Krupka - město plné památek.

Krupka – město plné památek…

Obec Krupka se nachází severně asi 7 km od Teplic, koukám na ni z kuchyně, jak v objetí Krušných hor se nad ní vyvyšuje Komáří Víška spolu o kousek dál stojícím kostelíkem sv.Wolfganga. Obec je rozložená svahovitě se značnými výškovými rozdíly. Náleží k ní obce Vrchoslav, Nové Modlany, Maršov, Soběchleby, Horní Krupka, Fojtovice Unčín a Bohosudov.

A právě Bohosudovem jsme začínali svůj výlet a pokračovali pak dál do Krupky, neboť jsme tu již nebyli hezky dlouho. Jenže mě začal den prachmizerně. Šla jsem na poštu poslat dopisy, pak jsem si u aut. zastávky koupila v trafikové budce časopisy, které si kupuji každý týden a nastoupila do troleje, která mě přijela a jela jednu stanici, druhou, třetí, čtvrtou…, jenže naproti mně seděl pán s holí a já si najednou uvědomila, že mě chybí turist.hole a ty jsem měla! No ta hrůza! A najednou jsem si vzpoměla, že jsem je nechala opřené u trafiky. Takže jsem na další zastávce vystoupila a jela další trolejí nazpátek a v duchu se modlila, aby tam ještě byly, což v dnešní době jsem pokládala za nepravděpodobné. V duchu jsem popoháněla řidiče, ať do toho šlápne, abychom tam byli co nejdříve. A to už jsme přijížděli do místa, kde bydlím a z troleje jsem sledovala trafiku a zda tam hole dosud stojí! Byly! Tak honem přes přechod a kvapem k trafice. Nikdo u ní nebyl, já popadla hole, trafikantovi jsem řekla, co se mě stalo a zas jsem čekala na další trolej, která by mě odvezla obráceným směrem. Dopadlo to dobře, moc by mě to mrzelo, mám je od syna. Tak takovýhle jsem měla ráno maraton ještě před výletem…

Počasí ten den mělo docela nadějnou předpověď, oproti minulým dnům, kdy pršelo a pršelo a byly porůznu děsivé záplavy v celých Čechách. Musím již dopředu říci, že ten den se nám ohledně počasí opravdu vydařil, svítilo dokonce slunce, bylo nám i chvílemi vedro, chvílemi ale foukal i dost ledový fučák. Bylo to tak na střídačku…To, jak jsme porůznu přecházeli různými úseky porostlými stromy, nebo holými místy, kde jsme byli zase vystaveni povětrnostním vlivům a nebyli chráněni a hned jsme to ucítili na vlastní kůži. Vystoupili jsme tedy v Bohosudově z autobusu hned u Baziliky Panny Marie Sedmibolestné, na které je hned napojeno Biskupské gymnazium a základní škola. Přešli jsme silnici a také železniční koleje s bohosudovskou vlakovou zastávkou, kde kdysi jezdívala tzv.“Kozí dráha“, dnes už je zrušená a jen někdy vyjimečně se tudy projíždí výletní vláček… A my jsme pokračovali směrem k lanovce na Komáří Víšku, kam vedla modrá značka, ale k ní jsme nešli. Měli jsme namířeno jinam a sice ke Kalvarii. Šli jsme okolo hřbitova, do kterého jsme též nakoukli a jen tak letmo si jej prohlédli. Zaujal nás jeden starý náhrobek, který znázorňoval sochu horníka s kahanem a krumpáčem. Dřívější kamenosochaři byli vskutku velcí umělci. Poté jsme ještě objevili v rohu hřbitova památník obětem 1. světové války se jmenovitým seznamem zahynulých obětí, odkud byly vidět za hřbitovní zdí věže bohosudovské baziliky a v dálce na kopci i teplický hrad Doubravka.

Pokračovali jsme dál mírně do kopečka, vešli do hájku, kde se nacházelo 14 křížových zastavení, které končilo po pár schodech na vrchol Kalvárií. Po této prohlídce jsme na chvíli „rozbili tábor“, usedli, posvačili, vítr tu dost foukal, takže žádné dlouhé sezení se nekonalo. Tak jsme si sbalili saky-paky a pokračovali jsme dál. Sešli jsme pěšinkou z Kalvárie dolů, kde se ještě nacházel přímou čarou pod Kalvárií Boží hrob a po žluté jsme pokračovali dál po úzké stezce směrem ke Krupce. Cestou nalevo jsme míjeli nádherné výhledy na Středohoří - samozřejmě s vévodící Milešovkou a horou Kletečnou – taky nás doprovázel teplický hrad Doubravka, výhledy byly krásné, nic nenasvědčovalo tomu, že bychom měli zmoknout.

