupovat léčiva z veřejných lékáren. Budování vojenských lékáren umožnil až výnos s Vojenské medikamentní režie z 12. února 1802. Takže tato lékárna vznikla až po tomto datu. Lékárna je v objektu i nyní.

V budově vpravo je nyní restaurace a hotel Hlavní stráž. Budova Hlavní strážnice byla postavena v letech 1787 – 1788. V přízemí byla strážnice, vězení a posádková tržnice, v prvním i ve druhém patře byly byty důstojníků.

Dál než na náměstí jsme se nedostali. Z celé prohlídky nemáme dobrý pocit. Je tu poměrně liduprázdno, potkáváme hlavně místní Romy, kteří na nás koukají jako na exoty, kteří tu nemají co pohledávat. Krámek je naštěstí hned v bloku za náměstím. I tady je to zvláštní. Prodává tu Vietnamka, která česky nemluví, ale ani nerozumí. Kupuji Otovi několik rohlíků a vracíme se k autu dřív, než jsme původně zamýšleli.

 

Jedeme do minipivovaru Baron v Opočně. Tady jsme před 2 lety byli, ale to neznamená, že se tu zase nemůžeme zastavit, když jedeme skoro okolo. Ota zjišťuje, že mají nové tácky i etikety a také některá piva jsou jiná. Nechápu, jak si to může pamatovat, zvlášť když spoustu jiných věcí zapomíná ze dne na den, někdy mám pocit, že i z hodiny na hodinu. Ale to jsou podle něj nepodstatné věci.

Kupujeme skleněné sedmičky. Když to jdu uložit do lednice, s hrůzou zjišťuji, že mi tam něco vyteklo. Vše vyndavám, vše je v pořádku. Barva je podobná hořčici, ale ta je také v pořádku. Měli jsme tam houbovou omáčku, ale ta byla ve stojící nádobě po celou dobu. Ochutnat to, to se mi nechtělo. Ono je to v podstatě jedno. Vytírám to hadrem, ale suchým. Nakonec jsem poprosila v pivovaře, zda to někde nemohu vymáchat a díky nim mám lednici zase krásně čistou. Doufám, že trvale.

Ota sice hned ještě ve městě snědl rohlík, ale už zase tvrdí, že má hlad, zda budeme obědvat. Čas na to je, jen jsme myslela, že bude mít dnes dietu a já s ním. Pro sebe bych si nevařila. Takže mi nezbývá nic jiného, než něco uvařit.

Vracíme se kousek zpátky – okolo vlakové zastávky jsme před chvílí projížděli. Vzadu ve stínu u rampy dělám oběd. Nakonec dělám jen těstoviny se sýrovou omáčkou, to těžké není, snad je to trochu i dietní a je to brzy hotové. Tak snad už mu bude dobře.
Oběd jsme zapili jedním ze zakoupených piv. Je to jedenáctka, máme sedmičku na půl a potřebujeme odjet až za 2 hodiny. To by asi už neměl být problém. Tady je klid, v pohodě tady klidně můžeme ty dvě hodiny relaxovat. Ota si dokonce i zdříml.

Po páté odjíždíme do obce Ledce, kde je pivovar Ovipistán. Ten dnes otevírá v 17 hodin. Tento pivovar je však rarita. Je to národní pivovar v republice Ovipistán. Předpokládám, že tato republika není moc známá. Je to vnitrozemský stát ve střední Evropě, který ze všech stran sousedí s Českou republikou. Vyhlášení republiky proběhlo dne 7. 7. 2000. Zaujímá rozlohu 0,0325 km2, z toho je 15 % vodní plochy. Žije v ní 15 obyvatel. Mají dokonce i svoji hymnu, svého prezidenta.
Pro vaření piva se jim podařilo najít starou již nefunkční hospodu, která toho určitě pamatovala dost. Zrekonstruovali ji a pivovar byl na světě. I názvy piv potvrzují, odkud pivo pochází: Premiér, President, První dáma, Atašé, Kandidát, Diplomat, Vyslanec, Chargé D´affaires, Velvyslanec, Senátor, Tajemník, Generální tajemník Imperátor, Pučista. Jsou to piva spodně kvašená. Samozřejmě ne všechny mají vždy na skladu.

Když jsme k pivovaru nebo vlastně do republiky dorazili, před pivovarem sedí spousta lidí. Z toho usuzujeme, že pivo bude dobré. Mají skleněné sedmičky nebo 1,5 l petky. Ty kupujeme. Bude to lehčí a ještě to vyjde levněji. Dlouho je určitě skladovat nebudeme. Spíš máme dilema, co vybrat. Nabídka je velká. Nakonec jsme vybrali 5 lahví.

Tím jsme ukončili dnešní program. Koukám do mapy, kde by se nám mohlo v noci líbit. Zajíždíme k vlakové zastávce Bolehošť. Je to poměrně velká nádražní budova stranou obce a za ní je velká plocha. Tady se kdysi dávno určitě vykládaly vagony. Vybíráme si místečko, kde nás od nádraží není ani vidět. Jsme přesvědčeni, že tady nikomu vadit nebudeme.

Po večeři si dáváme jednoho Barona a po 9. hodině jdeme spát.  Otovi je už dobře, takže zítra zase vyrazíme na pořádný výlet. V noci má být chladno, ale zatím to nevypadá. V autě máme 18 stupňů.

Královéhradecký kraj - 21. den: NS Ptačí park Josefské louky - okruh 4,5 km: Metuje-Stará Metuje-Podklasní mlýn-2 pozorovatelny-model krajiny; Josefov-vyhlídka Boženy Němcové, pevnostní město; Opočno-pivovar Baron; Ledce-republika Ovipistán-pivovar na mapě