Mělník, procházka po historickém centru, pivovar Němý medvěd a další zajímavosti

Letos jsme se rozhodli přivítat nový rok 2020 na Mělníku. K tomuto městu máme oba poměrně blízký vztah. Já jsem jezdila za babičkou do nedaleké vesnice a na Mělníku jsme přestupovali a často jsme se zde zastavili. Otova dcera zde studovala, takže i on se ve městě občas zastavil. Proto jsme si již na podzim zajistili ubytování v centru Mělníka - v penzionu U Císaře a plánovali, jak si projdeme Mělník i jeho okolí. Nakonec vše dopadlo trošku jinak. V říjnu zjistili Otovi problémy se srdcem, v listopadu ho operovali a 23. prosince přijel z rehabilitace v Konstantinových Lázních konečně domů. Přesto jsme na Mělník vyrazili s tím, že budeme chodit jen na krátké procházky a užívat si historického centra.

Toto starobylé město, které leží na soutoku Labe s Vltavou, je v současné době proslulé hlavně jako české vinařské centrum. První hrad Pšov zde byl vybudován již někdy v 9 – 10. století. Koncem 10. století ho nahradil kamenný hrad. Již v té době se zde začala pěstovat vinná réva.

Město vzniklo z trhové osady pod hradem ve 13. století, od r. 1274 je nazýváno městem královským. I když město častokrát vyhořelo, je zde stále ještě řada památek, které stojí za shlédnutí.

Do města jsme přijeli vlakem. Až cestou z nádraží jsem si uvědomila, jak je město na kopci. Je to sice jen 1,5 km, ale nechá se to šlapat, zvlášť když se nejde s prázdnou. Na ty čtyři dny je přece jen nutno s sebou něco vzít. Ota nic nést nemohl, zbylo to na mně.

Penzion máme v původním starém městě, do kterého vcházíme pozdně gotickou Pražskou bránou z doby kolem roku 1500. Na západní straně býval orloj s cimbálkem. Dnes je uvnitř galerie a kavárna, z 5. patra je vidět celé město a jeho okolí. Do města se vcházelo kdysi ještě jednou věží, ta druhá se však nezachovala.

Přijeli jsme odpoledne, ubytování bylo perfektní, my byli hladoví a tak jsme vyrazili na oběd. Bylo nádherně, k zámku na vyhlídku na soutok to bylo kousek. Neodolali jsme a nejdřív vyrazili tam. Svítilo sluníčko, byla nádherná viditelnost. Viděli jsme nejen Říp, ale dokonce i Milešovku a Lovoš. Tohle místo miluju. Bohužel jsem neměla s sebou foťák, ani mobil – to byly nejkrásnější pohledy za ty čtyři dny.

Na pozdní oběd jsme vyrazili do stylové restaurace U Sv. Václava, jen kousek od vyhlídky. Je tam moc hezké prostředí.
Na večer jsme měli dlouho dopředu rezervována dvě místa ve zdejším pivovaru Němý medvěd. Bylo to prozíravé, bylo narváno.

Zdejší pivovar navázal r. 2015 na starou pivní tradici. Již r. 1407 dostalo město od krále Václava IV. výsadu vařit pivo. Mělničtí měšťané ho vařili v městském dvoře v Dolních Přívorech na jihovýchod od města. Když r. 1726 dům do základů vyhořel, přestěhovala se výroba do Podolí, jen kousek od centra. Přibližně ke konci 1. světové války pivovar koupil rod Lobkoviců. I když byl během 2. světové války zabrán Německou říší, pivo se zde stále vařilo. Znárodnění však už nepřežil. Po deseti letech byl zavřen a výroba piva byla přestěhována do Nymburka. V 70. letech 20. století byla zbourána i budova a na jejím místě vyrostlo sídliště.

R. 2012 otevřeli dva kamarádi Petr a Martin ve zrekonstruovaném domě na historickém náměstí Míru již tehdy nekuřáckou restauraci, kde r. 2015 otevřeli minipivovar Němý medvěd. Nabízí tady pět druhů vlastních piv, která doplňují i jinými pivy z minipivovarů. A k tomu nabízí vynikající burgry. My je neochutnali, ale podle zájmu o ně musí být vynikající. Ota zatím moc alkoholu nesmí, jinak by asi ochutnal všechna jejich piva. Takhle jsme si to rozdělili na dvě návštěvy. Prostředí tu je pěkné, obsluha perfektní, pivo výborné, co víc si přát. Dlouho jsme se nezdrželi, obešli jsme si večerní nasvícené náměstí a šli spát. Ota toho měl přece jen za celý den docela dost.

Před polednem vyrážíme na cca 4 km dlouhou procházku. Jdeme do infocentra v Legionářské ulici. Procházíme tak náměstím Míru. Tento prostor býval už centrem původního opevněného hradiště. Nejzachovalejší je východní část, kde jsou domy s dochovaným loubím a s radnicí. I když tyto domy gotického původu byly upravované a přestavované, stále se jedná o hodnotný urbanistický celek. Mají až třípatrové gotické sklepy.