Ze žluté značky jsme odbočili na malou silničku, která vedla ke kostelíku sv. Anny, pod jejíž hřbitovní zdí stála na rohu opravená kaplička. Ještě než jsme došli ke kapličce, tak jsme míjeli uličku, která vedla k plovárně, naproti níž se nachází stará kruhovitá tvrz, kterou vlastnil kdysi Jan Glac v r.1443, ale bohužel v této době, kdy vegetace již bují, by z ní nebylo skoro nic vidět. Jsou jen malé nízké základy, obklopené příkopem a zarostlé náletovými dřevinami, takže jsme se ani nepokoušeli se k ní dostat. Již jsem u ní byla několikrát a tak vím, že to chce jít brzo z jara, kdy teprve začíná vše rašit a kdy silueta tvrze v této době je ještě znatelná z toho, co z ní zbylo a není toho opravdu mnoho. Občané Krupky ale občas pořádají brigády a likvidují náletové křoviny okolo této památky, což je jedině dobře. K historii takových míst by měl mít člověk úctu a starat se o ně. Kdo o této tvrzi ale neví, těžko by ji i hledal.

My jsme tedy přešly okolo opravené kapličky dál podél hřbitovní zdi ke kostelíku sv.Anny, ke kterému jsme se bohužel nedostali, neboť brána hřbitovní zdi byla zamknutá. Návštěvní doba je jen v pátek a o víkendech. Ale vřele doporučuji návštěvu těchto míst případným zájemcům, kostelík je malý ale vnitřek zajímavý, nachází se tam i velká freska Martina Luthera, neboť to byl kdysi také protestantský kostel. Na hřbitově jsou zajímavé náhrobky, již se zde dávno nepochovává, ale z místa jsou nádherné výhledy na široké okolí a jak také jinak, než že zase na naše České Středohoří. Když jsem tu byla naposledy, průvodkyni dělala místní obyvatelka z Krupky a zajímavě uměla vyprávět. Opravdu návštěva tohoto kostelíka stojí za to. No a tak když jsme zde neuspěli prohlídkou, pokračovali jsme dál. Zapomněla jsem se zmínit, že jsme se nacházeli ve čtvrti Libušín. Tato čtvrť měla být údajně pojmenována podle kněžny Libuše, která si prý toto místo zamilovala a chodívala sem s Přemyslem. Spíš asi jezdila na koni… Také kousek odtud je skála, která se jmenuje Umrlčí kámen nebo i Mrtvý kámen a to zase podle pověsti krupského hradu. Majitel tohoto hradu, nazývaného Růžový hrádek, podle růží, které tam kvetly, měl dceru, která milovala rytíře z nedalekého hradu Kyšperk. Ale rytíř byl chudý a otec si nepřál, aby se s ním stýkala a určil ji už jiného ženicha. Dcera ale jeho slov nedbala a nadále se se svým milým stýkala právě u této skály. Otec určil jeptišku, která ji měla hlídat, jenže dcera ji přemluvila, aby ji půjčila její hábit a chodila za rytířem v převleku. To se otec dozvěděl, jeptišku potrestal, do jejího hábitu se oblékl nápadník, kterého dceři určil a na milého rytíře si počíhali, když jel na schůzku a rytíř, když viděl že není úniku, radši volil se svým koněm skok ze skály a smrt, než aby se nechal chytit. Dcera si vyhlédnutého ženicha nevzala, šla do kláštera, kde zanedlouho skonala steskem. Od té doby nese skála jméno Umrlčí kámen.

My jsme pomalým sešupem ze silnice sešli dolů, na Husitskou silnici, která pokračuje dál přes náměstí do prudkého kopce až ke Komáří Vížce. Před očima se nám zjevily na protějším vrchu pozůstatky Růžového hrádku. Sestoupili jsme u bývalého špitálního kostela sv.Ducha, proti kterému se tyčil na protější silnici hrázděný dům přímo pod hradem. Toto městečko je velice romantické, je tu spousta zajímavých krásných domů, které se vinou okolo Husitské ulice z obou stran, ale v tak prudkém a protáhlém kopci, že bych si neuměla představit takhle šlapat denně dolů a zase nahoru, když pominu Dopravu, kterou bych měla možnost se svézt.

