Květnové a navlhlé hory Jizerské pt. 2

10. 5. 2019

Do rána se počasí nijak zvlášť nevylepšilo, ovšem předpověď slibuje, že nebude pršet celý den. Dokonce i podle radarových odrazů vlastně ani neprší, i když pohledem z okna by se dalo s tímto faktem polemizovat. Nicméně dnes hodláme absolvovat přeci jen nějakou delší trasu, takže do výbavy se přidávají pláštěnky nebo nepromokavé bundy. Vyrážíme tedy v období kdy skutečně neprší. Když jsme v Jizerkách měli bychom projet to, čím jsou proslulé, tedy „50“. Samozřejmě nejde zcela kopírovat celou lyžotrasu, ale ve velké většině se dá padesátka projet i na kole.

Protože jsme ale nad Bedřichovem, znamená to poněkud sjet z kopečka nad startovní stadion, a odbočit na již osvědčenou silničku k Šámalce.

Běžkaři ve skutečnosti nejezdí po asfaltce ale takřka po souběžné lesní cestě se žlutým značením. Musí tak ale překonat poněkud prudší stoupání k Buku, po silničce se přeci jen překonává menší výškový rozdíl.

Jak Tonda ráno poznamenal, je třeba ujet natolik velkou vzdálenost, aby to nemělo cenu se vracet. Tudíž tentokrát do hospody neusedneme, pouze aby bylo učiněno zadost heslu o minuté hospodě, dáme kolovat na stojáka pár doušků z výčepu. Pak rychle na cestu, tedy směr Kristiánov. Obavy o zhoršujícím počasí se bohužel naplňují, cestou skutečně přichází mrholení, které se časem mění skoro na regulérní déšť. Ke slovu tak přicházejí první pláštěnky.

U Kristiánova se objevuje několik překážek v silnici, pozůstatky po zimě, tedy ještě nerozpuštěné zbytky sněhu. V Jizerkách se strojem rolbuje kde co a jak máme zkušenosti i z našich domácích hor, v místech kde se sníh víc nafouká a rolba to ujíždí zůstává pěkně mocná vrstva. Naštěstí sněhy nejsou nikterak dlouhé, tak je to spíš takové povyražení.

Asfaltový povrch je časem vystřídán betonovými panely, případně kratšími úseky pískovaných cest. Na tom se naštěstí příliš nedrží bláto, ale postupně jsme všichni více či méně ohození nějakým materiálem.

Jak už jsme vy vyšších polohách hor, je stoupání naštěstí poměrně mírné, nicméně neustálé zhruba až k informačnímu místu Rozmezí, kde dosahujeme nadmořské výšky 1000 m. To už jsme takřka v centrální oblasti pohoří, rozcestí Čihadla upozorňuje na blízké rašeliniště, následuje známé orientační body U Knajpy a Knajpa. Na Knajpě je v zimě bufet, teď ovšem nefunguje.

Pokračujeme magistrálou neboli Kasárenskou silnicí k opravdové silnici, je to Soušská silnice, tedy od přehrady Souš na Smědavu a dolů do Hejnice. Tou ale projíždíme jen pár metrů k další odbočce. Nástup Hraniční cesty sice vypadá hrozivě, zdá se celá pod sněhem, my ale po ní jedeme jen kousek k pravotočivé odbočce na panelovou Knížecí cestu. Je to taková mírně stoupající, zčásti pak klesající cestu po úbočí Černého vrchu. Přes hřebínek přejíždíme k asfaltované Promenádní cestě opět dekorovanou sněhovými poli až konečně sjíždíme k parkovišti a hospodám pod Bukovcem. Jsme na kraji Jizerky. Osada se rozkládá na velké louce uzavřené pod okolními vrcholy v mísovitém údolíčku. Protože jsem přeci jen poněkud navlhlí, volíme nejdřív pobyt v první hospodě, konkrétně tedy v hospodě Na Jizerce. Takřka protekcí jsme usazeni v samostatné místnosti, protože u výčepu je plno. Protože jsme celkem cestou nezastavovali, máme dost dobrý čas, abychom si dopřáli jak nějaké chutné stravy, tak i dopingu ve formě tuzemských panáků. Je potřeba bacily zahnat než začnou škodit.

Během pobytu se odsunuly konečně zbytky přeháňkových mraků, takže vyrážíme do centra osady.

Jizerka je skutečně fotogenická v každém ročním období, ale i počasí. Když jsem tu byl v létě 2010 užili jsme si dosti sluníčka, kupodivu i v podmračené obloze má bývalá sklářská osada svůj půvab. Navíc není ještě ani tak zelená, jakožto v proslulé mrazové kotlině je tu ještě k vidění hodně suché trávy, zelená se teprve skromně hlásí o slovo. I podle pozůstatků se dá usoudit že pokud tu mají nějaké sněženky nebo bledule, odkvetly nedávno.

