Krnov a okolí v srpnu 2020, pt. 2 (Polskem do Albrechtic)

16.8.2020

Sobota byla spíš na rozjetí, tentokrát snad přibude na tachometru větší číslo. Celkem dobře je vyřešeno stravování, snídani máme domluvenou v nedalekém bistru od internátu s poetickým názvem U Veverek. Vlastně by to ani nestálo za zmínku, ale majitel je evidentně milovník zvířeny, což dokazují prosklená terária, v jednom se předvádí exotický leguán, po ránu zřejmě ještě celkem ztuhlý, tak jen podle občasného asi 5 mm posunu se dá odhadnout, že žije. Ovšem o výlohu vedle je celkem živo, prohání se tam nějaká pruhovaná zvířátka. Kdo sledoval někdy v devadesátých letech kreslené seriály od Walta Disneye ale pozná, že to je Chip nebo Dale, tedy americké veverky čipmankové.

V neděli ráno bývají mše a včera jsem si obhlídl na vstupu kostela sv. Martina, kdy mše začíná. A protože dosud jsem neviděl interiér víc než od mříže, tentokrát si počkám na otevření. Kostel svým velkolepým exteriérem sice připomíná fakt, že první kostel byl založen již na přelomu 13.–14. století. Zděný kostel ale vznikl o století později. Bohužel byl značně poškozen velkým požárem v roce 1779. Kostel byl vystavěn pod patronací řádu Německých rytířů a původně šlo o jednolodní kostel s jednou věží (jižní). Druhá věž byla postavena v 16. století. Ta je opatřena ochozem a hlídal na ní kdysi věžník, dnes je na ní přístupná vyhlídka. V dalších stavebních fázích byly k centrální lodi přistavěny menší boční lodě. Po požáru byl interiér upraven barokně a klasicistně. Mimo oltářní výzdobu, jejichž autoři jsou povětšinou neznámí (zřejmě díky poválečným zmatkům) je zajímavá i malovaná ornamentální výzdoba na stěnách chrámu. Velkolepé varhany jsou domácího původu od fy Rieger.

Pak už vyrážíme na sever. Krnov naštěstí není tak velký, abychom hledali nějakou výpadovku, navíc jedeme přes Polsko, takže na hraniční přechod odkazuje dost směrovek. V neděli dopoledne naštěstí není nijaký vražedný provoz, těch pár kilometrů je mírně zvlněnou krajinou. Jestliže na jaře byly nějakou dobu hranice uzavřené, v létě žádné omezení neplatí.

Jak to známe i z našeho okolí (hranice máme blízko u Starého Města, nebo Králík), i tady už dávno skončila zlatá éra takových různých obchůdků s rozličným zbožím poblíž hranic (polsky se nazývaly „Sklep“), dnes se jezdí normálně na nákupy do supermarketů podle potřeby co je na které straně výhodné. My ale vlastně nikam za nákupy nejedeme, vlastně jsem i doma zapomněl „złoto“, ale vlastně si jenom krátíme trasu.

První osadou v zahraničí jsou Pietrowice, kudy projedeme bez zastávky. Sympatické je, že vedle silnice je cyklostezka, přeci jen, i tady je to silnice první třídy. Podle všeho je ale cyklostezka vybudována jen kvůli rekreačnímu místu u rybníka s koupalištěm a kempem, Camping Pietrowice Głubczyckie. Stále ještě pokračujeme podél silnice, cyklostezka končí v další osadě Mokre-Kolonia, což je součást větší osady kam odbočíme po necelém kilometru. Bohužel (nebo naštěstí?) samotné Mokre ani následující Dobieszow jsou celkem obyčejné vesničky, kde nic nenabádá k zastávce, takže jsme brzy v Pielgrzymowech, tedy na dohled státní hranice. Vlastně stačí přejít potok a jsme na Osoblažsku. Za zmínku by měl stát nějaký zámek, ten je ale celý skryt za vysokou zdí a i ta vypadá dosti zanedbaně. Jedinou zajímavostí tak zůstává kaple Panenky Marie, kterou tu opravuje místní dobrovolník.