Došli jsme k dalšímu skvostu v této ulici a to k bývalé faře gotického kostela Nanebevzetí Panny Marie, která stála před ním. Na jeho rohu mezi farou a kostelem je socha sv.Jana z Nepomuku. Dále následuje pak sám gotický kostel, za nímž stojí vzadu dřevěná zvonice, která pochází z 1.poloviny 15.století. Ke zvonici se bohužel nedá dostat, leda někudy zadem se k ní proklestit přes hvozd, který se táhne za celou řadou domů v Husitské ulici, ale dostali byste se jen k budově, přístupná není. U paty gotického kostela Nanebevzetí P.Marie je busta významného krupského rodáka, očního lékaře Ferdinanda Arlta spolu s pamětní deskou. To jsme byli již na náměstí, kde stála klasicistní budova bývalé radnice s věžními nefunkčními hodinami – jejichž stroj je vystaven na hradě. Naproti této radnici je starý měšťanský dům, kde sídlí muzeum, v němž můžete shlédnout mimo stálé hasičské výstavy i mineralogii, paleontologii, různou zvěř, ptactvo, dokonce atrapy všech možných hub jak jedlých tak nejedlých, zkrátka toto muzeum vás uchvátí a zabere dosti času, než si ho kompletně celé prohlédnete. Mohu vřele doporučit. Dnes jsme tu nebyli, protože bychom to časově nezvládli, ale mohu potvrdit, že jsem tu byla již několikrát a dá se opravdu na co se dívat.Ředitel muzea umí i poutavě vyprávět a to nejen o vystavených věcech ale i o celé Krupce.

Mezi Muzeem a bývalou radnicí je na náměstí barokní socha sv. Františka Xaverského, jež pochází z r.1717 na památku morové epidemie z r.1680.

To je k památkám v Husitské ulicí, která prochází náměstím, jež je úzké a jak jsem již psala v kopci.

My jsme se otočili a zamířili k hradu, který byl založen Janem Lucemburským okolo r.1320, o jehož historii psát nebudu, lze se o něm více dočíst na webu, nebo v jiných písemnostech. K hradu vedla cesta přímo z Husitské ulice. Pod hradním mostem jsme prošli, zatočili hned na něj a to již nás vítaly z dálky dvě brány hradu. U druhé z bran byla vsazena pamětní deska „ Památce husitů“a to jsme již vešli na hradní nádvoří, kde stála restaurace a penzion Růžový hrádek. Okolo byly zbytky zdí hradu, vzadu za restaurací na dalším nádvoří zbytky věže a další zbytky paláce. Stál tu i památník na návštěvu básníka J.W.Goetha.

Co ale tu bylo k vidění…široko daleko byl jasný zostřený výhled do širokého okolí až ke Středohoří, kde opět vévodila její královna Milešovka – hora Kletečná a další kopečky, bylo vidět za Chabařovice, kde se napouští jezero Milada a které se nám v dálce zobrazovalo, byl výhled na Teplice a jeho hrad, dokonce byl v dálce i když matně vidět Hrad Hněvín. Tyčil se k obloze i nezaměnitelný vrch Bořeň u Bíliny. Z druhé strany se zas zobrazovala Husitská ulice s jejími zajímavými domy, jež zatáčela vzhůru do vrchu a pak do zeleně…Výhledy ten den byly vskutku nádherné! My jsme se rozhodli, že den zakončíme malým „dlabancem“v restauraci na hradě, neboť měli otevřeno a tak jsme chtěli usednout venku, ale pan vrchní za námi přišel, že máme jít dovnitř a divil se, že vůbec nějací návštěvníci ten den hrad navštívili, asi po té ohromné povodňové kalamitě, která Čechy postihla. My ale byli skoro „místní“, když pominu, že jsme žili pár kilometrů od Krupky, kam na nás voda nedosáhla.

A tak jsme po posilnění zvedli svá těla a vydali se k busu na zpáteční cestu.

Výlet ten den byl vskutku unikátní!