Dominantou je radnice, která zaujímá prostor čtyř původních gotických parcel. Nejstarší je gotický arkýř kaple sv. Barbory z konce 14. století, který však z náměstí vidět není a do dvora jsme se nedostali. V té době zde sídlil rychtář. R. 1449 město rychtu koupila – od té doby zde sídlí radní města. Nechá se však vystoupat do patra, kde je nádherný renesanční mázhaus - prostor je zaklenut šesti poli křížové klenby s hřebínky. Po požáru r. 1765 získala radnice barokní věž, koncem 19. století byla střecha otočena o 90°, aby hřeben byl ve směru průčelí budovy. Z té doby jsou na fasádě medailony významných osobností českých dějin (sv. Ludmily a sv. Václava). V letech 1939 – 1941 byla radnice propojena se dvěma sousedními domy a vytvořil se tak současný architektonický celek.

V infocentru jsme získali mapu města. Nabízeli nám prohlídku podzemí - systém chodeb vznikal pravděpodobně od konce 13. století. Byly tam sklady, vinařské či pivovarnické sklepy i úkryt před nebezpečím. Nechá se dojít až ke studni pod hlavním náměstím, která je hluboká 54 metrů. K návštěvě se přesvědčit nenecháme, pro Otu by tolik schodů bylo asi dost vyčerpávající.

Vydáváme se po žluté turistické trase parkem Na Aušperku z kopečka k Labi. U mostu odbočujeme vlevo po silnici se zákazem vjezdu. Tím se dostáváme pod zámek, na svazích vidíme pověstné mělnické vinice. Vpravo vidíme nejdřív Vraňansko-Hořínský plavební kanál s historickým zdymadlem, až o chvíli později je vidět soutok Labe a Vltavy. Je štěstí, že stromy ještě nemají listy, že je na řeky vidět. Bohužel nám z té strany svítí i sluníčko, tak toho stejně moc nevidíme.

Jdeme pomalu, Ota se cítí dobře, proto pokračujeme podle řeky ještě dál – kus po zelené ke škole, do které chodila Otova dcera - do České zahradnické akademie. Ota tu zavzpomínal na doby dávno minulé.

Odtud se už vracíme zpátky do města – procházíme však mezi vilkami. Na oběd jsme si vybrali další stylovou restauraci – Na Hradbách, která je v prostorách středověkých hradeb ze 13. století. V pondělí tu nabízí menu, takže za cenu jen něco přes 100,- Kč. Prostředí je nádherné, jídlo normální. Na pivo jsme zašli opět do pivovaru, abychom ochutnali zbývající piva a abychom si koupili na silvestrovský večer petku na pokoj. Odpoledne tam bylo trochu volněji, ale i tak byl skoro problém sehnat jeden volný stolek.

Trochu jsme si odpočinuli, tedy hlavně Ota. A jak jinak – opět jsme vyrazili na vyhlídku podívat se na soutok. Předem jsme se však zastavili na zámku – podívat se, zda budou mít na Silvestra v poledne otevřeno. Všechny restaurace na náměstí totiž mají zavřeno.

Zámek byl postaven na místě původního kamenného hradu Pšov. Snad každý stavební sloh tam něco ponechal – zachovala se pozdně gotická vstupní brána, hned vedle je na nádvoří vidět i zbytek gotického zdiva, snad hlásné věže. Při prohlídce zámku (bohužel přes zimu se prohlídky nekonají) se podíváte do kaple sv. Ludmily (pův. sv. Ludvíka), kterou zde nechala postavit pravděpodobně Eliška Pomořanská, poslední manželka Karla IV. V polovině 16. století byl hrad přestavěn na pohodlnější renesanční zámek. Z té doby je severní křídlo zámku. Hlavními majiteli zámku byli Černínové a Lobkowiczové, kterým byl zámek r. 1992 v restituci vrácen. Zašli jsme i do zámecké vinotéky – být na Mělníku a nekoupit si mělnické víno, to snad ani nejde.

Pro cestu do penzionu jsme tentokrát zvolili trochu jinou cestu – okolo kostela sv. Petra a Pavla. Původně románský kostel z přelomu 10. a 11. století byl koncem 15. století přestavěn ve slohu pozdní gotiky. Nejstarší část je sakristie. Hlavní stavební úpravy byly po požárech r. 1555 (z té doby je renesanční štít) a 1681 (kostel získal barokní báň na gotické věži). Poslední úpravy byly v letech 1910 – 1915. Pod kněžištěm je prostorná krypta vyhlášené mělnické kostnice.