Pelhřimovy (Pielgrzymowy) byly po válce z velké části vysídlené, vlastně se rozkládaly po obou stranách potoka Hrozová. Obě části měly vlastní kostel, ten na polské, dříve německé straně, je ve stavu zříceniny, obdobný osud měl i ten na naší straně, ale v současnosti je opravován skupinou dobrovolníků. K němu jsme se ale nedostali.

Zdržení možná zapříčinil i stav vozovky na české straně hranice. Mapa sice naznačuje, že by se mělo jednat o zpevněnou cestu (s cyklotrasou 6116). Jde ale o cestu spíš jen podle čáry na mapě, navíc po letošním deštivém jaru a vlastně i létu dostatečně zavlaženou. Pokračujeme tak k severovýchodu velmi opatrnou jízdou. Naštěstí po necelých 2 km jsme už u silničky od Slezského Rownego k Slezským Rudolticím a tam už je konečně celkem solidní povrch.

Dominantou městyse je zdejší zámek, který je propagován jako „Slezské Versailles“. To je asi přehnané přirovnání. Nicméně zajímavá stavba za zmínku stojí. Původní tvrz nebo spíš zámeček tu vystavěli Fulštejnové v polovině 16. století. Panství se na čas dostalo do držení Ditrichštejnů. Patrně nejšťastnější období bylo za majetnictví Alberta Jiřího z Hodic a Volframic, kdy se zámek stal centrem společenského a kulturního života v 18. století. V následujícím období se střídali majitelé, kteří postupně rozprodávali i výbavu zámku a společenský živost se sem už nevrátil. Šťastné nebylo ani poválečné období, kdy se zámek změnil ve skladiště zdravotního materiálu. V roce 2008 byl zámek předán obci a ta se snaží prostory zámku využít k výstavním a kulturním účelům. Před léty jsme byli v Rudolticích s kamarádem, mezitím se okolí zámku poněkud proměnilo. Minimálně byly vykáceny vzrostlé stromy, které zámek značně stínily, přibyl růžový sad. Opravené bylo i náměstí před zámkem.

Do Rudoltic jsem dorazili v době oběda, takže průvodkyně nám umožnila jen nakouknout k pokladní místnosti, my nakonec beztak rádi využijeme zasloužené posezení v nedalekém hostinci.

Jak známo, z Třemešné do Osoblahy jezdí svérázná úzkorozchodka, která má stanici i blízko Slezských Rudoltic. Ale tradičně máme smůlu, vlak zase žádný nejede, takže jsem vlastně viděl kdysi jen války na zastávce v Osoblaze, čekat nějakou hodinu, že něco pojede nemá cenu.

Čekají nás totiž nějaké kopce. Krnovsko a vlastně ani Osoblažsko není zvlášť hornaté, ale zasahují sem nějaké výběžky okolních pohoří, sem k Rudolticím konkrétně Zlatohorská vrchovina.

Vyrážíme k západu, s krátkou zastávkou u velkolepého novorománského kostela sv. Kateřiny. I podle něj si můžeme udělat představu, že dnešní poloprázdná obec byla daleko lidnatější. U kostela je odbočka k osadě s poetickým názvem Víno. Nicméně ještě než jsme se sem vydali, v rudoltické hospodě jsem si ověřil průjezdnost zamýšlené trasy. V mapě sice něco nakreslené je, ale tady se důvěřovat všemu nedá. Naštěstí odhad byl správný, sice z Vína není žádná zřetelná cesta, spíš vyježděné koleje v loukách, ale jde o pěkně překonatelné návrší, navíc okolní louky ještě čekají na posečení, takže se můžeme kochat pestrým okolím. Cesta-necesta míří opět směrem ke státní hranici, vlastně na opačný konec našich Pelhřimov, kde se opět napojíme, ale v opačném směru na cyklotrasu 6116. Tady je naštěstí povrch přeci jen kvalitnější a ne tolik bažinatý. Jezdí se sem k tomu opravovanému kostelu. A po dalším kilometru následuje už skoro regulérní asfaltka což naznačuje i blízkost víceméně rekreační osady Piskořov s několika památkově chráněnými chalupami.

