Křížem krážem za krásami Moravského krasu III. (ze ZOO Brno, přes Veveří a Račice, znovu do Křtin)

Neúprosně se blížil závěr naší pobytově – poznávací návštěvy Moravského krasu. A tak jsme se plánovitě rozhodli, že tuto atraktivní lokalitu na jeden den opustíme. Měli jsme totiž v kapse jakousi kombinovanou vstupenku, která nám slibovala „svatotrojiční“ aktivitu a v žádném případě jsme si ji nechtěli nechat uniknout. A tak jsme autobusem vyrazili směr Brno.

V jihomoravské metropoli jsme už sice byli mnohokrát, ale např. zdejší ZOO zatím naší návštěvě úspěšně unikala. A protože byla celá republika uchvácena loňským (23.11.2007) narozením ledně – medvědích mláďat Billa a Toma, přišla nám ZOO v Bystrci jako výborný nápad. Musíme se přiznat, že nás ale hodně zklamala, a taková Olomouc, Praha nebo Liberec pro nás zůstala mnohem vyšším levelem (a jistě za tím nebylo jen to nepříjemné horko, které zahánělo do stínu nejen líté šelmy).

V době naší návštěvy se udávalo, že brněnská ZOO byla otevřena roku 1953 a chová 785 zvířat 210 druhů všech kontinentů. A i když nám to tady přišlo takové „přebetonované“ (své ale sehrálo jistě i nepředstavitelné vedro a až příliš častý směr cesty  nahoru – dolů), to své jsme si zde našli. Určitě zaujali malí bílí bručouni (i když už zase až tak malí ani sněhobílí nebyli), ostražitě se rozhlížející surikaty (dříve zvané hrabačky) nebo zelení bazilišci (obývající moderní pavilon Tropické království z roku 1998).

Nejdéle jsme se ovšem zdrželi u bizonů. Majestátní, úžasní tvorové z Ameriky se většinou v ZOO jen tak povalují, ale tentokrát se nejmenovanému členu naší miniskupinky povedlo navázat přátelský vztah s jedním mladým býkem. Skončilo to sezením na ohradě, krmením a drbáním mezi ostrými rohy. Kovbojskou idylku po čase ukončila jakási zaměstnankyně, která se podivovala nad duševní slabostí některých jednotlivců a neznalostí nebezpečnosti těchto tvorů. Marně jsem jí vysvětloval, že s krávami mám bohaté zkušenosti, a tak jsme se museli s přátelským sudokopytníkem rozloučit. Chudák se pak ještě dlouho otáčel a smutně bučel.

Po opuštění ZOO jsme vyrazili na Prýgl. Kombinovaná vstupenka nám totiž zajišťovala i jízdenku na výlet lodí přes Brněnskou přehradu do podhradí ve Veveří. Naším zdejším cílem byl románsko – gotický hrad (poprvé zmiňován r. 1234), který byl postupně upraven do podoby renesančně – barokního zámku. V době naší návštěvy se jednalo o něco mezi rozpadajícím se panským dvorem a staveništěm, po kterém byla – kupodivu – všem umožněna placená individuální prohlídka. Což má ovšem své výhody i jisté kouzlo romantiky, protože takto člověk nevidí naše památky každý den. A navíc zde byl příjemný chládek …

Prošli jsme po obloukovém mostě spojujícím předhradí s vnitřním hradem a postupně viděli Prachovou věž (Hlásku), přední i zadní hrad, břitovou věž z 13. století (hlavní dominanta hradu), hradní sklepení, lapidárium, arkády západního křídla, obrannou válcovou věž, přemyslovský palác, hradní kapli nebo předsunuté opevnění s baštami (které jsou střídavě oválné a hranolové). Návštěva hradu Veveří rozhodně stála za to. A nás už čekal jen návrat na loď, do Brna a do Jedovnice.

Dovolená beze spánku se pomalu chýlila ke konci. Byl jsem proto pověřen, abych při návratu z páteční vyjížďky koupil nějaké dobré sudové víno. Kde jsem věděl, jaké jsem zatím ponechal momentální inspiraci .. a vyrazil do okolních kopců (v okolí Jedovnice to snad ani jinak nejde). Chtěl jsem navštívit zámek Račice, který je sice školským zařízením, ale ve skrytu duše jsem doufal, že se snad nějak i na začátku prázdnin podívám alespoň na jeho arkádové nádvoří. To totiž patří v naší zemi ke špičkám „ve svém oboru“.