Naprosto bombastická je záplava narcisů v okolí Hnojového domu. Za osadou cesta pokračuje do řídkého lesa, který se střídá porosty kosodřeviny a rašeliništěm. Plochý terén tu zadržuje poměrně dost vody, která umožňuje tvorbu bažin a rašelinišť, kterými volně meandruje říčka spíš tedy potok Jizerka, která je jedním z přítoků větší Jizery. Jizerská silnice stále mírně stoupá zhruba ke spojení s Promenádní cestou, kde tedy bývá sezónní bufet, ten si musíme odpustit, až po sjezdu na Smědavu máme k dispozici další hospodu. Na panáčka si odskočíme jen někteří, výprava spěchá po silnici ke Kasárenské cestě a dál ke Knajpě. Tady vlastně dělá trasa „50“ takovou osmičku (ve skutečnosti objíždí Jizeru severně). Od Čihadel ale nesledujeme původní trasu, ale míříme na Štolpišskou silnici. Před tím ale nesmíme opomenout výstup na „rozhlednu“ u rašelinišť.

Sluníčko konečně začíná nabírat na síla, panely i asfalt oschly, tak se nemusíme bát i přidat v rychlosti. Díky tomu stíháme i čelo výpravy, které se kochá na skalní vyhlídce Krásná Máří. Tady už máme (v mezích možností) skoro krásné počasí. Vyhlídka poskytuje výhled hlavně na severozápadní podhůří Jizerek. Na protější kopci vynikají skalky na Ořešníku, v údolí vidíme kostel v Hejnicích (se zbytkem obce), v dáli západněji se dají rozeznat i stolové hory Saského Švýcarska, k tomu jsou i patrné dvě polské elektrárny. Silnice (nyní Oldřichovská) obloukem objíždí hřeben Holubníku a směřuje postupně k jihu už k závěru, který je takřka završen besídkou na Nové Louce, tedy v Šámalově chatě. Již zažitý výjezd k „naší“ chatě už není třeba popisovat.

 

11. 5. 2019

Včerejší výlet nás konečně uspokojil i co se týče najetých kilometrů i zážitků z přírody. Dnes bychom v tomto sice rádi pokračovali, ale na odpoledne hrozí meteorologové další frontou.

Vyjíždíme tedy relativně brzo, směr Královka, tedy pro začátek mírný kopeček a pak rovně. Do Hrabětic se můžeme kochat i výhledem na Krkonoše, načež začíná pěkný sešup do Josefova Dolu. Musíme vlastně až do centra k nádraží, kde je odbočka na lesní silnici a cyklotrasu 3020. Stoupání je vskutku solidní, na cca 3–4 km překonáme 300 výškových metrů k Mariánskohorským Boudám a pak ještě kousek k Protržené přehradě. Kola necháme na kraji lesa (přehrada se dá sice objet, ale budeme se vracet, nakonec prý tam bylo i dost sněhu),

V roce 2010 byla přehrada ještě ukrytá v lese, v dalších letech byla hráz i její okolí zbavena lesa, takže je tu všechno hezky vidět. Na rozdíl od přehrady nad Bedřichovem (Černá Nisa) byla tak přehrada na Bílé Desné vybudována jako sypaná a zřejmě tehdy nebyly zkušenosti s takovým dílem. Vlastně čerstvě dokončená hráz (1915) nevydržela nápor vody a 18. 9.1916 se protrhla. Přívalová vlna poničila domy dole v Desné a zabila 62 lidí. Na severní straně hráze přibyl srub s bufetem, který slouží turistům po celý rok, takže posloužil i nám.

Bohužel jak předpověď slibovala s polednem se začala obloha kabonit.

Abychom si tedy ušetřily velký kopec, od Mariánských Bud jedeme do kopce. Je to tedy protimluv, ale kdybychom zamířili třebas podle Bílé Desné čekal by nás později větší kopec. Takto směřujeme nad údolím po silničce zv. Kyselá voda (cyklo 3019, zelená TZ). Ta vyjíždí k rozcestí u Pařízkova kříže (to byl silničář, který tu zahynul). Od kříže je to kousek pod Knajpu. Tam už to ze včerejška známe, tentokrát ale přímější Kristiánovskou cestou, protože už začíná celkem regulérně pršet. Zbývá tedy vyjet na tisícimetrové Rozmezí. Sjezd je to vlastně až k Blatnému rybníku. V Šámalově chatě jsme tak akorát, abychom chytli volný včerejší (a předvčerejší) volný stůl. Tak nám to hezky vyšlo.

Nakonec jsme se pokusili i prozkoumat soustavu lesních cest mezi Novou Loukou a Nekrasem a to tak úspěšně, že na závěr jsme si odpustili pitomý stoupák z Bedřichova a vyjeli hezky u cesty pod Prezidentskou chatou, takže jsme mohli vyzkoumat, na co v hospodě na Královce mají ve stolech takové žlábky (viz fotogalerie).

 

P.S.

V neděli nás ráno vzbudilo takřka chumelenicí, tedy zvolna padal sníh. Úkolem ale bylo jen sbalit kufry (batohy), naložit kola, zaplatit zbytek ubytování a odjet. Příjemným zpestřením byla zastávka v jabloneckém muzeu skla a bižuterie a nakonec i oběd v Sedmihorkách.

pt. 1