Loštice a Litovel aneb každý tvarůžek se musí zapít …
Počátkem června roku 2011 opět pomalu uzrál čas poctít nějaké konzumačně příjemné místo návštěvou našeho pracovního kolektivu. Tentokrát jsme zvolili kombinaci míst, která musí potěšit snad téměř každého, a to Muzea tvarůžků v Lošticích a litovelského pivovaru.
Loštice jsou třítisícové městečko v nejjižnější části šumperského okresu. Proslavily jej tzv. loštické poháry, kterých si povšiml i největší z velkých, tedy Hieronymus Bosch, a zejména tvarůžky, jedinečná specialita, jejíž historie sahá až někam do 16. století . Na trhu se totiž objevily pod názvem Olomoucké tvarůžky už roku 1580 a staly se tak známým a ceněným artiklem, že nechyběly ani na svatební tabuli císaře Leopolda II. Místní muzeum však představuje dobu, z tohoto úhlu pohledu vlastně nedávnou, tedy počátek století dvacátého. Do Loštic totiž výrobu přesunul na konci 19. století Josef Wessels. Jeho syn Alois ji pak „přetavil“ v novou moderní provozovnu a dnešní výroba přesahuje 2.000 tun ročně.
Muzeum bylo otevřeno v roce 1994 a představuje výrobu tvarůžků – tedy přírodních sýrů z netučného tvarohu a soli - již od momentu mletí a lisování tvarohu. Expozice nabízí i pohled na historické stroje a pomůcky k jejich výrobě. Část exponátů je vlastní, část pochází z olomouckého Vlastivědného muzea. Shlédli jsme zde také krátký film „Příběh neobvyklé vůně z vyprávění stréčka Křópala“, který pojednává o vzniku tohoto – pro někoho možná nevoňavého – pamlsku. Pro nás o to zajímavější film, že v něm hrají i někteří bývalí šumperští herci. A také si zde – kromě jiných suvenýrů - můžete zakoupit turistickou zámku No. 977.
Muzeum Pravých olomouckých tvarůžků (název vychází z toho, že první výroba byla zahájena ve vesnicích okolo Olomouce) je přístupné většinou jen po předchozí telefonické domluvě a vstupné je za dvacku (děti a studenti polovic, malé děti, postižení a majitelé Olomouc region card zadarmo).
Po zajímavé prohlídce přichází moment ještě možná důležitější než návštěva samotného muzea. Je to, samozřejmě, nákup ve zdejší podnikové prodejně (my ještě byli v té staré "muzejní", dnes je již na náměstí otevřena prodejna nová, prostornější). Nohy podklesávají pod kilogramy nakoupených pochutin, peněženka je však adekvátně lehčí (váhově to, samozřejmě, neklaplo). Prozíravé kolegyně pohotově nakupují i několik krabic pro hodiny příští. A že se pak hodily …
Rychle si dám na loštickém náměstí jedno točené, abych měl na další štaci patřičnou inspiraci a výrážíme ke královskému městu Litovel. Desetitisícové město v olomouckém okrese, nazývané Hanácké Benátky, nabízí svým návštěvníkům mnoho pamětihodností, ale nás dnes zajímá jediná z nich. A tou jedinou je místní pivovar, který byl založen roku 1893.
První zmínky o vaření piva v Litovli však pocházejí – na základě práv udělených městu Václavem II. – již z roku 1291 a první existující společný pivovar zde fungoval již v roce 1770. Právovarečných domů ve městě postupně "vzniklo" 57. Litovelskému pivu se prý za „první republiky“ říkalo „moravská Plzeň“ a o jeho slávu se přičinil i slavný zápasník Gustav Frištenský, který měl za ženu dceru prvního sládka. Jen tak pro zajímavost musím dodat, že za minulého režimu byla kvalita zdejšího pěnivého moku trošku jiná, o čemž svědčí známý slogan „Kdo pil, umřel. Kdo nepil, umřel taky. Ale kdo ochutnal lahvovou Litovel, ten umřít chtěl“. I my se vždycky restauracím, kde Litovel točili, vyhýbali hodně velkým obloukem.
Dnešní Královské pivo Litovel má opět výjimečnou kvalitu, o níž svědčí mnohá ocenění na nejprestižnějších výstavách a soutěžích. Mezi zdejší produkty patří Premium (světlý ležák), Moravan a Classic (světlé výčepní), Maestro (pivo s lavinovým efektem), Free (světlé nealkoholické), Classic Dark (tmavé výčepní) a Gustav (vícestupňové).
Pivovar Litovel je jedním z mála českých pivovarů, kde se ještě vaří pivo tradiční metodou, za dodržení klasických výrobních postupů (tzn. bez zřeďovací technologie HGB nebo umělého dosycování pomocí CO2). Chloubou pivovaru je krásná varna, pocházející z konce 30. let minulého století, která slouží k vaření litovelského piva dodnes. Vnitřní části kotlů a kádí byly sice rekonstruovány, ale obložení stěn kardinálským mramorem a měděné pokrývky kádí a kotlů jsou původní. Je samozřejmé, že staré dřevěné kádě a sudy byly postupně nahrazeny ležáckými tanky a kvasnými nádobami. „Horkou“ novinkou je lahvárenská linka s výkonem 36 tisíc lahví za hodinu a výstavba nové skladové haly. Pivovar Litovel je dnes součástí pivovarnické skupiny PMS, kam patří společně s přerovským Zubrem a hanušovickou Holbou.
Exkurze byla velmi zajímavá, průvodce příjemný, ale většina z nás se stejně nejvíc těšila na ochutnávku v podnikové restauraci, která je s prohlídkou pivovaru spojena. A věřte mi, byla takovou závěrečnou třešničkou na dortu. „Naše holky“ nachystaly chleby s máslem, klobáskami a tvarůžky všech myslitelných barev i příchutí a na čepu to taky nijak „neflákali“. Jedna kolegyně, která má drobnou charakterovou vadu – připomínající jeden slavný román jednoho slavného francouzského spisovatele – i v příjmení, dokonce usmlouvala prodloužení doby našeho zdejšího smluvního pobytu. Co nabídla recipročně nás nezajímalo (tvarůžky, samozřejmě) a nálada byla výborná …
A pak už opravdu nastal čas dojíst poslední krajíček, dopít závěrečný doušek a připravit se k odjezdu. Cesta domů – kupodivu – proběhla bez jediného problému a dodnes je na tento „zájezd“ vzpomínáno jako na jeden z nejpovedenějších.
PS: Pokud se někomu bude zdát, že kvalita fotografií je o něco nižší než obvykle, je to možné. Na tyto akce si člověk většinou nebere nejlepší možný fotoaparát a občas doma zapomene i pevnou ruku ...