V těsném sousedství kostela stojí stará škola, původně asi kapitulní dům, ve kterém byla v předhusitské době škola kleriků a dílna k opisování knih. Od konce 15. století až do tereziánských reforem v 18. století tu byla městská partikulární škola. Bývala součástí opevnění města.

I na Silvestra jsme čekali, až se trochu oteplí. Ale moc teploměr nestoupal, bylo zataženo. Pro změnu jsme opět zašli k soutoku. Ten pohled a ty výhledy, kdy je vidět Říp a občas ještě dál, to si nemůžeme odpustit.

Tentokrát jsme se vydali od vyhlídky rovnou vpravo po žluté, okolo zámku až k hezky opravené vile Karole. Její první pseudogotická část byla postavena r. 1876 v romantickém stylu anglické gotiky. Druhá na ni navazující část byla přistavěna o 10 let později. Od r. 1981 v ní sídlí Městská knihovna.

Po žluté jsme pokračovali do města. Když odbočovala do parku Na Aušperku, kde jsme byli o dva dny dřív, tak jsme pokračovali rovně. Původně jsme chtěli dojít k bývalému klášteru augustiniánů, který byl založen r. 1263. Barokně byl přestavěn v 17. století, byl však zrušen císařem Josefem II. Byly tady kanceláře správy lobkovického panství a od 80. let 20. století učňovská škola. Snad zajímavější by byla stavba dnes barokního kostela, který byl založen současně s klášterem.

Počasí však nebylo zrovna ideální a tak nás chuť tam dojít přešla. Došli jsme jen do Tyršovy ulice a odbočili po ní vpravo. Kupodivu jsme si vpravo v ulici U Tanku všimli krásně opravené knihtiskárny Jiřího Jelena z r. 1904. Na konci zástavby Tyršovy ulice je novorenesanční stavba sokolovny a secesní budova s kubistickými prvky, kde mělo své sídlo v letech 1910 – 1996 mělnické gymnázium. V této škole studoval v lete 1963 – 1966 Jan Palach.

Proti těmto dvěma budovám je parčík – nejdřív jsme viděli jen hradbu, nechá se však za ni dostat – vejde se do bývalého hradního příkopu, kde jsou vidět zbytky městského opevnění.

Od parku jsme po zelené po schodišti došli zpátky na náměstí Míru. Zastavili jsme se ještě u pozdně barokního kostela Čtrnácti svatých pomocníků z let 1752-1753. Kostel s klášterem je nyní součástí Regionálního muzea, kde je i knihovna a kavárna.

Náměstí jsme opustili Husovou ulicí, abychom se Zámeckou ulicí dostali k zámku a konečně i na oběd do restaurace Na zámku. Nabídka jídla moc velká nebyla, však jsme tam byli skoro sami, ale jídlo bylo dobré a obsluha perfektní. A prostředí – no jako na zámku, prostě nádherné.

Českou ulicí okolo kostela jsme došli do ulice Jaroslava Seiferta a do Pražské ulice, kde je kostel sv. Ludmily a dřevěná zvonice. To prostě ještě musíme vidět. Původně zde měl být postaven špitál pro chudé, ale nakonec r. 1585 byl postaven tento kostel. V kostelním parčíku, na místě bývalého hřbitova stojí od r. 1907 dřevěná zvonice. Byla sem přenesena z národopisné výstavy, pro kterou byla postavena r. 1895. Součástí je zvon z r. 1598 – je to nejstarší zvon ve městě.

Tato prohlídka nám stačila. Šli jsme si na pokoj odpočinout před silvestrovským veselím. Ohňostroj jsme viděli z okna pokoje, to nám stačilo.

Do 10 hodin jsme museli opustit pokoj, vlak nám jel až po poledni. Venku krásně svítilo sluníčko, tak jsme se rozhodli, že na nádraží to vezmeme trochu oklikou. Samozřejmě jsme opět vyrazili k vyhlídce na řeku, rozloučit se s nádhernými výhledy a tím i s Mělníkem. Od vyhlídky jsme odbočili vlevo po zelené – touto cestou jsme vlastně ještě nešli. Dostali jsme se na cestu, po které jsme šli hned v pondělí, prošli jsme okolo České zahradnické akademie a podle řeky pokračovali dál až do parčíku k domu dětí a mládeže. Po hlavní silnici jsme již vpravo nepokračovali, ale vydali se vilkami a snažili se držet směr k nádraží, takže střídavě vlevo vpravo, až jsme se trefili. Vše vyšlo perfektně, ještě jsme měli i čas do odjezdu. Vlaky jeli na čas. S přestupem v Praze jsme v pohodě dojeli až domů.

Shodli jsme se na tom, že pro Otovu rekonvalescenci to byl zcela perfektní pobyt. Klidný a nenáročný, ale současně bezvadný a plný zážitků.

Mělník, procházka po historickém centru, pivovar Němý medvěd a další zajímavosti na mapě