Lehce orosen jsem zdolal zámecký vršek a směle „zabušil na vrata“ někdejšího hradu, protože jsem slyšel, že tam nějaká „holota lomozí“. Po čase vykoukla z okna nějaká ženština a sdělila mi, že na zámku se jen uklízí a návštěvy se nepřijímají. Nakonec ale vše dopadlo fantasticky. Zavolali paní ředitelku, která zrovna dávala dohromady papíry, a ta mě pozvala dál. Když zjistila, že jsem ze Šumperka, stal jsem se opravdu ctěným a vítaným hostem. Její manžel totiž pocházel z Jeseníku a ona si náš rodný kraj zamilovala (ještě, že je svět malý).

Sympatická blondýnka mi na zámku následně ukázala vše podstatné a přidala i zajímavý komentář. Viděl jsem nádherně zdobené, dřevěné kazetové stropy (fotky se, bohužel, totálně nepovedly), renesanční krby s erby majitelů, sněmovní sál, krásné štuky, empírové točité schodiště z litiny, Kohoutovu renesanční kašnu, vodárenskou věž a zejména nádherné arkády s reliéfní výzdobou. Ty mohou bez uzardění soutěžit se slavnými Bučovicemi nebo Moravským Krumlovem.    

S paní ředitelkou a jejím zámkem s nárožními věžicemi, který ve své podobě spojuje zejména renesanci, manýrismus a empír, se mi neloučilo lehce. Bylo ovšem potřeba nakoupit víno a vrátit se k choti. Při vstupu do prodejny se sudovým vínem ovšem vznikl další problém. Seděli tam domorodci, popíjeli pivo, kouřili cigarety … a při žádosti o malý vzorek vína na ochutnání jsem vyfasoval téměř plnou dvojdecku, což se vzápětí zopakovalo i s červeným. A tak jsem si dal i já pivko a chvilku moudře pohovořil. Mé story o hodinku později Martina moc nevěřila, ale když mě druhý den někteří místní na ulici zdravili a oslovovali jménem, byla moje důvěryhodnost opět zachráněna. A navíc to víno bylo fakt dobré …

Poslední odpoledne jsme věnovali návštěvě poutního chrámu ve Křtinách. Jednak žena tuto úžasnou památku ještě neviděla, jednak jsem měl domluvenou návštěvu zdejší kostnice s unikátními pomalovanými lebkami, pocházejícími zřejmě ze 17. století (kostnice v Hallstattu prostě není jediná). Křtiny navíc byly jistě více než důstojným – a svým způsobem symbolickým - zakončením našeho pobytu v Moravském krasu.   

Neplatilo to ovšem tak úplně, protože já jsem se ještě zastavil ve vesnici Březina, kde se nachází zajímavá moderní kaple (nebo kostelík) Jmény Panny Marie Matky církve, jejíž základní kámen posvětil v roce 1990 na Velehradě sám papež Jan Pavel II.

V sobotu ráno jsme dobalili a vydali se k autobusu. Ten manželku a zavazadla dovezl do Blanska, kam jsem po chvíli na kole dorazil i já. Potom už nás čekala jen cesta vlakem do Šumperka. Po krátké tiskovce na Koupáku jsme přišli domů, zalehli do postele a po dlouhé době zase spali a spali a spali …    

Na závěr ještě dvě krátké poznámky:

1) V podstatě až při psaní předchozích řádků jsem si uvědomil, že mnohé z uvedených památek jsem pak již nikdy neviděl. I když jsem se od té doby Moravským krasem ještě několikrát potuloval.

2) Omluvte sníženou kvalitu fotografií, které jsou pouhými skeny fotek 9 x 13 cm z roku 2008 (je přitom zajímavé, že toto byl poslední rok, kdy jsem ještě fotil na kinofilmy a že snad nikdy jsme nepodnikli tolik výletů po zemích koruny české). Ty jsou tak hlavně ilustračním materiálem a dokumentem doby. Tím je částečně i text všech tří cestopisů, který vychází z původních popisek k fotografiím (některá fotoalba prostě nikdy neztratila svůj půvab i informační hodnotu).