Za táhlou zatáčkou pokračuje táhlejší stoupání, které si můžeme zpestřit několika průhledy na další cíl. Nejdřív ale musíme zdolat takřka horské sedlo s rozcestníkem U Kapličky. Malé odpočívadlo i parkoviště naznačuje, že je zde jedno z výchozích míst Městského turistického okruhu. To město je plným názvem Město Albrechtice a turistický okruh vede jeho okolím.

Část okruhu je doprovázena naučnou Pohádkovou stezkou, kde může výletník na taková místa jako je poblíž Krtečkova studánka, vzdálenější Ztracený výhled na Burkvíz, Tůňku žabího prince aj.

Opačným směrem se ale zvedá cíl důležitější, Hraniční vrch. K němu je ještě nutno překonat několik desítek metrů převýšení po modré TZ. 536 m vysoký vrch krášlí netradičně pojatá dvojitá rozhledna. Ta vznikla díky využití nevyužitých dílů vysílačů mobilního operátora, které město získalo za symbolickou cenu. Jedna bývalá vysílačka je opatřena výstupovým schodištěm a s druhou věží je spojena přechodovou lávkou. Díky solidní výšce je vyhlídka nad okolními stromy a poskytuje rozsáhlý výhled nejen na blízké okolí,a le za dobré viditelnosti klidně až k Pradědu na jedné straně, nebo někam daleko do Polska.

Město Albrechtice následuje po pohodlném sjezdu cyklotrasou 6176. Protože na Hraničním vrchu vlastně žádný bufet nebo občerstvení není, museli jsme to vydržet až sem. Město, spíše městečko s počtem necelých 3500 obyvatel je vlastně posledním větším sídlem před Osoblažský výběžkem, ale i tady už je znát, že původně bylo osídlení daleko větší a po poválečném odsunu obyvatelstva ubylo. Jednoznačně dominantní památkou je zde barokní kostel Navštívení Panny Marie. Ten doplňuje několik domů na přilehlém náměstí, kde je nejvýstavnější z nich novorenesanční radnice.

Když jsme byli v Albrechticích naposledy před léty, seděli jsme v restaurantu Starej bar u Osoblažské ulice. No a ačkoliv jsme lokál vysloveně nehledali, končíme tady i teď. No ono tady toho o moc víc k výběru není i přes to, že lišky dávají noc o něco dál.

Albrechticemi protéká říčka Opavice, ta pramení nad Heřmanovicemi pod Příčným vrchem ve Zlatohorské vrchovině. Na svém horním toku vytváří mimochodem moc krásné údolí, tady už jde zhruba o střední tok a za městem už víceméně protéká spíše rovinou. Zároveň tu tvoří hranici. Staátní hranice je v současnosti naštěstí opět propustná a že někdy před staletími to bylo ještě jinak dokazují názvy jako následující osada Opavice, polsky Opawica, další Linhartovy/Lenarciece. U Krnova Krásné Loučky/Krasne Pole.

U Těch Linhartov je potřeba se poněkud zdržet, kvůli zdejšímu půvabnému zámku. Už je sice zavřeno, navíc se trošku opravuje ale i okolní park není zcela bezvýznamný.

Pohraniční řeku doprovází pěkná místní silnička s minimálním provozem, takže vedení cyklotrasy č. 55 občas připomíná regulérní cyklostezku a zrovna z Linhartov kus cyklostezky skutečně je. Poslední osadou, vlastně již krnovskou částí je Chomýž (polsky Chomiąża) kde končí i momentální vedení cyklotrasy kvůli probíhající výstavbě severního obchvatu Krnova. K tomu by měl vlastně už v roce 2021 (někdy zjara) přibýt i kus nové cyklostezky, která usnadní vjezd do města z této strany.

Pt. 1


Pt. 3